Pán démonů - kapitola 18

Meruhesae se opřela o opěradlo křesla před krbem a povzdechla si. Pohlédla na knihy, které měla na stolku vedle křesla a znovu si povzdechla. Odvrátila pohled, zavřela oči a začala si masírovat spánky. Už několik dní nedělala nic jiného, než že ve své knihovně hledala knihy s tématy o nekromanterech či dokonce smrti, které pak četla, aby našla způsob, jak Amaymonovi pomoct, ale vše bylo zbytečné a jen jí to přivodilo silnou bolest hlavy.

„Ach můj milý, jak tohle jen dopadne?“ zašeptala do prázdné místnosti a pootevřela oči.

Právě totiž ucítila, že do jejího domova někdo vstoupil.

„Nejkrásnější z nejkrásnějších, tak moc jsi mi chyběla,“ objevil se ve dveřích rozesmátý Leviathan.

„Buď vítán, Leviathane!“ usmála se jemně Meruhesae a pokynula mu ke druhému křeslu.

Leviathan se s úsměvem posadil a notně se napil z číše vína, která k němu připlula vzduchem.

„Máš to nejlepší víno, jaké jsem kdy pil,“ mlaskl a natáhl se, aby číši odložil na stolek mezi křesly a přitom zavadil pohledem o knihy, které na něm ležely.

Úsměv mu zmizel z tváře a udiveně na Meruhesae pohlédl.

„Proč čteš knihy o smrti?“ zeptal se vážně.

Meruhesae mu pohled mlčky opětovala a přemýšlela. Nechtěla prozrazovat Amaymono tajemství, ale zase na druhou stranu mu Leviathan hodně dlužil. A navíc v mládí hodně cestoval a tak hodně viděl a slyšel, tak se rozhodla mu vše říct.

„Čtu je v naději, že zjistím něco, co by mohlo pomoct Amaymonovi. Zjistilo se totiž, že je nekromanter a ty víš, co to znamená,“ řekla.

Leviathan vykulil oči. Ten drobný kluk, který byl tak nesmělý a plachý, že je nekromanter?

„To snad ne. Jak mu je?“ zeptal se.

„Hrozně. Prý se dokonce pokusil rozejít s Verrinem. Navíc nás tlačí čas. Máme jen týdny, možná měsíce než zešílí a pokud do té doby nepřjdeme na něco, co by pomohlo, tak....,“ Meruhesae vhrkly do očí slzy.

Leviathan si skousl rty a zahleděl se do ohně.

„Já...možná bych o něčem věděl, ale...nejsem si jist...jestli...to bude...uskutečnitelné,“ vydechl ztěžka.

„Ať je to cokoliv, musíme to zkusit!“ vyhrkla Meruhesae naléhavě a v očích se jí roztančily plamínky naděje.

Leviathan přikývl.

***

„Je tady Meruhesae s Leviathanem,“ vstoupil do knihovny Agramon a pohlédl na Amaymona, který seděl na menší pohovce před kterou byl stolek obležený knihami, přičemž Amaymon měl jednu v klíně, od které vzhlédl.

Agramonovi se sevřelo srdce, když viděl jeho unavené oči, kruhy pod nimi a zplihlé vlasy.

„Proč přišli?“ zeptal se tiše.

Agramon pokrčil rameny a ustoupil ze dveří, aby Meruhesae a Leviathan mohli vejít. Amaymon na ně jen tiše hleděl. Oba pozdravili a posadili se. Meruhesae se posadila na pohovku vedle Amaymona, zatímco Leviathan se usadil do křesla vedle. I Agramon se usadil a pohlédl na oba démony.

„Řekla jsem Leviathanovi o Amaymonově problému a on si myslí, že možná ví o něčem, co by pomohlo,“ začala Meruhesae zpříma.

Amaymon i Agramon na Leviathana překvapeně pohlédli.

„Opravdu?“ špitl Amaymon tiše, ale i tak v jeho hlase zazněla naděje.

„Ano, ale nevím, jestli to bude možné,“ přikývl Leviathan.

„Prosím, řekni nám to, ať jde o cokoliv. Prosím!“ vyskočil Amaymon na nohy a chytil Leviathana za ruku.

„Řeknu. Ale...Verrin tu není?“ zeptal se Leviathan.

„Ne, není. Je u sebe a snaží se něco najít,“ odpověděl Agramon.

„Aha, dobře. No jde o to, že když jsem v mládí cestoval, tak jsem jednou narazil na jistého démona. Byl starý a také dost nevrlý a rozmrzelý. A právě on by nám mohl pomoct, byl to totiž nekromanter. A našel způsob, jak se vyhnout šílenství. Ale nejsem si jistý, zda ještě žije a pokud ano, zda bude ochoten nám pomoct,“ přejel Leviathan všechny pohledem.

„Musíme to zkusit. Kde toho démona najdeme?“ zeptal se Agramon.

***

Amaymon nejistě sledoval malou chaloupku uprostřed tmavého lesa a zachvěl se.

„Bojíš se?“ zeptal se tiše Verrin a objal ho kolem ramen.

„Bojím,“ přiznal Amaymon a přitulil se k němu.

Verrin si povzdechl a stejně jako Amaymon pohlédl na chaloupku. Doufal, že starý démon ještě žije a že ho přesvědčí, aby Amaymonovi pomohl. Proto je tady ostatně s Amaymonem on a ne Agramon, který byl příliš výbušný.

„Půjdeme?“ zeptal se Amaymon.

Verrin přikývl a pustil jeho ramena. Poté se společně vydali k chaloupce a když k ní došli, Verrin zaklepal na dveře a pak čekali.

„Co chcete?“ rozrazily se dveře a v nich stanul starý démon, který je propaloval pohledem.

Amaymon překvapeně zamrkal. Tento démon byl jistě starý, čemuž nasvědčovaly nejen vrásky kolem očí a úst a řídnoucí vlasy, ale také nahrbená postava a hůl, kterou svíral ve vyzáblých rukou. Přesto Amaymon poznal, že kdysi se jednalo o krásného muže. Řídnoucí vlasy si stále zachovaly svou zlatou barvu a bylo znát, že kdysi musely být husté a lesklé, postava byla jistě štíhlá a pevná, světlá kůže jistě byla pevná a hladká a nyní kalné oči musely být kdysi jasné a zářivě modré.

„Přeji vám dobrý den, pane!“ promluvil nakonec Amaymon tiše.

I Verrin slušně pozdravil. Starý démon si je ale nepříjemně prohlížel a po jejich pozdravu si jen odfrkl.

„To si nechte. Co chcete?“ zavrčel.

„Přišli jsme, abychom vás požádali o pomoc,“ řekl Amaymon.

„Tak to můžete zase jít. Nemám zájem komukoliv pomáhat,“ odsekl starý démon a chystal se zavřít dveře.

„Prosím, jsme zoufalí,“ zabránil mu v tom Verrin, který dveře zachytil.

„A co já s tím?“ vyplivl starý démon.

„Jste jediný, kdo nám může pomoct, prosím. Jsem nekromanter, stejně jako vy,“ do Amaymonova hlasu se vloudilo zoufalství.

Starý démon se přestal pokoušet zavřít dveře a udělal krok vpřed, aby mohl na mladíka pohlédnout. Verrin naopak ustoupil a postavil se vedle Amaymona.

„A kdo ti o tom řekl?“ zeptal se.

Amaymon zaváhal, po chvilce se ale zhluboka nadechl.

„Leviathan. Prý jste se kdysi potkali,“ odpověděl.

„To ano. Takový drzý a oprsklý mladík. Zrovna jako vy,“ zvedl starý démon hůl a ukázal jí na Amaymona a Verrina.

Ti se po sobě podívali.

„Prý jste našel způsob, jak se vyhnout šílenství. Moc vás prosím, prozraďte mi ho! Nechci zešílet,“ přistoupil Amaymon blíž a zoufale na muže hleděl.

„Pche, a co bych z toho asi tak měl, co? Poraď si sám,“ odbyl ho starý démon.

„Co budete chtít. Jsem bratr pána démonů Agramona. Za vaši pomoc vám dáme, o co si řeknete,“ nehodlal se Amaymon vzdát.

Starý démon se jen uchechtl a posměšně se na Amaymona ušklíbl.

„A co by mi mohl dát, hm? Zlato? Stříbro? Drahé kameny? O nic z toho nestojím,“ odmávl to starý démon.

„A o co tedy?“ zeptal se Amaymon.

Starý démon na něj vážně hleděl.

„Co když řeknu, že chci tebe?“ zeptal se.

„Co? To nepřipadá v úvahu,“ vyjekl Verrin, zatímco Amaymon jen překvapeně kulil oči.

Starý démon si znovu pouze odfrkl.

„Vždy jsem si cenil vědomostí. A je jedna kniha, vzácná kniha, kterou jsem si vždy toužil přečíst. Dej mi možnost si ji přečíst a já ti pomohu,“ řekl starý démon.

„Co je to za knihu?“ zeptal se Amaymon.

Starý démon se ušklíbl. Ta kniha byla velmi vzácná a pochyboval, že by ji mladík sehnal.

„Doch mag vchal re,“ řekl její název.

Amaymon se zamračil. Co to bylo za název? Zato Verrin zbledl. Tu knihu znal. Byla to kniha popisující tu nejtemnější magii a o těch nejtemnějších kouzlech, kletbách, prokletích a rituálech, která existovala a jejichž použití poškodilo démonovu duši a způsobilo věčné zatracení. Byl to horší osud než smrt.

„Proč si ji chcete přečíst? Víte, co by užití její znalosti způsobilo?“ zeptal se tiše.

„Nejsem hlupák. Samozřejmě, že to vím. Chci si ji jen přečíst. Tím nic neriskuju,“ odsekl démon.

Amaymon se na Verrina zvědavě podíval.

„Co je to za knihu? A v jakém jazyce je ten název?“ zeptal se.

„Název je ze staré démonštiny. A raději nechtěj vědět, co v ní je,“ zakroutil Verrin hlavou.

Amaymon se zamračil. V tomhle byl Verrin stejný jako Agramon, chtěl ho chránit a pokud mu odmítal říct, co v té knize je, pak k tomu měl zřejmě důvod. Ale přesto by to rád věděl.

Starý démon je jen tiše sledoval a u toho se ironicky usmíval. Pochyboval, že by to mládě před ním o té knize něco věděl.

„Až ji seženeš, dej mi vědět,“ s tím se otočil a odcházel do své chalupy.

„Nemusí ji shánět. Ta kniha se nachází v knihovně mé rodiny už po staletí. Pokud máte zájem si ji přečíst, pak můžete zůstat na mém panství a přečíst si ji. Poté ale Amaymonovi pomůžete,“ řekl Verrin.

Starý démon se zastavil a otočil se.

„Odkud se v rodu léčitelů vzala taková kniha?“ zeptal se.

„To netuším,“ povzdechl si Verrin.

„Dobrá. Pak jsme domluveni. Jdu si sbalit a půjdu s vámi,“ řekl starý démon a zavřel za sebou dveře.

„Ta kniha je nebezpečná?“ zeptal se Amaymon.

„Velmi. Amaymone, slib mi, že tu knihu nikdy nevezmeš do rukou, natož abys ji četl,“ vzal ho Verrin za ramena a naléhavě mu hleděl do očí.

„Dobře. Slibuju,“ slíbil Amaymon.

Pokud ta kniha byla tak nebezpečná, že po něm Verrin chtěl takový slib, pak ji číst nechtěl. Verrin si po jeho slibu oddechl, věděl, že Amaymon by svůj slib nikdy neporušil.

„Můžeme jít,“ vyšel z chalupy po chvíli starý démon s vakem přehozeným přes rameno.

Verrin přikývl, přitiskl Amaymona k sobě a vzal starého démona za ruku a přemístil je na svůj hrad.

„Nejdříve vás ubytuju,“ s tím Verrin Amaymona i starého démona pustil.

„Dobrá. Och a jmenuju se Gressil,“ řekl starý démon.

Ani Verrin ani Amaymon na to nic neřekli, Verrin jen dal Gressilovi pokyn, aby ho následoval a odváděl ho do jednoho z pokojů pro hosty. Amaymon se mezitím vytratil do Verrinovi komnaty, kde se svalil na postel. Orobas kterého vzal s sebou, vyskočil k němu, stočil se mu u boku a hlavu mu položil na břicho a spokojeně zafuněl. Teď když byl jeho páníček zpátky, byl nejspokojenější.

„Stýskalo se ti, hm?“ zeptal se Amaymon tiše a pohladil Orobase po hlavě.

Orobas jen přivřel oči a spokojeně zamručel. Amaymon se zahleděl na nebesa postele a přitom nepřestával Orobase hladit. Amaymon se usmál. Gressil byl možná nevrlý a neochotný, ale pomůže mu. Jen doufal, že se vše podaří a že to zvládne.

***

Gressil si dal věci do komnaty, kam ho Verrin zavedl a hned poté si vyžádal návštěvu knihovny, aby si mohl přečíst tu knihu a splnil si tak svůj celoživotní sen. Verrin ho do knihovny odvedl a usadil do křesla u krbu a odešel do nejvzdálenější sekce knihovny, která byla chráněna všemožnými kouzly, nejen proto, aby knihy zde nebyly poškozeny, ale také proto, aby se k nim nedostal nikdo nepovolaný.

S odporem vytáhl onu knihu a štítivě se na ni podíval. Už dávno ji měl zničit. Odnesl ji Gressilovi, který ji dychtivě vzal do rukou a nadšeně ji otevřel.

„Nechám vás o samotě. Pošlu pro vás, až bude čas večeře a rád bych, abyste povečeřel se mnou, mou rodinou a Amaymonem,“ řekl Verrin a otočil se k odchodu.

„Ten chlapec je vzláštní. Jaký je mezi vámi vztah? Chováte se jako partneři, ale on vaším druhem není,“ pohlédl na něj Gressil.

„Prozatím. Stane se mým druhem, až si bude jistý, že nezešílí. To byla jeho podmínka,“ otočil se k němu Verrin.

„To není jisté,“ odvětil Gressil.

„Slíbil jste, že mu pomůžete,“ vyjel na něj Verrin, Gressil ho neuvěřitelně štval.

„Samozřejmě. Ale není jisté, zda je v jeho schopnostech to zvládnout,“ ušklíbl se Gressil.

„On to zvládne,“ prohlásil Verrin sebejistě.

Gressil se pouze uchechtl a začal věnovat svou pozornost knize. Verrin ho sjel rozzlobeným pohledem, načež se otočil na podpatku a urychleně knihovnu opustil.

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Elfský princ - kapitola 9

Student - kapitola 15

Noční květ - kapitola 1