Noční květ - kapitola 3

Roxon se připlížil k pootevřeným dveřím salonku, ve kterém se nacházeli jeho rodiče, Shomar a také jeho otec. Přikrčil se u nich a mezírkou mezi dveřmi a zárubní nahlédl dovnitř.

„...no a tak to bylo,“ dovyprávěl Shomarův otec se širokým úsměvem jakousi příhodu.

On a Shomar seděli na menším sofa zatímco Lar seděl v křesle a Rubín s Černou perlou na sofa naproti nim.

„To je zajímavé, ale chtěl jste něco projednat nebo se mýlím?“ zamračil se Lar.

„Ach rovnou k věci. No dobrá, dobrá. Jsme tu kvůli Roxonovi. Prý už pro něj vybíráte vhodné nápadníky,“ nahnul se Shomarův otec a utrhl si kuličku hrozna z mísy na stole před ním.

„Ano, vybíráme. Chci aby si Roxon vzal muže vhodného postavení, s dobrým vychováním a charakterem,“ ozval se Rubín a poslední slovo vyslovil s větším důrazem a přejel oba muže výmluvným pohledem.

Shomar pevně stiskl čelisti a zaťal pěsti. Nikdy neměl Rubína rád a v posledních dnech ho přímo nenáviděl.

„To je skvělé. No myslím, že už vybírat nemusíte. Shomar jistě vaše podmínky splňuje a on a Roxon se k sobě výborně hodí,“ usmíval se dál Shomarův otec.

I jemu ta narážka došla, nebyl hloupý, ale zároveň si uvědomoval, že znepřátelit si Roxonovu rodinu by pro něj a hlavně pro jeho syna nebylo momentálně výhodné.

„Obávám se, že nemohu souhlasit. Probrali jsme každého kandidáta a váš syn podle nás nesplňuje naše požadavky,“ promluvila Černá perla.

„Proč by je neměl splňovat? Má slušné vychování, je chytrý a co je nejdůležitější, Roxona miluje. Není to tak, synu?“ obrátil se otec na Shomara.

„Přesně tak. Uctíval bych Roxona jako boha a nosil bych ho na rukou. Každé jeho přání bych mu okamžitě vyplnil a nikdy by kvůli mně nemusel být nešťastný,“ usmál se Shomar.

Po jeho slovech se Roxon za dveřmi usmál a srdce mu rychle bušilo. Po tomhle musí jeho rodiče souhlasit, prostě musí.

„Co tu děláš?“ ozvalo se za ním, až Roxon polekaně nadskočil.

„Musíš mě tak děsit?“ pohlédl na Merona, který stál za ním s rukama založenýma na hrudi.

„Tady nemáš být,“ mračil se Meron.

„Jedná se o mou budoucnost. Chci vědět, jakým směrem se bude ubírat,“ odvětil Roxon a znovu pohlédl do místnosti.

Meron protočil oči, svým způsobem svého bratra chápal, ale také věděl, že pokud je tu někdo nachytá, tak budou mít problémy.

„Měl bys odejít. Kdyby rodiče chtěli, abys tohle viděl, tak by tě vzali dovnitř,“ poznamenal.

Roxon na něj ale jen zasyčel a dál se krčil u dveří.

„Jak myslíš. Ale jsi v tom sám. Já kvůli tobě problémy mít nehodlám,“ s tím se Meron otočil a odešel.

Roxon protočil oči. On a Meron byli příliš odlišní. Nebylo to tak, že by spolu měli špatný vztah, ale zároveň nebyl ani nejlepší. Rozhodně znal sourozence, kteří spolu vycházeli lépe. Pustil bratra z hlavy a začal se opět soustředit na dění v salonku.

„Nechápu, proč nechcete ten sňatek připustit. Nikoho lepšího než je Shomar nenajdete. Mezi ním a Roxonem je láska, oba jsou navíc stejného postavení, tak nevím, v čem je problém,“ povzdechl si Shomarův otec, který už byl značně roztrpčený neustálým odmítáním.

„Stejného postavení? Vážně?“ ušklíbl se Rubín.

„Ano. Mám titul vévody, stejně jako vy,“ obrátil se Shomarův otec na Lara.

„Jak se opovažujete nás srovnávat? My dva nejsme stejní. Já pocházím ze šlechtického rodu starého několik staletí. A vy? Váš otec byl prachobyčejný řezník. A vy jste dostal titul vévody jen proto, že jste si nekalými praktikami vydělal spoustu peněz a prakticky jste si ho koupil. Tak jak se neopovažujte nás srovnávat, vy řeznický pse!“ vyskočil Lar z křesla a zlostně na Shomarova otce hleděl.

Tomu zmizel úsměv z tváře, tohle už nebyly jen náznaky, tohle byla přímá urážka. Navíc velmi hrubá. I on se postavil.

„Můj otec byl možná řezník, ale to ze mě nedělá horšího člověka než jste vy. A na tom sňatku budu trvat. A klidně s tím půjdu i za králem. Shomare, jdeme!“ rozkázal svému synovi, který stál vedle něj a vztekem nemohl ani mluvit.

Roxon se jen taktak stihl schovat za roh, když ti dva vrazili do chodby a rázně mířili k východu. Byl v šoku z toho, co jeho otec řekl. Záhy ho ovšem přepadly obavy. Co když se Shomar rozzlobil natolik, že ho už nebude chtít? Srdce se mu sevřelo úzkostí. Musí se se Shomarem nějak setkat a říct mu, že ho stále miluje a že mu na jeho původu nezáleží a také se mu omluvit za otce!

„Poslouchal jsi za dveřmi, že?“ Roxon byl tak zahloubán ve svých myšlenkách, že si nevšiml, že jeho rodiče vyšli ze salonku a tak vzhlédl od podlahy a pohlédl do očí své matce.

Ta na něj tázavě hleděla. Roxon se podíval za ni, ale ani jednoho ze svých otců neviděl.

„Jen jsem chtěl...,“ nebyl si jistý, jak větu dokončit.

„Já vím. A buď rád, že jsem tě tady nachytala já,“ povzdechla si Černá perla.

„To jsem. To co otec řekl, nebylo správné. Prosím, až se uklidní, mohla by ses za mě přimluvit? Za mě a za můj sňatek se Shomarem. Miluju ho a chci si ho vzít. Prosím?“ pohlédl na ni se slzami v očích.

Černá perla si smutně povzdechla. Ona znala srdce svého syna a být v jeho srdci někdo jiný, udělala by vše proto, aby skončil se svou láskou. Ale ne v případě Shomara, s ním by nebyl šťastný.

„Věř mi, synku, Shomar není dobrý muž. S ním by tě nic dobrého nečekalo a ty bys byl jenom nešťastný,“ natáhla ruku a pohladila ho po tváři.

„Radši budu nešťastný s ním než šťastný s někým jiným,“ zakroutil Roxon hlavou.

„Nebudu ti to vymlouvat. Jsi Shomarem až příliš poblázněný. Mohu jen doufat, že včas prohlédneš. Každopádně já se za tvůj sňatek s ním nepřimluvím. Jsem totiž proti němu,“ s tím se Černá perla otočila na podpatku a pomalým krokem odešla.

Roxon za ní zoufale hleděl. Myslel si, že matka pro něj bude mít pochopení. Svezl se podél stěny na zem a hleděl před sebe. Nevěděl, co má dělat. Jeho rodiče byli proti jeho sňatku se Shomarem. Ale on nikoho jiného nechtěl a nevěděl jak je přesvědčit. Marně jim je prosil, říkal jim o své lásce, dokonce ani slzy nebo křik nezabírali. Roztřeseně se nadechl, kéž by byl jako Meron, ten dokázal otce přesvědčit skoro ke všemu.

To je ono! Roxon zadržel dech a na tváři se mu vytvořil malý úsměv. On neuspěl. Ale Meron by mohl otce přesvědčit. S novou nadějí se postavil a rozběhl se k bratrově pokoji. Jakmile k němu doběhl, naléhavě zabušil na dveře.

„Hoří, že do těch dveří tak mlátíš?“ zeptal se Meron, když otevřel.

„Potřebuju, abys pro mě něco udělal,“ vychrlil ze sebe Roxon.

„Ne,“ odpověděl Meron a chystal se dveře zabouchnout.

„Prosím, brácho!“ proklouzl kolem něj Roxon do pokoje a prosebně na něj hleděl.

„Tak co chceš?“ povzdechl si Meron, zavřel dveře a posadil se do jednoho z křesel.

„Jsem tvůj milovaný bráška, že?“ usmál se na něj Roxon sladce.

Meron se na něj jen podíval.

„No a Shomar je tvůj nejlepší přítel, že?“ nenechal se Roxon odradit.

„O co ti jde?“ zamračil se Meron.

„No jak by se ti líbilo, kdyby se tvůj nejlepší přítel stal tvým švagrem?“ skousl si Roxon dolní ret.

„Chceš abych horoval za tvůj sňatek se Shomarem,“ pochopil konečně Meron o co Roxonovi jde.

„Přesně tak. Uděláš to prosím? Na tebe otec dá a jestli má někdo možnost ho přesvědčit, tak ty. Prosím, brácho, prosím!“ sepnul Roxon ruce a úpěnlivě na bratra hleděl.

„Promluvím s ním. Ale nic ti neslibuju,“ řekl po chvíli Meron.

„Děkuju, děkuju, děkuju! Jsi ten nejlepší brácha,“ skočil mu Roxon kolem krku se šťastným úsměvem.

„No jo no jo, tak mě pusť,“ poplácal ho Meron po zádech.

„Ještě jednou děkuju!“ pustil ho s úsměvem Roxon a odtancoval pryč.

„Stejně to k ničemu nebude,“ zamumlal si Meron pro sebe, než se zvednul, aby našel otce, promluvil si s ním a splnil tak svůj slib daný bratrovi.

***

O tři roky později

„No chlapče, už zítra máš osmnácté narozeniny a pozítří se ženíš. Těšíš se?“ usmál se sluha, zatímco uklízel Roxonův pokoj.

Roxon odvrátil zrak od knihy, kterou četl a se smutným úsměvem se na svého sluhu podíval.

„Jediné na co se těším, je to, že se po svatbě konečně zbavím povinnosti nosit závoj,“ řekl tiše.

„A na svatbu samotnou ne?“ pozvedl sluha obočí.

„Jak bych se mohl těšit? Vždyť ani nevím, koho si mám brát. Vím jen to, že Shomar to není,“ nahrnuly se Roxonovi do očí slzy.

Už to byly tři roky. Tři roky plného hádek, prošení, pláče, výhružek i trucování z jeho strany a přesto jeho otec neustoupil a sňatek se Shomarem nepovolil. Místo toho před pár dny Roxonovi oznámil, že mu vybral jiného ženicha a že svatba bude den po jeho narozeninách.

Sluha odložil prachovku a přisedl si k Roxonovi.

„Zítra se to jistě dozvíš,“ usmál se.

„A k čemu mi to bude? Tak moc bych si přál, aby to byl Shomar, ale toho zamítli a nic z toho, co jsem řekl nebo udělal to nezměnilo,“ odložil Roxon knihu a přitiskl si kolena k hrudi.

„Ale no tak. Tvůj otec ti jistě vybral dobrého muže. Snaž se do toho manželství vstoupit pozitivně. Pamatuj, tvůj budoucí manžel nemůže za to, že ti byl vybrán a tak ho netrestej za ztracené sny. Zaměř se na to dobré a uvidíš, že nakonec budeš spokojený a možná i šťastný,“ položil mu sluha ruku na rameno.

„Nejspíš máš pravdu. Vlastně...nikdy mě to nenapadlo, ale co ty a tvé manželství? Ty jsi šťastný?“ podíval se Roxon na sluhu.

Sluha si povzdechl.

„Jak se to vezme. Můj manžel je opilec, flákač a navíc despota. Nikdy se ke mně nechoval pěkně ani ke Sklenici, své manželce. Nikdy nepracoval, jen pil a pak nám ošklivě nadával, urážel nás a křičel na nás. A při tom očekával, že budeme skákat jak píská a obsluhovat ho. Tehdy jsme byli nešťastní. Nakonec to dopadlo tak, že jsme si našetřili peníze, postavili si vlastní domek a odstěhovali se od něj. Žil od svého manžela odloučeně a od té doby jsem šťastný,“ odvyprávěl sluha svůj příběh.

„To mě mrzí. Netušil jsem, že jsi to měl v životě tak těžké,“ Roxon byl v šoku.

„Tak to někdy je. Ale tvé manželství bude jiné. Už kvůli tomu, že tvůj otec tě miluje a snažil se ti vybrat muže, který tě bude ctít a respektovat a který je laskavý. Mému otci to bylo jedno. Dal mě prvnímu, kdo si o mě řekl, protože jsem pro něj byl zklamání,“ v očích sluhy se objevil smutek, když se mu z hlubin paměti vyrojily dávné vzpomínky plné bolesti, které už před hodně lety pevně uzamknul a snažil se k nim nevracet.

„Ale alespoň máš Sklenici, ne?“ vybreptnul Roxon.

„Sklenice zemřela už před lety. Při porodu dcery, jediného dítěte, které jsme měli. Bylo to několik měsíců potom, co jsme se od manžela odloučili. Můj manžel už si novou manželku nehledal. Raději trávil čas v nevěstincích s prostitutkami,“ povzdechl si sluha.

„U všech bohů. To je mi líto!“ Roxon soucítil se svým sluhou.

„To nic. Čas už dávno otupil ostré hrany této bolesti. Sice mě mrzí, že nemám vlastní dítě a vnoučata, ale děti mých sousedů mi je vynahrazují. Stejně jako ty,“ usmál se sluha.

Roxon se na sluhu usmál.

„Možná bych v domě svého manžela našel pokoj, kde bys mohl bydlet. Nebudeš tak sám a časem bys mi mohl pomáhat s dětmi. Tady tě ostatně nic nedrží. A já budu mít někoho, koho znám a komu důvěřuji,“ řekl tiše.

„Ach chlapče, já s tebou nepůjdu. Zítřejší den je můj poslední, který budu tady a odcházím na odpočinek. Tvůj manžel ti vybere jiného osobního sluhu,“ řekl sluha.

„Cože? To ne,“ napřímil se šokovaně Roxon.

„Do domu svého manžela si nesmíš vzít nic z otcovského domu. Ani šaty, šperky, knihy, ozdobné předměty, zvířata a nesmíš si tam přivést ani žádného sluhu. Tedy pokud ti manžel neudělí povolení, že si něco z toho do jeho domu vzít můžeš,“ připomněl mu sluha.

„Na to jsem zapomněl. Ale možná mi dá svolení, abys tam mohl jít se mnou,“ řekl Roxon nadějně.

„Chlapče, je mi už téměř osmdesát let. Už práci sluhy nezvládám tak jako kdysi a rád bych odešel na odpočinek. Samozřejmě pokud budeš chtít navštívit starého muže, pak budu rád a vždy tě ve svém domě vřele uvítám,“ naklonil se sluha a vzal Roxonovu ruku do svých.

„Ale tvůj manžel...“ špitl Roxon.

„Zemřel už před lety. Když šel z hostince, opilý samozřejmě, zakopl, spadl do kaluže vody a utopil se, protože nebyl s to vstát,“ pokrčil sluha rameny.

„Budeš mi neuvěřitelně chybět,“ popotáhl Roxon.

„Ty mě taky chlapče. Ale určitě se ještě uvidíme,“ usmál se sluha.

„Budu tě často navštěvovat,“ usmál se Roxon.

Sluha ho pohladil po vlasech a poté pomalu vstal, aby dodělal svou práci. Roxon také vstal a přešel k oknu ze kterého se zahleděl ven. Na svou svatbu se netěšil a své manželství už vůbec. Ale jeho sluha měl pravdu. Jeho manžel není vinný, to jeho otec rozhodnul, a on by si na svém manželovi neměl vybíjet svou zlost, smutek a frustraci. Ne, on zkusí dát svému manželství šanci a třeba nakonec bude opravdu šťastný. A to i když ho bolelo srdce a chtělo se mu brečet pokaždé, když pomyslel na to, že už pozítří bude patřit jinému muži než Shomarovi.

Zavřel oči a zpoza víček mu vyklouzlo pár slz.