Pán démonů - kapitola 21

Ran, Ror, i Iljar spolu s vojáky, kteří je doprovázeli, stáli u svých koní a nechápavě hleděli na prostorný kočár bez koní, kolem kterého pobíhali sluhové a nakládali do něj zavazadla, vaky s jídlem i uzavíratelné lahve s vodou. Co podle nich chybělo, byly koně, které by kočár táhli.

„Hej Amaymone, kdy přivedou koně?“ křikl Ran na Amaymona, který v doprovodu pána démonů a dalšího démona, kterého jim představil jako Verrina a léčitele, vyšel z hradu a zamířil ke kočáru.

Amaymon se zastavil a zadíval se na své bratry. Povzdechl si, otočil se a šel k nim blíž, aby na ně nemusel hulákat.

„Nepřivedou,“ odpověděl krátce.

„Ale jak ten kočár pojede, když ho nepotáhnou koně? Nebo ho potáhne jiné zvíře?“ zamračil se Ror.

„Žádné zvíře. Kočár je poháněn kouzly. Uvnitř je mapa a na ní je vyznačen cíl cesty a kočár si sám bude hledat nejkratší cestu do cíle,“ vysvětlil Amaymon.

Jeho bratři zůstali stát s ústy dokořán a nevěřícně na něj zírali.

„A jak jste mysleli, že démoni cestují?“ pozvedl Amaymon obočí a vrátil se ke kočáru.

Tři princové se nezmohli na slovo a jen nadále užasle zírali. Sluhové dokončili nakládání a s poklonami se vzdálili. Amaymon s Verrinem se rozloučili s Agramonem a poté nastoupili do kočáru a než stihli zavřít dveře, tak se dovnitř prosmýkl i Orobas, který odmítal nechat svého páníčka odjet samotného. Amaymon jen protočil oči a usmál se, když se mu Orobas usadil k nohám. Verrin se pousmál a zavřel dveře, načež Agramon poodstoupil a poklepal na zadní část kočáru, čímž aktivoval magii kočáru a ten se rozjel.

„Vy tu hodláte zůstat?“ pohlédl na tři prince, kteří vykulili oči a sledovali ujíždějící kočár.

Po Agramonově dotazu se ale vzpamatovali, vyhoupli se na koně a rychle se rozjeli za kočárem, aby ho dohonili. Agramon za nimi jen hleděl a v duchu doufal, že se Amaymonovi a Verrinovi nic nestane. Obzvlášť když s sebou odmítli vzít vojáky, aby lid z království Zeram neprovokovali.

***

„Už se začíná stmívat. Měli bychom zastavit a někde přenocovat,“ řekl Verrin, když po několika hodinách vyhlédl z okénka, které bylo do té doby zakryto závěsem.

Amaymon jen přikývl a pohlédl na mapu.

„Tady je hostinec. Tam můžeme přenocovat a také se najíst, alespoň ušetříme zásoby,“ ukázal na značku hostince.

„Souhlasím,“ přikývl Verrin a Amaymon na mapě označil nový cíl.

Poté se opřel o sedadlo a sledoval Verrina, jak odtáhl závěsy z okýnka, otevřel ho a zavolal jednoho z vojáků.

„Řekni svým princům, že kousek odsud je hostinec, ve kterém přenocujeme,“ rozkázal Verrin.

Voják sklonil hlavu a rozjel se před kočár, kde na koních jeli princové a vyřídil jim vzkaz. Princové si po vyslechnutí oddechli. Sami přemýšleli, kde se na noc utáboří, aby se mohli prospat a odpočinout si. Všichni jeli ještě hodinu, než dorazili k hostinci. Zastavili, princové i jejich vojáci seskočili z koní, zatímco Amaymon i Verrin vylezli kočáru následováni Orobasem.

„Co to je?“ uskočil před Orobasem jeden z vojáků a tasil meč.

„Jmenuje se Orobas a je to můj mazlíček,“ zamračil se na něj Amaymon a pohladil Orobase po hlavě.

„T-tvůj mazlíček?“ zajíkl se Iljar a fascinovaně na Orobase hleděl.

On, Ran nebo Ror byli tak zaujati kočárem, že si podivného tvora vůbec nevšimli. Amaymon se na své bratry jen zamračeně podíval a společně s Verrinem i Orobasem vkročil do hostince. Ran, Ror i Iljar se po sobě podívali a rozešli se za Amaymonem a Verrinem, jejich vojáci je následovali.

Když vkročili do hostince, překvapeně se rozhlédli. Démonský hostinec se moc nelišil od lidských hostinců. Princové se posadili k Amaymonovi a Verrinovi, zatímco vojáci se rozesadili u okolních stolů.

„Čím posloužím?“ přišel k nim hostinský.

„Já si dám šamaš a k tomu šťávu z lesních plodů, a nějaké maso pro něj,“ ukázal Amaymon hlavou na Orobase, hostinský jen přikývl.

„Já rybu s bylinkovou omáčkou a brambory a vodu s citronem, limetkou a mátou,“ objednal si Verrin.

„Jistě, jistě,“ usmál se hostinský a poté se nejistě podíval na lidské prince a vojáky.

„Obsluž i je,“ řekl tiše Amaymon.

„Jak si přejete, pane,“ sklonil hostinský hlavu, v očích mu ale podrážděně zablesklo.

Poloviční démoni mu nevadili, ale lidi ano. Neměl je rád. Považoval je za podřadné tvory, ale nedovolil si odporovat. Moc dobře věděl, že mladík sedící před ním, je bratr pána démonů Agramona a že démon vedle něj, je věhlasně proslulý léčitel Verrin. Otočil se tedy k lidským princům.

„Máte hovězí pečeni?“ zeptal se Ror.

„Jistěže máme,“ přikývl hostinský.

„Tak si dám tu. A k tomu to nejlepší víno, co tu máte,“ poručil si Ror.

Ran a Iljar se ke svému bratru přidali a objednali si to samé, co on. Hostinský si objednávky zaznamenal a přešel k vojákům. Jakmile měli všichni objednáno, zmizel za výčepem, aby objednávky vyřídil.

Netrvalo dlouho a na stolech byli talíře i mísy s lákavě vonícím jídle a džbány i poháry s pitím.

Amaymon dychtivě nasál lákavou vůni šamaše, natáhl se pro pečivo jež k němu náleželo a hladově se do toho pustil. Jeho bratři kteří se již cpali hovězí pečení a k tomu přikusovali chléb, po šamaši zvědavě pokukovali, ale kvůli plným ústům nemohli promluvit. I Verrin se pustil do své ryby, ačkoliv mnohem pomaleji a elegantněji než lidští princové.

„Čím ještě posloužím?“ zeptal se hostinský, když Amaymon i Verrin dojedli.

„Máte zde volné pokoje? A kolik“ zeptal se Amaymon a v rychlosti spočítal vojáky, bylo jich celkem 12.

„Ano, pane, mám. A je jich...sedmnáct, pane,“ hostinský se na okamžik zarazil, aby si ujasnil, které pokoje jsou obsazeny a které ne.

„Dobrá. My jich potřebujeme šestnáct,“ pohlédl na něj Amaymon.

„Samozřejmě, pane. Jsou připravené pro návštěvníky, ale pro jistotu je zkontroluji a donesu vám klíče,“ usmál se hostinský, vzal špinavé nádobí a vzdálil se.

„Moment, šestnáct mi nevychází,“ zamračil se, po odchodu hostinského, Ror.

„My si vezmeme společný,“ vzal Verrin Amaymona kolem ramen.

Ran, Ror i Iljar znovu šokovaně vykulili oči. Měli pocit, že překvapením není konec a že tohle bylo opravdu šokující.

„Vy dva...spolu...vážně?“ zeptal se Iljar, který se vzpamatoval nejrychleji.

„No jo, už to tak je. A ne, nejsem Verrinův otrok ani hračka. Máme rovnocenný a láskyplný vztah,“ propálil Amaymon své bratry pohledem.

Ti na něj jen zírali a nevěděli, co si mají myslet. Jejich zírání nepřetrhl ani hostinský, který donesl klíče od pokojů, které rozdal.

„No nic, půjdu si lehnout, přeci jen musíme ráno brzy vstávat,“ dopil Verrin svou vodu a vstal.

„Půjdu také,“ vstal i Amaymon.

Verrin se usmál a jemně ho vzal rukou kolem pasu. Amaymon mu úsměv opětoval a společně se vydali do jejich pokoje.

***

O tři dny později

„Konečně doma,“ oddechl si Ror, když slezl z koně a nenápadně si protřel hýždě.

Ran i Iljar jen něco zabručeli. Strávit tolik dní v sedle nebylo zrovna příjemné. Chvilkama Amaymonovi záviděli, že si jede v jistě pohodlném kočáře. Amaymon vylezl z kočáru a pohlédl na hrad, ve kterém vyrůstal. Zmítaly jím různorodé pocity a on nevěděl, na který se zaměřit.

„V pořádku?“ vzal ho Verrin zezadu kolem ramen.

„Ano,“ usmál se na něj Amaymon a vydal se ke vchodu do hradu, u kterého už stál Ar a propaloval ho nepříjemným pohledem.

„Zdravím tě,“ pozdravil ho slušně a čekal, jak zareaguje.

Arovi se jen rozšířilo chřípí a ruce zaťal v pěsti. Tak rád by Amaymonovi smazal ten klidný výraz z tváře, ale přítomnost démona stojící za ním a propalujíc ho pohledem mu v tom zabránila.

„Vítej,“ vyprskl vztekle po chvíli, po kterou mu Amaymon klidně hleděl do očí.

To ho neuvěřitelně dráždilo. Byl zvyklý, že Amaymon vždy klopil zrak, téměř nemluvil a poslušně dělal co on, otec a bratři chtěli a snažil se ze sebe udělat neviditelného. A nyní mu hleděl do očí a postoj měl hrdý a sebejistý. Ar zapřemýšlel, co způsobilo tuto změnu.

„Dovol abych ti představil svůj doprovod. Toto je Verrin, léčitel. Verrine, toto je můj nejstarší bratr a korunní princ království Zeram, Ar,“ představil je Amaymon vzájemně.

„Těší mě,“ řekl tiše Verrin a jemně pokývnul hlavou.

Ar zůstal mlčky stát a jeho zamračení se jen prohloubilo.

„A tohle je Orobas,“ zasmál se Amaymon, když se jeho mazlíček přihlásil o pozornost hlasitým zívnutím a vylezl z kočáru.

„Do prdele, co to je?“ vykřikl Ar a vystrašeně Orobase, který se rozešel ke svému páníčkovi, sledoval.

Stejně vystrašeně ho sledovali i sloužící, kteří od princů přebírali zavazadla a ti, kteří měli rozkaz postarat se o zavazadla Amaymona a Verrina, od kočáru odskočili a poplašeně vyjekli.

„Můj mazlíček,“ pokrčil Amaymon rameny a začal se s Orobasem, který se dožadoval jeho pozornosti, mazlit.

„Mazlíček?“ vykulil Ar šokovaně oči.

„Ano. Můj pokoj je připraven?“ zvedl k němu Amaymon pohled.

„Ano, je. I pro tvůj doprovod,“ snažil se Ar vzpamatovat z šoku, který mu Orobas způsobil.

„Děkuji vám. Ale to nebylo potřeba,“ pousmál se Verrin a vydal se za Amaymonem, který Ara obešel a vkročil do hradu.

Ten za nimi jen překvapeně zíral.

„Tak dobře, co se tu zatraceně děje?“ otočil se na své bratry.

„To samy nevíme. Ale zdá se, že ten démon, ke kterému jsme ho poslali, se o Amaymona stará. A neudělal z něj svého otroka ani sluhu. Amaymon dokonce seděl u jeho trůnu na svém vlastním. A ten démon, co tu je s ním, ten Verrin, Amaymona zdá se miluje. Prý spolu mají rovnocenný a láskyplný vztah,“ ušklíbl se Iljar.

„Cože? Proč by se pán démonů o našeho bezcenného bratříčka tak staral? Proč by mu dával postavení, pořizoval mazlíčky a dovolil mu mít milence? O co tady jde?“ Ar nic nechápal a to ho štvalo.

„Taky to nechápeme,“ zabručel Ror a všichni se podívali do vstupu hradu, ve kterém Amaymon zmizel.

Nic nechápali a chtěli odpovědi. A ty měl Amaymon. Museli je z něj nějak dostat, ale došlo jim, že Amaymonův milenec ho bude chránit a vzhledem k tomu, že proti démonům moc šancí neměli, to nemohli udělat obvyklým způsobem.

***

„Viděl jsi, jak se tvářil?“ rozesmál se Amaymon, když došel do svého starého pokoje a svalil se na postel.

„Tebe opravdu baví vyvádět tvé bratry z míry, že?“ zavřel Verrin dveře a shovívavě se na Amaymona usmíval.

„Ani nevíš jak. A obzvlášť když je na nich vidět, že by si nejradši zchladili žáhu tím, že mě napadnou a zbijí. A nemohou. Nejdřív kvůli strachu z Agramona a nyní kvůli strachu z tebe,“ nadzvedl se Amaymon na loktech a s úsměvem na Verrina hleděl.

Ten jen zakroutil hlavou a rozhlédl se.

„Máš to tu docela útulné,“ poznamenal.

„Zásluha mé matky,“ řekl Amaymon a posmutněl.

Verrin se na něj jen chápavě podíval a přisedl si k němu, aby mohl Amaymona obejmout. Ani jeden nevěděl, jak dlouho tam tak seděli, než je vyrušilo zaklepání na dveře.

„Dále,“ zvolal Amaymon.

„Neseme vaše zavazadla, pánové. Můžeme vstoupit?“ pootevřel dveře starší sluha a opatrně do pokoje nakoukl.

„Můžete,“ udělil jim Amaymon povolení a pak jen s Verrinem sledovali, jak do pokoje vstoupili sluhové nesoucí jejich zavazadla.

„Vybalíme si je sami,“ řekl Verrin, když sluhové zavazadla položili a sehli se, aby je vybalili.

„Jak si přejete,“ odvětil starší sluha a všichni odešli.

Verrin po jejich odchodu mávl rukou a jejich zavazadla se otevřela. Další mávnutí a věci z nich se naskládali do skříní, prádelníku a polic, načež se kufry a truhly zavřely a zajely pod postel.

„Díky za vybalení!“ usmál se Amaymon a naklonil se, aby Verrina políbil.

Ten se s radostí nechal a polibek si vychutnával.

„Měli bychom přestat, dokud se dokážu ovládat,“ přerušil polibek po chvíli.

Amaymon se jen zasmál a naklonil se k jeho uchu.

„Vzal jsem s sebou kuličky, takže bychom určitě nestrádali,“ zavrněl smyslně.

Verrin jen na sucho polkl a hlavou mu prolétla vzpomínka na nahého Amaymona, který se svíjel rozkoší a slastně sténal, zatímco masturboval a souložil se kuličkami.

„Ty mě mučíš,“ zasténal a snažil se urychleně myslet na něco jiného, aby se zbavil vzrušení.

Nakonec pomohla až představa rozzuřeného Agramona, který by ho zabil, kdyby zjistil, co se v ten večer v Amaymonově komnatě odehrálo. Jistě neporušil slib, ale pochyboval, že by to Agramona uklidnilo.

„Půjdu se podívat za otcem. Jestli je vážně na smrtelné posteli, pak bych neměl ztrácet čas,“ řekl Amaymon a sklouzl z postele.

„Půjdu s tebou. Třeba dokážu pomoci,“ postavil se Verrin a s vděčností zaznamenal, že po vzrušení není ani stopy.

Amaymon souhlasně přikývl a společně vyšli z jeho pokoje.