Pán démonů - kapitola 26

Agramon se opatrně plížil k domu. Na chvilku se zastavil a ohlédl se mezi stromy, kde byli poschovávaní ostatní. Překvapovalo ho, že nikde nebyla žádná past a že ani necítil ochranná či výstražná kouzla. Dostal se až k domu a opatrně otevřel dveře. Nic se nestalo a tak pomalu vstoupil dovnitř.

„Tak někdo přeci jen přišel,“ ozval se výsměšný hlas.

„Přece sis nemyslel, že na tebe nepřijdu,“ odpověděl mu Agramon stejným tónem.

Gressil se jen uchechtl a vstal od stolu, u kterého doteď seděl. S posměšným pohledem přistoupil k Agramonovi.

„Ty bys na mě nikdy nepřišel. Ne bez pomoci tvého bratříčka. A mrtvých,“ šklebil se Gressil.

Agramon se zamračil.

„Divíš se, jak to vím. I já mluvím s mrtvými, nejen tvůj bratříček. Ale musím říct, že mě překvapil. Nečekal jsem, že se naučí vidět aury, natož aby se naučil jak vyvolat mrtvé. To je velmi nečekaný, ale zajímavý vývoj,“ uchechtl se Gressil.

„Můj bratr je schopnější než si myslíš,“ ucedil Agramon.

I Amaymon schovaný ve stínech se mračil. Nelíbilo se mu, že ho Gressil podceňoval a ještě méně se mu líbilo, jak se Agramonovi vysmíval. Zaťal pěsti a pokračoval dál. Nikdo nevěděl, že je tady. Z úkrytu za stromy, kde byli Leviathan, Verrin a Silje, se nenápadně vytratil, což nebylo nijak těžké, protože oni byli příliš zaujati Agramonem, který se plížil k domu a Agramon byl příliš soustředěný na svůj cíl než aby si ho všiml. Ale on tu ty děti nehodlal nechávat déle než je nutné. Navíc by je Gressil mohl využít jako rukojmí a to nehodlal dopustit. Zhluboka se nadechl, když našel dveře vedoucí do sklepa.

Ohlédl se na Agramona a Gressila, ale oba byli příliš zaujati jeden druhým. Bedlivě je pozoroval, zatímco nechal menší stín proniknout do klíčové dírky a odemknout dveře. Cvaknutí zámku bylo naštěstí velmi tiché a zaniklo v řeči obou démonů. Amaymon si skousl spodní ret a pomalinku dveře otevřel. Naštěstí nevrzaly. Amaymon vytvořil mezeru širokou jen tak, aby se protáhnul. Tiše a opatrně je za sebou zase zavřel, otevřené by totiž mohly vzbudit podezření. Navíc hodlal využít stíny, aby se odtud dostal i s těmi dětmi. V té chvíli mu bude jedno, zda Gressil nebo Agramon ucítí jeho magii.

Oddechl si, ale dál zůstal schovaný ve stínech. Netušil, zda zde nemá Gressil nějaké spojence. Opatrně začal scházet schody, které se nacházely hned za dveřmi a vedly do samotného sklepa, což jak Amaymon zjistil, byla jen tmavá chladná místnost bez oken. Světla zde zajišťovaly zapálené louče.

Amaymon se zastavil na dolním konci schodiště a rozhlédl se. Hned nato překvapeně vykulil oči. Nebyly tu jen unesené děti, ale také čtyři dospělí muži. Nebo spíše jejich mrtvá těla, oživená a ovládaná magií nekromantera. Amaymon zaťal čelisti, to Gressil nemá ani špetičku úcty k mrtvým? Jak si mohl dovolit ukrást těla čtyř zesnulých démonů a využít je k hlídání unesených dětí? Zhluboka se nadechl a přemýšlel. Nepochyboval, že pokud by se nyní ukázal, ti čtyři by okamžitě zaútočili. A protože jsou mrtví, tak by je nic nezastavilo. Mrtvé nelze znovu zabít a ani zranit.

Nasucho polkl. Musí riskovat, nic jiného se dělat nedá. Pomalu a tiše sešel zbytek schodů a poté stále schován ve stínech podél zdi rozešel k uneseným dětem. Některé jen seděly schoulené u zdi zírajíc do země, jiné zejména ty mladší se tiskly k ostatním ve snaze se zahřát a najít alespoň částečnou útěchu.

Amaymon se zastavil u prvního dítěte, které sedělo schoulené u stěny. Shodou okolností to byl ten nejstarší chlapec. Nohy měl pokrčené a přitažené k hrudi, kolena objímal rukama a hlavu s blond vlasy skloněnou. Amaymon si vedle něj pomalu dřepnul a krátce se ohlédl po strážích než se pohledem vrátil k chlapci.

„Hej, slyšíš mě?“ zašeptal.

Chlapec sebou polekaně trhnul a zvednul hlavu. Blankytně modrýma očima se podíval vedle sebe. Přísahal by, že slyšel, jak na něj někdo promluvil. Ale nikdo vedle něj nebyl. Co to mělo znamenat? Usnul snad a zdálo se mu to? Nebo jeho únos a uvěznění zde způsobili, že má sluchové halucinace? Rozhlédl se po ostatních. Všichni se chovali stejně jako v posledních dnech. Byli neteční, plní strachu a beznaděje. Mladší děti se tiskly k ostatním a občas plakaly. Nikdo nevypadal, že by viděl nebo slyšel něco nezvyklého. Zatřásl hlavou a opět ji sklopil.

„Nelekej se a zůstaň v klidu,“ ozval se znovu tichý hlas.

Chlapec se opět podíval vedle sebe. Ale pořád nikoho neviděl.

„Neuvidíš mě. Využil jsem svých schopností a jsem skrytý. Jedině tak vám mohu pomoci,“ řekl Amaymon, když viděl chlapcův zmatek.

„Kdo jsi?“ zeptal se chlapec tiše téměř neslyšně.

„Jsem Amaymon,“ odpověděl Amaymon.

„Bratr pána démonů Agramona?“ zeptal se chlapec překvapeně.

„Ano,“ odpověděl Amaymon.

Chlapec se zhluboka nadechl. Nyní už chápal. Agramon i jeho bratr byli přeci stínovci. Ovládali stíny a Amaymon byl teď v jednom schovaný.

„Pomůžete nám?“ zeptal se chlapec a očima kmitl k dozorcům.

Byli mrtví, to poznal i on. Jejich ztuhlost, prázdné pohledy zakalených očí, mrtvolná bledost jejich kůže i známky rozkladu, to vše je prozradilo.

„Ano, pomůžu. A nejen já. Můj bratr je nahoře. A jsou tu také páni démonů Leviathan a Silje. Ti čekají venku. A budou s Gressilem bojovat. Také je tu léčitel Verrin, aby vás ošetřil. Já se vás odtud pokusím dostat, aby vás Gressil nemohl využít jako rukojmí,“ shrnul Amaymon.

„Co máme udělat?“ dovtípil se chlapec, že Amaymon bude potřebovat jejich pomoc a jeho oči zahořely plamínkem naděje.

„Chyťte se za ruce. Já vás potom přenesu pomocí stínů,“ řekl mu Amaymon a doufal, že se mu to podaří, protože tolik lidí nikdy nepřenášel.

Chlapec přikývl a nenápadně se přisunul blíž k dívce, které bylo třináct a která seděla kousek od něho a objímala dvě děti. Dvě další holčičky, jednu pětiletou a druhou šestiletou. Opatrně vzal tu nejmladší za ruku a všem třem pošeptal, ať se chytí za ruce. Třináctiletá se na něj udiveně podívala, ale uposlechla a uchopila obě dívenky za ruce, poté se naklonila a pošeptala i dalším, aby se chytili za ruce. Za chvíli se už všichni držely za ruce a čekaly, co se bude dít.

Amaymon chytil za volnou ruku nejstaršího chlapce a pobídl stíny.

„Nepouštějte se,“ promluvil nahlas, když sebou několik dětí trhlo a hlasitě vykřiklo úlekem, když se stíny začaly omotávat kolem nich.

Amaymon se ohlédl na mrtvé strážce, kteří konečně zaregistrovaly, že se něco děje a daly se do pohybu. Amaymon věděl, že nedokáží zmizet včas a tak několik stínů odvolal a donutil je, aby se zhmotnily a staly se bariérou mezi nimi a strážemi. Poté soustředěním zavřel oči. Jakmile byly děti zahaleny, zhluboka se nadechl, bariéru nechal zmizet a soustředil se na přesun. Ale šlo to pomalu, pomaleji než byl zvyklý.

Stráže rozzlobeně zavyly, když jejich kořist zmizela ve stínech a ty se vracely zpět na svá místa, jeden z nich popadl sekeru a do jednoho stínu sekl. Ale to už byly děti i Amaymon pryč.

***

Verrin stál na okraji mýtiny a sledoval boj, který se odehrával před ním. Agramon, Leviathan a Silje bojovaly nejen s Gressilem, ale také s armádou mrtvých, které Gressil povolal. Na to že Amaymon chybí, přišli až těsně před soubojem, když ho chtěl Verrin poslat pryč, mimo nebezpečí.

„Jestli tohle přežijeme, tak mě Agramon zabije. Pomalu a bolestivě,“ zamumlal si Verrin pro sebe a zoufale se rozhlížel.

Ani na okamžik nevěřil tomu, že by Amaymon utekl a nechal je tu. Naopak tušil, že Amaymon podnikl něco nebezpečného ve snaze pomoci. A nyní doufal, že ho někde zahlédne, živého a zdravého.

„Verrine,“ ozvalo se za ním.

Verrin se prudce otočil a vydechl úlevou, když spatřil toho, koho pohledem tak zoufale hledal.

„Amaymone,“ vydechl Verrin úlevně.

Amaymon se na něj usmál, ale ten úsměv Verrina rozčílil.

„Co sis myslel, že děláš? Víš jak jsem se o tebe bál? A nejen já, ale i Leviathan a Silje. Zachoval ses velmi hloupě a nezodpovědně. Neměli jsme tě brát s sebou, měli jsme poslechnout Agramona a nechat tě doma,“ rozkřikl se na něj Verrin rozzlobeně.

„Zachránil jsem ty děti,“ špitl Amaymon, úsměv mu zmizel z tváře a vykuleně na Verrina hleděl.

Ještě nikdy nezažil, že by se na něj Verrin rozhněval.

„Cože?“ zarazil se Verrin a pak se rozhlédl.

Skutečně. Kolem něj stálo všech devět unesených dětí a vystrašeně na něj hleděly. Kvůli své zlosti si jich před tím nevšiml. Přejel je pohledem. Čtyři dívky a pět chlapců.

„Pomůžeš jim?“ zeptal se Amaymon tiše.

„Ano, samozřejmě,“ vzpamatoval se Verrin.

„Asi bychom měli postavit ochrany. Léčitelské ochrany,“ navrhl Amaymon.

Verrin přikývl. Otočil se k Amaymonovi zády, zaklonil hlavu, pozvedl ruce a roztáhl je. Zavřel oči a odříkal krátký text. Kolem něj, dětí i Amaymona se objevila světle modrá světélkující kupole. Léčitelské ochrany přes které se nikdo a nic nedostane.

„Jak?“ otočil se Verrin zpátky k Amaymonovi.

„Proplížil jsem se do domu společně s Agramonem, pak jsem se proplížil do sklepa, zatímco Agramon se dohadoval s Gressilem a pak jsem sebe i děti přenesl pomocí stínů sem,“ odpověděl Amaymon.

„Dobrá,“ přikývl Verrin a otočil se k dětem.

Ty stály tiše v hloučku, tiskly se jeden k druhému a obezřetně ho pozorovaly.

„Jsem léčitel Verrin. Jsem tu proto, abych vás ošetřil a postaral se o vás. Je tu někdo vážně zraněný?“ přejel děti pohledem.

„Ano léčiteli,“ sebral odvahu nejstarší chlapec a postrčil před sebe jiného chlapce.

Ten si levou ruku podepiral pravou a tiskl si ji k tělu. Verrin si před něj klekl a snažil se mu pohlédnout do očí, což ovšem bylo těžké, protože chlapec měl hlavu sklopenou k zemi a celý se třásl.

„Jak se jmenuješ?“ promluvil k němu Verrin laskavě.

Chlapec hlavu pozvedl a vystrašeně se na Verrina zadíval. Bál se, ale rodiče mu od narození kladly na srdce, že léčitelé jsou mocní a vážení a že by je měl chovat v úctě, mít k nim respekt a vždy je poslouchat a neodporovat jim.

„Nemen, pane,“ špitl v odpověď.

„Dobře. A kolik je ti let Nemene?“ zeptal se Verrin.

„Dvanáct pane,“ odpověděl Nemen.

„Máš zraněnou ruku?“ pokývl Verrin hlavou k chlapcově levačce.

„Bolí to, pane,“ vytryskly Nemenovi slzy z očí, které se až doteď snažil zadržovat.

„Ošetřím tě, ano?“ natáhl k němu Verrin ruku.

Nemen přikývl a nechal Verrina, aby ho jemně uchopil za zraněnou ruku. Verrin zavřel oči a nechal svou magii proudit do těla chlapce.

„Ta ruka byla zlomena. To by nebyl problém, ale kosti už začaly srůstat a protože nebyly srovnány, začaly srůstat špatně,“ otevřel Verrin oči a pohlédl na Nemena.

„Ten muž mi ji zlomil, když mě přepadl, aby mě unesl. Bránil jsem se a on mi ji zkroutil za záda. Pak jsem uslyšel křupnutí a cítil jsem bolest,“ rozplakal se Nemen.

„Jsi statečný,“ setřel mu Verrin slzy.

„Vyléčíte mi ruku?“ zeptal se ho Nemen roztřeseně.

„Vyléčím. Jenže abych to mohl udělat, musím zlomeninu obnovit. Poté nechám tvé kosti znovu srůst, tentokrát správně,“ řekl mu Verrin.

„Co? To ne! Nechci abyste mi lámal ruku,“ zpanikařil Nemen.

„Neucítíš to. Pomocí své magie utlumím tvé nervy, takže tě nebude nic bolet. Až budu hotov, utlumení zruším. Slibuju, že tě nic bolet nebude,“ snažil se ho Verrin přesvědčit.

„Ne, nechci,“ kroutil Nemen hlavou.

„Je to nutné? Nemůžete nechat kost pouze srůst?“ zeptala se jedna ze starších dívek.

„Mohu. Ale pak bude mít až do konce života bolesti, také by ruka mohla být špatně prokrvována a mohl by mít omezenou hybnost,“ odpověděl jí Verrin.

Nemen přeskakoval pohledem z Verrina na dívku a zpět. Z očí mu stékaly slzy a třásl se. Měl příšerný strach. Ruka ho bolela a nechtěl, aby mu ji Verrin znovu lámal, ale následky, které Verrin popsal ho děsily.

„Neboj se. Léčitel ti neublíží. Nech ho, aby ti pomohl,“ položil mu ruce na paže čtrnáctiletý chlapec.

„Bojím se,“ vzlykl Nemen.

„Já vím. Ale nemusíš. Slíbil ti přeci, že to nebude bolet. Nech ho uzdravit tě,“ přesvědčoval ho starší chlapec.

„Budeš se mnou?“ upřel na něj Nemen zoufalý pohled.

Čtrnáctiletý přikývl a stiskl mu paže na znamení podpory. Nemen se vrátil pohledem k Verrinovi, který tiše přihlížel jejich rozmluvě.

„T-tak dobře. Udělejte to,“ přikývl Nemen.

Verrin se jemně usmál a opět se chopil chlapcovi ruky. Zavřel oči a nasměroval svou magii do chlapcovy ruky. Nejdříve utlumil nervy, jak slíbil a pak srůstající kosti znovu zlomil, přitom si dával pozor aby nepoškodil okolní svaly a cévy. Poté magií kosti srovnal a nechal je srůst. Poté zrušil utlumení nervů, aby mohly pracovat tak, jak mají.

„Tak a je to,“ otevřel oči a usmál se na chlapce.

Ten jen překvapeně hleděl na svou levačku, která ho už nebolela a mohl s ní i hýbat.

„Děkuji!“ vzhlédl k léčiteli.

Ten se na něj usmál a pohladil ho po tváři. Chlapci možná ruku vyléčil, ale to nic nezměnilo na tom, že byl dehydratovaný, hladový a lehce podchlazený. Ale s tím si poradí. V rychlém sledu pak vyšetřil i ostatní. Naštěstí neobjevil žádné závažnější zranění ani nemoc. Ale u několika dětí se k hladu, dehydrataci a podchlazení přidalo ještě nachlazení a horečka.

Verrin se ohlédl na bojující pány démonů a usmál se. Páni démonů pomalu ale jistě vyhrávali. Ukázalo se, že nejúčinnější zbraní proti mrtvým byl Leviathanův oheň, který je spaloval. Agramon a Silje se tak mohli soustředit vyloženě na Gressila, který byl vzteky bez sebe. Nejenže stál proti démonům mocnějším než je on sám, ale krutě podcenil Amaymona, který pronikl do jeho domu a unesl odtamtud děti a tím ho připravil o jeho trumf a také moc dobře rozpoznal, že on i děti byly nyní pod ochranou Verrina a přes ochrany léčitele se nemohl dostat ani on se svými schopnostmi a ani mrtví, které ovládal.

Věděl, že prohrál. Jeho jedinou nadějí byl nyní útěk. Otočil se, aby utekl, ale do cesty mu skočil Agramon.

„Někam se chystáš?“ ušklíbl se Agramon.

„CHCÍPNI!“ zaječel Gressil a ohnal se po něm.

Agramon uskočil a dál Gressila provokoval. Gressil zuřil čím dál víc a neustále se po Agramonovi oháněl. Ovšem tím, že se soustředil výhradně na Agramona, ztratil z dohledu Silje, která okamžitě využila situace. Vytáhla z kapsy svého bojového úboru Poutač magie, zezadu se přikradla ke Gressilovi a v nestřežené chvíli na něj skočila a zapnula mu Poutač magie kolem krku.

Gressil zavřískl a velmi rychle mu došlo, co to má kolem krku. Shodil Silji ze sebe a dal se na zběsilý úprk. Ten mu ale zmařil Leviathan, který se už nemusel zabývat mrtvými, kteří padli k zemi, kde zůstali nehybně ležet, jak z nich vymizela Gressilova magie. Leviathan před prchajícího Gressila poslal ohnivou vlnu a pak ho uvěznil v kruhu z ohně.

„Prohrál jsi,“ oznámil mu zadýchaně, zato s vítězným úsměvem ve tváři.

„Leviathane, vezmeš ho k sobě? Později bychom se mohli sejít a určit jeho trest. A my dva bychom zatím mohli zjistit, jak jsou na tom děti,“ otočil se Agramon ke zbývajícím pánům démonům.

Leviathan souhlasně přikývl a i Silje výjimečně souhlasila.

***

„Zvládneš nás ještě jednou přenést?“ zeptal se Verrin Amaymona, když viděl, že se souboj blíží ke konci.

Amaymon přikývl a pokynul dětem, aby se opět vzaly za ruce.

„Přenes nás ke mně. Chci je mít co nejdřív na ošetřovně,“ řekl Verrin.

„Dobře,“ řekl Amaymon a zavřel oči.

Přenesl je na ošetřovnu ve Verrinově domově a pak sledoval, jak Verrin nasměroval děti do koupelny, aby se umyly a dal jim čistá pyžama, aby se převlékly. Poté je uložil do postelí a nechal jim přinést ještě horký kuřecí vývar, aby se zasytily, roztáhly žaludky, které byly stažené nedostatkem potravy a také se zavodnily. Těm nemocným rozdal léky, aby se zbavily horečky i nachlazení.

„Kde jsou rodiče?“ zeptala se po jídle pětiletá holčička a hleděla na dveře.

„Přijdou, neboj se. Pošlu jim zprávu, že jsi tady,“ pohladil ji Verrin po vlasech.

Dívenka přikývla a zachumlala se do peřin. Konečně jí bylo dobře. Byla v teple, neměla hlad ani žízeň, tak byla vcelku spokojená. Jediné co jí chybělo, byly její tatínkové, ale léčitel slíbil, že přijdou a ona mu věřila. Zavřela oči a během chvíle usnula. Její tělíčko bylo vyčerpané tím, co muselo snášet a nyní potřebovalo doplnit energii, aby se mohlo zotavit. I ostatní děti po chvíli usnuly.

Verrin je ještě naposledy zkontroloval, pak zatáhl závěsy, aby vytvořil přítmí, přeci jen bylo teprve odpoledne a do večera bylo daleko.

„Pojď,“ pobídl tiše Amaymona, který celou dobu stál v rohu místnosti a jen tiše sledoval jeho počínání.

Než ale došli ke dveřím, ty na druhé straně místnosti se otevřely a na ošetřovnu vešli Agramon a Silje.

„Jak jsou na tom děti?“ zeptal se Agramon.

„Tiše. Před chvílí usnuly,“ upozornil ho Verrin.

Agramon zmlkl. Verrin jim pokynul, aby šli za ním. Všichni tři ho následovali a Verrin je zavedl do menší místnosti, která sousedila s ošetřovnou. Nejen že zde byly uskladněny léky a léčebný materiál, ale byl tu i stolek se židlí a několika papíry. U stěny naproti dveřím dokonce bylo i menší lůžko.

„Co je to za místnost?“ zeptal se Amaymon, který zde ještě nebyl.

„Tohle? Je to něco mezi pracovnou, skladem a zároveň pokojem pro léčitele. To když tady máme vážný případ, který potřebuje nepřetržitý dozor,“ vysvětlil Verrin a zavřel za nimi všemi dveře.

„Jak jsou na tom děti?“ zeptal se znovu Agramon.

„Lépe než bych čekal. Jeden chlapec, Nemen, měl zlomenou ruku. A to bylo nejvážnější zranění, které jsem objevil. Jinak jsem objevil dehydrataci, lehké vyhladovění, lehké podchlazení. U čtyř nejmladších dětí se objevila horečka a nachlazení. Jinak jsou v pořádku. Alespoň po fyzické stránce,“ shrnul Verrin svá zjištění.

„Ještěže tak,“ oddechla si Silje.

„Měli byste dát vědět rodinám. Není správné nechat je dál trápit, když jejich děti jsou v bezpečí,“ doporučil Verrin.

„To uděláme. Ale nyní bychom měli jít,“ podíval se Agramon na Amaymona.

I když byl rád, že děti jsou v pořádku, byl na Amaymona pěkně naštvaný. Co udělal mu došlo ve chvíli, kdy ucítil jeho magii vycházející z Verrinova sklepa. A to ho naštvalo, Amaymon chtěl sice pomoct, ale byl to hloupý risk, který ho mohl stát život. Měl v plánu mu pořádně vyčinit, ale v soukromí.

„Nemohl bych zůstat?“ zeptal se Amaymon.

„Ne, to tedy nemohl. My dva si musíme promluvit a Verrin jistě bude mít moc práce než aby se ti věnoval,“ zamítl Agramon ještě dřív než se Verrin stihl vyjádřit.

„Tak dobře,“ sklopil Amaymon hlavu, věděl, že je Agramon rozzlobený a i tušil proč a nechtěl ho ještě více dráždit.

Obrátil se k Verrinovi a natáhl se pro objetí.

„Naučil jsem se vidět aury. Už se můžu stát tvým druhem,“ zašeptal Verrinovi do ucha.

„Myslíš to vážně?“ podíval se na něj překvapeně Verrin.

„Ano,“ přikývl Amaymon.

„Pak začnu s přípravami. Už brzy budeš můj,“ usmál se Verrin a zhluboka Amaymona políbil.

Amaymon spokojeně zavrněl a víc se na Verrina přitiskl. Oba ještě chvíli stáli v objetí a vyměňovali si vášnivé polibky, než se Verrin odtáhl.

„Už brzy. Ale nyní bys měl jít,“ pohladil Amaymona po tváři.

Amaymon přikývl, vtiskl polibek do Verrinovy dlaně a obrátil se, aby mohl následovat Agramona. Sotva ale udělal pár kroků, zatmělo se mu před očima a Amaymon padl v bezvědomí k zemi.

Agramon se otočil, když za sebou uslyšel dutý zvuk a zděsil se, když uviděl Amaymona na zemi v bezvědomí. Okamžitě se k němu rozběhl. To už ale z druhé strany přibíhal zděšený Verrin, který viděl Amaymonův pád otevřenými dveřmi, následovaný Siljou.

„Co mu je?“ vyjekl Agramon, když Verrin poklekl vedle Amaymona.

„Dej mi chvíli a zjistím to,“ odsekl Verrin a položil ruce na Amaymonova záda, aby ho přetočil.

Zarazil se ovšem, když si všiml, že Amaymonovo oblečení uprostřed zad bylo poškozené. Jemně ho uchopil a zalapal po dechu. Amaymonovo oblečení bylo rozpárané a pod ním na Amaymonových zádech byla dlouhá hluboká rána, která silně krvácela.

„Ach ne,“ zajíkla se Silje a vyděšeně si zakryla ústa dlaněmi, zatímco doširoka rozevřenýma očima hleděla na Amaymonova záda.

„Jak se mu to stalo?“ zeptal se vyděšený Agramon.

„Já nevím,“ odpověděl Verrin, zatímco horečně přemýšlel, jak je možné, že si nikdo z nich nevšiml zničeného oblečení a ani bolestí, které Amaymon zajisté musel mít.

A když už byl u Amaymona, tak zapřemýšlel, jak je možné, že s takovým zraněním dokázal nejen stát a chodit, ale i přenést jeho a děti na ošetřovnu.

Zavřel oči a začal se soustředit na léčení. Nejdříve musel zastavit krvácení, aby Amaymon nevykrvácel a pak mohl ránu uzavřít.

„Jak se mu to stalo?“ zeptal se znovu Agramon, zatímco svého bezvědomého brášku hladil po vlasech.

Nikdo z nich nevěděl, co se dělo ve sklepě. Nikdo z nich nevěděl, že mrtvý strážce seknul sekerou do stínu těsně před tím, než se Amaymon stihl zcela přenést. Stejně tak nikdo z nic nevěděl, že ona sekera na sobě nesla kouzlo, které způsobilo, že oběť necítila bolest ani tekoucí krev. Navíc Amaymonovo oblečení bylo z vysoce savé látky, která krev okamžitě vsákla a tím pádem za sebou nenechával stopy. Černá barva navíc zabránila viditelným skvrnám.