Noční květ - kapitola 4

Roxon se díval na svůj kousek dortu, který měl ke svým osmnáctým narozeninám a snažil se nerozbrečet. Dnešek měl být jeho šťastným dnem. Měl přeci narozeniny a slavil svou plnoletost. Ale co to bylo za narozeniny? Že nedostal dárky mu ani moc nevadilo, ale děsil se toho, co bude po dnešku následovat.

„Měl by ses bavit,“ přisedl si k němu Rubín s číší vína a s povytaženým obočím se na něj díval.

Roxon se na něj jen smutně podíval než se pohledem vrátil ke svému dortu.

„A měl bys něco sníst. Nezapomeň, že od půlnoci až do svatby nebudeš smět pozřít ani sousto,“ připomněl mu Rubín.

„Já vím,“ zamumlal Roxon.

„Věř mi, že tě chápu. Ani já tvého otce neznal, když jsem si ho měl vzít a byl jsem z toho vyděšený, ale nakonec to dopadlo dobře a jsme spolu šťastní,“ upil Rubín ze své číše.

Roxon si povzdechl.

„Jenže já ani nevím, koho si mám brát,“ podíval se na něj Roxon.

Rubín se ohlédl na svého manžela a Černou perlu, kteří spolu tančili na pomalou hudbu a otočil se zpět k Roxonovi.

„Myslím, že tohle bys měl vědět. Vezmeš si prince Ramira,“ prozradil mu Rubín.

Roxon šokovaně vytřeštil oči a zíral na Rubína s otevřenými ústy. Ten se natáhl a ukazováčkem mu zaklapl čelist.

„Pozor, ať ti tam něco nevletí,“ poznamenal.

„Já...jen...princ? Opravdu?“ vykoktal Roxon.

„Ano, opravdu,“ zasmál se Rubín.

Roxon se od něj odvrátil a přemýšlel. Princ nebyl špatná partie a měl i dobrou pověst. Možná by s ním mohl být šťastný.

„No alespoň se o princi říká, že je laskavý a má dobré srdce,“ řekl po chvíli.

„A on takový skutečně je. A jsem přesvědčený, že až tě lépe pozná, tak tě bude i milovat. A možná i ty jeho,“ napil se znovu Rubín vína.

Roxon odvrátil pohled. Věděl, že to Rubín myslel dobře, ale jak on by mohl prince milovat? Jak, když v srdci měl někoho jiného?

***

Roxon těsně před půlnocí vešel do svého pokoje a podíval se na starého sluhu, který po zemi rozkládal pruhy bílé látky. Roxon se zaškaredil. Věděl, proč to dělá. Zítra ráno se jeho nohy nebudou smět dotknout holé země, aby se neposkrvnil a také aby dokázal svou nevinnost a nemohly na něj zlé síly.

„No chlapče, jen na čase se rozloučit,“ otočil se k němu sluha, když měl hotovo.

Roxonovi vrhkly do očí slzy a vrhnul se starému sluhovi do náruče.

„Nechci se loučit,“ zaštkal.

„Ach chlapče. Kéž bych ti mohl nějak ulevit,“ zesmutněl sluha a pevně kolem Roxona obtočil své paže.

Roxon znovu zaštkal a přál si, aby byl zase dítětem a sluha měl opět možnost zahnat všechny jeho chmury a všechno vyřešit.

„Prý si mám vzít prince,“ vyzradil Roxon.

„Prince Ramira? To na tom nejsi tak špatně. Princ Ramir je dobrý a laskavý člověk. Bude se k tobě dobře chovat,“ usmál se sluha.

„Cítím se jako loď na rozbouřeném moři a nevím, co mám dělat,“ řekl Roxon.

„Nezapomeň, že moře omývá mnoho břehů a přístavů. Jsem si jistý, že zakotvíš tam, kde bude dobře,“ odtáhl se sluha a jemně Roxonovi setřel zbloudilou slzu z tváře.

„Kéž by to tak bylo,“ vydechl Roxon.

„Bude, uvidíš. Ale už musím jít. Za chvíli bude půlnoc a nezapomeň, že od půlnoci se tě nikdo nesmí dotknout a ani tě vidět,“ připomněl starý sluha.

„Ano. A taky nesmím mluvit, dokud mi manžel o svatební noci nebo ráno po ní nedá nové jméno,“ dodal Roxon.

„Správně. Přeju ti do života jen to nejlepší chlapče. A nebraň se svému manželství, dej mu šanci a uvidíš, že budeš šťastný,“ objal ho naposledy sluha.

„Budu tě navštěvovat,“ opětoval mu Roxon objetí.

„A já se budu na tvé návštěvy těšit,“ odpověděl sluha.

V té chvíli ale začala odbíjet půlnoc, tak Roxona pustil a urychleně opustil jeho pokoj. Roxon si povzdechl. Od této chvíle nesměl promluvit. Přešel ke své posteli, převlékl se a zalezl do postele. Zde už mohl dát průchod svým pocitům a tak se usedavě rozplakal. Plakal nejen nad ztrátou své lásky a strachem z toho, co mu budoucnoust přinese, ale i ze ztráty osoby, která s ním byla od narození a které důvěřoval ze všech nejvíc.

***

Ráno Roxon přivítal s otevřenýma očima. Za celou noc oka nezamhouřil a většinu z ní proplakal. Jeho oči byly proto zčervenalé, napuchlé a lehce ho pálily. Nechtělo se mu vůbec vstávat. A vlastně prozatím ani nemusel. Ačkoliv jeho rodina vyrazila již brzy, aby se mohla ubytovat v nějakém hostinci, on na cestu do hlavního města vyrazí až odpoledne.

Zůstal proto ležet a s prázdnotou, jež pociťoval ve svém nitru, hleděl do zdi. Když ovšem zvon začal odbíjet poledne, s těžkým povzdechem se neochotně posadil na posteli. Chvilku váhal, kdyby promluvil nebo stoupnul mimo bílé koberečky, svatba by musela být odložena. Zavrtěl nad sebou hlavou. Ne, to by nemělo cenu. Nakonec by ke svatbě přece jen došlo a on by svými činy jen rozzlobil své rodiče a pravděpodobně také budoucího manžela a jeho rodinu.

Ztěžka se postavil a vydal se do koupelny, aby vykonal rituální koupel. Jakmile byl hotov, zabalený do županu se vrátil do pokoje a posadil se před toaletní stolek. Rozčesal si mokré vlasy a pak se uvolněně opřel o židly, aby počkal, až mu vlasy proschnou. Mezitím na sebe hleděl do zrcadla a hodnotil svoje rysy. Bude se princi líbit? Nevěděl a ani nevěděl, v co doufal. Jediné co věděl, bylo, že by se teď nejradši strojil a krášlil pro jiného.

Oči se mu znovu zaplnily slzami. Zhluboka se nadechl a rozzlobeně je setřel. Ne, nebude brečet, už ne. Dnes je jeho svatební den, není vhodné, aby myslel na Shomara. Ode dneška bude patřit jinému a na Shomara musí zapomenout. Tato myšlenka mu drásala srdce a působila tolik bolesti, že měl pocit, že nemůže dýchat. Chvíli zhluboka dýchal, aby zahnal slzy. Když se alespoň trochu uklidnil, prohrábl si vlasy a zjistil, že jsou skoro suché. Znovu vzal do ruky kartáč, aby je učesal a spletl do copu do kterého měl dát svatební ozdoby v podobě bílých květů, které byly vytvořeny z látky a malých perliček.

Jakmile byl učesaný, vstal a došel k paravánu u kterého visely jeho svatební šaty. Se smutkem ze sebe shodil župan a navlékl je na sebe. Zářivě bílá, jemná, lehká látka sklouzla po jeho těle jako voda. Roxon se smutně usmál a vklouzl do připravených bot. Nakonec vzal do rukou perleťově bílý závoj a chvíli se na něj smutně díval. Věděl, že v sídle nikdo není. Všichni sluhové na dnešek dostal volno a tak nebyla možnost, že by ho někdo zahlédl.

S bolestí v srdci se pak vydal ke dveřím svého pokoje, otevřel je a na prahu se zarazil a otočil se čelem do pokoje. Chtěl se na něj naposledy podívat a zapamatovat si ho. Už brzy bude vyklizen a připraven pro někoho jiného. Buď se z něj stane pokoj pro hosty nebo bude patřit některému z dětí jeho bratra, až bude nějaké mít. Pomalu zavřel a když zámek dveří tiše cvakl, měl pocit jakoby v pokoji zanechal kus sám sebe a své dětství.

Smutně se rozešel chodbami po bílých koberečcích, které zde během noci položili sluhové, směrem ke vstupním dveřím. U těch se zastavil a přehodil přes sebe závoj. Vzal za kliku, zhluboka se nadechl, otevřel dveře a vyšel ven. Kousek od vchodu stáli čtyři bělouši, kteří k sobě měli připoutaná nosítka. Na třech bělouších seděli kněží, kteří ho sledovali vážnými pohledy v přísných tvářích. Čtvrtý stál vedle otevřených dvířek nosítek.

Ostatně kněží a kněžky byly momentálně jedinými osobami, které ho směly spatřit, ale pouze zahaleného. Odhalit se bude smět až před svým manželem. Pomalu se vydal k nosítkám. Vystoupal po schůdkách, které byly u dvířek a opatrně vlezl dovnitř. Interiér byl naštěstí pohodlný. Stěny i podlaha nosítek byly vypolstrované a bylo zde také několik nadýchaných polštářů.

Roxon se pohodlně usadil a mnich zavřel dvířka a odnesl stranou schůdky. Poté se vyhoupl na svého koně a všichni čtyři se daly do pohybu.

Roxon si uvnitř nosítek sundal závoj. Zde ho nikdo neuvidí, nosítka měla sice po stranách okýnka, ty ovšem byly zahaleny neprůhlednými záclonami, takže nikdo do nosítek neviděl. Roxon si lehl a schoulil se do klubíčka. Dech měl trhaný a měl pocit, jakoby s každým metrem do jeho srdce někdo bodal dýku. Výkřiky zvenčí to jen zhoršovaly.

To se po cestě seběhly lidé a přáli mladšímu synovi svého pána hodně štěstí, lásky a aby byl šťastný.

Roxon pevně semkl víčka, aby zabránil slzám vyklouznout mu z očí. Nebylo to ovšem jednoduché. Bylo mu do pláče a ať se snažil sebevíc, pár slz mu zpoza víček přeci jen uteklo. Vzlykl a zapřemýšlel, zda by se cítil stejně, kdyby věděl, že na konci cesty na něj čeká Shomar.

Ještě víc se schoulil, to když mu zakručelo v břiše. Měl hlad, přeci jen od předchozího večera nic nejedl a ani tehdy toho moc nesnědl. Zavřel oči, nejlepší by bylo, kdyby usnul. Cesta by mu tak rychleji utekla a zapomněl by na hlad. Naštěstí byl tak psychicky vyčerpaný, že usnul během chviličky.

***

Roxon sebou cukl a otevřel oči, nejistý, co ho vzbudilo. Hlasité zaklepání na dvířka nosítek, mu odpovědělo. V rychlosti přes sebe přehodil závoj a otevřel dvířka, jen aby se setkal se zmatenými tvářemi kněžích, které se v mžiku proměnily na úlevné. Když dojeli k chrámu, kde se měla svatba odehrát, nebyli tak překvapení, že mladík z nosítek hned nevyšel. Už se s předsvatební trémou setkali a tak se rozhodli dát mladíkovi uvnitř chvilku. Když ovšem uběhlo několik minut a mladík stále nevycházel, znervózněli. Zaklepali znovu a znovu a pak ještě jednou, ale nic se nedělo. Zmateně se po sobě podívali. Nereagoval mladík z pouhé nervozity? Nebo se mu něco stalo? Co když se mu udělalo špatně? Nevěděli, co dělat. Kdyby dvířka otevřely a spatřili mladíka bez závoje, bylo by to narušení posvátného rituálu, ale pokud mu něco bylo a potřeboval pomoc, pak by mu ji měli poskytnout.

Nakonec jeden z nich zaklepal ještě jednou, tentokrát hlasitěji a naštěstí zaznamenal pohyb uvnitř. Krátce nato se dvířka otevřela a mladík vykoukl ven. Všem se v tu chvíli ulevilo.

Roxon ještě rozespale zívl a nemotorně z nosítek vylezl.

„Ty jsi usnul?“ zeptal se překvapeně jeden z kněžích.

Roxon pod závojem zrudl studem. Jak dlouho na něj klepali? A opravdu usnul tak hluboce, že nezaznamenal zastavení nosítek ani klepání? Rozpačitě přikývl a kněží se rozesmáli. Tohle se jim ještě nestalo, ale byli rádi, že je Roxon v pořádku a svatba tak může bez problémů proběhnout.

Roxon odvrátil od kněžích zrak a pohlédl na schody vedoucí k několika sloupům, za nimiž se nacházel vstup do chrámu. Od nosítek, přes schody až dovnitřku chrámu se táhl bílý koberec, po kterém musel jít. Roztřásl se, u schodů čekal jeho snoubenec a zdejší velekněžka, aby je spojila před zraky bohyně Drahé, což byla bohyně manželství a patronka dětí. Zbylé kněžky stály podél schodů, sloupů a kolem vstupu.

Princ Ramir sledoval svého snoubence a jemně se usmíval. Roxon si prohlédl, jak jen mu to závoj dovolil. Princ byl vyšší než on a také svalnatější, černé vlnité vlasy mu spadaly až po lopatky a rámovaly pohlednou tvář s ostrými rysy a černýma očima, které vyzařovaly vřelost a laskavost, jeho kůže byla zbarvena do bronzova. Roxon polkl, jeho budoucí manžel byl krásný a kdokoliv jiný by jistě byl šťastný, že bude patřit takovému muži, ale Roxon si nemohl pomoct a srovnával prince Ramira se Shomarem, přičemž Shomar byl dle jeho mínění krásnější.

„Je čas,“ promluvila velekněžka jasným hlasem a jala se stoupat po schodech.

Roxon se zhluboka nadechl a po boku budoucího manžela vkročil na první schod. Pomalu vycházeli schody, kněžky se řadily za ním a ve chvíli, kdy vkročili do chrámu začaly bubnovat na bubínky, hrát na flétny, tamburíny a kastaněty, do toho zpívaly oslavné písně a jejich těla se rozvlnila v rituálním tanci.

Roxon, Ramir a velekněžka došli k oltáři, který byl tvořen z mramoru a na jeho povrchu byla velká prohlubeň zaplněná vodou. Roxon a Ramir se zastavili před oltářem, zatímco velekněžka ho obešla a postavila se před sochu bohyně v nadživotní velikosti. Vzhlédla k ní s respektem, láskou a úctou ve tváři i očích a vztáhla k ní ruce.

„Bohyně Drahá, prosím vyslyš můj hlas a upři svůj božský zrak na tyto dva muže. Přišli sem, aby pod tvým božským zrakem byli spojeni a stali se manželi. Jejich jménem i svým tě prosím o požehnání k tomuto sňatku a o to, aby manželství bylo naplněno láskou, radostí a štěstím,“ velekněžka klesla na kolena, natáhla ruce k nohám bohyně a čelo přitiskla na zem.

I ostatnní kněžky přestaly tančit, zpívat a hrát a klesly na kolena. Stejně tak i Ramir a Roxon. Velekněžka po chvíli vstala a přešla k oltáři.

„Vstaňte,“ vyzvala všechny.

Kněžky, Ramir i Roxon se postavili a zahleděli se na velekněžku. Ta se usmála.

„Nyní je čas vás symbolicky spojit před zraky naší bohyně,“ pronesla a pokynula dvěma kněžkám, které přistoupily k Roxonovi a Ramirovi.

Každá z kněžek nesla stříbrný polštářek, přičemž na jednom ležel nádherný bílý květ s perlou vsazenou doprostřed, zatímco na druhém ležel kámen, vytvarován do tvaru mužského údu. Roxon se podíval na kněžku držíc polštář s květem s perlou. Věděl, že květ a perla symbolizují jeho nevinnost a čistotu, zatímco kamenný úd symbolizuje mužnost a sílu jeho manžela.

Roztřesenými prsty vzal do rukou za závojem květ a otočil se k Ramirovi, vztáhl k němu ruce s květem, poté se narovnal a opatrně položil květ na hladinu vody v prohlubni oltáře. Tímto symbolicky svému snoubenci nabídl svou nevinnost a čistotu. Sledoval, jak květ pomalinku plul po hladině.

„Květ zůstal na hladině a perla v něm. To je znamení bohyně, že se sňatkem souhlasí,“ zaradovala se velekněžka a oči jí zářily.

Poté pohlédla na Ramira a pokynula mu. Ten tiše přikývl, vzal kamenný úd a s pohledem upřeným na Roxona zabodl špičku doprostřed květu, opatrně ho naklonil, aby perla vypadla do vody a poté kamenný úd pustil a nechal ho klesnout do vody.

„Nyní jste spojeni v manželství. Znamení bohyně jsou příznivé a proto vám přeji vše nejlepší. Nyní mi dovolte nabídnout vám zde přespání,“ usmála se velekněžka zatímco ostatní kněžky se opět daly do tance, zpěvu a hraní.

„Vaši nabídku s vděčností přijímáme,“ promluvil Ramir.

„Výborně. Kněžky vás zavedou do komnat,“ usmála se velekněžka.

Ramir i Roxon se jí poklonili a v doprovodu kněžek, které stále, tančily, zpívaly a hrály, prošly dveřmi, které byly napravo od oltáře. Kněžky je vedly dlouhou chodbou, než se zastavily před zlatými dvoukřídlými dveřmi. Dvě z nich je otevřely a nechaly novomanžele projít, nyní je už nenásledovaly a jakmile prošli, dveře za nimi zavřely.

Ramir i Roxon se za dveřmi zastavili, aby si mohli komnatu prohlédnout. Ze stěny po jejich levici spadal vodopád vody, která padala do úzké mělké říčky, která protékala celou komnatou a vlévala se do malého jezírka u protější stěny, z toho voda odtékala otvorem ve zdi. Za říčkou se nacházela prostorná postel se závěsy kolem které bylo několik nadýchaných polštářů. Nalevo od postele se nacházel nízký kulatý stolek, na kterém bylo několik džbánů, číší, talířů a podnosů přikrytými poklopy. U stolku byly dva velké nadýchané polštáře. Vedle stolku byl ve zdi umístěn velký krb s připravenými poleny. Celá komnata byla díky absenci oken ponořena ve tmě a měkkým světlem ji osvětlovalo několika svícemi, což dodávalo nádech romantiky.

Ramir už na nic nečekal, zul si boty a bos prošel říčkou na druhou stranu.

„Pojď,“ otočil se na Roxona, který opět váhal a natáhl k němu ruku.

Roxon nasucho polkl, ale vyklouzl ze svých bot a chopiv se manželovy ruky, přešel říčku. Ramir se na něj usmál a jemně vzal do rukou závoj.

„Mohu?“ zeptal se měkce svým sametovým hlasem.

Roxon přikývl. On a Ramir teď byly manželé a tak měl Ramir právo sundat mu závoj. Ramir tak učinil a v úžasu vydechl. Nečekal, že jeho manžel bude tak nádherná a rozkošná bytost. Roxon Ramira nejistě sledoval. Byl spokojený nebo ne?

„Jsi nádherný,“ vydechl Ramir a jemně se dotkl Roxonovi tváře.

Roxon se začervenal a sklopil zrak.

„Uvedl jsem tě do rozpaků? Odpusť!“ stáhl Ramir ruku.

Roxon se na něj překvapeně podíval. Ramir skutečně vypadal trochu provinile. Roxon se na něj jemně usmál, ačkoliv se musel k úsměvu trochu nutit. Ramir ovšem nevypadal, že by si toho všiml, místo toho Roxonovi úsměv oplatil a přistoupil k němu blíž.

„Mohu tě políbit?“ zeptal se tiše.

Roxon na něj udiveně hleděl. Věděl, že se s manželem bude muset milovat, ale nevěděl, jak to probíhá, ale co nečekal, že se ho manžel bude ptát i na takovou banalitu. Spíš očekával, že se na něj manžel vrhne a vezme si co bude chtít, takže byl celkem v šoku.

„Chápu. Promiň!“ odstoupil od něj Ramir, když na něj Roxon jen zíral, aniž by odpověděl.

Roxon se vzpamatoval a popadl manžela za ruku. Ramir se na něj podíval. Roxon sledoval svou ruku, který svírala tu Ramirovu a přemýšlel, co dál. Nechtěl se s ním pouštět do ničeho intimnějšího, měl pocit, jako by tím měl zradit Shomara, ale Ramir byl jeho manžel. To Ramirovi ode dneška patřil a tak by mu měl vyhovět. Olízl si rty a přistoupil blíž k Ramirovi. Natáhl druhou ruku a položil ji Ramirovi na čelist. Ramir naštěstí pochopil, něžně se usmál, volnou ruku obtočil kolem Roxonova pasu a sklonil se k polibku.

Roxon vydechl, když ho Ramir jemně políbil a zavřel oči. Nevěděl, co má dělat a tak se snažil napodobovat Ramira. Romantickou chvíli přerušilo zakručení v Roxonově břiše. Roxon se od Ramira odtáhl a provinile se na něj podíval.

„Máš hlad?“ zeptal se Ramir s úsměvem.

Roxon souhlasně přikývl.

„Tak se podíváme, co nám tu kněžky nachystaly. Co ty na to?“ mrkl na něj Ramir.

Roxon se ovšem zatvářil nejistě.

„Můžeš se najíst. Teď už ano. Před bohyní jsme symbolicky spojení a jsme tudíž manželé. Proto se můžeme najíst,“ uklidnil ho Ramir.

Roxon se na něj usmál a nechal se Ramirem odvést ke stolku s jídlem. Usadil se na jeden z polštářů, zatímco Ramir se usadil na druhý.

„Tak co tu máme?“ nadhodil Ramir a jal se sundávat poklopy z podnosů.

Bylo tu mnoho věcí. Různé druhy zeleniny i ovoce, luštěniny, pečivo, mořské plody, ryby, vepřová pečeně, kuřecí, skopové, jehněčí a velbloudí maso na několik způsobů, také omáčky, sýry, máslové i kukuřičné placky, máslo, med, džem. Ramir a Roxon nahlédli i do džbánů. Zde bylo několik druhů vína, ovocné šťávy a také voda s plátky citrónu, limetky a mátou.

Roxon polkl, jak se mu ze všech těch pochoutek sbíhaly sliny a natáhl se pro sýrovou omáčku s kuřecím masem, k tomu si vzal trochu zeleniny a pečivo. Zato Ramir si naložil několik plátků pečeného velbloudího masa, k tomu zeleninu a pečivo. Oba se pustili do jídla. Po pár soustech Roxon odložil lžíci, kterou jedl a natáhl se po džbánu s červeným vínem, které nalil do číše Ramirovi a sám si poté nalil bílé víno. Vzal svou číši a napil se. Zarazil se ovšem, když si všiml Ramirova pohledu.

Ramir spolkl sousto a utřel si ruce do ubrousku.

„Něco si nyní vyjasníme, ano? Ty jsi můj manžel, ne sluha. Za to víno ti děkuji! Je to od tebe pozorné a já to tak beru. Ale nevyžaduji po tobě, abys mi jakoliv posluhoval, ano?“ hleděl na něj Ramir vážně.

Roxon sklopil hlavu a téměř neznatelně přikývl.

„Nezlobím se a opravdu ti za to víno děkuji! Jen nechci, aby sis myslel, že jsi povinen mi sloužit. Protože nejsi,“ vzal Ramir Roxona za ruku.

Roxon k němu vzhlédl a s jemným úsměvem mu ruku stiskl.

„Dobře. A nyní se vraťme k jídlu, ano?“ usmál se Ramir.

Roxon přikývl, pustili se a znovu se dali do jídla. Když dojedli, Ramir se přisunul blíž k Roxonovi a vzal ho rukou kolem pasu.

„Dáš si ještě víno?“ zašeptal mu do ucha.

Roxon se na něj podíval a přikývl. Ramir mu dolil a oba se napili. Roxon si olízl rty, měl pocit jako by mu víno pomohlo se uvolnit. Když dopili, Ramir vstal a pomohl na nohy i Roxonovi. Přitáhl si Roxona do náruče a znovu ho políbil. Roxon se se zrychleným dechem odtáhl a hleděl na Ramira. Polibky se mu líbily a snadno by si na ně zvykl. Ramir ho odvedl k posteli a sundal ze sebe kabátec a košili. Roxon rozpačitě uhnul očima. Nikdy neviděl nahého někoho jiného než sebe.

„Nemusíš se stydět. Podívej se na mě, dotkni se mě, cokoliv tě napadne,“ přistoupil k němu Ramir.

Roxon mu pohlédl do očí. Má se snad také svléknout? Vyžaduje milování tohle? Skousl si ret a nejistě přešlápl.

„Jestli nechceš, nemusíme nic dělat. Můžeme jít prostě jen spát,“ řekl Ramir.

Roxon polkl. Jednou na milování dojít musí, nyní Ramir projevoval pochopení a trpělivost, ale jak dlouho by vydržel čekat. Zavřel oči, vydechl a v rychlosti ze sebe shodil šaty.

„Jsi nádherný,“ přitáhl si ho Ramir k sobě a políbil ho.

Roxon mu polibek opětoval, ale po chvíli se odtáhl a přešel k posteli, na kterou se položil. Ramir ze sebe rychle stáhl kalhoty a vlezl si na postel k Roxonovi. Sklonil se nad ním a jemně ho políbil na čelist. Roxon vydechl a přivřel oči. Ramir jemně přejížděl svými rty po Roxonově čelisti, zatímco rukama přejížděl po jeho těle a laskal ho. Roxon po chvilce začal jemně vzdychat.

Ramir se svými polibky přesunul na jeho krk a hrdlo.

„Chci tě ochutnat,“ zašeptal po chvíli.

Roxon otevřel oči a podíval se na něj. Ramir se na něj usmál, klekl si a rukama roztáhl jeho nohy. Roxon se zajíkl, nechápal, co to Ramir dělá. Ramir se sklonil a políbil Roxona na vnitřní stranu stehen. Roxon zadržel dech a následně vyjekl a podíval se dolů. Ramir vzal jeho vzrušení do svých úst a rozehrál své umění. Hýbal hlavou, olizoval ho a sál. Roxon zasténal a přikryl si obličej rukama. Nemohl se na to dívat, tohle určitě bylo špatné. Ale cítil se tak dobře.

I nadále sténal a po chvíli sebou začal škubat. Měl pocit jako by pod kůží měl oheň a cítil tlak v klíně. Měl dojem, že zešílí, pokud Ramir něudělá...něco...něco...sám nevěděl...vykřikl a prohnul se v návalu slasti.

Ramir se trochu stáhl, ale špičku Roxonova penisu si nechal v ústech a nechal si jeho semeno nastříkat do krku a blaženě ho spolkl. Poté si lehl k Roxonovi a zatímco ten vydýchával svůj orgasmus, Ramir se k němu sklonil a po celém jeho těle pokládal něžné polibky. Roxon začal vnímat až po chvíli, ale užíval si manželovu péči.

„Otoč se,“ řekl mu Ramir.

Roxon si skousl spodní ret, ale přetočil se. Ramir začal pokládat polibky na jeho ramena a rukama ho hladil po zádech. Po několika minutách odhrnul Roxonovův cop a políbil ho na šíji. Poté se svými polibky pomalu přesouval po páteři dolů. Roxon jemně vzdychal, Ramirovi polibky byly velmi příjemné. Ramir se postupně dopracoval až k Roxonově zadečku. Vložil polibek na důlek nad půlkami, poté políbil obě půlky než je roztáhl. Olízl si rty, když uviděl Roxonovu rozkošnou dírku, která se jakoby stydlivě svírala.

Roxon vykřikl, když mezi svými půlkami ucítil vlhko a jemný dotek Ramirova jazyka. Zabořil svůj obličej do polštáře a zakňučel. Po chvíli to už nemohl vydržet, zavrtěl se a přetočil zpět na záda. Ramir se k němu přisunul a vášnivě ho políbil.

„Dovolíš mi se s tebou milovat?“ zachraptěl.

Roxon polkl a přikývl. Ramir se opět přesunul mezi jeho nohy a zašátral pod polštářem. Ano, byla tam. Lahvička se zvhlčujícím olejíčkem. Otevřel ji a nakapal si pár kapek na prsty. Těmi poté zamířil k Roxonově dírce. Sklonil se, aby ho mohl políbil a přitom prsty dráždil jeho dírku. Poté postupně vsouval dovnitř prsty, aby Roxona připravil. Roxon do polibků vzdychal a vycházel jeho prstům vstříc. Po několika minutách Ramir prsty vytáhl a potřel olejíčkem svůj, jako kámen tvrdý, penis.

Roxon ho sledoval a znervózněl. Najednou dostal strach a pochybnosti, zda se do něj Ramir vůbec vejde. Ramir jeho nervozitu vycítil a tak ho vzal za ruku.

„Neublížím ti,“ zašeptal.

Roxon nervózně polkl a přikývl. Ramir se usmál a pomalu se začal sunout dovnitř. Roxon stiskl čelist. Tohle příjemné nebylo. Tlačilo to a pálilo a trochu i bolelo. Zavrtěl se. Ramir se zastavil.

„Bolí to?“ zeptal se.

Roxon se slzami v očích přikývl.

„Soustřeď se na tohle, ano?“ uchopil Ramir jeho penis a začal po něm přejíždět.

Chvíli to trvalo, ale po chvíli dráždění Roxon v jeho dlani zvrdl a začal tiše vzdychat.

„To je ono. Na tohle se soustřeď, ano?“ zašeptal Ramir a začal se znovu sunout dovnitř.

Ostatně už mu chyběl jen kousek a během chvilky byl úplně uvnitř. Zastavil se, aby si mohl Roxon zvyknout, dál ho ovšem uspokojoval rukou. Roxon zhluboka a zrychleně dýchal. Sám nevěděl jestli slastí, kterou mu přinášela Ramirova ruka, nebo pálivou bolestí.

Ta ale po chvilce začala mizet, zatímco slast se zvyšovala. Ramir začal pomalu přirážet, udržet se v klidu bylo díky Roxonově úzkosti nadmíru těžké. Pustil Roxonův penis, aby se mohl oběma rukama zapřít a zintentivnil rychlost svých přírazů. Navíc se zavrtěl, aby pozměnil úhel, a byl odměněn Roxonovým slastným výkřikem, když se začal otírat o jeho prostatu.

Roxon sténal slastí a nemohl uvěřit, že může zažívat něco tak úžasného. Po chvíli, která se zdála být nekonečná, oba vykřikli a strnuli ve slastné křeči. Ramir zaplnil Roxonovo nitro svým semenem zatímco Roxon potřísníl jejich břicha.

Jakmile je křeč opustil, svalil se Ramir vedle Roxona a oba se vydýchávali. Jak se Ramirův dech vrátil do normálu a i jeho srdce se uklidnilo, otočil se na bok a přitáhl si Roxona do náruče.

„Bylo to nádherné,“ zašeptal, než zavřel oči a pomalu upadl do spánku.

Zato Roxon zíral do místnosti a začal cítit pocit viny a výčitky svědomí. Rozumově věděl, že se zachoval správně, ale přesto se cítil jakoby zradil svou lásku. Svého Shomara. Měl pocit jakoby ho podvedl. Do očí se mu nahrnuly slzy. Co by si o něm Shomar pomyslel, kdyby ho teď viděl? Cítil se jako děvka. Roxon už to nemohl zadržovat a rozplakal se. Snažil se být ovšem tichý, aby neprobudil Ramira.

Co jen teď bude dělat? Jak má s touto zradou žít?

Komentáře

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Elfský princ - kapitola 9

Student - kapitola 15

Noční květ - kapitola 1