Pán démonů - kapitola 22

Amaymon seděl v křesle vedle postele, na které spal jeho otec a tiše sledoval Verrina, který se nad ním skláněl. Jeho bratři stáli u dveří a vyměňovali si podezíravé pohledy. Amaymon pohledem sklouzl z Verrina na otce a zachvěl se. Jeho otec mu vždy připomínal skálu, pevnou, silnou a nezdolnou, ale muž který před ním ležel, byl pouze jeho stínem. Zsinalý, pohublý, ztěžka dýchajíc, s kapkami potu od horečky na čele, Amaymon měl neodbytný pocit, že jeho otec tu už dlouho nebude.

„No?“ pohlédl na Verrina, když se narovnal.

Verrin zakroutil hlavou a soucitně na Amaymona pohlédl. Amaymon s výdechem zavřel oči.

„Zemře,“ zkonstatoval.

„Ano,“ potvrdil jeho zkonstatování Verrin.

„Cože? Jste přece léčitel, tak ho vyléčte!“ přistoupil k nim rozzuřený Ar, div mu z očí nešlehaly blesky.

„Je mi líto. Jeho nemoc je příliš rozsáhlá. Nemohu mu pomoci, nikdo nemůže,“ pohlédl na něj s klidem Verrin.

„Jste démon a ovládáte magii. Nebo ne? Tak ji použijte a uzdravte ho!“ Ar zaťal ruce v pěst a jen taktak se držel, aby Verrinovi jednu nevrazil.

„Jistěže ovládá magii. Ale ani magie není všemocná, Are,“ ozval se tiše Amaymon a pohlédl na svého nejstaršího bratra.

Ar se na něj podíval a pak se pohledem vrátil k Verrinovi. Ten na něj dál klidně hleděl a vyčkával. Netušil, co se stane, ale obával se, že nic dobrého.

„Znovu povolám ty nejlepší lékaře. Vy jste evidentně pouhý podvodník a šarlatán,“ vyštěkl, otočil se na podpatku a práskl za sebou dveřmi.

Ostatní bratři ho následovali, poté co Amaymona a Verrina sjeli vzteklými a znechucenými pohledy. Amaymon si povzdechl a podíval se na svého otce.

„Mrzí mě to,“ přešel k němu Verrin a položil mu ruku na rameno.

Amaymon na to nic neřekl, jen zvedl ruku a položil dlaň na Verrinovu ruku.

„Mohu tě tu nechat samotného? Chtěl bych pro tvého otce připravit něco na tu horečku a také na bolest. To pro tvého otce udělat mohu,“ řekl Verrin.

„Klidně běž. Nic mi tu nehrozí, už ne,“ pousmál se na něj Amaymon.

„Tak dobře,“ sklonil se Verrin pro polibek, který mu Amaymon ochotně opětoval a poté se tiše vzdálil.

Amaymon se naklonil a jemně vzal otce za ruku. Otec ho možná nemiloval, ale stále to byl jeho otec. Zrak mu padl na masivní prsten ze žlutého zlata s obrovským rubínem, který měl otec na prostředníčku. Nosil ho, co si Amaymon pamatoval a nikdy ho nesundával. Amaymon pohladil rubín palcem.

„Ten prsten mi darovala tvá matka,“ ozvalo se tiše.

Amaymon sebou škubnul a podíval se do tváře svého otce, který ho sledoval zpod víček unavenýma očima.

„Otče,“ špitl Amaymon.

Král Nar se ztěžka nadechl, vymanil svou ruku z Amaymonova sevření a vzepřel se na zesláblých pažích ve snaze se posadit. Amaymon vstal, podepřel ho, přičemž si pomohl zhmotněnými stíny, protože i přes nemoc by svého otce neudržel a magií přesunul polštáře tak, aby se o ně mohl jeho otec pohodlně opřít. Poté se posadil zpět do křesla. Otec se po něm podivně díval, ale nic neřekl.

„Asi je zbytečné ptát se, jak ti je,“ řekl Amaymon tiše.

Král Nar si jen odfrkl.

„Divím se, že jsi přijel. Po tom jak se tady k tobě všichni chovali. A tví bratři obzvlášť,“ řekl král Nar.

„Jsi přeci můj otec. A chtěl jsi mě u sebe. Co bych to byl za syna, kdybych nevyslyšel prosby otce,“ sklopil Amaymon zrak.

„I potom všem,“ zamumlal král Nar.

Oba pak byli chvíli ticho, ponořeni do vlastních myšlenek.

„Miloval jsi ji?“ přerušil Amaymon ticho.

„Myslíš tvou matku?“ pozvedl král Nar obočí.

Amaymon přikývl.

„Víc než kohokoliv jiného. Víc než svůj život,“ přiznal král Nar.

„Tak proč jsi nedokázal milovat mě?“ ta otázka, která Amaymona trápila celý život, z něj vyklouzla dřív než ji stihl zarazit.

„Ale já tě miloval. Když jsi se narodil, byl jsem ten nejšťastnější muž na světě. Když jsem tě držel v náručí, byl jsi tak křehký a zranitelný a já si přísahal, že nikdy nedovolím, aby ti někdy někdo ublížil,“ hleděl král Nar Amaymonovi do očí a Amaymon v nich viděl, že jeho otec říká pravdu.

„Ale...pak...co se změnilo?“ zeptal se.

„Ty. Zároveň se svou přísahou jsem si představoval, že budeš mít zářivou budoucnoust. Mocný a silný jako já a tví starší bratři a krásný jako tvá matka. Jenže ty jsi takový nebyl. Jistě zdědil jsi krásu i barvy tvé matky, ale byl jsi malý a slabý. Nebyl jsi urostlý svalovec a silák jako já a tví bratři. Místo záliby v lovu jsi měl zálibu v knihách, místo trénování s mečem, lukem nebo kopím jsi maloval, zpíval, tancoval či hrál na hudební nástroje. Místo abys šel do konfliktu a vydobil si respekt a úctu pěstmi a silou, ses snažil vše řešit slovy a schovával ses. Nejdřív u své matky, později ve svém pokoji. A nevšiml jsem si toho jenom já, ale i dvořané, šlechtici a služebnictvo a všichni se mi za zády smáli, že místo hrdého prince jsem zplodil slabocha a fňuknu. Zlobilo mě to. Tak moc jsem chtěl, abys byl jako tví bratři, ale nešlo to. Ne s tvojí jemnou povahou. Proklínal jsem tě a proklínal jsem sebe. Kdyby ses narodil jako dívka, pak by to bylo o něčem jiném,“ povzdechl si na konci král Nar.

Amaymon hleděl do země a v očích měl slzy. Jen tak málo stačilo, aby přišel o otcovu lásku. Měl pocit, jako by se mu v krku utvořil knedlík a bránil mu v dýchání.

„Přál sis moji smrt? Proto jsi mě dal démonům? V naději, že mě zabijí a ty se zbavíš nepovedeného syna?“ v Amaymonově hlase byly slyšet slzy, ale zatím se přemáhal, aby se mu nerozutekly po tvářích.

„Ne, tvoji smrt jsem si nikdy nepřál. Nevěděl jsem sice, co s tebou démoni udělají, ale doufal jsem, že tvoje oběť alespoň trochu utlumí ten výsměch a že si vysloužíš úctu jako někdo, kdo se obětoval pro dobro našeho království a jeho lidu. Svým způsobem to i fungovalo,“ pokrčil král Nar rameny.

„Trochu si protiřečíš, víš to? Nepřál sis moji smrt, ale přesto jsi mě poslal k démonům, aniž bys měl jistotu, že mě nezabijí,“ zvedl Amaymon pohled ke svému otci.

„Špatně jsem to pochopil. Nepřál jsem si tvoji smrt, zároveň mi ale bylo jedno, jestli žiješ nebo ne,“ král Nar byl nemilosrdně upřímný i když viděl, že jeho slova jeho syna zraňují.

Amaymon se prudce postavil a přešel k oknu, aby před svým otcem skryl slzy, které už neudržel a které nyní brázdily jeho líce. Slyšet, že jeho vlastnímu otci nezáleželo na jeho životě, pro něj bylo zdrcující víc, než byl ochotný si připustit.

„Věděl jsi, že matka nebyla člověk?“ zeptal se plačtivě v marné naději, že otec věděl, žejeho matka byla démonka a že tušil, že mu démoni kvůli tomu neublíží, i když rozumově věděl, že to nejspíš není pravda.

„Jak to myslíš?“ zeptal se král Nar nechápavě.

Amaymon semknul víčka a silou vůle zadržel vzlyk, který se mu dral z hrdla. Tato otázka mu potvrdila, že otec o původu jeho matky nevěděl.

„Matka byla démonka. A Agramon, pán démonů, ke kterému jsi mě poslal, je její prvorozený syn,“ odpověděl tiše.

„Cože? Ale to znamená...“ král Nar byl v šoku.

A bodejť by nebyl. Právě se dozvěděl, že žena kterou tak moc miloval, byla démon a že neměla syna pouze s ním, ale také s jiným mužem, pravděpodobně démonem.

„Že Agramon je můj polorodý bratr, stejně jako tví synové, které ti porodila tvá první žena,“ doplnil Amaymon svého otce.

„To nemůže být pravda,“ nechtěl král Nar uvěřit tomu, co mu Amaymon právě prozradil.

„Tak jak vysvětlíš tohle?“ otočil se k němu Amaymon, nehledě na své slzy a mávl rukou.

Z koutů se stáhly stíny a Amaymon je nechal zhmotnit a zvedl pomocí nich křeslo. Král Nar to jen sledoval s ústy otevřenými dokořán v údivu. Pomalu mu docházelo, že je to pravda a že jeho nejmladší syn je napůl člověk a napůl démon. Nasucho polkl a vyděšeně se na Amaymona podíval. Ten znovu mávl rukou a stíny položily křeslo, odhmotnily se a vrátily se do koutků.

„Je to pravda,“ zašeptal král Nar.

Amaymon se k němu otočil zády a setřel si slzy.

„A ten tvůj démonský bratr, ten se o tebe stará dobře?“ zeptal se král Nar.

„Ano, stará. Dal mi milující domov a pečuje o mě. Miluje mě, chrání a mé štěstí, bezpečí a spokojenost jsou u něj na prvním místě. Dokonce kvůli mně riskoval život,“ otočil se k němu Amaymon čelem.

„A učí tě,“ poznamenal král Nar.

„Ano, učí mě ovládat magii. Dokonce mě nechal pořídit si domácího mazlíčka,“ přikývl Amaymon.

„To snad není možné. Tak můj nejmladší syn, kterého jsem považoval za slabého, je nakonec z mých synů ten nejsilnější,“ zakroutil král Nar hlavou.

Amaymon se jen mlčky posadil do křesla. Snažil se ovládnout své slzy i své pocity. Snažil se myslet na Verrina i Amaymona. Pro ně něco znamenal, oni ho milovali, i když každý jiným způsobem a chtěli, aby byl šťastný.

„Jsi šťastný?“ položil král Nar velmi nečekanou otázku.

„Jsem. Agramon je skvělý bratr. A dokonce jsem u démonů našel i svou lásku. Je tady. Jmenuje se Verrin a je to léčitel. Zrovna ti připravuje něco na tu tvou horečku a bolest, abys netrpěl,“ odpověděl Amaymon.

„Možná mi to neuvěříš, ale svým způsobem se mi ulevilo. Jsem rád, že jsi šťastný a že máš nejen bratra ale i milujícího partnera,“ zavřel král Nar oči, byl vyčerpaný.

„Jsi rád?“ Amaymon nedokázal svého otce pochopit.

„Ano, jsem rád. Víš, i když mi bylo jedno, co s tebou je, tak z úcty k památce tvé matky jsem nad tebou držel ochrannou ruku. Jinak by tě tví bratři už dávno zabili,“ otevřel král Nar oči.

Amaymon na něj beze slova hleděl. Po to všem, co tu bylo vyřčeno, nedokázal posledním slovům svého otce uvěřit.

„Vím, že mi nevěříš, vidím to na tobě, ale je to pravda. I když to tak nevypadalo, vždy jsem tě chránil. Ale až zemřu a já vím, že zemřu, to mi nemusí nikdo říkat, tak už tě nikdo chránit nebude. A i když ovládáš magii a ten tvůj milenec nejspíš také, obávám se, že bys odtud živý neodešel. Nezůstávej proto na můj pohřeb. Ani nečekej na mou smrt. Co nejdřív se vzdej postavení prince a vrať se ke svému démonskému bratrovi. Protože jakmile by se Ar stal novým králem, okamžitě by tě prohlásil za nežádoucího a pak by ti nešli po krku jen tví bratři, ale všichni naši poddaní. Dej na má slova,“ varoval ho král Nar.

Amaymon na něj stále hleděl a třásl se. Byla to pravda? Opravdu ho otec chránil, i když mu byl lhostejný, kvůli památce jeho matky? O tom že by ho bratři zavraždili nebo by na něj uspořádali hon, nepochyboval.

„Amaymone,“ natáhl se král Nar a vzal svého nejmladšího syna za ruku.

„Co?“ šeptl Amaymon.

„Odejdi. Vrať se k démonům a buď v životě šťastný,“ král Nar se na svého nejmladšího syna usmál a v očích mu na okamžik vzplál plamínek lásky.

Lásky otce k dítěti. Ač si to král Nar nechtěl přiznat, hluboko ve své duši svého syna miloval, i když jeho lásku utlačily negativní pocity a nedaly jí prostor růst. A Amaymon nebyl slepý ani hloupý. Všiml si toho plamínku a v té chvíli porozuměl.

Vstal a svého otce objal. Král Nar strnul, ale po chvíli zvedl své ruce a poprvé v životě svého nejmladšího syna objal.

„Sbohem otče,“ s těmito slovy pustil svého otce, narovnal se a naposledy mu stiskl ruku.

„Sbohem synu,“ rozloučil se král Nar a sledoval jak jeho nejmladší potomek opouští jeho komnaty, aby navždy odešel.

Amaymon zamířil do trůnního sálu, kde byli shromážděni dvořané i jeho bratři. Když vešel, všichni zmlkli a zírali na něj. Amaymon jejich pohledy ignoroval a přešel ke svým bratrům. Postavil se před ně s hrdým postojem. Věděl, že oni jeho odchodu litovat nebudou a ani on nebude litovat, že už je nikdy neuvidí.

„Mluvil jsem s otcem,“ pronesl nahlas.

Ar pouze povytáhl obočí. Ostatní bratři na Amaymona jen hleděli a čekali, co dalšího řekne.

„Co jsme si řekli, zůstane mezi námi. Jediné co prozradím je, že jsme se rozloučili a že si otec nepřál, abych zde čekal na jeho skon a abych zůstal na pohřeb. Vyplním jeho přání. Ještě dnes odejdu a už se nikdy nevrátím,“ pohlédl Amaymon Arovi pevně do očí, ignorujíc šum vycházející od udivených dvořanů.

I jeho bratři na něj překvapeně hleděli.

„Takže se vidíme naposledy,“ zkonstatoval Ar.

„Ano. Pro všechny to tak bude lepší. Vy zde máte domov i postavení, já svůj domov našel u démonů. A proto se také zříkám titulu prince. Království Zeram již není můj domov a já nejsem princ. Sbohem bratři!“ s tím Amaymon naposledy přejel své bratry pohledem, načež se otočil a za nevěřícného a udiveného ticha navždy opustil trůnní sál.