Pán démonů - kapitola 24

Amaymon se procházel po zahradě a pro sebe se usmíval. U všech rostlin dokázal vidět auru. A nejen u květin nebo keřů, ale i u stromů. Zaměřil svou pozornost na Orobase, který radostně pobíhal sem tam, očuchával keře a občas vzlétnul. Amaymon byl rád, že se Orobas už naučil létat, i když nevydržel ve vzduchu moc dlouho. Amaymon soustředěně přivřel oči a po chvíli se potěšeně usmál. Viděl Orobasovu auru.

„Dokázal jsem to!“ zatočil se a rozesmál se.

Orobas se na něj zvědavě otočil.

„Pojď Orobasi, půjdeme to říct Agramonovi. A pak navštívíme Verrina. Nyní se už mohu stát jeho druhem!“ Amaymon byl šťastný a nic mu tuto náladu nemohlo pokazit.

Otočil se a vydal se najít Agramona. Orobas zamával křídly, vzlétnul a poté se rozletěl za Amaymonem. Najít Agramona jim chvíli trvalo ale nakonec ho našli v trůnním sále.

„Agramone, já...“ vběhl Amaymon dovnitř, ale zarazil se, když si všiml, že Agramon není sám.

Byli tam s ním dva démon, jeden vysoký a mohutný se svaly tvrdými jak žula s bronzovou kůží, krátkýma černýma vlasama a jantarovýma očima a druhý menší, se štíhlou postavou, bledou kůží a dlouhýma rudýma vlasama a velkýma smaragdově zelenýma, připomínající vyplašenou laň. Oba vypadali vyděšeně a zoufale, rudovlasému dokonce tekly slzy z očí a tiskl se k tomu druhému, který měl svou paži ochranitelsky obtočenou kolem jeho pasu.

„Amaymone, teď se to nehodí,“ přešel k němu Agramon.

„Co se stalo?“ zeptal se Amaymon tiše a krátce zalétl pohledem ke dvěma neznámým démonům.

„To ti řeknu potom. Teď prosím odejdi,“ požádal ho Agramon.

Amaymon se na něj podíval a poté z trůnního sálu vycouval.

„Co se děje?“ zamumlal si sám pro sebe a podíval se na Orobase, který mu přistál u nohou a zvědavě na něj hleděl.

„Děje se něco?“ vyšel zpoza rohu správce a překvapeně na Amaymona zíral.

Nechápal, proč stojí před trůnním sálem, když by mohl jít dovnitř nebo kamkoliv jinam.

„To bych rád věděl,“ odvětil mu Amaymon.

Správce jen pozvedl obočí.

„Agramon tam má dva démony. Nevím o koho jde, ale zřejmě řeší něco vážného. Oba vypadali zoufale a jeden plakal. Ty nevíš co se děje?“ podíval se Amaymon na správce.

„To netuším,“ zakroutil správce hlavou a postavil se vedle Amaymona.

I on byl zvědavý a chtěl vědět, co se tu děje. Oba tam stáli dlouhou dobu, než se dveře otevřeli a oba démoni vyšli ven. Když Amaymona spatřili, jemně se mu uklonili a poté beze slova odešli. Amaymon i správce se za nimi chvíli dívali, pak si vyměnili pohled a společně vešli do trůnního sálu. Agramon seděl na trůnu se zavřenýma očima, jednou rukou si podpíral čelo a vypadal vyčerpaně.

„Agramone?“ oslovil ho nejistě Amaymon.

Agramon otevřel oči a unaveně se na ně podíval.

„Co se stalo?“ přistoupil k němu Amaymon, poklekl před ním a ustaraně se na něj díval.

„Těm démonům, co tu byli, někdo unesl dceru. Té holčičce je teprve pět let. Přišli mě požádat o pomoc s jejím nalezením,“ povzdechl si Agramon.

„To je strašné. Jak to mohl někdo udělat?“ Amaymon se vyděšeně postavil.

„To nevím. A nejhorší je, že to není jediný případ. Z mého území takto zmizely už tři děti. Dvě dívky a chlapec. Ten byl nejstarší, bylo mu čtrnáct, té druhé dívce dvanáct,“ řekl Agramon.

„To je příšerné,“ ozval se šokovaný správce, zatímco Amaymon se nezmohl na slovo.

Agramon pouze přikývl. Nechápal, co se tu děje. A měl o ty děti upřímný strach.

„Je zde alespoň něco? Nějaký náznak kdo je unáší nebo proč?“ zeptal se Amaymon.

„Ne, nemám se čeho chytit. Jsou to dívky i chlapec, jsou různě staří a pocházejí z různých rodin. Ti dva démoni, co tu byli, jsou farmáři, rodiče té druhé dívky bohatí obchodníci a matka toho chlapce vlastní hostinec, jeho otec zemřel. Nemají nic společného, jen to, že jsou to děti,“ promnul si Agramon čelo.

„A nemohli třeba utéct? Nebo se jen zatoulat?“ zeptal se správce.

„To jsem si myslel a bylo to to první, co jsem prověřil. Nebo myslíš, že jsem to opomenul?“ Agramonovi se zablýsklo v očích, když zlostně pohlédl na správce.

„To ne, nechtěl jsem naznačit něco takového. Jen představa, že někdo unáší děti, je pro mě až příliš děsivá,“ sklopil správce hlavu.

„To je i pro mě. Ale naneštěstí je to tak,“ povzdechl si Agramon.

„Říkáš, že zmizely z tvého území. A co území ostatních pánů démonů?“ zeptal se Amaymon.

„Když zmizela ta první dívka, tak jsem se spojil s ostatními a ti mi během minulého týdne poslali zprávy. Dalších pět dětí zmizelo z Leviathanova území a jedno z území Silje. Z území ostatních žádné děti nezmizely,“ přikývl Agramon.

Amaymon se zajíkl. Tolik zmizelých dětí. Roztřásl se.

„Kdo je Silja?“ zeptal se, aby odvrátil strašlivé představy unesených dětí, které se mu vplížily do mysli.

„Znáš ji. Rudovlasá paní démonů, která se mnou věčně nesouhlasí, pře a hádá se se mnou,“ uchechtl se Agramon, i když mu do smíchu nebylo.

„Och, tahle,“ vykulil Amaymon oči, když si vybavil rudovlasou démonku, která se s jeho bratrem neustále hádala.

„Ano, tahle,“ zopakoval Agramon.

„Jen ať se ty děti co nejdříve najdou,“ povzdechl si správce.

„Uděláme, co bude v našich silách. Teď mě prosím nechte o samotě,“ mávl Agramon rukou ke dveřím, které se otevřely.

Správce se poklonil a beze slova odešel. Amaymon k Agramonovi vykročil, ale ten ho zastavil zamítavým gestem ruky a zopakoval svou žádost. Amaymon se na něj smutně podíval, ale poté se otočil a odešel. Pomalu se vydal do svého pokoje, stále mu nešlo na mysl, proč by ty děti někdo unášel. Kdyby byly všechny z bohatých rodin, pak by se nabízela možnost, že se to děje kvůli výkupnému. Byl tak zahloubán do svých myšlenek, že si ani nevzpomněl, že chtěl Agramonovi říct o své nově nabyté dovednosti.

Vešel do svého pokoje a padl na postel.

„Co myslíš, Orobasi? Proč to někdo dělá?“ položil řečnickou otázku a pohladil Orobase, který si sednul na postel vedle něj.

Ten neodpověděl, jen si lehl a položil hlavu na Amaymonovo břicho. Amaymon si povzdechl a zadíval se na nebesa své postele. Po chvíli vydechl a zavřel oči, jen si na chvilku odpočine.

***

„Amaymone, vzbuď se!“ Amaymon se se zamručením přetočil na bok, odhodlán pokračovat ve spánku.

Orobas se přitiskl k jeho zádům a stočil se do klubíčka.

„No tak Amaymone, drahý, probuď se. Vstávej zlatíčko!“ Amaymon otevřel oči a rozespale zamžoural.

Poté se se zívnutím posadil a promnul si oči.

„Můj drahý, konečně ses probudil,“ Amaymon vzhlédl a překvapeně vykulil oči.

„Mami, maminko!“ vykřikl, oči se mu zalily slzami, když spatřil tu tolik známou postavu a milovaný obličej, ze kterého na něj láskyplně hleděly černé něžné oči tolik podobné jeho, vyskočil a vztáhl k ní ruce, než si uvědomil, že jeho matka není živá.

„Můj drahý, tak moc bych si přála tě obejmout, ale není to možné!“ i jeho matka posmutněla a natáhla ruku, jakoby chtěla Amaymona pohladit po tváři.

Amaymon se posadil zpět na postel a smutně na svou matku hleděl.

„Nechceš něco vyzkoušet?“ zeptala se jeho matka s úsměvem.

Amaymon pouze přikývl a soustředil se. Po chvilce se zachvěl.

„Podařilo se, že?“ usmívala se na něj matka.

„Ano,“ souhlasil Amaymon.

Nelhal. Skutečně se mu podařilo spatřit auru své matky. Byla světle modrá se záblesky zelené, stříbrné a zlaté. Ale barvy byly matné, tlumené a šel z nich chlad. Neovíjely se kolem ní jako aury živých bytostí, byly ztuhlé a nehybné.

„Proč jsi nepřišla už dřív? Ne že bych Elisu neměl rád, ale proč jsi místo ní nepřišla ty?“ zeptal se Amaymon.

„Nemohla jsem. Tehdy bys mě neviděl. Elisa byla také nekromanter, proto jsi ji mohl vidět dříve než nás ostatní,“ jeho matka se posadila vedle něj.

„Mrzí mě to. Všechno mě to tak mrzí,“ spustily se Amaymonovi slzy.

„Co tě mrzí, drahý?“ zeptala se matka.

„Že jsem nebyl lepším synem, lepším bratrem, že jsi zemřela, že jsem ublížil tolika lidem i démonům. Ublížil jsem dokonce i Verrinovi,“ sklopil Amaymon hlavu.

„Drahý, nikomu jsi neublížil. Jsi příliš hodný, než abys to udělal. A byl jsi vynikajícím synem i bratrem, jen tvůj otec a bratři nebyli schopni to vidět. A Verrin? Neublížil jsi mu drahý. Naopak udělal jsi ho šťastným a až se stanete druhy, pak věz, že nebude šťastnějšího muže,“ usmála se na něj matka.

„Tobě to nevadí?“ vzhlédl k ní Amaymon.

„Co? Že ses zamiloval do muže? Nebo že tím mužem je zrovna Verrin? Ne, ani jedno z toho mi nevadí. Naopak jsem za tebe šťastná. Verrin je pro tebe ten nejlepší a vím, že s ním budeš šťastný a on s tebou,“ v jejích očích byla něha.

Amaymon si setřel slzy a jemně se na svou matku usmál.

„Ale mám málo času, tak přejděme k tomu, proč jsem přišla,“ zvážněla matka.

„Poslouchám,“ zvážněl i Amaymon.

„Jde o ty ztracené děti. Agramon měl pravdu, když říkal, že ty děti byly unesené,“ řekla matka.

„Víš kdo je unesl? A kam? A proč?“ vypálil Amaymon.

„Vím. Ale říct ti to nemohu. I svět mrtvých má svá pravidla a my je nemůžeme porušit. Ale poslouchej mě, dám ti nějaké rady. Za prvé: to že jsme mrtví, neznamená, že nemilujeme. Naopak milujeme a sledujeme své blízké a milované a chráníme je, je-li to možné. Druhá rada: čím později zesnulý odešel do světa mrtvých, tím snazší je ho přivolat zpět. Ale to dokáží pouze nekromanteři. Existuje na to rituál,“ hleděla na něj matka vážně.

„Ale jak se o tom rituálu dozvím? Pochybuju, že by Gressil ještě jednou pomohl a žádné písemné záznamy přece neexistují. Alespoň podle Agramona a Verrina,“ promnul si Amaymon spánky.

„Ne, nepomůže. A Agramon i Verrin se v tomto mýlí. Jeden z našich předků, který byl také nekromanter se svými schopnostmi experimentoval a o těchto pokusech si psal deník. Ten deník je ve zdejší knihovně. Agramon o něm neví, protože je schovaný,“ usmála se matka.

„Kde?“ zeptal se Amaymon.

„Musíš vlézt do krbu a ve spodní části komína těsně nad ohništěm je uvolněný kámen označený obrázkem lebky se sekerou. Ten deník je za ním. Ale neztrácej čas, ten je nyní velmi drahý. Budeš-li váhat, pak ty nebohé děti zemřou,“ varovala ho matka.

„Nebudu. Ten deník najdu ještě dnes,“ slíbil Amaymon.

„Dobrá. Jsem ráda, že to slyším,“ s tím matka vstala.

„Už odcházíš?“ zeptal se Amaymon.

„Musím. Nemohu tu déle zůstat i když chci. Mám tě moc ráda, Amaymone. I Agramona. Vy dva jste to nejdražší, co jsem kdy měla. A prosím vyřiď Agramonovi, aby přestal s těmi jednorázovými románky a aby si místo toho našel družku a založil rodinu. Pokud tak neučiní, pak bude do konce života nešťastný,“ řekla matka.

„Vyřídím. I já tě mám rád, maminko,“ zaplavily Agramonovy oči opět slzy.

„Já vím, drahý! A jednou budeme zase spolu, ano? Ale nespěchejte za mnou, já počkám. I ostatní. Prozatím sbohem, můj drahý!“ položila matka dlaně na Amaymonovy líce, ačkoliv se ho doopravdy dotknout nemohla a vtiskla mu na čelo nehmotný polibek.

Amaymon zavřel oči, ze kterých stále tekly slzy a přál si, aby ten dotyk byl skutečný a on ho mohl cítit. Když oči zase otevřel, jeho matka byla pryč.

„Maminko!“ zašeptal a klesl na podlahu.

Byl šťastný, že měl možnost svoji matku vidět a mluvit s ní, i když se jí nemohl dotknout, ale zároveň mu toto setkání přineslo i neskutečnou bolest, protože otevřelo jeho staré rány způsobené její smrtí.

Vzhlédl, když ho něco šťouchlo do ruky.

„Orobasi,“ vtáhl si ho do náruče a hladil ho a objímal, zatímco Orobas se k němu tulil a jazykem slízával jeho slzy.

Orobasovi bylo smutno. Jeho páníček byl opět smutný a on nechtěl, aby byl smutný. Chtěl aby byl veselý a hrál si s ním. Vydal tichý zvuk a natáhl se, aby si mohl položit hlavu na Amaymonovo rameno.

„Musím najít ten deník,“ zašeptal Amaymon, setřel si slzy a chvíli Orobase hladil, než se zvednul, vyšel ze svého pokoje a vydal se do knihovny.

Došel až ke krbu a oddechl si, když zjistil, že louče jsou sice zapálené ale oheň v krbu byl uhašen. Stoupl si do krbu a hleděl do komína.

„Nic nevidím,“ zamračil se a zase vylezl.

Došel k jedné louči a vyndal ji z držáku. Poté se vrátil ke krbu, nahnal dovnitř stíny, zhmotnil je, stoupl si na ně a nechal se jimi vynést do komína. Opatrně pozvedl louči a přejížděl očima po kamenech.

„Tady je to,“ usmál se, když našel kámen s obrázkem lebky a sekyry.

Pokusil se kámen vyndat prsty, ale nedokázal vtěsnat prsty do mezery mezi kameny. Zamračil se. Uvolnil malý proužek stíny a nechal ho zajet do mezery mezi kameny, uchopit označený kámen a posunout ho ven. Poté stín stáhl, uchopil uvolněný kámen a vytáhl ho ven. Opatrně se sehnul a položil ho ke svým nohám, poté se narovnal a zašátral rukou v uvolněném prostoru. Prsty brzy nahmatal malý obdélníkový předmět zabalený v hrubé látce. Sevřel kolem něj prsty a vytáhnul ho ven.

„To je určitě ten deník,“ usmál se pro sebe.

Strčil si ho pod paži a sehnul se, vzal kámen a vsunul ho zpátky na místo. Poté pokynul stínům aby ho snesly dolů. Když vystoupil z krbu, odhmotnil je a nechal vrátit na místo. Také vrátil louči a vzal do rukou deník a rozbalil látku kolem něj. Desky deníku byly potaženy hnědou kůží, písmo na stránkách vybledlé ale stále čitelné. Amaymon se rychle vrátil do svého pokoje a dal se do čtení. I když už byla noc, on nebyl ani trochu unavený. Navíc spát mohl až po nalezení těch dětí.