Pán démonů - kapitola 23

Agramon vyšel před svůj hrad a zamračeně sledoval kočár, který zastavil na nádvoří.

„Jste zpátky nějak brzy,“ poznamenal, když z kočáru vystoupil Amaymon s Verrinem.

Amaymon jen pokrčil rameny a otočil se, aby dohlédl na Orobase, který stál ve dveřích kočáru a rozespale se rozhlížel.

„Odjížděli jsme poněkud narychlo,“ odpověděl místo toho Verrin.

„Stalo se něco?“ zeptal se Agramon tiše a pohlédl na Amaymona.

„Netuším,“ pohlédl Verrin stejným směrem.

Agramon na něj pohlédl a jeho zamračení se prohloubilo.

„Promluvíme si až budeme sami,“ zamumlal Verrin.

Agramon přikývl a dal pokyn správci, který stál u vchodu do hradu. Ten pokývl hlavou a zašel do hradu, odkud se po chvíli vynořili sluhové, aby se postarali o zavazadla.

„Jsem unavený, takže se opláchnu a půjdu si lehnout,“ přešel k nim Amaymon.

„Jistě. Jen mi řekni, je všechno v pořádku?“ musel se Agramon zeptat.

„Ano, všechno je v pořádku,“ odpověděl Amaymon a poté rychle zašel do hradu.

„Mé komnaty?“ otočil se Agramon k Verrinovi.

Ten přikývl a oba se vydali do hradu a do Agramonových komnat.

***

„Dáš si něco?“ zeptal se Agramon, když se Verrin usadil do křesla v jeho komnatách.

„Víno. Děkuji!“ pousmál se Verrin.

Agramon nalil dvě číše vína a posadil se do křesla naproti Verrinovi.

„Tak spusť. Co se dělo?“ zeptal se Agramon.

Verrin si povzdechl a zahleděl se do číše.

„Já vlastně ani nevím. Zpočátku to probíhalo celkem dobře, řekl bych. Přijeli jsme, ubytovali se a Amaymon chtěl vidět svého otce. Jenže byl večer a jeho otec spal hlubokým spánkem a měl v sobě již několik léků od lidských lékařů, takže jsem ho nemohl vyšetřit. Vrátili jsme se tudíž do jeho pokoje, přespali jsme a druhý den jsme šli znovu k Amaymonovu otci. Já ho vyšetřil a zjistil jsem, že jeho nemoc je příliš rozsáhlá a já mu nemohl pomoci. Kdyby byl démon, tak snad, ale protože je člověk, tak to bohužel,“ povzdechl si Verrin.

„A proto je Amaymon tak podivný?“ zeptal se Agramon.

„Ne, myslím, že to tak nějak očekával a byl s tím smířený. Něco se muselo stát potom,“ napil se Verrin vína.

„A ty nevíš co?“ zamračil se Agramon.

„Nevím. Odešel jsem, abych mu připravil něco na horečku a něco na bolest. Amaymon s ním zůstal sám,“ odpověděl Verrin.

„Jak že s ním zůstal sám? Co kdyby se mu něco stalo? Jeho lidští bratři by byli schopní ho i zmrzačit,“ vyjel na Verrina Agramon.

„Klid. Amaymon ovládá svou magii skvěle, dobře jsi ho to naučil. Tedy až na nekromancii. Takže je schopen se o sebe postarat a ubránit se. Trochu mu důvěřuj,“ odvětil s klidem Verrin.

Agramon se jen zhluboka nadechl a sežehl ho pohledem.

„Ale abych pokračoval. Amaymon mi řekl, že v té chvíli se jeho otec probral a že spolu mluvili. Co si ale řekli, to mi neprozradil, prý to byl důvěrný rozhovor a co si řekli, to zůstane mezi nimi. Vím jen, že ihned po tom rozhovoru Amaymon šel do trůnního sálu, kde se vzdal titulu prince a rozloučil se s bratry. Poté přišel do pokoje, sbalil nám věci a řekl mi, že okamžitě odjíždíme. Taktak jsem stihl dokončit léky pro jeho otce a instruovat jeho osobního sluhu o jejich užívání,“ dokončil Verrin.

„Opravdu ti neřekl, co si s otcem řekli?“ zeptal se Agramon tiše.

„Ne, neřekl. Ptal jsem se, protože co jsme vyjeli, se chová divně. Je zamlklý, zamyšlený, celou cestu buď hladil nebo se mazlil s Orobasem nebo se tulil ke mně, ale odmítal mi cokoliv prozradit. A já na něj nechtěl příliš tlačit. Zkus se zeptat ty, tobě se třeba svěří,“ povzdechl si Verrin.

„Zkusím. A jeho otec opravdu umírá?“ i Agramon se zahleděl do své číše.

„Ano. Je možné, že touto dobou je už mrtvý. Jeho stav byl opravdu vážný,“ řekl tiše Verrin.

Agramon na to nic neřekl a v jeho komnatě se rozhostilo ticho, jak byli oba ztraceni ve svých myšlenkách.

***

Amaymon se zatím uložil ke spánku, ale ten k němu nepřicházel. Tak jen ležel v posteli, hladil Orobase, který si k němu přilehl a v hlavě si neustále přehrával svůj poslední rozhovor s otcem.

„Co myslíš? Jsem už sirotek?“ zašeptal.

Orobas se na něj podíval a zívl. Amaymon se na něj smutně pousmál. Zanedlouho mu bude sedmnáct a už přišel o oba rodiče. Nemluvě o tom, že čtyři z jeho pěti bratrů ho nenávidí a zabili by ho, kdyby měli možnost.

„Už mám jen Agramona a Verrina. A tebe,“ povzdechl si Amaymon.

Orobas zvědavě zvedl hlavu. Cítil ze svého páníčka smutek a tak se přisunul blíž, aby se mohl přitulit a tím ho utěšit. Amaymon ho podrbal za ušima a pak kolem něj omotal paže a přitáhl si ho do náruče. Obličej zabořil do hladké srsti a tiše vzlykl. Poprvé si přál, aby jeho matka jeho otce nepoznala a aby zůstala s Agramonovým otcem a měla ho s ním. On by byl pak plnohodnotný démon, měl by milující rodiče i bratra a nepoznal by ústrky, nenávist a opovržení. Znovu vzlykl a poté už vzlyky ani pláč nedokázal zastavit. Ani nevnímal, že Orobas zvedl hlavičku a jazykem mu slzy olizoval.

„Amaymone,“ ozvalo se tiše a najednou ho někdo zezadu objímal.

„Agramone,“ vzlykl Amaymon a vzal ho za ruku, kterou ho Agramon objímal.

„Co se stalo? Svěř se mi,“ zašeptal Agramon.

Amaymon jen zakroutil hlavou. Agramon si povzdechl.

„Má to co dělat s rozhovorem s tvým otcem?“ zeptal se Agramon tiše.

„Verrin mluvil? Kde vlastně je?“ popotáhl Amaymon.

„Jen se zmínil, že jsi mluvil se svým otcem o samotě a že ses pak vzdal titulu prince. A je doma. Eir poslala vzkaz, že se vyskytla nějaká naléhavá situace a že Verrina urgentně potřebují. Musel odejít, i když chtěl zůstat tady a být s tebou,“ odpověděl Agramon.

Amaymon přikývl a snažil se uklidnit.

„Svěříš se mi?“ položil Agramon otázku.

„Co jsme si s otcem řekli, to zůstane jen mezi námi. Nechci aby to někdo věděl,“ odpověděl Amaymon.

„Dobře, budu to respektovat. Jen chci, abys věděl, že kdyby ses chtěl svěřit nebo si promluvit, tak jsem tady. A Verrin taky,“ prohrábl Agramon Amaymonovi vlasy.

„Děkuju!“ Amaymon byl vděčný, že na něj bratr ani milý netlačili.

„Jsi v pořádku?“ zeptal se Agramon.

„Ne, nejsem. Ale budu. Chce to pouze čas,“ odpověděl Amaymon upřímně.

Agramon už nic neřekl, jen zpevnil své objetí kolem svého mladšího brášky, který proti tomu nic nenamítal. Nakonec takto oba usnuli.

***

Amaymon vzhlédl od květiny, na kterou hleděl a u které se snažil zahlédnout její auru, když se knihovnou, kde seděl na pohodlném sofa rozlehly kroky.

„Verrine, vítej!“ usmál se jemně, když spatřil svého milovaného.

„Děkuji!“ oplatil mu Verrin úsměv a sklonil se, aby ho políbil.

Amaymon spokojeně zavřel oči a pootevřel ústa, aby mohl Verrin polibek prohloubit.

„Odpusť, že jsem včera odešel,“ zašeptal, když se od sebe odtáhli.

„To je v pořádku,“ položil mu Amaymon hlavu na rameno a nechal se obejmout.

Verrin ho jednou rukou objímal a druhou sjel na jeho stehno, po kterém ho pohladil. Amaymon k němu zvedl hlavu a jejich pohledy se střetly. Verrin se sklonil a lapil jeho rty svými. Amaymon vydechl a objal Verrina kolem krku. Verrin polibek prohloubil a jemně na Amaymona zatlačil a donutil ho tak položit se na záda, aniž by polibek přerušil, což mělo za následek, že na Amaymona lehce nalehl.

Amaymon zamručel, váha Verrinova těla na tom jeho se mu líbila. Verrin rukou přejel po jeho stehně nahoru až vnikl pod vrchní část Amaymonova oblečení na holou kůži jeho břicha. Amaymon se zajíkl, ale nic neudělal, Verrinovo počínání mu bylo příjemné. Naopak sundal své ruce z Verrinova krku a poslepu se jal rozepínat jeho oblečení, až dokud neodhalil jeho trup. Verrin přerušil polibek a zahleděl se do Amaymonových očí.

„Vadí ti to?“ zeptal se Amaymon nejistě, takhle daleko s Verrinem ještě nezašli.

„Ne,“ odvětil Verrin ochraptěle, zatímco hladil Amaymona po břiše.

Amaymon se zhluboka nadechl a položil své dlaně na Verrinův hrudník a začal po něm zvědavě přejíždět. Sem tam zajel až na břicho. I Verrin se svou vyjel výš, pohladil Amaymona po hrudi a neostýchal se promnout i jeho bradavky. Poté rukou vyjel a rozepnul Amaymono oblečení. Poté sklonil hlavu k jeho hrdlu a začal ho laskat. Amaymon zavzdychal a sjel svýma rukama na Verrinova záda.

„Tolik tě chci,“ zasténal Verrin.

„Já tebe taky. Tak si mě vem. Učiň mě svým,“ vydechl Amaymon s přivřenýma očima.

Verrin zabořil tvář do ohbí Amaymonova krku a snažil se odolat pokušení. Naneštěstí mu v tom Amaymonova vůně nepomáhala. Stejně jako jeho vzrušení které cítil proti svému vlastnímu vzrušenému klínu. Po chvíli zvedl hlavu a hladově Amaymona políbil.

„VERRINE!“ rozlehl se knihovnou rozzuřený řev až sebou oba milenci poplašeně trhli.

Oba vzhlédli a spatřili Agramona, který si to k nim vztekle rázoval a kdyby mohl pohled zabíjet, tak by se Verrin válel v bolestech na podlaze v tratolišti krve.

„Agramone, v klidu,“ pokusil se ho Verrin uklidnit.

„Okamžitě. Z. Něj. Slez!“ procedil Agramon skrze zuby a celý se třásl vztekem.

„Jistě, jistě. Jen klid,“ vstal Verrin.

Amaymon se posadil, přitáhl si cípy svého oblečení k sobě a nejistě se na svého bratra zadíval. Ten ovšem propaloval pohledem Verrina.

„Takhle držíš sliby?“ zasyčel.

„Agramone, nic se nestalo. Jen jsme se...ehm...mazlili,“ vstal Amaymon a přitiskl se k Verrinovi.

„Mazlili? Nechybělo moc a zprznil by tě,“ zavrčel Agramon.

„Agramone, nic takového bych neudělal. Nepopírám, že mě Amaymon přitahuje a kdybych mohl, už dávno bych ho pomiloval, ale vím, kde jsou hranice a nepřekročil bych je. Neporušil bych svůj slib daný tobě. Přísahám,“ přísahal Verrin a snažil se neuhnout pohledem před Agramonovým zabijáckým pohledem.

„Vypadni. A už sem nechoď, pokud tě sám nezavolám. VYPADNI!“ neudržel se Agramon.

Verrin nasucho polkl, ale v tuto chvíli si nedovolil odporovat. Jen Amaymonovi stiskl dlaň, šeptl k němu rozloučení a už ho nebylo.

„Agramone,“ špitl Amaymon, poprvé se svého bratra bál.

„Uprav se,“ bylo jediné, co mu Agramon řekl, než se vztekle otočil a odešel.

Amaymon se zdrceně sesunul na sofa. Do srdce se mu vloudil strach, že Verrina už neuvidí a s Agramonem teď mluvit nemohl. Se slzami v očích pohlédl na květinu na stolku a překvapením zalapal po dechu. Kolem rostliny byla jemná zelená záře, která se kolem ní obtáčela a jakoby pulzovala a třpytila se.