Noční květ - kapitola 5

Ramir se zavrtěl a otevřel oči. Musel se usmát, když spatřil dlouhý cop černých vlasů ozdobených bílými květy, úzká ramena a bělostná záda přecházející v pevný kulatý zadeček nyní zakrytý tenkou přikrývkou. Podepřel se na jedné ruce a nahnul se nad černovlasou krásu. Jeho úsměv se rozšířil, když uviděl spánkem uvolněný obličej svého manžela. Roxonovy dlouhé řasy spočívaly na lících a jeho víčka se jemně chvěla a rty měl mírně pootevřené.

„Jsi opravdu nádherný,“ zašeptal Ramir a políbil ho na krk.

Tiše zasténal, Roxonova kůže byla teplá a vláčná spánkem. Zvedl ruku a položil ji na Roxonův bok a zlehka ho pohladil. Po chvilce hlazení sjel pod přikrývku a pohladil Roxona po zadečku.

„Bohové,“ vydechl, když ucítil známé pnutí v klíně.

Přisunul se blíž a svým ztopořeným penisem přejel Roxonovi v mezírce mezi půlkami. Přitom sjel rukou k jeho dírce a jemně ji hladil.

Roxon vydal tichý zvuk podobný zamňoukání a zavrtěl se. Cítil zvláštní pocity, ale v polospánku nebyl schopen určit o co přesně se jedná. Ramir se tiše zasmál a ukazováčkem vjel dovnitř. Roxon zavzdychal a otevřel oči. V první chvíli se leknul, když spatřil neznámý pokoj, ale pak si ihned uvědomil kde se nachází. A s kým. Znovu se zavrtěl, ale podivný pocit nezmizel, naopak ještě se zintenzivnil.

„Dobré ráno!“ zašeptal mu Ramir do ucha, zatímco k ukazováčku přidal i prostředníček a pomalu jimi pohyboval.

Roxon tiše zavzdychal, nyní už dokázal ten divný pocit identifikovat.

„Dovolíš mi to?“ zašeptal Ramir.

Roxon souhlasně přikývl. Ramir už na nic nečekal, vytáhl z Roxona prsty a vnikl do něj svým ztopořením. Oba hlasitě zasténali a Roxon zvedl nohu, aby jeho manžel mohl vniknout hlouběji. Ramir vydechl a Roxonovu nohu podepřel a začal přirážet. Roxon zavřel oči a sténal, jak mu manželovo počínání přinášelo rozkoš.

Po chvíli Ramir hlasitě zasténal a začal plnit manželovo nitro. Jakmile povolila slastná křeč, uvědomil si, že Roxon vrcholu nedosáhl a tak, stále zadýchán, natáhl ruku, sevřel dlaň kolem jeho penisu a začal po něm přejíždět. Do toho ještě párkrát přirazil, aby zvýšil jeho rozkoš. Roxonovi netrvalo dlouho a po pár vteřinách se i on propnul ve slastné křeči a potřísnil Ramirovu dlaň.

Ramir se ze svého manžela vysunul a zhluboka dýchajíc se položil na záda. Roxon se k němu otočil čelem a přitulil se k němu, přičemž si svou hlavu položil na Ramirovu hruď. Ramir se jen usmál a hladil Roxona po zádech. Roxon zavřel oči, ne proto aby pokračoval ve spánku, ale aby zabránil slzám vytéct ven z očí.

Jakmile z něj opadla euforie z orgasmu, do mysli se mu opět vkradl Shomar a jeho opět dostihly výčitky svědomí. Už zase to udělal. Zase byl nevěrný své lásce. Rozumově věděl, že neudělal nic špatného, ale srdce rozum neposlouchalo. Roxon vzlyknul.

Ramir se zarazil, přestal se usmívat a shlédl na svého manžela na své hrudi. Ramir zmateně zamrkal. Zdálo se mu to nebo jeho manžel opravdu plakal? Další vzlyk ho přesvědčil o tom, že ho smysly neklamou. Posadil se a tím donutil i Roxona posadit se. Roxon sklopil hlavu, aby si jeho manžel nevšiml slz tekoucích mu po tváři.

„Co se stalo?“ dal mu dva prsty pod bradu a mírným tlakem zvedl Roxonovu hlavu.

Roxon se polekaně podíval do manželových očí. Nechtěl, aby si Ramir všiml jeho pláče a teď měl strach.

„Ublížil jsem ti? Zranil tě? Něco tě bolí?“ položil Ramir několik otázek, vyplašen slzami v Roxonových očích.

Roxon zkřivil obličej a propukl v pláč naplno. Nenáviděl se. Nenáviděl se za to, že nemohl ovládnout své city k Shomarovi a za to, že svému manželovi přidělával starosti. A Ramirův vyplašený a ustaraný pohled mu nepomáhal. Možná by mu bylo lépe, kdyby byl Ramir necitlivý a lhostejný k jeho slzám.

Ramir jen ustaraně Roxona sledoval a nevěděl, co si počít. Byl jeho pláčem zmatený. Podle něj zažili pěknou noc a snažil se neudělat nic, co by jeho manželovi bylo nepříjemné. Stejně tak dbal na to, aby ho nezranil nebo mu neublížil. Ale možná, že se mu to nepovedlo.

„Kde tě to bolí?“ zeptal se v domění, že Roxon je přeci jen zraněný a pláče bolestí.

Roxon mezi vzlyky zvládl jen zavrtět hlavou. Ramir si zoufale prohrábl vlasy. Tohle bylo složité, přeci jen se poprvé viděli včera, takže svého manžela neznal tak dobře, jak by si přál a i v noci zažili něco nového. Strnul a oči se mu rozšířily poznáním. Bylo možné, že jeho manžel neplakal kvůli zranění, ale že byl přemožen city.

„Pláčeš kvůli přemíře pocitů?“ zeptal se opatrně.

Vzlykající Roxon na něj krátce pohlédl, ačkoliv přes slzy nic moc neviděl a souhlasně přikývl.

„Pojď sem,“ přitáhl si ho Ramir do náruče.

Ulevilo se mu. Rozrušení mohl zvládnout.

„Klidně se vyplakej. To je v pořádku. Pusť to ven, uleví se ti. Jsem tady,“ jemně s ním houpal a držel ho v náručí.

Roxon se rozvzlykal nanovo. Nyní se k jeho pocitům přidal také pocit viny. Cítil vinu za to, že měl tak laskavého a starostlivého manžela a místo, aby byl za to rád, věnoval se mu a projevil alespoň trochu vděku, tak tu plakal kvůli jinému muži.

Trvalo dlouho než se uklidnil a pak jen spočíval v manželově náručí s hlavou na jeho hrudi a poslouchal tlukot jeho srdce. Oči ho pálily a cítil se opuchle.

„V pořádku?“ zeptal se Ramir a lehce se odtáhl.

Roxon přikývl a sklopil hlavu. Byl si jistý, že vypadá ošklivě a nechtěl, aby ho tak Ramir viděl.

„Podívej se na mě, prosím!“ poprosil ho Ramir.

Roxon polkl a pohlédl na něj. Ramir se na něj něžně usmál, Roxon vypadal roztomile bezbranně, s očima nateklýma od pláče, s mokrými zčervenalými tvářemi a s chvějícími se rty.

„Jsi moc krásný,“ zašeptal a pohladil Roxona po tváři.

Roxon se zatvářil pochybovačně, až se Ramir musel zasmát.

„Myslím to vážně. A teď, co kdybychom se šli trochu opláchnout?“ zeptal se.

Roxon znovu přikývl a tak oba vstali z postele a přešli k jezírku. Pomalu se do něj ponořili a užívali si dotek chladné vody, jejíž hladina dosahovala Roxonovi sotva k bránici, Ramirovi dosahovala pouze k pupíku.

Roxon nabral vodu do dlaní a opláchl si jí obličej. Doufal, že chladná voda ho zbaví pozůstatků pláče. Ramir ho pozoroval něžným pohledem, než se zaklonil a pozadu sebou plácl do vody. Roxon se prudce otočil, když ho postříkala voda a uslyšel šplouchnutí. Rozšířenýma očima sledoval, jak se Ramir neohrabaně vyhrabal na nohy a prsty si vytíral vodu z očí. Nakonec mu to nedalo, uchechtl se a to jedno uchechtnutí vedlo k plnohodnotnému smíchu. Ramir se na něj podíval a usmál se.

„Smích ti sluší,“ poznamenal.

Roxon se přestal smát, ale přesto svého manžela sledoval pobaveným pohledem. Ramir k němu přešel a krátce ho líbl na rty.

„Půjdeme ven, ano? Začínáš modrat,“ poukázal Ramir.

Roxon přikývl a oba vylezli z vody. Ramir přešel k posteli a z jednoho polštářku, položeného na zemi u nohou postele, vzal oblečení, které tam bylo přichystáno. Usmál se, když poznal šaty, které pro svého manžela nechal ušít on sám. Jeho míry byly naštěstí dvornímu krejčímu a švadlenám dány s předstihem, aby Roxonovi mohli vybavit šatník ještě před jeho příchodem.

„Tyhle jsou pro tebe,“ podal je Roxonovi.

Roxon vzal své nové šaty a prohlédl si je. Tmavě modrá látka šatů zdobená stříbrem byla velmi lehká a hladká, od pohledu velmi drahá a kvalitní. Roxon se oblékl a podíval se na Ramira. Ten se již oblékl do bílé košile, tmavých kalhot a lehkého kabátce stříbrné barvy.

„Ta barva ti moc sluší,“ usmál se na něj Ramir.

Roxon mu úsměv opětoval.

„Sundám ti ty ozdoby. Ode dneška už nemusíš nosit vlasy spletené,“ otočil ho Ramir k sobě zády.

Vzápětí začal z Roxonových vlasů vyndávat bílé květy a odkládal je na postel. Ty ozdoby zde zůstanou, stejně jako jejich svatební šaty. Jakmile byly všechny ozdoby venku, Ramir rozpletl Roxonův cop a prsty projel jemné vlasy. Poté prsty zajel ke konečkům a promasíroval napnutou pokožku hlavy. Roxon slastně přivřel oči. Od dětství miloval vískání ve vlasech.

„Měl bych ti dát jméno,“ po této větě se Roxon otočil a zvědavě na svého manžela pohlédl.

Ramir vzal mezi prsty pramínek Roxonových vlasů a zamyšleně je promnul. Chtěl dát svému manželovi pěkné jméno.

„Hm, co třeba...třeba...ano, to je ono...Noční květ,“ rozzářily se mu oči.

Roxon nyní už Noční květ na něj vytřeštil oči.

„Nelíbí se ti?“ posmutněl Ramir.

„Ne, je krásné. Ale proč zrovna Noční květ?“ promluvil tiše Noční květ.

„Protože je v tobě něco, co mi evokuje noc. Chci říct, tvé vlasy jsou tmavé jako noc za novu, tvá kůže je bledá jako měsíc a tvé oči mají barvu půlnoční oblohy za úplňku a samy hvězdy jim daly svůj třpyt. A tvá vůně. Je svěží a přesto sladká jako vůně té nejvzácnější květiny a tvá kůže hebká jako její okvětní lístky,“ vzal ho Ramir kolem pasu.

Noční květ na něj překvapeně zíral.

„To je...je...tak romantické. A krásné,“ zašeptal.

„Jsem rád, že se ti líbí,“ rozzářil se Ramir.

Měl radost, že svému manželovi vybral krásné jméno a že se mu líbí.

„Nenajíme se? Mám docela hlad,“ skousl si Noční květ spodní ret a prosebně se na Ramira zadíval.

„Tak dobře. Večer tam toho zbylo víc než dost,“ souhlasil Ramir.

Oba se na sebe usmáli a pak se přešli ke stolku s jídlem u kterého se usadili. Odkryli podnosy a přelétli zbylé jídlo pohledem. Ramir si nakonec posloužil zeleninou, sýrem, kouskem studené pečeně a pečivem. Roxon si naopak na talíř naložil několik máslových placek, které natřel máslem a medem a vedle nich naložil několik kousků ovoce a pár plátků melouna. Oba se pustili do jídla, přeci jen jim docela vyhládlo.

„Mohu tě o něco požádat?“ zeptal se Noční květ.

„Jistě. Tvé přání je předem splněno,“ přikývl Ramir.

„Bylo by možné, abych si do tvého tedy do našeho domova nechal dovézt své knihy a zápisníky z domu mého otce?“ skousl si Noční květ dolní ret.

„Jistěže. Hned jak dojeme domů, pošlu do domu tvého otce sluhy, aby tvé knihy a zápisníky dovezli,“ strčil si Ramir do úst kousek pečeně.

„Děkuji ti! Ale až do domu mého otce jezdit nemusí. Můj starý sluha je zabalil a já přesvědčil rodiče, aby je vzali s sebou. Takže stačí zajít jen do hostince, kde se ubytovali,“ usmál se Noční květ.

Ramir se na něj usmál a přikývl. Pro svého manžela by udělal víc, ale pokud chce knihy a zápisníky, pak je mít bude.

***

Noční květ pevně stiskl ruku svého manžela, když vyšli ven z chrámu. Ten se na něj povzbudivě usmál.

„Můj manžel Noční květ,“ zvolal Ramir.

Kněžky, které stály venku, propukly v jásot a začaly tančit.

„Krásné jméno! Oběma vám gratuluji!“ přešla k nim velekněžka a oba je s úsměvem objala.

Ramir i Noční květ jí poděkovali a jali se scházet ze schodů, aby se pozdravili s rodinou Nočního květa.

„Gratuluji! Buď v životě šťastný!“ objal svého syna Lar.

„Děkuji otče!“ špitl Noční květ a přešel k Rubínovi.

„Doufám, že vše proběhlo, jak mělo,“ podíval se na něj Rubín přísně.

„Ano, vše proběhlo v pořádku,“ začervenal se Noční květ.

„To mě těší. Přeji vám, abyste byli šťastní!“ objal ho Rubín.

Noční květ poděkoval a přesunul se k Černé perle.

„Tvůj manžel ti vybral krásné jméno. Takové poetické a romantické,“ objala ho Černá perla.

„Líbí se mi,“ opětoval jí Noční květ objetí.

„Mě také. Buďte spolu šťastní!“ popřála mu Černá perla.

Noční květ poděkoval a přešel ke svému bratrovi.

„No, bráško. Tak jsi konečně ženatý,“ zkonstatoval Meron.

„První jsi měl být ženatý ty. Mrzí mě, že jsem tě předběhl,“ řekl Noční květ.

„Nemůžeš za to, že moje budoucí manželka a manžel ještě nejsou plnoletí,“ pokrčil Meron rameny.

„Těšíš se?“ zeptal se Noční květ.

„Sám nevím. Nemyslím si, že manželství je pro mě, ale na druhou stranu mít manželku a manžela bude jistě zajímavé. Ale dnešek není o mě. Buď se svým manželem šťastný!“ krátce ho objal Meron.

„Děkuji!“ usmál se na něj Noční květ a ohlédl se na Ramira, který se bavil s jeho rodiči.

Ten jeho pohled zaznamenal a s úsměvem se na něj podíval. Noční květ se začervenal a sklopil oči. Tuto výměnu pohledů ovšem zaregistrovali nejen Meron ale také Černá perla a Rubín a spokojeně se na sebe podívali.

„Měli bychom jet. Hned jak přijedeme domů, pošlu k vám sluhy, jak jsem se dohodli. Prozatím sbohem!“ rozloučil se Ramir, přešel k Nočnímu květu, vzal ho za pas a odvedl ke kočáru bez střechy, který stál o kus dál a čekal jen na ně.

Oba nastoupili a kočár se rozjel. V té chvíli se před ním a za ním objevili stráže. Noční květ se ještě otočil a zamával své rodině na rozloučenou. Poté se otočil zpět a když vjížděli do města, kde se v ulicích začali srocovat lidé, aby pozdravili svého prince a jeho nového manžela a vojáci začali vykřikovat jejich jména, přitiskl se k Ramirovi. Byl sice na pozornost zvyklý, ale přesto ho to znervózňovalo. Ramir se zasmál a objal ho kolem ramen.

„Budou tě milovat,“ zašeptal mu do ucha.

Noční květ se na něj usmál, ale jeho úsměv rychle zmizel, když si v davu všiml známé tváře. Zbledl a nasucho polkl. To ne, tohle nechtěl. Nechtěl, aby ho Shomar viděl takto. V náručí jiného muže.

Shomar stál na okraji chodníku a vztekle sledoval projíždějící kočár. Moc dobře zaznamenal, že si ho Roxon, nebo spíše Noční květ podle toho, co vykřikovali stráže, všiml. Jeho reakce ho potěšila, ale přesto neuhasila vztek a zuřivost, které jím zmítali. Noční květ měl být jeho. On a jeho věno. A jeho panictví. Jeho a ne toho tupého panáka z paláce. Zhluboka se nadechl. Musel se uklidnit, však jeho chvíle ještě přijde. Jen musel být trpělivý a vymyslet dobrý plán. Shomar se nepěkně usmál. Ano, to on zvládne a Noční květ a jeho věno budou jeho. Jenom jeho.