Noční květ - kapitola 2

Roxon se procházel po zahradě. Naštěstí u jejich sídla byla zahrada dost rozsáhlá.

„Máš návštěvu, chlapče,“ došel k němu jeho osobní sluha.

„Opravdu? Koho?“ otočil se k němu Roxon.

„Myslím, že budeš potěšen. Ale jedná se o dominantního muže, který není z rodiny, takže si musíš vzít tohle,“ podal sluha Roxonovi červený závoj zdobený jemnými zlatými ornamenty.

Roxon si povzdechl a útrpně se na závoj podíval.

„Je to nutné, chlapče,“ řekl tiše sluha.

Roxon si neochotně závoj převzal a přehodil ho přes sebe. Sluha mu ho upravil a usmál se. Závoj Roxonovi sahal na všech stranách až ke kotníkům, jak to mělo být.

„Nenávidím to,“ řekl Roxon.

„Já tě chápu. Ale mysli na to, že je to jen dočasné,“ poslední část řekli oba najednou.

Roxon si znovu povzdechl a nechal se svým sluhou odvést do vstupní haly. Když spatřil svého návštěvníka, srdce se mu rozbušilo.

„Shomare,“ vydechl zamilovaně a zpoza závoje na hnědovlasého mladíka zbožně hleděl.

„Rád tě vidím, Roxone,“ usmál se Shomar slizce a přejel ho pohledem, ačkoliv přes závoj nic neviděl.

„Jsem rád, že jsi přišel,“ přiblížil se k němu Roxon.

„Ano, přinesl jsem ti dárek k narozeninám,“ podal mu Shomar krásně zabalený balíček, který doteď držel v rukou.

„Dovolíte?“ přistoupil sluha, který doteď stál v pozadí a natáhl ruku.

Vzít něco přes závoj bylo celkem složité.

„Jistě,“ zašklebil se Shomar kysele a předal dárek sluhovi.

„Otevři ho, prosím,“ požádal sluhu Roxon a se zatajeným dechem sledoval, jak sluha dárek rozbaluje.

Sluha dárek rozbalil a odhalil malou krásně zdobenou stříbrnou krabičku uvnitř které se nacházela překrásná brož ve tvaru motýla. Byla ze zlata a křídla byla tvořena malými růžovými kamínky.

„To jsou růženíny,“ zkonstatoval Shomar.

„Je moc krásná. Moc ti děkuji!“ usmál se Roxon.

„Mám ji odnést do vašeho pokoje, pane?“ zeptal se sluha.

„Ano, prosím. Buď tak laskav,“ souhlasil Roxon.

Sluha se oběma poklonil a odešel, aby brož odnesl.

„Závoj? Vážně?“ otočil se Shomar na Roxona.

„Musím. To přece víš,“ povzdechl si Roxon.

„I přede mnou? Ale no tak, známe se od nejútlejšího dětství a nepochybuji, že jakmile dospěješ, staneme se manželi. Tak co kdybys ten závoj odložil?“ Shomarovi se vychytrale zablesklo v očích.

Kdyby si před ním Roxon sundal závoj, jeho otec by musel souhlasit s jejich sňatkem, aby zachoval jeho čest a pověst rodiny. A také aby uklidnil bohy, které by to dozajista rozhněvalo.

„Ale nejsme manželé a nejsme ani oficiálně zasnoubeni,“ namítl Roxon.

Shomara stálo hodně úsilí, aby si zachoval klidnou tvář, protože uvnitř něj to začínalo vřít vztekem. Jak si ten malý naivka dovolil mu odporovat? Až se vezmou, tak mu srazí hřebínek, Roxon ho bude poslouchat na slovo, jinak se se zlou potáže.

„No dobře, když to vidíš takto. Jen jsem si myslel, že mě miluješ. Evidentně jsem se mýlil, tak radši půjdu,“ otočil se Shomar k odchodu.

„Co? Ne, počkej! Miluju tě, samozřejmě, že ano,“ popadl ho Roxon za paži, aby ho zastavil a v hlase mu zaznělo zoufalství.

„Tak si sundej závoj,“ otočil se k němu Shomar.

Roxonovi se zrychlil dech. Nevěděl, co dělat. Když si závoj nesundá, Shomar si bude myslet, že ho nemiluje a možná ho opustí a bude si hledat někoho jiného. Ale když si závoj sundá, poruší tak pravidla a může svým činem urazit bohy. Celý se roztřásl.

„Nic se nestane. Vezmeme se, takže to není hřích ani rouhání. Ostatně nikoho lepšího by ti otec vybrat nemohl. Známe se už dlouho a vzájemně se milujeme,“ promluvil tiše Shomar.

Roxon na něj zoufale pohlédl.

„Miluješ mě?“ zeptal se tiše.

„Miluju,“ přikývl Shomar a v duchu se ušklíbl.

Jediné co na Roxonovi miloval, bylo jeho věno, které bude velmi vysoké, vzhledem k postavení jeho otce a také jeho krása. Utrhne to nejšťavnatější jablíčko ze všech a pak se jím bude všude chlubit a těšit se ze závisti ostatních. Roxon ovšem jeho lež neprohlédl, protože jeho srdce i oči byly zaslepeny.

„Tak dobře,“ souhlasil nakonec a uchopil závoj, aby ho mohl sundat.

„Roxone, co to děláš?“ objevil se na vrcholku schodiště Rubín a po shlédnutí situace se rozzlobeně vydal ke svému synovi, přičemž Shomara probodl pohledem.

„J-já nic,“ vykoktal ze sebe Roxon vystrašeně, když se u něj Rubín zastavil.

Rubín ho probodl pohledem a poté se obrátil na Shomara.

„Co tě sem přivádí?“ zeptal se chladně.

„Jen jsem Roxonovi donesl dárek k narozeninám,“ odpověděl Shomar a vztekle se mračil.

Nejradši by Rubína zaškrtil. Chybělo tak málo a Roxon si sundal závoj a pak by byli okamžitě zasnoubeni a za tři roky by se vzali. Jeho rodina by nemohla nic namítat, museli by se sňatkem souhlasit.

„To je od tebe pozorné. Nyní tě ale musím požádat, abys odešel. Roxon má povinnosti, které by měl jít plnit,“ Rubín nebyl hloupý a bylo mu jasné, že Shomarova návštěva není tak nevinná, jak se zdá.

Ostatně on, Černá perla i Lar moc dobře věděli o Shomarových zištných důvodech proč si chce Roxona vzít.

„Jistě. Přeji příjemný zbytek dne,“ Shomar se lehce uklonil a odešel.

Ve chvíli kdy se za ním zavřely dveře, se Rubín otočil k Roxonovi.

„Chtěl sis před ním sundat závoj,“ zkonstatoval přísně.

Roxon si závoj stáhl a nyní ho provinile žmoulal v rukách, zatímco pohled měl zabořený do země.

„Vždyť by se nic nestalo,“ kuňkl tiše.

„Nic by se nestalo? Poškodilo by to tvou pověst, pokud by se o tom někdo dozvěděl. Nemluvě o tom, že bys tím rozhněval bohy. Pak by ti nezbylo nic jiného, než si ho vzít,“ zvýšil Rubín hlas.

„A co by na tom bylo špatného? Já si ho chci vzít,“ zvedl Roxon pohled a podíval se Rubínovi do očí.

„Nikdy. Já, tvá matka a tvůj otec nikdy nedovolíme, aby sis vzal Shomara,“ Rubínovi oči rozzlobeně plály.

Roxon vykulil oči a měl pocit jakoby se mu srdce po těch slovech zastavilo. To není možné, on si Shomara musí a hlavně chce vzít.

„Ale proč? Shomarův otec má podobné postavení jako my. Jsou bohatí. A co je nejdůležitější, Shomar mě miluje a já jeho,“ vykřikl Roxon, zatímco oči mu zaplavily slzy.

„Opravdu tomu věříš? Věř mi, k tomu sňatku nedojde. Nedovolíme to, pro tvé dobro. Se Shomarem bys nikdy nebyl šťastný. A nevěř tomu, že tě miluje, protože nemiluje. Shomar stejně jako jeho otec miluje jen cinkot peněz a lesk zlata,“ Rubín nemohl uvěřit, že by zrovna jeden z jeho synů byl tak naivní.

„Ty lžeš!“ vykřikl Roxon a s pláčem se rozběhl do svého pokoje.

Rubín za ním nelibě hleděl, tohle se mu nelíbilo, vůbec se mu to nelíbilo. Rozešel se vzhůru po schodech. Musí najít Černou perlu a Lara, aby je informoval o tom co se stalo, aby společně rozhodli, co udělají dál. Rozhodně musí přijmout určitá opatření. Od této chvíle budou muset nechat Roxona hlídat a zabránit tak tomu, aby se se Shomarem ještě někdy setkal.

***

O týden později

Roxon si prohlížel vystavené zboží u stánku s parfémy a s jejich příslušenstvím na trhu, kam se ho otec uvolil vzít. Dnes na sobě měl světle modré šaty zdobené stříbrem a k tomu modrošedý třpytivý závoj. Povzdechl si a ohlédl se. Lar se svým sluhou a strážemi stál u vedlejšího stánku, kde byly vystaveny menší zbraně jako dýky, vrhací nože, bojové jehlice, malé meče a další, ovšem hned za ním stáli stráže, které z něj nespustily oči. Roxon se otočil zpátky a mračil se, od Shomarovi návštěvy minulý týden byl neustále pod dohledem, kdykoliv vyšel z pokoje, začali ho sledovat dva sluhové, kteří to měli nakázáno. Tedy pokud se k němu nepřidal někdo z rodiny. Jediné co ho alespoň trochu utěšovalo byla tichá přítomnost jeho osobního sluhy po jeho boku, který s košíkem v ruce trpělivě čekal, až si vybere.

„Máte vybráno, pane?“ přitočil se k němu prodavač.

Podle oblečení a hladkých elegantních pohybů a kvality závoje poznal, že chlapec pochází z vyšší vrstvy společnosti a tak se podlézavě usmíval, protože cítil vůni peněz.

„Tahle lahvička se mi líbí,“ ukázal Roxon na krásnou broušenou lahvičku z čirého skla.

„Výtečná volba, pane. Toto je vskutku mistrovské dílo,“ usmál se prodavač.

„Vezmu si ji. A také tuto vůni,“ ukázal na nádobu s parfémem, který ho zaujal.

„Jistě, pane, jistě,“ prodavač si v duchu mnul ruce, zatímco zabalil prodané zboží a určil cenu.

Sluha prodavači podal požadovanou částku a zaplacené zboží opatrně uložil do košíku. Roxon mu tiše poděkoval a přešel ke svému otci, který si zrovna prohlížel zahnutou dýku se stříbrnou rukojetí zdobenou rytinami. Lar na svého syna krátce pohlédl než se vrátil k dýce.

„Vévodo!“ Lar i Roxon se otočili a Lar tiše zasténal, když spatřil, jak se k nim davem prodírá obtloustlý růžolící muž s knírem a pleší, který se široce usmíval.

Zato Roxon se usmál. Ten muž nebyl nikdo jiný než Shomarův otec. A jestli měl někdo šanci přesvědčit Lara k jeho sňatku se Shomarem, tak to byl tento muž.

„Jaký kásný den, že vévodo? Přesně jako dělaný na nákupy. No to je ale krásná dýka, máte výtečný vkus,“ spustil Shomarův otec, jen co se k nim dostal a nedal Larovi příležitost něco říct.

Lar ho probodl znechuceným pohledem. Nechápal, jak tento člověk mohl dostat titul vévody. Pokynul prodavači, že dýku kupuje, zatímco Shomarův otec vedle něj neustále mluvil.

„...no a to vám říkám, ta letošní úroda byla opravdu strašná. Moc velké sucho, víte. Období dešťů bylo letos příliš krátké a slabé. Nejspíš budu muset požádat o pomoc palác, abych měl čím nakrmit svou rodinu a také své poddané. A jak u vás? Měl jste dobrou úrodu?“ Shomarův otec si nebyl vědom nechuti, kterou ve druhém muži vzbuzoval, anebo to alespoň předstíral.

„Obstojnou,“ odpověděl Lar.

„To se máte. Vlastně jsem si říkal, že bych k vám přišel na návštěvu. Rád bych s vámi projednal jistou záležitost, co říkáte?“ usmíval se dál Shomarův otec.

Lar protočil oči a v duchu si kladl otázku, proč zrovna tento člověk musel být jeho soused.

„Jistě. Budeme vás očekávat zítra, řekněme kolem druhé hodiny odpolední,“ záměrně vybral dobu tuto dobu.

Bylo dost brzy, aby očekávaný host nemohl nic namítat, ale zároveň dost pozdě na to, aby očekával pozvání k obědu a dost dlouho před večeří, takže nemusel nabízet přespání.

„To je skvělé. Přijedu i se synem. Tak se zatím mějte!“ s tím se Shomarův otec začal prodírat ke stánkům na druhé straně.

„Jdeme domů,“ rozkázal Lar a rázným krokem vykročil směrem k domovu.

Shomarův otec mu zcela zkazil náladu. Ostatní ho mlčky následovaly, ačkoliv Roxon se ještě lítostivě ohlédl po tržišti. Konečně se dostal z domu a tak mu návštěva tržiště přišla krátká a rád by se ještě zdržel, ale vycítil otcovu náladu a nechtěl ho dráždit.

***

„O čem myslíš, že vévoda bude chtít s otcem jednat?“ zeptal se Roxon, když seděl na své posteli a sledoval svého sluhu, jak poklízí jeho nákup.

Ne, že by si toho koupil moc. Krom lahvičky a parfému si koupil nějaké sladkosti, knihy a také křišťál vybroušený do tvaru květiny.

„Myslím, že o vašem sňatku s panem Shomarem,“ odpověděl sluha.

„Také si to myslím. Kéž by otec souhlasil,“ lehl si Roxon na záda a zasněně se díval do stropu, proto si nevšiml, jak tváří jeho sluhy projela silná nevole.

„Nemyslím si, že bude souhlasit. Tvůj otec nemá pana Shomara rád. A ani jeho otce,“ v duchu si ovšem pomyslel, že je to jedině dobře, protože pochyboval, že by Roxon byl se Shomarem šťastný.

„Třeba změní názor,“ sluha nenáviděl tu naději a slepou oddanost, kterou v Roxonově hlase slyšel.

Nic na to ovšem neodpověděl. Měl Roxona rád jako vlastního vnuka a tak doufal, že brzy prohlédne skrze tu clonu, kterou měl před očima a která obalila i jeho srdce. Stejně tak doufal, že Lar pro Roxona vybere dobrého muže, který Roxona udělá šťastným a který ho bude milovat.

„Nikoho jiného než Shomara si nevezmu. To radši vstoupím do chrámu a stanu se knězem,“ řekl Roxon a znovu se posadil.

„To neříkej, chlapče. V chrámu bys nebyl šťastný ani spokojený. Život kněze není pro každého a ty se na něj nehodíš. Ne, ty jsi byl stvořen pro lásku. Tím jsem si jistý,“ přisedl si sluha k němu a pohladil ho po vlasech.

Roxon k němu vzhlédl a lehce se usmál. Měl starého sluhu rád. Byl s ním už od narození a věděl o něm úplně všechno a tak mu neváhal důvěřovat a se vším se mu svěřoval.

„Uvidíš, že vše nakonec dobře dopadne,“ usmál se sluha a Roxonův úsměv se ještě rozšířil.