Pán démonů - kapitola 14

Akvan došel do trůnního sálu, kde na něj čekal jeden z jeho vojevůdců.

„Doufám, že je to důležité. V mé ložnici je rozkošný koloušek a já se nemohu dočkat až si ho přivlastním,“ řekl a hleděl na svého vojevůdce zamračeným pohledem.

„Ano, pane. Jak jistě víte, po nedávném útoku máme nedostatek vojáků,“ začal vojevůdce.

„Ano, to vím. Rozkázal jsem abyste naverbovali nové,“ vyštěkl Akvan.

„To je právě problém. Všechny bojeschopné muže i ženy jsme naverbovali již předtím a nyní není již koho verbovat. Ve vašich vesnicích a městech zůstali jen nemocní, ti jež byli prohlášení za neschopné boje, starci a děti,“ zahleděl se vojevůdce Akvanovi pevně do očí.

Akvan zavrčel a otočil se k vojevůdci zády. Díky tomu si nevšiml, že se vojevůdce ohlédl k pootevřeným dveřím, kam právě přišel starý sluha a dával vojevůdci znamení. Vojevůdce přikývl a pousmál se, chlapec uprchl a přesně o to šlo. Se starým sluhou měli plán, on měl odlákat Akvanovu pozornost a zdržet ho na tak dlouho, aby měl starý sluha čas tomu nebohému chlapci pomoct.

„Mám to,“ vykřikl vítězně Akvan a prudce se otočil k vojevůdci, který jen taktak stihl nasadit neutrální výraz.

Akvan na vůjevůdce hleděl a u toho se usmíval. Vojevůdci z toho úsměvu naskakovala husí kůže.

„Budete verbovat děti,“ rozzářily se Akvanovi oči.

„Cože?“ vyjekl vojevůdce šokovaně.

„Ano, budete verbovat děti. Pak je vycvičíte a tak budeme mít nové vojáky,“ zasmál se Akvan.

„Ale to nejde. To nemůžeme,“ namítl vojevůdce.

„Proč by to nešlo?“ zeptal se Akvan.

„No protože...protože...vždyť...jsou to děti!“ zakoktal se vojevůdce.

„Přesně tak. Co se vám nelíbí?“ zamračil se Akvan.

„Jsou to děti. Nemůžeme je cvičit jako vojáky a už vůbec je nemůžeme vyslat do boje. To prostě nejde!“ potřásl vojevůdce hlavou.

„Proč by to nešlo? Copak si nedokážete představit všechny ty výhody? Děti jsou daleko učenlivější než dospělí a navíc když je vyšleme do boje, tak ubožáci jako je Agramon nebo Verrin se je budou snažit ušetřit a ochránit a tím pádem budou rozptýleni a my je snadněji porazíme,“ rozesmál se Akvan.

Vojevůdce na něj jen vyděšeně zíral a byl čím dál tím přesvědčenější, že se Akvan dočista zbláznil.

„No, na co čekáte? Vydejte rozkazy, začněte verbovat děti a pak je cvičit. A já se jdu věnovat tomu zlatíčku nahoře. Nemohu se dočkat té jeho úzké dírky,“ ušklíbl se Akvan a odešel z trůnního sálu.

Vojevůdce strnule stál na místě a snažil se potlačit nevolnost. Představa vyděšených dětí vyslaných na bojové pole, aby bojovaly a umíraly za šílence mu zvedala žaludek.

„Tohle nemohu udělat,“ zašeptal si sám pro sebe.

Vzápětí sebou trhl, protože se hradem rozlehl Akvanův vzteklý řev. Vojevůdce vyběhl ze sálu a rozběhl se k Akvanovým komnatám. Ovšem v půli cesty narazil na Akvana, který byl rozzuřený.

„Co se stalo, pane?“ zeptal se vojevůdce.

„Tomu malému zmetkovi se podařilo utéct. Ať vojáci prohledají hrad a najdou ho. Já ho chci!“ vřeštěl Akvan.

Vojevůdce přikývl a rozběhl se opačným směrem. V duchu ovšem doufal, že ten chlapec je už mimo hrad, aby ho nikdo nenalezl.

Po chvíli už se hrad i pozemky hemžily vojáky, kteří hledali uprchlého chlapce. Akvan běhal mezi nimi a křičel na ně, že jsou neschopní a vyhrožoval vším možným, pokud chlapce nenajdou. A to až do chvíle, než jeden voják, který kontroloval věž, zahlédl uprchlíka u útesů a okamžitě to Akvanovi nahlásil. Ten se s několika vojáky a vojevůdcem okamžitě rozběhl k útesům, aby uprchlíka lapili.

Vojevůdce se rozhlédl po svých podřízených a nepatrně zpomalil, aby dal chlapci čas utéct. Vojáci se na něj podívali a pak následovali jeho příkladu. Zahlédli jak se chlapec zastavil na okraji útesů, otočil se a vyděšeně je sledoval. Vojevůdce zahlédl Akvanův vítězný výraz i to jak zmizel, když chlapec skočil z útesů do moře. Akvan po něm ještě chňapnul, ale poté vztekle zařval, když ho jen o vlásek minul a chlapec skončil ve vlnách. Vojevůdce i s vojáky se zastavil na okraji a z něj sledoval, jak se chlapec na okamžik vynořil, jen aby ho vzápětí vlna pohřbila pod hladinou.

„Pane,“ zašeptal po chvilce voják vedle něj a ukázal na moře.

Vojevůdce se tím směrem zahleděl a uviděl pod jak se zpoza hladiny občas vynořil velký rybí ocas.

„Vodní démoni,“ řekl velitel a usmál se, nyní chlapec bude v bezpečí.

I vojáci se usmívali, své úsměvy se ovšem snažili maskovat, aby si jich rozzuřený Akvan nevšiml.

„Měli bychom se vrátit,“ promluvil vojevůdce hlasitě, aby ho Akvan zaslechl.

Ten se na něj vztekle podíval.

„Ano, vrátíme se. A vy se budete řídit mými rozkazy. A ať ten výcvik netrvá moc dlouho,“ vyštěkl Akvan, načež se obrátil na patě a vydal se ke svému hradu.

Zuřil, opravdu hodně zuřil. Nechápal, jak se ten kluk dokázal dostat z pout a následně jeho hradu. Ale on ho dostane. Znovu zaútočí na Agramonovo území a pak ten kluk bude jeho.

Vojevůdce si povzdechl, ale v duchu už spřádal plán.

„Pojďte,“ vyzval vojáky a společně s nimi se vydal do hradu.

Na nádvoří pak následně nechal svolat některé vojáky. Když se shromáždili, rozhlédl se po nich a usmál se.

„Všichni víme, co je naším cílem,“ začal.

Vojáci souhlasně přikývli.

„Dostal jsem rozkaz naverbovat do naší armády děti a vycvičit je v plnohodnotné vojáky,“ řekl vojevůdce nahlas, aby ho slyšeli i ostatní vojáci, kteří byli kolem.

Poté se rozhlédl po šokovaných a nevěřícných tvářích shromážděných vojáků.

„To nemůžeme. Vždyť děti...nemůžeme...“ zakoktal se jeden voják a zoufale se na vojevůdce podíval, ten k němu přistoupil.

„Vím. A chápu tě,“ položil mu vojevůdce ruku na rameno.

Nelhal. Moc dobře věděl, že tento voják je otcem dvou dětí a něco takového pro něj muselo být nepředstavitelně příšerné.

„Odmítám verbovat děti. A mám plán. Doveďte sem pár dětí, nejlépe takové, které znáte a které jejich rodiny pustí dobrovolně a tvařte se, že je cvičíte. Já mezitím navštívím našeho známého a přesvědčím ho, že je čas,“ zašeptal vojevůdce.

Vojáci souhlasně přikývli a poté se rozešli. Velitel se zhluboka nadechl a vešel do hradu, aby našel Akvana. Ten se nacházel v trůnním sále, kde přecházel jako lev v kleci a nadával.

„Pane,“ poklonil se vojevůdce.

Akvan se zastavil a probodl ho pohledem.

„Máte úkol,“ vyštěkl.

„Ano, mám. Již jsem rozeslal vojáky, aby splnili váš rozkaz,“ narovnal se vojevůdce.

Akvan se zatvářil spokojeně a pohlédl z okna.

„Chci vás požádat o laskavost,“ řekl vojevůdce potichu.

„Jakou laskavost?“ podíval se na něj Akvan.

„Před chvílí jsem dostal zprávu, že můj otec onemocněl. Prý je na tom velmi špatně a hrozí, že zemře. Prosím vás, abyste mi dal několik dní volna, abych ho mohl navštívit a případně s ním být v poslední hodince,“ přednesl vojevůdce svou žádost.

Akvan na něj hleděl a přemítal. Jemu bylo jedno, když někdo z jeho rodiny zemřel, vždyť dokonce zabil svého děda i strýce a zabil by i svého bratrance, kdyby se ten nevypařil. Stejně tak mu bylo jedno, že otec jeho vojevůdce možná umírá. Ovšem na druhou stranu si uvědomoval, že na vrcholu se udržuje jen díky těm, co jsou pod ním. Byl závislý na jejich loajalitě a pokud si ji chtěl udržet, pak občas musel vyhovět nějakému jejich rozmaru.

„Můžete jet. Vemte si volna kolik jen potřebujete,“ řekl.

Vojevůdci se ulevilo. Měl strach, že to Akvan zamítne a aby neriskoval, že si to Akvan rozmyslí, v rychlosti se uklonil a s poděkováním odešel.

***

Leviathan nabíral vodu ze studny, když ucítil přítomnost jiného démona. Pustil vědro, které spadlo do studny a rychle popadl sekeru, kterou měl kousek od sebe. Zaujal bojový postoj, jak ho to kdysi učil otec a ostražitě se rozhlížel.

„Jen klid. To jsem já,“ vyšel zpoza jeho domu vojevůdce a ruce držel nad hlavou, aby ukázal, že není ozbrojený.

„Co tu děláš?“ zamračil se Leviathan na svého dávného přítele.

Ano, on a vojevůdce byli přátelé už od dětství. Jako děti si spolu hrály, když vyrostli tak spolu trénovali a po tréninku se bavili. Jezdili na výlety, proháněli ženy, chodili spolu pít. A přátelé zůstali i poté co si Akvan uzurpoval titul pána démonů. Vojevůdce byl ostatně jediný živý, kdo věděl, kde se skrývá i když ho navštěvoval jen když to bylo nezbytné. To on také pro Leviathana získával spojence mezi ostatními vojevůdci, vojákya a sloužícími.

„A co myslíš? Je na čase jednat,“ založil si vojevůdce ruce na hrudi.

Leviathan odložil sekeru a s odfrknutím se otočil ke studni a za provaz začal vytahovat vědro.

„Nic mi na to neřekneš?“ mračil se vojevůdce.

Leviathan vytáhl vědro a otočil se k vojevůdci.

„Co ti na to mám říct, Murmure?“ zeptal se Leviathan.

„Co? Já nevím, třeba ano, jdeme na to, sesadíme toho vraha a já se ujmu svého práva být pánem démonů,“ zaparodoval Murmur.

Leviathan si povzdechl.

„Ty víš, jak rád bych to udělal. Ale nemáme dost lidí. Těch pár vojáků a sluhů, co jsou s námi by na Akvana nestačili. Musíme získat další spojence,“ zakroutil Leviathan hlavou.

Murmur frustrovaně zasténal a projel si rukou zlaté vlasy.

„Leviathane, Akvan zešílel. Napadl území pána démonů Agramona. Toho si pamatuješ, ne?“ upřel na Leviathana pohled svých modrozelených očí.

„Ano, pamatuju. Nebyl to ale Akvanův přítel?“ zeptal se zmateně Leviathan.

„Byl. Dokud se neobjevil jeho bratr. On je poloviční démon,“ řekl Murmur.

„Syn lidského krále a Agramonovy matky?“ vykulil Leviathan oči.

Ano, o útěku Agramonovy matky od své rodiny kvůli lidskému králi věděli všichni. Byl to obrovský skandál.

„Ano, ten. Agramon ho vzal k sobě a stará se o něj. Jenže Akvan o něj projevil zájem a ne zrovna slušným způsobem, což zničilo jeho a Agramonovo přátelství. A kvůli tomu napadl Agramonovo území, jeho bratra unesl a měl v úmyslu ho znásilnit. Jenže ten chlapec utekl. Utekl z hradu a skočil do moře, kde mu pomohli vodní démoni. Vzali ho k Meruhesae a ta ho dovedla domů. A vím, že Agramon a léčitel Verrin, toho si také pamatuješ, ne?“ přerušil Murmur své vyprávění a tázavě na Leviathana hleděl.

Ten pouze přikývl.

„Dobrá. Takže Verrin je do toho chlapce zamilovaný a mají spolu vztah. No a tak oba oslovili jiné pány démonů se žádostí o vojenskou pomoc. Ti jejich žádost vyslyšeli a nyní jsou u Agramona. To je naše šance. Vodní démoni a Meruhesae o tobě jistě tomu chlapci řekli a on to jistě řekl ostatním,“ usmál se Murmur.

„Jak to víš?“ zeptal se šokovaně Leviathan.

„Mám své zdroje,“ pokrčil rameny Murmur.

„Pak nesmíme otálet. Byl bych blázen, kdybych si nechal takovou příležitost utéct,“ rozzářil se Leviathan.

„Ano. Jaký je plán?“ zeptal se dychtivě Murmur.

„Vrať se k Akvanovi. Připrav spojence, já se vydám za Agramonem a pokusím se jeho a ostatní přesvědčit, aby mi pomohli. Pak uvidíme,“ usmíval se Leviathan.

„Dobře. Pak hodně štěstí starý brachu!“ zasmál se Murmur.

„Hodně štěstí i tobě!“ s tím si oba přátelé stiskli ruce a krátce se objali.

Murmur se na Leviathana zakřenil, než se otočil a vydal se zpátky na Akvanův hrad. Leviathan jeho odchod sledoval, než zaběhl do svého domku, kde si vzal vak a naházel do něj náhradní oblečení a veškeré jídlo, které měl v kuchyni. Poté si oblékl cestovní plášť a vyšel z domu. Z vědra u studny naplnil vodou uzavíratelnou lahev. Dal ji do vaku a otočil se k domu, který byl v posledních letech jeho domovem.

„Snad se najde někdo, kdo se v tobě usadí, abys nezchátral,“ zašeptal s nostalgií a pak se vydal na cestu.

***

O 5 dní později

Leviathan naklonil lahev, aby se napil, ale do úst mu steklo jen pár kapek.

„Takže už došla i voda,“ zamumlal si pro sebe a rozmrzele uschoval lahev do vaku.

Povzdechl si, byl už na cestě 5 dní a minimálně další tři bude ještě trvat, než se dostane k Agramonovu sídlu. Zásoby jídla mu došly předešlého dne a nyní mu došla i voda. Povzdechl si, nemohl ani doufat, že by se mohl zastavit v nějakém hostinci, aby zásoby doplnil, protože neměl peníze. Rozmrzele se rozešel po cestě jež vedla hustým lesem. Možná narazí alespoň na nějaké maliny nebo lesní jahody.

„A tak bloudím znavený,

jen hvězdy na nebi,

mé utrpení sledují.

Laskavého měsíce se ptám.

kudy dát se mám.

Doufám, že mi poradí,

a já pak...“

Leviathan se zastavil, když zaslechl zpěv a otočil se. Kus od sebe uviděl vůz, který se přibližoval. Nejspíš šlo o obchodníka, který jel prodat své zboží. Leviathan si přetáhl kápi přes hlavu. Nechtěl, aby ho někdo poznal, dokud nebude u Agramona. Bál se Akvanových špehů.

„Hej, dobrý muži neměl bys místo pro pocestného?“ zvolal, když byl vůz téměř u něj.

Vůz zastavil a z něj vykoukl démon s hnědými střapatými vlasy, nažloutlou kůží a veselýma oranžovýma očima.

„Ale ovšem. Nasedej,“ zazubil se hnědovlasý démon.

Leviathan se usmál a vyhoupl se do vozu. Hnědovlasý démon poklepal na mapu připevněnou k postranici vozu a vůz se dal do pohybu. Tohle bylo docela běžné kouzlo. Na mapě byla vyznačena místa, kam chce démon jet a vůz, poháněný taktéž magií, si cestu na tato místa hledal sám.

„Já jsem nějakej Furcas,“ představil se démon, když se rozjeli.

„Těší mě,“ odvětil Leviathan.

Furcas se na něj pátravě zadíval. Bylo mu divné, že mu cizinec neřekl své jméno.

„Nechceš si sundat tu kápi?“ zeptal se.

„Radši bych si ji ponechal,“ odpověděl Leviathan.

Furcas se zamračil, začínal pochybovat, že udělal dobře, když tohoto pocestného nabral.

„Kam máš namířeno?“ položil další otázku.

„Na sídlo pána démonů Agramona. Slyšel jsem, že shání bojovníky, tak se chci přihlásit,“ odpověděl Leviathan.

„Jo ták. Proto si nechceš sundat kápi? Máš snad nějaké staré zranění ve tváři?“ zasmál se Furcas.

„A když?“ Leviathan dal do svého hlasu vážnost.

Ale v duchu se usmíval. Tohle byla ideální výmluva.

Furcasovi ale zmrznul úsměv na tváři. Neuvědomil si, že záhadný pocestný mohl mít zraněný nebo zohyzděný obličej. Tu otázku položil víceméně z legrace.

„Omlouvám se! To ode mě bylo hrubé!“ zatvářil se provinile.

„To nic. To se mi stává často,“ mávl nad tím Leviathan rukou.

Furcas se znovu usmál.

„Neznáš nějaké příběhy?“ zeptal se po chvilce.

„Příběhy?“ podivil se Leviathan.

„Ano. Pocestní, které jsem v minulosti nabral měli vždy nějaké příběhy. A já je rád poslouchám,“ zazubil se Furcas.

„Nějaké příběhy bych znal. Ale nejdřív mi řekni, kam jedeš?“ odvětil Leviathan.

„Tam kam ty. Do sídla pána démonů Agramona. Obchoduju se zbraněmi a ty tam teď jdou na dračku,“ kývnul Furcas k zadní části vozu, která byla zakrytá.

Leviathan přikývl.

„A teď příběhy,“ usmál se Furcas.

Leviathan se uchechtl a dal se do vyprávění. Vyprávěl vtipné příhody ze svého dětství a dospívání. Oba se jim smáli a cesta jim ubíhala.

„Pojedeme i přes noc?“ zeptal se Leviathan po pár hodinách při pohledu na tmavnoucí oblohu.

„Ano, bude to tak rychlejší. Ale neboj poutníku, vůz má stahovací střechu a mám tady i deky a polštáře, takže budeme mít pohodlí,“ mrkl na něj Furcas.

Leviathan otevřel pusu, aby něco řekl, ale přerušilo ho hlasité zakručení v břiše.

„Omlouvám se, ale od včerejška jsem nic nejedl,“ povzdechl si.

„Tak se zastavíme na jídlo. Kousek odsud je celkem slušný hostinec,“ pokrčil Furcas rameny.

Leviathan se nervózně ošil.

„To je od tebe hezké, ale...já...totiž....“ nemohl se vymáčknout.

„Co?“ nechápal Furcas.

„Nemám čím zaplatit,“ dostal ze sebe Leviathan a zahanbeně svěsil hlavu.

„Jo ták. V pořádku, zvu tě,“ odmávl to Furcas.

„To nejde, to...“ začal protestovat Leviathan.

„Co by to nešlo? Hele seš dobrej chlap a jedeš bojovat za správnou věc. Pro mě je ctí někoho takového pozvat na jídlo,“ zamítl Furcas jeho protesty.

„Pak věz, že ti tvou štědrost nikdy nezapomenu a jednou ti ji oplatím,“ prohlásil Leviathan.

Furcas se na něj přátelsky zašklebil a označil na mapě nové místo. Vůz se podle toho zařídil a pozměnil cestu.

„A jsme tady,“ usmál se Furcas, když vůz zastavil a vylezl z ven.

Leviathan ho následoval a společně vešli do hostince, který už byl plný hostů.

„Zdravím! Můžeme si přisednout?“ přistoupil Furcas ke stolu u kterého seděla trojice démonů, kteří popíjeli, bavili se a něčemu se smáli.

„Ale ovšem,“ souhlasili démoni.

Furcas i Leviathan se posadili a během chvíle u nich byla hostinská.

„Zdravím! Tak co to bude?“ zeptala se bodře a široce se na nové hosty usmála.

„Dali bychom si šamaš a nipo,“ objednal Furcas.

Hostinská přikývla a odběhla, aby mohla vyřídit novou objednávku. To Leviathan si mlsně olízl rty a měl co dělat, aby nezačal slintat. Šamaš bylo jeho oblíbené jídlo. Šlo o tradiční démonské jídlo, kde základem bylo maso se smaženou zeleninou a houbami, přelité kmínovou omáčkou podávané s česnekovým chlebem. Nipo bylo zase tradiční démonské pití dělané z vraního oka, medu a vody. Pro lidi by bylo jedovaté, nikoliv ale pro démony.

„Tady máte pití. Jídlo bude za chvilku,“ postavila před ně hostinská korbely a šla se věnovat dalším hostům.

„Tak ať se vše vydaří,“ pozvedl Furcas svůj korbel.

„Ať se vše vydaří,“ zopakoval Leviathan a přiťukli si.

Leviathan přiložil svůj korbel k ústům a jeho obsah vypil na jeden zátah. Spokojeně odložil korbel na stůl a opřel se o opěradlo židle. Tak dlouho mohl pít jenom vodu nebo bylinné vývary, že skoro zapomněl, jak dobře nipo chutná.

„Tedy tys musel opravdu žízeň,“ zasmál se jeden ze tří démonů a přátelsky Leviathana plácl po rameni.

„Ani netušíte,“ zasmál se Leviathan.

I Furcas se zasmál a zamával na hostinskou, aby jim donesla ještě další kousek. Ta jen přikývla a po chvíli donesla další korbely s nipo. Leviathan se s úsměvem napil, ale tentokrát již pomaleji.

„Dvakrát šamaš. Přeji dobrou chuť!“ přišla k nim hostinská a postavila před ně dvě hluboké mísy s voňavým masem, zeleninou a omáčkou a dvě ošatky s česnekovým chlebem.

Leviathan labužnicky nasál vůni, do jedné ruky vzal lžíci, do druhé krajíc česnekového chleba a hladově se pustil do jídla. Furcas, když to viděl, tak jen pobaveně zakroutil hlavou a dal se taktéž do jídla.

Uplynulo pár minut a Leviathanova mísa byla prázdná. Leviathan si spokojeně odfoukl a mísu odsunul. Největší hlad zahnal, ale klidně by zvládl další porci. Nechtěl ovšem být za vyžírku a tak se raději natáhnul po svém korbelu, aby dobré jídlo zapil.

„Hele, pohlídej mi to. Musím si odskočit,“ vstal Furcas.

„Spolehni se,“ souhlasil Leviathan a znovu se napil.

Furcas ho děkovně poplácal po rameni a vydal se na toaletu. Leviathan se spokojeně opřel a znovu se napil.

„Takže ses konečně odhodlal, co Leviathane?“ promluvil náhle jeden z trojice.

Leviathan se na něj poplašeně podíval.

„Jak víte kdo jsem?“ zeptal se.

„Copak si nás nepamatuješ?“ zeptal se další.

Leviathan si je pozorně prohlédl. Předtím tomu nevěnoval pozornost, ale nyní si uvědomil, že všichni tři vypadají stejně. Tmavě zelené vlasy, snědá pleť a černé oči. Oči se mu rozšířily poznáním.

„Znám vás. Tři bratři, Mamon, Mumon a Momon. Sloužili jste u dvora mého děda. Ty, Mamone, jsi byl mým učitelem, ty, Mumone jsi byl strážce pokladny a ty, Momone správcem,“ vyhrkl Leviathan.

„Přesně tak. Když tvůj děd a otec byli zavražděni, tak jsme uprchli sem, na území pána démonů Agramona,“ povzdechl si Mamon.

„Nechápu to. Akvan si všechny sloužící přeci ponechal. Jistě by si ponechal i vás,“ zamračil se nechápavě Leviathan.

„Nenechal. My totiž viděli, co on a jeho otec udělal. Byli jsme přímými svědky a on se nás chtěl zbavit. Jen taktak se nám podařilo prchnout. Stejně jako tobě. Věděli jsme, že jsi také uprchl a doufali jsme, že jednoho dne se vrátíš, svrhneš ho a nastoupíš na své právoplatné místo pána démonů,“ vysvětlil Momon.

„To mám v plánu,“ přisvědčil Leviathan.

„Ale že ti to trvalo chlapče,“ ozval Mumon.

„Dělal jsem co se dalo. Sháněl jsem spojence mezi vojáky, vojevůdci a sluhy. Získal jsem jich dost, ale i tak bych proti Akvanovi neměl šanci. Ale teď když proti němu jdou i ostatní páni démonů, mám konečně šanci,“ odsekl Leviathan.

„Samozřejmě, samozřejmě, my ti nic nevyčítáme, chlapče. A vlastně ani nemůžeme, když my sami jsme neudělali nic. Ty jsi alespoň získával spojence a připravoval ses na boj. My seděli na zadku a doufali, že nás zachráníš,“ uklidňoval ho Mamon a zle se na svého bratra podíval, ten provinile svěsil hlavu a zamumlal omluvu.

„Tvůj přítel ví, kdo jsi?“ zeptal se Momon.

„Ne. Bál jsem se, aby to nebyl Akvanův špeh nebo aby se někde nepodřekl, takže neví. Ví jen, že jedu k Agramonovi a že chci bojovat,“ odpověděl Leviathan.

„To je rozumné,“ přikývl Momon a napil se ze svého korbelu.

„Ale nezůstanu mu nic dlužen. Jeho laskavost i štědrost mu jednou oplatím,“ řekl Leviathan.

Všichni tři bratři se usmáli. Ani jeden z nich nepochyboval, že se Leviathan zachová správně.

„Všechno v pořádku?“ přišla k nim hostinská.

„Samozřejmě. Ale doneste nám ještě pětkrát nipo a tady mladýmu ještě jeden šamaš. A napište to na nás,“ usmál se na ni Mamon.

„Děkuji! A slibuji vám, že až Akvana svrhnu a stanu se pánem démonů, dostanete zpět svá místa,“ usmál se Leviathan.

Všichni tři se na něj usmáli, ale ani jeden z nich už nic neřekl, protože se vrátil Furcas, který se nestačil divit, když před něj hostinská postavila další korbel s nipem a když se dozvěděl, že se jedná o pozornost trojice démonů. Zato Leviathan se spokojeně pustil do další porce šamaše.

***

„Tak jsme tady,“ prohlásil Furcas, když druhý den večer zastavili u Agramonova sídla a spokojeně se protáhl.

„Ale trhy se dělají ráno. Teď nic neprodáš,“ podíval se na něj Leviathan.

„Trhy zde budou zítra. Dnes v noci přespím ve vozu a ráno si postavím stánek a budu prodávat,“ vylezl Furcas z vozu, aby natáhl střechu.

Leviathan také vylezl a rozhlédl se. Nádvoří bylo plné vojáků, až se vlastně divil, že je sem vůbec pustili. Naštěstí stráže u vstupní brány Furcase znali a tak je pustili téměř okamžitě i když se na za něj musel Furcas zaručit.

„No příteli. Přeji ti hodně štěstí a snad se ještě uvidíme,“ usmál se na něj Furcas.

„Určitě ano. Nezapomenu na tebe a ani na tvou laskavost,“ usmál se Leviathan, načež se obrátil a vydal se ke vstupu do Agramonova sídla.

„Potřebuješ něco?“ zastoupili mu cestu stráže a podezřívavě na něj hleděli.

„Potřebuji mluvit s pánem démonů Agramonem nebo léčitelem Verrinem,“ odpověděl Leviathan.

Stráže se po sobě podívali.

„Dovnitř tě nepustíme,“ zamítl jeden.

„Ale já s jedním z nich potřebuju mluvit. Je to naléhavé,“ řekl naléhavě Leviathan.

Stráže se ale více jen více shlukli k sobě a tvářili se zamítavě. Leviathan zaklel, otočil se a odešel od vstupu, aby je zbytečně neprovokoval. Neustále se ovšem ohlížel a přemýšlel, co dál. Musí se nějak dostat dovnitř, ale jak? Po chvíli spatřil modrovlasého démona, který šel ke vstupu. Srdce se mu rozbušilo, když v onom démonovi poznal Verrina. Bez přemýšlení za ním vyrazil. Z cesty odstrkoval vojáky, kteří se mu připletli pod nohy a vysloužil si tím řadu nadávek, ve chvíli kdy stráže otevřeli vstupní dveře a Verrin se chystal vejít dovnitř, mu bylo jasné, že k Verrinovi dojít nestihne.

„LÉČITELI VERRINE, POTŘEBUJU VAŠI POMOC!“ zahulákal bezmyšlenkovitě, veden vědomím, že Verrin jako léčitel nemůže odmítnout nikoho, kdo je nemocný či raněný a žádá o pomoc.

Verrin se zarazil a otočil se. Pohledem vyhledal muže, který křičel, což nebylo nic těžkého, vzhledem k tomu, že se na něj dívali všichni, kdo se na nádvoří nacházeli. Zamračeně k muži přešel.

„Jste zraněný?“ zeptal se, když k němu došel.

„Nemocný. Často mě bolí hlava a mám závratě. Také se mi v noci těžko dýchá a pobolívá mě na hrudi,“ vymýšlel si honem Leviathan.

„Hm. Už vás někdo vyšetřoval?“ zeptal se Verrin.

„Ne. Zkoušel jsem různé bylinky a obklady, co mi tak ostatní poradili ale nic nezabralo a přišlo mi, že se ta hlava i hruď zhoršují. V poslední době je mi často i na zvracení, tak jsem se rozhodl vás vyhledat. Slyšel jsem totiž, že jste nejlepší,“ Leviathan zaťal pěsti a doufal, že mu Verrin uvěří a vezme ho dovnitř, aby ho vyšetřil.

Verrin si povzdechl. Příznaky mu neseděly k žádné chorobě, kterou znal, ale nemohl toho muže odmítnout, i když pocit, že si ten muž vymýšlí v něm sílil s každým jeho slovem.

„Tak pojďte se mnou. Podívám se na vás,“ vyzval muže nakonec.

Leviathan si oddechl a společně s Verrinem se vydal ke vstupu, kde Verrin požádal dva strážce, aby je doprovodili a hlídali, aby se muž nepokusil prchnout a napadnout Agramona nebo Amaymona či někoho dalšího z pánů démonů. Jemu samotnému ublížit nemohl.

„Pojďte dovnitř,“ otevřel dveře menší místnůstky kousek za vstupem.

Leviathan vešel dovnitř a Verrin ho následoval, ovšem až poté, co požádal oba strážné, aby hlídali přede dveřma.

„Tak si sundejte ten plášť, ať se na vás mohu podívat,“ vyzval Verrin muže.

„Nepotřebuju vyšetřit. Ty příznaky jsem si vymyslel,“ přiznal se Leviathan.

Verrin ho probodl pohledem. Tušil to a jeho tušení se mu nyní potvrdilo.

„Tak proč jste tady?“ zeptal se podezřívavě.

„Skutečně potřebuji pomoc. Ale trošku jinou,“ odpověděl Leviathan.

Verrin se zamračil. Leviathan se zhluboka nadechl a sundal si kápi.

„Leviathane?“ Verrin v šoku o krok ustoupil a zíral na Leviathana jako na zjevení.

„Jsem to já, Verrine. Slyšel jsem, že máte problémy s Akvanem a chcete proti němu bojovat. Já chci to samé,“ hleděl na něj Leviathan.

„Ano, a my zase slyšeli, že žiješ. Všichni tě hledají,“ přiznal Verrin.

„Opravdu? To jsem nevěděl,“ posadil se Leviathan na menší pohovku.

„Opravdu. Když Amaymon Akvanovi utekl, tak mu vodní démoni prozradili, co se tehdy stalo, že žiješ a že sháníš spojence. A Meruhesae nám to potvrdila. Od té doby tě hledáme. Všichni pánové a paní démonů mají v plánu pomoct ti sesadit Akvana a dosadit tě na místo pána démonů, které ti právem náleží,“ prozradil Verrin.

„A já myslel, že je budu muset složitě přemlouvat,“ uchechtl se Leviathan.

„To ne. Všichni jsou ochotni ti pomoct. Ale prozraď mi, kolik máš spojenců a o koho se jedná?“ posadil se Verrin vedle něj.

„Je jich hodně. Téměř všichni sloužící, tři vojevůdci a dvě třetiny vojáků, které tam Akvan má. Také vodní démoni jsou se mnou. Už před lety mi dali slovo, že až se vrátím, tak každého, kdo půjde proti mně a půjde přes vodu, utopí,“ prozradil Leviathan.

„To je víc, než jsme počítali. Akvan je už teď ten poražený,“ usmál se Verrin.

„Vezmeš mě za Agramonem?“ zeptal se Leviathan.

„Nejen za ním. Nechám svolat všechny pány démonů a vojevůdce, co tu jsou. Pojď,“ vstal Verrin, přešel ke dveřím a strážcům řekl, aby se vrátili, že nic nehrozí.

Leviathan mezitím vstal taky a poté šel s Verrinem do trůnního sálu, kde čekali, až se k nim připojí ostatní.

„Verrine, co se děje?“ vešel do sálu jako první Amaymon, vrhl se Verrinovi do náruče a přitulil se k němu.

„Objevil se někdo velmi důležitý,“ odvětil Verrin s úsměvem.

Amaymon k němu vzhlédl a poté se podíval na démona, který stál u stolu s mapou a zvědavě na něj hleděl. Amaymon se nejdřív polekal, protože si myslel, že je to Akvan, ale po chvilce si začal všímat rozdílů.

„Amaymone, tohle je Leviathan, už jsi o něm slyšel,“ představil Leithana Verrin.

„Ten Akvanův bratranec, které všichni hledají?“ zeptal se Amaymon překvapeně.

„Ano, přesně ten,“ přisvědčil se smíchem Verrin.

„Ty jsi ten Agramonův bratr, kterého Akvan unesl?“ zeptal se Leviathan.

„Ano. Jmenuji se Amaymon,“ představil se Amaymon.

Leviathan se na něj usmál.

„Myslím, že chápu, proč po tobě Akvan tak touží. Jsi opravdu krásný,“ řekl Leviathan.

Amaymon se zamračil a vystrašeně se přitiskl k Verrinovi.

„Klid. Já ti nic neudělám. Nejsem takový zmetek jako Akvan. To za prvé. A za druhé. Mám rád ženy. Muži mě nikdy nepřitahovali,“ uklidňoval ho ihned Leviathan.

Amaymon přikývl a ohlédl se, když se otevřeli dveře a do trůnního sálu vstoupili všichni páni démonů a vojevůdci, kteří se zde nacházeli.

„Leviathane, vítej!“ přešla k němu Meruhesae a s něžným úsměvem ho objala.

„Děkuji Meruhesae! Rád tě vidím!“ opětoval jí Leviathan její objetí.

Ostatní páni démonů i vojevůdci ovšem zůstali šokovaně stát a nevěřícně na Leviathan hleděli.

„Tak cože se to tu děje?“ usmál se na ně Leviathan, když se od sebe s Meruhesae odtrhli.

„Vítej Leviathane!“ vzpamatoval se jako první Agramon a také se usmál.

Bylo mu jasné, že teď už půjde všechno mnohem rychleji. Leviathan se našel, takže už jen stačí spojit se s jeho spojenci, které podle Amaymona měl a naplánovat útok. A pak sbohem Akvane!