Noční květ - prolog

Starý kněz stál nad postýlkou a vlídně shlížel na novorozeně ležící v ní. Z prostorné postele ho nervózně pozorovala vyčerpaná rodička. Černé rovné vlasy se jí lepily k snědému čelu a její tmavě modré oči přeskakovaly z kněze na postýlku. Vedle postele stáli dva muži, jeden vysoký a svalnatý s černýma očima, černými vlasy i vousy se snědou kůží, druhý byl nižší se štíhlou postavou bledou kůží, s dlouhými rudými vlasy a zelenýma očima.

Oba muži stejně jako rodička sledovali kněze a nikdo z těch tří se neodvážil ani hlasitěji nadechnout. Kněz si jich nevšímal a pomalu stáhl z dítka peřinku. Poté těsně nad dítě položil své ruce a začal jimi přejíždět od hlavičky dítěte až po chodidla. Přitom zavřel oči, aby se mohl lépe soustředit.

Zbývající tři osoby zatajily dech, nyní se jednalo o budoucnost dítěte. Po chvíli kněz otevřel oči, opatrně dítko zase přikryl a ustoupil od kolébky. Přešel k posteli a pohlédl na oba muže i rodičku.

„Chlapec je submisivní,“ řekl tichým klidným hlasem.

Matka zavřela oči a vydechla. Poté se ustrašeně podívala na svého manžela a jeho manžela. Měla strach, že muži budou zklamaní.

„Jste si jistý?“ zeptal se tiše rudovlasý.

„Naprosto,“ odpověděl klidně kněz.

Rudovlásek přikývl a z jeho tváře nešlo nic vyčíst.

„Doufal jsem, že bude dominantní. No nic, bohové rozhodli a my musíme jejich rozhodnutí přijmout,“ povzdechl si druhý muž.

„Budeš ho milovat?“ zeptala se ustaraně žena.

„Je to mé dítě, samozřejmě že ho budu milovat. A zařídím mu tu nejlepší budoucnost, jakou budu moci. Postarám se, aby mu nic nechybělo a aby byl vždy spokojený a šťastný,“ pohlédl muž na svou ženu.

„A s tím mu zařídíme i to nejlepší vzdělání,“ vstoupil do toho rudovlasý.

Žena se na oba muže usmála. Byla ráda, že ani jeden z nich není rozzlobený a že dítě nezavrhli. I kněz se usmíval.

„Vyprovodím vás,“ ozval se černovlasý muž a pokynul ke dveřím. Kněz se se ženou i rudovlasým mužem rozloučil a společně s černovlasým vyšel ze dveří.

„Rubíne, prosím, podej mi našeho syna,“ požádala žena rudovlasého muže.

„Jistě, Černá perlo,“ přešel Rubín ke kolébce a opatrně vzal dítě do náruče, poté se vrátil k posteli a vložil ho do náruče matky.

Ta mu s úsměvem poděkovala a poté se láskyplně zahleděla na dítě ve svém náručí.

„Budu tě navždy milovat,“ zašeptala mu do ouška.

„I já, přeci jen se jedná o jeden ze dvou největších pokladů, které jsme mohli získat,“ přidal se Rubín a jeho tvář ozdobil úsměv, který u něj byl vzácný.

Černá perla na něj pohlédla a v ten okamžik mezi nimi proběhlo jakési souznění.

„Roxon,“ ozvalo se ode dveří.

Oba se tím směrem podívali a spatřili černovlasého muže stát mezi dveřmi.

„Co jsi říkal, Lare?“ zeptal se Rubín.

„Jméno syna bude Roxon,“ řekl Lar.

„Krásné jméno,“ usmála se Černá perla.

„Zkontroloval jsi Merona?“ zeptal se Rubín na staršího syna, který již měl touto dobou spát.

„Ne, zkontroluju ho za chvíli,“ odpověděl Lar.

„Dojdu ho zkontrolovat,“ řekl Rubín a vyšel z pokoje, aby dal také Larovi možnost potěšit se s jeho manželkou a novorozeným synem.

Lar si přisedl na postel ke své ženě a společně se zahleděli na dítě v jejím náručí.

„Náš druhý zázrak. Druhý ale ne méněcenný,“ pohladil Lar opatrně dítě po hlavičce.

Černá perla se o něj s úsměvem opřela a zavřela oči. Byla vyčerpaná ale šťastná a spokojená. Jen okrajově vnímala, jak jí Lar vzal dítě z náruče, ale věřila mu a věděla, že její synek je v bezpečí a tak usnula hlubokým posilujícím spánkem.