Pán démonů - kapitola 19

Amaymon nahlédl do knihovny, kde Gressil trávil celé dny a jako houba nasával vědomosti z té zatracené knihy.

„Jen pojď, mladíče. Již jsem dočetl,“ promluvil Gressil.

Amaymon vyšel zpoza regálu a pomalu přešel k místu, kde Gressil seděl. Pohlédl na knihu, která ležela na stolku a zachvěl se. Měl pocit, jakoby z té knihy vycházel chlad a temnota a přesto ho lákala, vábila, slibovala.

„Cítíš to, že? Její volání,“ promluvil tiše Gressil.

„Cítím. Ale nepodlehnu. Nechci. Ta kniha je zlá,“ otřásl se Amaymon.

„Jen hlupák odmítá vědomosti knih. A to jak dobré, tak i ty špatné,“ odfrkl si Gressil.

„Jsou zde vědomosti, o které stojím. A ty máte vy a slíbil jste je mě naučit,“ v Amaymonově hlase byla slyšet jasná výzva.

„Kdo jen tě naučil být tak drzý?“ zamračil se Gressil.

Amaymon pouze hrdě nadzdvihl bradu a pevně se na Gressila zahleděl.

„My svou část dohody dodrželi. Nyní je řada na vás,“ řekl Amaymon.

„Pravda. No dobrá tedy. Ale ne dnes. Dnes jsem příliš unavený. Začneme zítra,“ vstal Gressil, opřel se o hůl a ztěžka se odšoural z knihovny.

Amaymon pouze stál a hleděl za ním. Po chvíli zavřel oči a zhluboka vydechl. Už zítra...už zítra zjistí, jak si udržet příčetnost a nezešílet. Nevěděl, jak dlouho tam stál než zaslechl kroky. Otevřel oči a pohlédl na Verrina, který zastavil jen kousek od něj. Ten na něj jen tiše hleděl.

„Zítra mě začne učit,“ prolomil ticho Amaymon.

„To je dobře,“ řekl tiše Verrin.

„Nejsi šťastný? Nezešílím a budu se moct stát tvým druhem,“ přešel k němu Amaymon a položil mu ruku na hruď.

„Samozřejmě mě to těší,“ odpověděl Verrin, aniž by se pohnul.

„Tak co se děje? Nechceš mě už snad?“ Amaymon byl vystrašený jen z té možnosti, že by láska mezi nimi vyprchala a Verrin o něj již nestál.

„Co to povídáš? Samozřejmě, že tě chci. Miluju tě a nemohu se dočkat, až se staneš mým druhem,“ přitáhl si ho Verrin do náruče.

Amaymon zabořil svůj obličej do Verrinovy hrudi a nasál tu tolik milovanou vůni.

„Jen se o tebe bojím,“ řekl tiše Verrin.

„Proč? Už není důvod se bát,“ odtáhl se Amaymon a pohlédl Verrinovi do tváře.

„Právě, že je. Ta kniha. Neláká tě? Netoužíš si ji přečíst?“ opětoval mu Verrin pohled.

„Láká. Ale já jsem schopný tomu lákání odolat. Nepřečtu si ji, ne po té, co jsi mi řekl, co v ní je,“ prohlásil Amaymon sebejistě.

„Ani nevíš, jak moc mě tohle uklidňuje,“ pousmál se Verrin.

Hned nato ovšem Amaymona pustil, obešel ho a štítivě vzal knihu do rukou.

„Raději ji uklidím. Nechci riskovat,“ pohlédl na Amaymona.

Ten pouze mlčky přikývl a sledoval, jak Verrin knihu odnesl. Ten se po chvíli vrátil.

„Pojď. Navečeříme se,“ vzal Amaymona s úsměvem kolem pasu a společně se vydali z knihovny.

„A po večeři mám pro tebe překvapení,“ mrkl na něj na něj Amaymon šibalsky.

„Už teď se nemohu dočkat,“ zastavil ho Verrin, přitáhl si ho do náruče a náruživě políbil.

***

„Tak kdepak je to moje překvapení?“ vešel Verrin s úsměvem do svých komnat.

Byl napjatý, co si pro něj Amaymon připravil. O to víc, že se Amaymon po večeři vytratil a vrátil se sotva před pár minutami. Amaymon k němu s úsměvem přešel.

„Přímo tady,“ zašeptal mu Amaymon do ucha, přičemž si rozvázal pásek županu, který měl na sobě a shodil župan na zem a stanul tak před Verrinem nahý.

„Amaymone, nemůžeme. Musel bych porušit slib daný tvému bratrovi a to nemohu,“ odstoupil od něj Verrin a po úsměvu na jeho tváři nebylo ani stopy.

„To po tobě nechci. Nebudeš se mě dotýkat, jen se dívat. Tím přeci slib neporušíš,“ vzal ho Amaymon jemně za ruku a pokynul hlavou ke křeslu, které bylo přesunuto k posteli tak, aby z něj bylo na postel dobře vidět.

Verrin se na křeslo podíval a pak se pohledem vrátil k Amaymonovi.

„Pravda. Tím slib neporuším,“ souhlasil a usadil se do křesla.

Amaymon se usmál. Ladným krokem přešel k posteli a položil se na ni tak, aby na něj Verrin měl dobrý výhled.

„Víš, jak moc toužím po tvých dotycích? Chci, aby ses mě dotýkal tady a taky tady...,“ začal si přejíždět po hrdle a sjel až na hruď, kde pomalými pohyby hladil a jemně zavzdychal, když si přejel přes bradavky, které poté jemně podráždil.

Verrin to vše tiše sledoval a pouze zrychlený dech a dmoucí hruď byly ukazateli jeho vzrušení.

„Mám pokračovat?“ zeptal se tiše Amaymon.

„Ano, pokračuj,“ zachraptěl Verrin a sledoval, jak Amaymon sjel svýma rukama na ploché bříško a z něj na hladká stehna, která hladil a poté pomalu, velmi pomalu sjel do slabin, kde už čekal jeho ztvrdlý penis.

Verrin uchváceně sledoval, jak drobná ručka jeho milého vzala ztopořené vzrušení do dlně a otočila kolem něj prsty, načež začala pomalu přejíždět nahoru a dolů.

Verrin se zavrtěl, při tom smyslném divadle a při zvucích, které Amaymon vydával se vzrušil neuvěřitelnou silou a měl co dělat, aby na Amaymona neskočil, nevrazil svůj penis do něj a neulevil tak své potřebě.

„Proč si neuděláš pohodlí?“ zeptal se Amaymon tiše mezi vzdechy.

Verrin víc nepotřeboval. Rozepnul si kalhoty a vylovil z nich své vzrušení, které začal okamžitě třít.

Amaymon to sledoval zpoza přivřených víček a svůj penis pustil. Pod Verrinovým bedlivým zrakem pozvedl svou ruku k ústům a začal olizovat a sát své prsty. Posléze svou rukou sjel mezi své nohy, které roztáhl a svými prsty se dostal ke své dírce, kterou započal dráždit.

„Udělej to,“ zaskřehotal Verrin, zatímco rozšířenýma očima sledoval dění u Amaymonovi dírky.

„Ano, Verrine ano,“ zasténal Amaymon, zatímco do sebe zasunul prostředníček.

Verrin zasténal a pohyb jeho ruky v klíně se ještě zrychlil.

Amaymon se pousmál a vytáhl ze sebe svůj prst a zašmátral rukou pod polštářem, odkud vytáhl lahvičku s olejíčkem a anální kuličky. Navlhčil je a přiložil ke svému vstupu, načež je zatlačil dovnitř. Zasténal a povytáhl je, jen aby je vzápětí zasunul zpět.

„Ach bože Amaymone,“ zasténal Verrin a dech se mu zadrhl v hrdle, když se prohnul v zádech v mohutném orgasmu.

Ten pohled na Verrina pohlceného orgasmem, byl pro Amaymona moc a s výkřikem Verrinova jména i on dosáhl vrcholu. Když povolila prvotní křeč, zůstal nehybně ležet na posteli, zatímco Verrin se zhroutil do křesla a oba prudce dýchali.

„No...musím říct...že tvá překvapení...mají grády,“ vydechl ztěžka Verrin a pohlédl na Amaymona, který ležel rozpláclý na posteli, umazaný od semene a s kuličkami stále v jeho útrobách.

Z toho pohledu se málem znovu vzrušil.

„Takže...se ti...líbilo?“ zeptal se zadýchaně Amaymon.

„Ani nevíš jak moc,“ odpověděl Verrin a ztěžka vstal.

Amaymon se nadzvedl na loktech a hleděl na něj. Verrin se sklonil a políbil ho.

„Už abys byl můj,“ řekl do polibku.

„Budu. Už brzy,“ šeptl Amaymon.

Verrin se jen usmál a znovu Amaymona políbil.

***

Amaymon seděl v křesle v knihovně a tiše sledoval Gressila, který hleděl do plamenů. A pokládal si otázku, co v nich viděl? Stíny minulosti? Mrtvé? Či v nich viděl budoucnost? Anebo byl prostě ztracen v myšlekách. Nevěděl.

„Takže,“ promluvil najednou Gressil.

„Takže?“ zopakoval Amaymon.

Gressil se na něj podrážděně podíval.

„Co vůbec víš o nekromancii?“ zeptal se Gressil.

„Nic moc. Jen to, že je to odvětví magie zabývající se smrtí a mrtvými,“ řekl Amaymon.

„To je zjednodušeně řečeno, ale ano v podstatě to tak je. Víš, jaké druhy magie existují?“ položil Gressil další otázku.

„Ano. Bílá, černá, šedá, přírodní, růžová, sexuální. Také bojová a obranná,“ vyjmenoval Amaymon druhy magie, o kterých mu Agramon během jeho učení řekl.

„Ano. Pro nás je nyní důležitá černá magie. Znáš její podstatu?“ ušklíbl se Gressil.

„Černá magie je o ničení, vraždění a utrpení,“ odpověděl Amaymon.

O černé magii se učil jen okrajově, protože Agramon ho nechtěl učit žádná kouzla z této oblasti. A Amaymon po tom ani netoužil, protože nechtěl nikomu ubližovat.

„To je velmi stručné. Ale ano, o tom černá magie je. A nekromancie patří právě do černé magie,“ řekl Gressil.

Amaymon vykulil oči.

„Do černé magie? Ale proč? Já nechci nikomu ublížit,“ vyskočil z křesla.

„Posaď se chlapče. Je řazena do černé magie právě proto, že ti kdo jí vládnou, to znamená nekromanteři, dokáží komunikovat s mrtvými, vyvolat je či vstoupit do světa mrtvých. A také kvůli šílenství, kterému nekromanteři podléhají,“ vysvětlil Gressil.

„Ano, šílenství. Jestli existuje způsob, jak se mu vyhnout a jak si udržet příčetnost, proč toho nekromanteři nevyužili?“ zeptal se Amaymon.

„Protože o něm nevěděli a ti, co o něm věděli, byli buď slabí a nezvládli to nebo se o něm dozvěděli pozdě,“ pokrčil Gressil rameny.

„A jak jste se o něm dozvěděl vy?“ nedalo to Amaymonovi.

„Jsi otravně zvědavý. Já se o něm dozvěděl od svého otce a ten zase od svého otce a tak dále. V mém rodě je nekromancie silně zakořeněná a snad všichni členové mé rodiny byli nekromanteři. A nyní se o něm dozvíš ty. Ale varuji tě, nejen že je to velmi náročné a není jisté, zda to zvládneš, ale pokud se ti zadaří, pak už na svět nebudeš hledět stejnýma očima,“ přimhouřil Gressil oči.

Amaymon nasucho polkl, ale zvedl hlavu a odhodlaně se na Gressila zadíval. On bude bojovat a nevzdá se. A to nejen kvůli sobě, ale také kvůli Verrinovi a Agramonovi.

„No dobrá. Jde o to, že se musíš naučit vidět aury,“ řekl Gressil.

„Aury? Co je to?“ zeptal se Amaymon.

„Co vás dnes učí?“ protočil Gressil oči.

Amaymon se zamračil. Agramon ho naučil hodně věcí, stejně tak i Verrin a Gressil neměl žádné právo je kritizovat. Otevřel ústa, aby něco řekl, ale Gressil ho přerušil.

„Aura je energetický obal, který se nachází u každé bytosti. Mají ji lidé, démoni, zvířata, rostliny, dokonce i kameny, voda či půda. A to se musíš naučit vidět. Jen tak dokážeš rozeznat mezi světem živých a mrtvých, mezi živým a mrtvým. Aura živých bytostí je jasná, zářivá, jiskřivá, pulzující životem a vyzařující teplo. Zato aura mrtvých je jako oni, mrtvá. Abys pochopil její barvy jsou tlumené a vyzařuje z ní chlad, navíc nepulzuje, je...jak bych to řekl...strnulá, ztuhlá, bez života,“ vysvětlil Gressil.

„A díky tomu se vyhnu šílenství? Jen tím, že se naučím vidět aury?“ zeptal se tiše Amaymon.

„Ano. Víš, šílenství nekromanterů spočívá v tom, že nejsou schopni odlišit živé od mrtvých a ti, kteří navštěvovali svět mrtvých, nebyli schopni rozpoznat, v jakém světě se nacházejí. Pokud se naučíš vidět aury, pak budeš schopen toto vše rozeznat a tím pádem nezešílíš. Jednoduché, že? Ale věř, že není. Naopak, naučit se vidět aury je jedna z nejtěžších disciplín, která jen existuje a pouze asi jeden démon ze sta to dokáže. Já ti řeknu jak na to a co můžeš očekávat, ale zbytek už je pak na tobě,“ pohlédl Gressil na Amaymona.

„Musím to alespoň zkusit,“ povzdechl si Amaymon a zahleděl se do ohně v krbu.

„No dobrá,“ Gressil se sehnul a po narovnání položil na stolek, který byl mezi nimi květináč s květinou, který měl postaven vedle svého křesla.

Amaymon na květináč nechápavě pohlédl.

„Naučit se vidět aury u květin je nejjednodušší. Jakmile to zvládneš, budeš pokračovat se zvířaty a nakonec se ji naučíš vidět u démonů a lidí. Nyní ti řeknu postup. Když chceš vykonat nějaké kouzlo, například nechat levitovat papír či si něco přivolat, tak musíš svou magii laicky řečeno protlačit skrz své ruce a přinutit ji, aby daný předmět uchopila a levitovala ho, že? U aur je to podobné. Jen ji neprotlačíš skrze ruce ale musíš ji protlačit skrze oči a donutit ji, aby ti umožnila vidět to, co jsi doteď neviděl. Říká se tomu magické vidění a o tom jsem ti tady našel pár knih a doporučuju ti, aby sis je pročetl. Píše se v nich i o aurách a jejich významech. Ale to později. Jakmile se ti to podaří, měl bys kolem této květiny vidět slabou zeleně zbarvenou energii, která pulzuje a různě se kolem květiny ovíjí,“ natáhl se Gressil k rostlině a jemně přejel po jednom lístku.

„Dobře. Chápu,“ přikývl Amaymon a zahleděl se na květinu.

Má protlačit magii skrz oči? No, to může dokázat.

„Mládí je tak zbrklé. Ještě varování, hlupáku,“ zavrčel Gressil.

„Varování?“ pohlédl na něj Amaymon.

„Ano. Jak už jsem řekl, naučit se něco takového není jednoduché, ale připrav se na to, že i při neúspěšných pokusech budeš trpět velmi silnými bolestmi hlavy i očí. Já když se to učil, tak jsem z očí i krvácel. A ten tvůj léčitel ti v tomto případě nepomůže. Navíc zde hrozí, že oslepneš. Pokud ovšem získáš magické vidění, pak díky tomu budeš vidět alespoň aury, ale nic jiného. Jsi ochoten tohle risknout?“ pozvedl Gressil obočí.

Amaymon zaváhal, s bolestí se vyrovná, ale ztráty zraku se děsil. Nechtěl být slepý. Roztřeseně se nadechl. Musel to risknout.

„Jsem,“ přikývl nakonec.

Gressil se ušklíbl. Ani ho moc nezajímalo, jestli to ten chlapec dokáže. Ostatně v té knize našel, co potřeboval a nyní chtěl uskutečnit své dlouholeté plány. V duchu se zachechtal.

„No víc už ti nepomůžu. Teď to záleží na tobě. Já se vrátím domů,“ s tím vstal a vydal se ke dveřím.

„Ech, dobrá. Děkuji za vaši pomoc!“ ke konci věty už Amaymon musel zvýšit hlas, aby ho Gressil slyšel.

Ten mu ale neodpověděl a zavřel za sebou dveře. Amaymon se vrátil pohledem ke květině.

„Možná bude lepší si o tom nejdřív něco přečíst,“ zamumlal si pro sebe a natáhl se pro jednu z knih, které mu zde Gressil připravil.

Otevřel ji a začal číst.