Pán démonů - kapitola 16

Agramon stál u okna a hleděl do noci. Zkušenost se sny s Meruhesae byla zajímavá a zároveň i strašidelná, ale že to co Amaymona vyděsilo nebyl sen, ho vyloženě děsilo. Povzdechl si, odvrátil se od okna pohlédl na Amaymona spícího v jeho posteli. Vypadal klidně a spokojeně a Agramona zajímalo, zda se jeho podvědomí vrátilo do snu s loďkou a jezerem, ale sám se do Amaymonových snů dostat nemohl a Meruhesae již odešla.

„Co nás ještě čeká? Čím vším si ještě budeš muset projít?“ zeptal se tiše a pohladil Amaymona po vlasech.

Amaymon se jen zavrtěl a spokojeně zavrněl, ale neprobudil se. Agramon se jemně pousmál a vlezl si do postele. Pohodlně se uvelebil a přitáhl si Amaymona do náruče. Přesto že byl vyděšený a jeho mysl ovládaly obavy o mladšího bratra, vyhrála únava a Agramon rychle upadl do spánku.

Amaymon se ovšem po chvíli zavrtěl a probudil se. Zmateně se rozhlédl, poslední na co si vzpomínal, byl příchod Meruhesae a její slib, že mu pomůže. Také si vzpomínal, že mu pomohla usnout, ale pak už si nevzpomínal na nic. Skutečně Meruhesae vstoupila do jeho snů, aby mu pomohla? Nevěděl, myslel si, že o tom bude vědět a pamatovat si, co se stane, ale zřejmě se tak nestalo. Agramonova ložnice nyní tonula ve tmě a po Meruhesae nebylo ani stopy, zato Agramon ležel vedle něj a ve spánku ho ochranitelsky objímal. Amaymon se pousmál. Cítil se v bezpečí a chráněný. Tak co ho probudilo? Zatřásl hlavou, schoulil se v Agramonově objetí a zavřel oči s úmyslem pokračovat ve spánku.

„Amaymone,“ uslyšel ženský hlas.

Amaymon se prudce posadil, ten hlas znal. Ta žena mu pomohla utéct z Akvanova zajetí. Ale proč ji znovu slyší?

„Amaymone, pojď za mnou,“ ozval se znovu hlas.

Amaymon zaváhal, ale po chvíli vstal a vydal se z pokoje. Ta žena mu přeci pomohla. Zachránila mu život. Nebyl tudíž důvod, aby jí nevěřil nebo se jí bál.

„Pojď za mnou,“ zopakovala žena.

„Ale kam?“ zeptal se zmateně Amaymon, když stál na chodbě.

„Do knihovny,“ přišla vzápětí odpověď.

Amaymon se zhluboka nadechl a rozešel se do knihovny. Když k ní došel, pomalu otevřel dveře a opatrně do knihovny vstoupil. Rozhlédl se. Knihovna byla tichá a tmavá, protože na rozdíl od chodeb v ní nehořely žádné louče. Amaymon nasucho polkl a pomalu se vydal k místu s křesílky, pohovkou a stolkem, kde ho Agramon často učil a kde se dalo pohodlně číst či studovat. Nemluvě o tom, že tam byl krb, ve kterém se dal rozdělat oheň a tím zahnat tmu i chlad.

Oddechl si, když k tomu místu došel a když v krbu zapálil oheň. Po hrůzném zážitku z kraje noci měl ze tmy nepříjemný pocit. Rozhlédl se, ale nikoho neviděl.

„Jsem tady,“ oznámil nahlas a očima těkal po prostoru knihovny.

„Ano, já vím,“ ozvalo se se smíchem se po jeho pravé straně.

Amaymon tím směrem pohlédl a spatřil ženu usazenou v jednom z křesílek. Překvapeně vydechl, žena byla velmi krásná, vysoká, bledá, štíhlé postavy a souměrnými rysy. Co ho ale překvapilo nejvíce byly černé oči i vlasy a její podoba s Agramonem a dokonce i jím. A hlavně byla velmi podobná jejich matce.

Žena se na Amaymona vlídně usmívala a dávala mu čas, aby si ji prohlédl a porovnal myšlenky.

„Kdo jste?“ zeptal se Amaymon, když se vzpamatoval.

„Jmenuji se Elila a jsem tvá prababička. A také Agramonova,“ odpověděla žena.

„Má prababička?“ Amaymon byl v šoku, vždyť podle toho, co mu Agramon řekl, jsou jejich předci a rodinní příslušníci po smrti, tedy alespoň ti démonští.

„Ano, prababička. A ano, jsem mrtvá,“ potvrdila Elila.

„Já tomu nerozumím. Proč se mi zjevují mrtví? Jak je to možné?“ vyhrkl Amaymon zoufale.

„To je jednoduché. Jsi totiž nekromanter,“ pokrčila Elila rameny.

„Nekromanter? Co to je? O něčem takovém jsem nikdy neslyšel,“ potřásl Amaymon hlavou.

„Ani jsi nemohl. Mezi démony je téma nekromanteři a nekromancie tabu. Nikdo o nich nemluví, nejsou o nich žádné písemné záznamy,“ povzdechla si Elila.

„Proč?“ nechápal Amaymon.

„Kvůli strachu. Démoni se nekromanterů a jejich schopností bojí. A ne bezdůvodně,“ zvážněla Elila.

„Tomu nerozumím,“ povzdechl si Amaymon.

„Vysvětlím ti to, tak mě prosím nepřerušuj,“ požádala ho Elila.

Amaymon přikývl a Elila se pustila do vysvětlování.

„Nekromancie je v podstatě forma magie zabývající se smrtí a mrtvými. Nekromanter dokáže vidět a slyšet mrtvé. A nejen to. Když se naučí používat své schopnosti, tak je schopný duše mrtvých vyvolávat a hovořit s nimi, ale také může oživit mrtvá těla. Ne, to není přesné, nemůže vrátit mrtvým život, ale dokáže ovládat mrtvá těla, tak že vypadají jako živá. A navíc dokáže vstoupit do světa mrtvých i když jen na určitou dobu. To jsou schopnosti nekromantera,“ Elila se zadívala na Amamyona.

„To zní děsivě. Zvlášť to ovládání mrtvých těl. Chci říct, co by nekromanterovi bránilo v tom, vytvořit si armádu mrtvých a ubližovat tak jiným?“ pohlédl Amaymon zoufale na Elilu.

„Nic. A tohle je jeden z důvodů, proč se démoni nekromanterů bojí. Ten další důvod je jejich šílenství,“ řekla Elila.

„Šílenství?“ vykulil Amaymon oči.

„Ano. Musíš vědět, že schopnost nekromancie je dědičná. Jakmile se jednou v rodě vyskytne, pak se vyskytne znovu. Někdy to může trvat několik generací někdy to děti zdědí po rodičích. Ty jsi tuto schopnost zdědil po mně. Já za svého života byla také nekromanterka,“ usmála se smutně Elila.

„Takže jsi byla šílená?“ zeptal se Amaymon.

„Zpočátku ne. Ale časem jsem zešílela, stejně jako všichni nekromanteři,“ povzdechla si Elila.

„Ale proč jsi zešílela? A také ti ostatní?“ Amaymona se zmocňovala beznaděj, hrozí tohle i jemu?

„Vždy to začíná stejně. Nekromancie je projeví až v dospělosti. První projevy jsou vždy sluchové. Začneš slýchat osoby, které nevidíš. Dokonce s nimi dovedeš mluvit. Poté je začneš i vídat,“ pustila se Elila do dalšího vysvětlování.

„Jako Akvana? Nebo teď tebe?“ zeptal se Amaymon.

„Přesně tak. Ale to je jen začátek. Všichni nekromanteři se snažili tyto své schopnosti ovládnout. Ať už proto, aby ubližovali ostatním nebo se pokusili ovládnout svět nebo proto, že chtěli svůj status nekromantera utajit. Jenže nakonec se na to vždy přišlo. Nekromanteři totiž časem přestávali rozeznávat mezi živými a mrtvými a nevěděli, jestli ten s kým mluví, je živý nebo mrtvý. Stejně tak přestali postupně rozeznávat rozdíly mezi světy živých a mrtvých. Nevěděli například jestli zvíře, které sedí vedle nich je ze světa mrtvých nebo živých. Nebo květina, ke které přičichly. Vzduch, který dýchali. A právě toto stálo za jejich a také mým šílenstvím,“ zesmutněla Elila.

„Takže jsi nedokázala rozeznat živého od mrtvého?“ zamrkal Amaymon.

„Ne, nedokázala. Třeba jsem mluvila se svým manželem a nevěděla, jestli žije nebo ne. Dívala jsem se na svého syna, tvého děda, a nevěděla, jestli se skutečně narodil a žije, nebo jestli je to dětstká duše ve světě mrtvých,“ povzdechla si Elila.

„Ale nepřipadáš mi šílená,“ nadhodil Amaymon.

„Ne, nyní už nejsem šílená. Má duše totiž nikdy šílená nebyla, jen má mysl. Po smrti jsem se šílenství zbavila. Vlastně mohu říct, že smrt pro mě byla vysvobozením,“ usmála se smutně Elila.

„Jak jsi zemřela? A co ostatní nekromanteři? I oni zemřeli?“ Amaymon byl zvědavý a také se snažil zjistit, jak nejspíš bude vypadat jeho budoucnost.

„Ano, i oni zemřeli. Každý jinak. Víš, když démonské rodiny zjistí, že jejich člen je nekromanter, snaží se to utajit. A když dotyčný zešílel, zachovaly se dvěma způsoby. Buď nekromantera samy usmrtily a pak předstíraly, že šlo o nehodu nebo že zemřel na nějakou nemoc. Ty méně radikální nekromantera uzavřely do nějaké místnosti a staraly se o něj dokud nezemřel. Tito nekromanteři povětšinou ukončili svůj život vlastní rukou. Jen málokterý zemřel přirozenou smrtí ve stáří,“ zodpověděla Elila Amaymonovy otázky.

„Jejich rodiny je zabily nebo uvěznily? Ale to je strašné,“ vykřikl Amaymon a prudce se postavil.

„Je. Ale co mohly dělat? Uvědom si, že šílený nekromanter byl nebezpečný sobě i svému okolí,“ klidnila ho Elila.

„Vždyť jen nerozenávali živé od mrtvých. To je sice hrozné, ale určitě ne nebezpečné,“ zakroutil Amaymon hlavou.

„Myslíš, že není nebezpečné, když někdo vezme nůž a snaží se bodnout malé dítě, aby zjistil, jestli je živé nebo ne? Nebo když popadne skleněnou či porcelánovou vázu a praští s ní někoho jiného po hlavě, aby zjistil, jestli dotyčný žije nebo ne? Nebo když popadne mladou dívku a strčí jí hlavu pod vodu, aby zjistil, jestli potřebuje dýchat? Nebo když nekromanter sám sobě vyřezával kusy masa, aby zjistil, jestli krvácí a cítí bolest?“ povytáhla Elila obočí.

Amaymon měl pocit, jako by mu v krku uvízl knedlík.

„Tohle se opravdu stalo?“ zeptal se přiškrceně.

„To a mnohem víc,“ přikývla Elila.

„Jak jsi zemřela?“ zeptal se Amaymon tiše.

„Má rodina mě nezabila, jestli se ptáš na tohle. Já měla štěstí, že mě můj manžel i syn milovali. Zamkli mě v komnatě ve zdejší věži a starali se o mě. Nosili mi jídlo i čisté oblečení. Převlékali mi postel a uklízeli komnatu i koupelnu. Dokonce ke mně vodili i léčitele, když jsem onemocněla. Ale já už dál nemohla. Ta nejistota, že nevím, kdo je živý a kdo mrtvý, co je skutečné a co ne, mě ubíjela a já to nakonec vzdala. Ukončila jsem svůj život svou vlastní rukou,“ odpověděla Elila tiše.

„Takže jsi spáchala sebevraždu,“ zkonstatoval smutně Amaymon.

„Ano, svými zuby jsem se kousala tak dlouho do předloktí a zápěstí až jsem si prokousala žíly a pak vykrvácela,“ prozradila Elila.

Amaymonovi se ovšem po tomto prozrazení zvedl žaludek a usilovně polykal, aby zahnal nutkání zvracet.

„Dřív než se mě zeptáš, tak Agramon o ničem z tohoto neví. Můj manžel i syn po mé smrti rozhlásili, že jsem onemocněla a své nemoci podlehla,“ řekla Elila zatímco sledovala Amaymonův boj s nevolností.

„A od té doby se v našem rodě nekromanter nevyskytl?“ zeptal se Amaymon, když se mu podařilo nevolnost potlačit.

„Ne. Můj syn ani vnučka, tvá matka, nekromanteři nebyli. A ani Agramon jím není. Ale ty ano,“ odpověděla Elila.

„Agramon to ví, že ano? Ví, že jsem nekromater a Meruhesae také,“ vhrkly Amaymonovi slzy do očí.

„Tuší to, ale ani jeden si to nechce přiznat. Oba se této skutečnosti děsí a tak se snaží tvou vizi Akvana vysvětlit jinak. Ale před skutečností a fakty nelze utéct,“ Elila věděla, že Amaymonovi svými odpověďmi i vysvětleními ubližuje a děsí ho, ale nechtěla mu lhát nebo zlehčovat fakta.

„Takže co mě čeká? Že za několik let zešílím a pak co? Že mě Agramon zabije nebo mě uvězní? Nebo že to udělá Verrin? Nebo ze zoufalství spáchám sebevraždu? Tohle je má budoucnost?“ posadil se Amaymon do křesla a z očí mu vyhrkly slzy.

Elila si povzdechla, vstala z křesla, klekla si před Amaymona a vzala jeho ruce do svých.

„Obávám se, že tvůj čas se počítá na měsíce než roky. Kdybys byl čistokrevný démon, tak ano, ale ty jsi napůl člověk, což je v tomto případě tvá nevýhoda. Nechci tě děsit nebo ubližovat, ale měl bys znát fakta,“ Elila mluvila tiše a v jejím pohledu se zračil soucit.

Amaymon zbledl a roztřásl se. Měsíce? Pouhé měsíce? Vždyť měl tolik plánů. Měl se stát Verrinovým druhem. A chtěl rodinu. Chtěl prožít svůj život s Verrinem, milovat ho a být milován. Chtěl zestárnout po jeho boku a vychovávat s ním děti, ať už by byly jejich vlastní nebo by je adoptovaly, dívat se jak rostou a pak na stará kolena chovat vnoučata. A chtěl vidět, jak si Agramon najde družku a být strýcem pro jeho děti. A místo toho ho čeká šílenství a smrt?

Amaymon se rozplakal. Elila ho smutně sledovala. Tak ráda by mu pomohla, ale neměla jak. Mohla ho jen obeznámit se situací, aby věděl, co ho čeká a podle toho se rozhodoval.

***

Agramon se zavrtěl a protáhl se. Teprve po chvíli mu došlo, že je něco špatně a otevřel oči. Místo vedle něj bylo prázdné. Vyděšeně se posadil. Kde je Amaymon?

„Dobré ráno!“ ozvalo se tiše.

Agramon prudce otočil hlavu a oddechl si, když spatřil Amaymona, jak sedí na parapetu okna a sleduje ho.

„Dobré!“ odvětil a zívl si.

Amaymon ho jen v tichosti sledoval. Stále se nemohl smířit s tím, co mu Elila prozradila a byl svým způsobem na Agramona rozzlobený, protože alespoň část těchto informací se měl dozvědět od něj. Chápal jeho strach a to jeho zlobu trochu zmírňovalo, ale neodstranilo ji úplně.

„Děje se něco?“ zeptal se Agramon, když vstal z postele a uvědomil si, že Amaymon je nějak zamlklý.

„Ten incident s Akvanem nebyl sen, že ne?“ zeptal se Amaymon tiše.

„Ne, nebyl. Nevíme, co to bylo, ale přijdeme na to,“ pokusil se Agramon povzbudivě usmát.

„Ty ale víš, co to bylo. A Meruhesae také. Jen si to nechcete přiznat, protože se toho bojíte,“ řekl Amaymon.

„Co to povídáš, Amaymone? Co se děje?“ Agramon dostával strach, tohle nebylo Amaymonovo obvyklé chování.

„Elila. Říká ti to jméno něco?“ zeptal se Amaymon.

„Byla to naše prababička z matčiny strany,“ Agramon nic nechápal a Amaymonův podivný klid se mu přestával líbit.

„Víš, co se jí stalo? Jak zemřela?“ položil Amaymon další otázku i když na ni znal odpověď.

„Ano, onemocněla a své nemoci po čase podlehla. Proč se ptáš na něco takového?“ zamračil se Agramon.

„Jsem nekromater. Ale to ty víš,“ řekl Amaymon.

„Co? Ne, nejsi. Ten incident s Akvanem má určitě jiné vysvětlení. Nejspíš to byla jen halucinace nebo přelud. Byl jsi vystresovaný, vystrašený, cítil jsi vinu a tohle všechno to mohlo způsobit,“ zakroutil Agramon hlavou.

„Oba víme, že to tak nebylo. Viděl jsem jeho ducha, protože jsem nekromanter,“ nesouhlasil Amaymon.

„Jak bys jím mohl být? Lidé tyto schopnosti nemají a v rodě naší matky se nikdy žádný nevyskytl,“ nechtěl si Agramon připustit děsivou skutečnost.

„Vyskytl. Elila jím byla. A nezemřela na nemoc. Zešílela a spáchala sebevraždu,“ prozradil mu Amaymon děsivá fakta, která se v noci dozvěděl.

Agramona zarazila jistota s jakou to Amaymon řekl a začal mít nepříjemné podezření.

„Proč si to myslíš?“ zeptal se podezřívavě.

„V noci jsem s ním mluvil. Všechno mi řekla. Že jsem nekromanter. Co to znamená a co mě nejspíš čeká. A prozradila mi, jak to s ní doopravdy bylo. A také to byla ona, kdo mi onehdy pomohl utéct z Akvanova zajetí,“ přiznal Amaymon.

Agramon zavřel oči a přál si, aby tohle byl jen špatný sen.

„Agramone, až zešílím, co uděláš? Zabiješ mě?“ zeptal se Amaymon a při té představě se mu do očí opět nahrnuly slzy.

Agramon otevřel oči a šokovaně se na Amaymona zadíval.

„Ne, nezabiju tě. A ani tě neuvězním. Najdeme způsob jak se tomu vyhnout. Slibuju!“ s tím slibem Amaymona pevně obejmul.

„Co když žádný způsob není? Co pak? A i kdyby byl, jak ho chceš najít během několika měsíců?“ zeptal se plačtivě Amaymon.

„Měsíců? Jak jsi na tohle přišel? Nekromanterům trvá roky než zešílí,“ odtáhl se trošku Agramon.

„Ano, nekromanterům, kteří byli čistokrevní démoni. Já jsem démon jen napůl a napůl jsem člověk. A právě to způsobí, že zešílím během několika měsíců. Nemám roky, jen měsíce,“ vzlykl Amaymon, s touto informací se smiřoval jen hodně těžko.

Agramon cítil, jak jeho srdce kleslo. Znovu svého mladšího bratra pevně objal a přes temeno jeho hlavy se zahleděl z okna. Musí najít způsob jak svého brášku zachránit. Prostě musí!