Pán démonů - kapitola 20

 Království Zeram

Král Nar ležel v horečkách v posteli ve svých komnatách a horečnatýma očima těkal po místnosti.

„Mí synové...kde jsou mí synové?“ zašeptal ochraptělým hlasem.

„Jsme zde otče,“ přistoupil k němu Ar, jeho nejstarší syn a pohlédl na své bratry, Rana, Rora a Iljara.

„Mí synové. Jste všichni?“ zeptal se Nar.

„Ano, jsme všichni,“ odpověděl Ran a vzal otce za ruku.

„Amaymon. Kde je Amaymon? Kde je můj syn?“ zeptal se král a těkal očima po pokoji.

„Přeci u toho démona. Poslal jsi ho tam, vzpomínáš?“ odpověděl Iljar a podíval se na své bratry, kteří mu jeho nechápavý pohled opětovali.

„Přiveďte ho. Přiveďte mi mého syna,“ s tím se král prudce rozkašlal.

„Jistě, otče,“ poupravil Ar svému otci přikrývku a když ten vyčerpáním usnul, se svými bratry se vzdálil z místnosti, aby ho nerušili.

„Co budeme dělat?“ zeptal se Ror a pohlédl na Ara, který z nich byl nejstarší a navíc následník trůnu.

„Co by? Přivedeme toho budižkničemu zpátky. Alespoň do chvíle než se otec uzdraví nebo zemře a pak se ho zbavíme,“ pokrčil Ar rameny.

Ostatní se jen zamračili. Ani za mák se jim nelíbila představa, že by se měl Amaymon vrátit i když jen dočasně. A přec si korunním princi netroufli odporovat.

„Ještě dnes se vydáte na cestu. Já zůstanu zde a zastoupím otce v jeho povinnostech,“ přikázal jim Ar, načež se otočil na podpatku a odešel.

Ani jemu se nelíbilo, že Amaymon bude zpátky, ale rozkaz byl rozkaz a on nechtěl otci odporovat.

„Do prdele!“ zaklel a uhodil pěstí do stěny.

Poté se rozhlédnul a zrak mu padl na dvě mladé služtičky, které klečely na zemi s rejžáky v ruce a s kbelíky s vodou vedle nich.

„Ty, v jedenáct v noci u mě v komnatách,“ ukázal na jednu.

Ta jen polkla a sklopila hlavu.

„A ty hodinu na to,“ ukázal na druhou než se rozešel chodbou dál, alespoň trochu potěšen, že v noci bude moct vybít energii příjemným způsobem.

I druhá služtička jen sklopila hlavu a do očí se jí nahrnuly slzy. Nebude to poprvé, co bude zneužita někým z princů. Dokonce už čekala i dítě prince Iljara, ale když mu to oznámila, tak se rozběsnil a začal ji bít, přičemž svoje údery směřoval převážně na její břicho a to tak dlouho, dokud nepotratila. A teď má posloužit jeho staršímu bratrovi. Roztřásla se. Druhá služka ji pouze objala a beze slova ji držela v náručí.

***

Verrin namočil kus bavlněné látky ve studené vodě a šetrně ji přiložil Amaymonovi, který ležel na posteli a tiše sténal bolestí, na oči. Poté se usadil vedle něj a smutně na něj pohlédl, což ovšem v přítmí, které bylo způsobeno zataženými závěsy, nelehké. Bolelo ho vidět Amaymona trpět a nemoci mu pomoct. Ale proti bolesti hlavy a očí, způsobené pokusy o magické vidění, jeho schopnosti nefungovaly. Dokonce nepomáhaly ani bylinné čaje a odvary, které Amaymonovi v pokusu mu ulevit od bolesti, vařil. Jediné co alespoň trochu pomohlo, bylo šero, ticho a látka namočená ve studené vodě, přeložená přes oči.

Amaymon znovu zasténal a rukou zašátral po posteli.

„Verrine,“ oslovil ho tiše téměř neslyšně.

Verrin si jen smutně povzdechl a vzal Amaymona za ruku. Ten mu ji stiskl na znamení díků. Verrin se smutně pousmál a jemně ho začal hladit palcem po hřbetu ruky. Amaymon vydechl, byl Verrinovi vděčný, že tu s ním zůstal a že se o něj staral, i za to, že vše dělal mlčky, aby jeho bolest nezhoršoval. Když tiše zavrzaly dveře, Verrin vzhlédl od jejich spojených rukou, protože na Amaymonův obličej se nebyl schopný podívat, a podíval se na Agramona, který se zastavil mezi dveřmi a smutně na Amaymona hleděl. Verrin věděl, že prožívá stejnou bezmoc a bolest jako on i když se shodli, že Verrin zde bude užitečnější vzhledem k tomu, že byl léčitel.

Verrin stiskl Amaymonovu ruku, poté ji pustil a postavil se. Agramon na něj kývl a zašel na chodbu. Verrin šel za ním a tiše dveře zavřel.

„Jak mu je?“ zeptal se Agramon.

„Hrozně. Bojím se, že tu bolest už déle nezvládne. A ještě víc se bojím toho, že si tím poškodí či dokonce úplně zničí zrak,“ povzdechl si Verrin a zahleděl se na zavřené dveře, za kterými jeho milovaný tolik trpěl.

Agramon jeho pohled následoval a mlčel.

„Ničí mě to,“ promluvil po chvíli.

Verrin přikývl a pohlédl na Agramona.

„Podle mě by mu prospělo, kdyby si na čas odpočinul. Naneštěstí o tom nechce ani slyšet,“ řekl Verrin.

„Můžu s ním zkusit promluvit, až mu bude lépe,“ navrhl Agramon.

„Můžeš to zkusit,“ svěsil Verrin ramena.

***

Další den večer

„Nemůžu to vzdát. Když to nezvládnu, tak zešílím,“ vykřikl Amaymon a zamračil se na Agramona, který seděl v křesle v knihovně a snažil se ho přesvědčit, aby zanechal svých pokusů.

„Nechci, abys to vzdal. Jen aby sis dva tři dny odpočinul. Budeš svěžejší, nabereš energii a nové síly a pak to můžeš začít zkoušet znovu,“ pohlédl na něj Agramon.

„Ale ty dny mi pak budou chybět,“ posadil se Amaymon do druhého křesla a svěsil hlavu.

„Bráško, copak nevidíš jak si ubližuješ? Jak se ničíš?“ poklekl Agramon před Amaymonem a vzal jeho ruce jemně do svých.

Amaymon na něj lítostivě pohlédl. Ano, ubližoval si. A tím víc, že viděl jak Agramon a Verrin při pohledu na jeho bolest trpí a jsou bezmocní.

„Do zítřka to promyslím, ano?“ povzdechl si Amaymon nakonec.

„Dobře,“ pousmál se Agramon.

Nebylo to sice to, co by slyšel nejradši, ale bylo to alespoň něco.

Následně se ale zamračil, protože ucítil, že na jeho panství někdo vstoupil. A co bylo nejvíc šokující, že to byli lidé. Prudce se postavil se a vydal se z knihovny ven. Amaymon ho zmateně následoval. Nepřiznal by to, ale bál se útoku.

„Pane, jsou tu lidé a žádají o audienci,“ přiběhl k němu správce.

„Kdo to je?“ zeptal se Agramon.

„Tři princové z království Zeram,“ odpověděl správce.

Agramon i Amaymon se šokovaně zastavili.

„Moji bratři?“ zeptal se Amaymon nevěřícně.

„Ano,“ přikývl správce.

Amaymon s Agramonem se na sebe podívali. Ani jeden nemohl přijít na to, jaký důvod by měli Amaymonovi lidští bratři, aby se zde objevili.

„No dobrá, přijmu je,“ rozhodl Agramon nakonec.

„Chci být u toho,“ ozval se Amaymon.

„Myslíš, že je to moudré?“ otočil se na něj Agramon.

„Chci vědět, proč přijeli. A teď už mi neublíží. Umím se bránit a jsem mocnější než oni. Poprvé v životě. A také tam budeš ty a ty mě ochráníš, kdybych to sám nedokázal,“ Amaymonův pohled se změnil na prosebný.

„Jak chceš,“ rezignoval Agramon, otočil se a vydal se do trůnního sálu.

Amaymon se jemně usmál a následoval ho.

V trůnním sále se Agramon posadil na trůn, zaujal majestátní pózu a nasadil kamenný výraz. Amaymon se zachvěl, tohle nebyl jeho milující bratr, který k němu byl tak laskavý a chápavý, tohle byl nemilosrdný pán démonů.

„Posaď se,“ ukázal Agramon na menší obdobu jeho trůnu, který byl o dva stupně níž a svíral s jeho trůnem pravý úhel.

Amaymon se usmál a posadil se. Pokusil se napodobit Agramonův posed, což vyústilo v hlasitý smích obou bratrů a pobavený úsměv správce, který čekal u dveří, aby mohl návštěvníky pustit. Když se oba uklidnili, Agramon opět nasadil svůj kamenný výraz a Amaymon se zavrtěl, aby se mu sedělo pohodlněji.

Agramon správci pokynul, ten otevřel dveře a postavil se mezi ně.

„Máte štěstí. Milostivý pán démonů Agramon vás přijme,“ s tím správce poodstoupil a nechal tři lidské mladíky projít.

Princové sebejistě vstoupili do trůnního sálu, ale při pohledu na Agramona, který schválně uvolnil trochu své magie, kterou taktéž pocítili, je jejich sebejistota pomalu opouštěla. Iljar navíc do svých bratrů šťouchl a hlavou pohodil směrem k Amamyonovi. I ostatní se k němu podívali a zůstali v šoku. Předpokládali, že jejich nejmladší bratr bude touhle dobou už mrtvý nebo že bude zničený a strhaný službou u pána démonů. A on si tu seděl na trůnu, i když mnohem menším než měl pán démonů, a zvědavě na ně hleděl, vypadajíc zdravě a spokojeně.

„Proč jste přijeli?“ zaburácel hlasem Agramonův tenorový hlas posílený magií a způsobil, že se všichni tři princové schoulili.

Amaymon hrdě zvedl bradu a s úsměvem na své bratry hleděl. Neznat Agramona, tak by se ho bál i on, ale takhle se cítil nadřazený nad svými bratry. Ti, když si jeho pohledu všimli, se narovnali a zaťali pěsti. Být tu Amaymon sám, tak by mu za pomoci svých pěstí a svých fyzických sil, ukázali kam patří.

„Přijeli jsme pro našeho bratra, prince Amaymona,“ promluvil Ran, nejstarší ze všech bratrů.

„Ale, pročpak? Po takové době?“ nadzvihl Agramon obočí.

„Otec je nemocen, možná dokonce smrtelně a přeje si mít u sebe v těchto těžkých chvílích všechny své syny,“ odpověděl Iljar.

Amaymonovi zmizel úsměv z tváře. Jeho otec je nemocen? Možná dokonce leží na smrtelné posteli? Skousl si spodní ret a pohlédl na Agramona. Nevěděl, co má udělat a ani co cítit. Otec se k němu nikdy nechoval pěkně a nemiloval ho. Ale na rozdíl od bratrů ho nikdy neuhodil a ani mu nijak fyzicky neublížil.

Agramon svého bratra sledoval a viděl zmatek, který v jeho nitru panoval. Povzdechl si, nejradši by to zcela zakázal, ale o tomhle nemohl rozhodnout sám. Tohle rozhodnutí patří Amaymonovi.

„Chceš jet?“ zeptal se tiše.

Ran, Ror a Iljar se po sobě zmateně podívali. Nechápali, co to má znamenat. Mysleli, že pán démonů Amaymonovi poručí buď jet nebo zůstat. Ne že se ho bude ptát. Jaké postavení tu Amaymon zastává? Protože na otroka to nevypadalo.

Amaymon se zhluboka nadechl.

„Pojedu,“ řekl nahlas.

„Dobrá. Ale ne dnes. Už se stmívá a nechci, abys cestoval po tmě. Vyrazit můžeš zítra ráno,“ s tím se Agramon postavil a odcházel.

Amaymon se taktéž postavil, ale na rozdíl od Agramona, on přešel ke správci u dveří.

„Ubytuj je, ať si odpočinou a nech jim donést něco k jídlu. A také dohlédni, aby byli ráno připraveny zásoby pro nás všechny,“ rozkázal.

„Jak si přejete, pane,“ poklonil se správce a princové jen kulili oči.

Amaymon na své překvapené bratry podíval a poté bez jediného slova z trůnního sálu odešel.

„Co to je? Co se tady děje?“ otočil se na své bratry Ror.

Ti jen pokrčili rameny.

***

„Tohle se mi nelíbí,“ zamračil se Verrin, když mu Agramon s Amaymonem řekli, co se událo.

„Ani mě,“ souhlasil s ním Agramon a podíval se na Amaymona, který stál u okna zády k nim a hleděl ven do tmy.

Amaymon si povzdechl a přešel ke své posteli, na které se rozvaloval Orobas, který k němu zvedl hlavu a nechal se podrbat za ušima.

„Je to můj otec. Nemiloval mě a choval se ke mně hrubě, ale stále je to můj otec. Zplodil mě a přijal, i když s nechutí a bez lásky,“ pohlédl na ně Amaymon prosebně.

Verrin k němu přešel a objal ho.

„Dovol mi alespoň jet s tebou,“ požádal ho tiše.

„Budu rád, když pojedeš se mnou,“ špitl Amaymon a natáhl se pro polibek, který mu Verrin ochotně věnoval.

Jejich polibek ovšem přerušilo Agramonovo hlasité odkašlání.

„Také bych chtěl jet, ale má přítomnost by asi nebyla žádaná,“ zamračil se Agramon.

„To asi ne,“ povzdychl si Amaymon, který moc dobře ví, že lid by Agramona nepřijal a pokusili by se mu uškodit. A o jeho bratrech to platilo dvojnásob.

Verrin jako léčitel by to mohl mít jednodušší.

„Měli bychom jít spát. Ráno chci vyrazit brzy,“ řekl Amaymon.

Verrin i Agramon souhlasně přikývli.