Noční květ - kapitola 6

Ramir vedl Nočního květa chodbou do trůnního sálu, aby ho seznámil se svou rodinou. U obrovských lomených dveří stáli dva strážní, kteří se princi i jeho novomanželovi uklonili a koutkem oka zvědavě si nového člena královské rodiny prohlíželi. Jakmile se narovnali, sáhli po klice, aby dveře otevřeli.

„Počkejte!“ zadržel je Noční květ.

Ramir se k němu překvapeně otočil.

„Co se děje?“ zeptal se.

„Já...já...“ Noční květ se ohlédl po strážných.

Ramir se na ně podíval, vzal Nočního květa za loket a odvedl ho kousek stranou.

„Lepší?“ zeptal se.

„Ano, děkuji!“ vydechl Noční květ úlevně.

„Tak co se děje?“ zopakoval Ramir svou předešlou otázku.

„Jsem nervózní. Co když se jim nebudu líbit? Nebo udělám něco, čím znemožním sebe nebo tebe?“ roztřásl se Noční květ.

„Neznemožníš, tím jsem si jist. A líbit se jim budeš, uvidíš, zamilují si tě,“ pohladil ho Ramir po tváři.

Noční květ přivřel oči, zhluboka se nadechl a vydechl a přikývl.

„Dobře. Tak pojďme,“ usmál se Ramir a vykročil ke dveřím.

Noční květ s ním srovnal krok a vzal ho za ruku. Ramir se na něj s úsměvem podíval a povzbudivě jeho ruku stiskl. Společně tak vešli do trůnního sálu a strážní za nimi zavřeli dveře. Oba přešli sál až na jeho druhý konec, kde bylo několik stupínků na jejichž vrcholu stáli tři trůny. O dva stupně níže stál další trůn, který s těmi třemi svíral pravý úhel. Pod tímto trůnem bylo umístěno několik velkých nadýchaných polštářů. Na prvních třech trůnech seděli Ramirovi rodiče, čtvrý trůn byl prázdný, určený pro korunního prince, kterým byl Ramir. A na polštářích seděli Ramirovi sestry, mladší bratr a také manželka.

Ramir i Noční květ se zastavili a oba se poklonili.

„Představuji vám svého manžela. Prince jménem Noční květ,“ promluvil Ramir ke své rodině.

Noční květ nervózně polkl a nejistě členy královské rodiny přejel pohledem. Král Izir, Ramirův otec byl stejně vysoký a přiměřeně osvalený jako jeho syn, se snědou kůží, s krátkýma rovnýma černýma vlasama a plnovousem, s černýma pichlavýma očima. Jeho manžel král Ledovec byl naopak blonďatý s vlnitýma vlasama do pasu, s modrošedýma očima kočičího tvaru a velmi bledou pletí. Královna Močálnice byla pro změnu hnědovláska s rovnýma očima dlouhýma po lopatky a oříškově modrýma očima, její kůže byla světlá ale ne tak bledá jako kůže Ledovce nebo Nočního květa.

„Vítej! Doufám, že se zde budeš cítit dobře,“ promluvil král Izir.

„Děkuji!“ poklonil se lehce Noční květ.

Královna Močálnice se postavila, sestoupila dolů a s úsměvem Nočního květa objala.

„Vítej! Ráda tě poznávám a doufám, že se ti tu bude líbit a že s námi se všemi budeš vycházet,“ odtáhla se od něj a její úsměv i oči vyzařovaly vlídnost a vřelost.

„Děkuji! I já v to doufám,“ usmál se na ni Noční květ.

Úsměv Močálnice se ještě rozšířil.

„Vítej!“ přistoupil k nim i Ledovec a s ledově klidným výrazem v obličeji i očích sledoval Nočního květa.

„Děkuji!“ usmál se na něj Noční květ nejistě.

„To je tvůj manžel? A ty se s ním budeš pusinkovat?“ ozval se dětský hlásek.

Noční květ, Močálnice i Ledovec se ohlédli a spatřili malého blonďatého chlapečka, který stál u Ramira, držel se nohavice jeho kalhot a s bojácností smíchanou se zvědavostí v oříškových očích si prohlížel Nočního květa.

„Ano, je to můj manžel. A ano, budu se s ním pusinkovat,“ sklonil se Ramir k dítěti a lehce ho pohladil po vláskách.

„To je náš nejmladší syn, princ Asan,“ představila dítě Močálnice a láskyplně na syna hleděla.

„Takže bratr ti dal jméno Noční květ? Hm, líbí se mi,“ přistoupila k Nočnímu květu čtrnáctiletá hnědovláska s rovnýma vlasama, s modrošedýma očima a bledou pletí a měřila si ho přísným pohledem.

To už ke své sestře došly i zbylé princezny.

„Noční květe, toto jsou mé sestry. Princezna Arana,“ ukázal na hnědovlásku, která předtím promluvila.

Noční květ se na ni usmál a lehce se uklonil, Arana mu úklonu opětovala.

„Toto jsou dvojčata princezny Mut a Iset,“ ukázal na dvě desetileté holčičky, obě byly černovlasé s rovnýma vlasama a snědou pletí.

Obě se na Nočního květa usmály a objaly ho.

„Doufám, že spolu budeme vycházet,“ řekla Mut.

„Ano. Chceme tě mít rády,“ dodala Iset.

„Pak jsme na tom stejně,“ usmál se na ně Noční květ.

„A má nejmladší sestřička. Princezna Rosela,“ usmál se Ramir na svou sedmiletou sestru, která se za něj schovávala a jen stydlivě vykukovala.

„Rád tě poznávám,“ poklonil se jí Noční květ a pečlivě si ji prohlížel.

Ze všech sourozenců byla princezna Rosela svému staršímu nejpodobnější. Měla stejně snědou kůži, černé vlnité vlasy, lišila se jen barvou očí, které na rozdíl od bratra měla modrošedé a ne černé.

Holčička vzhlédla ke svému staršímu bratrovi a ten na ni s úsměvem mrknul. Nejistě se usmála a vystoupila zpoza něj.

„Taky tě ráda poznávám,“ řekla tiše jemným dětským hláskem a také se lehce poklonila.

„No a tohle je má manželka a budoucí matka našich dětí, princezna Záře,“ otočil se Ramir k blonďaté dívce s velmi světlou kůží, která jako jediná zůstala sedět na polštáři pod trůny.

Nyní se neochotně zvedla a došla ke svému manželovi.

„Těší mě,“ zavrčela a nuceně se poklonila.

„I mě. Kéž spolu budeme vycházet,“ opětoval jí Noční květ úklonu, ale cítil se nejistě, z postoje Záře čišelo nepřátelství.

Totéž nepřátelství se jí odráželo i ve výrazu tváře a v pomněnkově modrých očích, kde hraničilo až s nenávistí.

Ramir se na svoji manželku překvapeně podíval a cítil lehké zklamání. Věděl, že Záři se nelíbilo, že se má oženit s někým dalším. Ostatně byla princezna ze severního království, kde se sňatky mezi muži nepovolovaly a sem byla poslána, aby upevnila dobré vztahy mezi oběma královstvími. Ale konvertovala k jejich víře a tak doufal, že se s tím smíří a že bude s jeho manželem vycházet.

„Ukážu ti tvé komnaty. A pak pošlu pro prodejce s látkami a necháme si ušít nové šaty a také šperkaře,“ přerušil ticho Ledovec a vzal Nočního květa pod paží a vedl ho ven ze sálu.

„Nové šaty a šperky? Už zase? Neměl bys tolik utrácet,“ zavrčel král Izir, který také sestoupil z trůnu a se zamračením si založil ruce na hrudi.

„O tvé peníze nejde, tak mě nepoučuj,“ odsekl mu Ledovec, aniž by byť jen zpomalil v chůzi.

Noční květ jen překvapeně zamrkal a ohlédl se po Ramirovi, který se na něj usmíval.

„Vyber si tu nejhezčí látku a ty nejkrásnější šperky,“ promluvil Ramir hlasitě a tiše se zasmál.

Noční květ se nejistě usmál a poté už s Ledovcem vyšli ze sálu a rozešli se bludištěm chodeb. Po chvilce se ovšem zastavili a ohlédli, když za sebou zaslechli spěšné kroky.

„My chceme taky nové šaty a šperky,“ doběhly je dvojčata Mut a Iset.

„Já taky,“ vypískla Rosela, která se držela rukou svých starších sester.

„Mut, Iset, jak se to chováte? Princezny se za všech okolností musí chovat důstojně a vznešeně,“ došla k nim Arana, která držela za ruku Asana a mračila se na své sestry.

Mut a Iset jen protočily oči.

„Chceš také nové šaty a šperky?“ pozvedl Ledovec obočí.

Arana se na něj podívala a pomalu přikývla.

„A co ty? Chceš také nové oblečení?“ sklonil se Ledovec k Asanovi.

„Nové oblečení, nové oblečení,“ začal Asan poskakovat a u toho se smál.

„Dobře. Běžte do mých komnat a tam na nás počkejte. Prodejce s látkami a šperkař by měl už brzy dorazit,“ narovnal se Ledovec.

„Neměli bychom pro ně nejdříve poslat?“ zeptala se Mut.

„Už se stalo,“ odvětil Ledovec a rozešel se chodbou.

„Ehm, nechci být nezdvořilý nebo znít nevděčně, ale Ramir říkal, že mi nechal šaty ušít a že je mám ve svých komnatách,“ došel ho Noční květ.

„Pravda. Ale dovolil jsem mu jen pár kousků s tím, že si po příjezdu necháš ušít šaty podle vlastního vkusu. A pak nikdy nevynechej žádnou příležitost nechat si ušít nové šaty nebo si koupit nové šperky. Máme právo se rozmazlovat,“ usmál se na něj Ledovec.

„Ech, dobře,“ zamrkal Noční květ a už více neodporoval.

„A jsem tady. Toto jsou tvé komnaty,“ zastavil se Ledovec před lomenými dveřmi z tmavého dřeva a otevřel je.

Noční květ spolu s ním vešel dovnitř a rozhlédl se. Překvapeně vydechl, komnaty byly velmi prostorné. Stěny byly vymalované jemnou krémovou barvou a zdobené zlatem. Prostor byl zaplněn několika křesly, pohovkami a stolkem. Ve stěně napravo ode dveří byl i větší krb. Naproti dveřím se nacházelo několik oken a uprostřed nich byly skleněné dveře, které vedly na prostornou terasu.

Noční květ k nim přešel a vešel na terasu. Vydechl úžasem. Terasa byla velmi prostorná, dělaná z bílého mramoru, ohraničená sloupovým zábradlím a po stranách ozdobená několika zdobenými sloupy. Také zde bylo posezení.

Noční květ se zahleděl do dáli a ten výhled ho uchvátil. Hleděl na nekonečné moře, úzký pruh zlatavé pláže, která volně přecházela v palmy a trávu.

„To je nádhera,“ vydechl.

„Doufal jsem, že se ti to bude líbit,“ stoupnul si Ledovec vedle něj.

„Líbí. A moc,“ podíval se na něj Noční květ.

„To mě těší. Ale měl by sis doprohlédnout zbytek komnat,“ otočil se Ledovec a vrátil se do komnat.

Noční květ se ještě naposledy pokochal výhledem a pak se také vrátil do komnat. Přešel ke dveřím, které byly naproti krbu a otevřel je. Vešel do místnosti za nimi a udiveně se rozhlédl. Nacházel se v ložnici. A jaká to byla ložnice. Byla prostorná, vymalovaná světle fialovou barvou, s prostornou postelí, na které by se pohodlně vyspalo i tucet lidí, nad kterou visely závěsy z lehké poloprůhledné látky. Nalevo od postele byla prostorná okna, napravo prostorný krb. Vedle postele stál také paraván, sloužící k převlečení a za ním zrcadlo. Dále tu byly dvoje dveře. Jedny z druhé strany postele, druhé vedle krbu. Dále tu bylo několik truhel a polic.

„Moje knihy,“ zajásal Noční květ, když náhodně jednu truhlu otevřel.

„No, předpokládám, že ti je syn dovolil sem dovézt,“ našpulil Ledovec rty, ostatně truhly s knihami sem musely dorazit během několika posledních minut, protože když tyto komnaty dnes ráno kontroloval, tak tady ještě nebyly.

„Ano, dovolil,“ podíval se na něj Noční květ.

„Pak je to v pořádku. No zde je tvá šatna a zároveň i šperkovnice,“ přešel Ledovec ke dveřím vedle postele.

Noční květ ho zvědavě následoval. Překvapeně vytřeštil oči, šatna byla prostorná, stejně jako zbytek jeho komnat a bylo zde několik skříní a polic, na kterých bylo několik šperkovnic různých tvarů, velikostí i barev.

„Šperkovnice jsou zatím prázdné. Časem je zaplníš šperky podle tvého vkusu. A většina skříní je také prázdná,“ poznamenal Ledovec.

Noční květ jen přikývl a vyšel ze šatny. Byl zvědavý, co je za posledními dveřmi. Přešel k nim a otevřel je. Sám sobě se zasmál, nevěděl, co čekal, ale byla zde koupelna. Té dominovala mramorová vana o velikosti menšího bazénku.

Noční květ vyšel ven a podíval se na Ledovce, který stál uprostřed ložnice a sledoval ho.

„Jsou to krásné komnaty. Mockrát děkuji!“ usmál se.

„Jsem rád, že ti vyhovují. Ale teď by ses měl s někým seznámit,“ řekl Ledovec, když z vedlejší místnosti zaslechli několik hlasů.

Oba vyšli z ložnice a Noční květ strnul, když uviděl asi deset mladíků v honosném oblečení ověšeni šperky, což značilo jejich šlechtický původ a dva, kteří byli oblečeni mnohem skromněji.

„Noční květe, toto jsou tví Dvorní mladíci. Myslím, že víš k čemu slouží?“ otočil se k němu Ledovec.

„Dvorní mladíci mají submisivním princům a submisivnímu králi dělat společnost. Mají ho rozptylovat, bavit, pečovat o jeho blaho, zdraví, život i pověst a také mu sloužit,“ odříkal Noční květ to, co mu otec od malička vtloukal do hlavy.

„Správně,“ přikývl spokojeně Ledovec.

„Promiňte, ale teď mě napadá. Kde jsou vaši Dvorní mladíci? A Dvorní dámy princezen?“ zeptal se Noční květ.

„Mí Dvorní mladíci jsou v mých komnatách. Stejně tak jako Dvorní dámy Záře. Při představování nového člena rodiny není vhodné, aby u toho byl někdo jiný než rodina. Ale myslím, že to víš. A mé dcery jsou zatím příliš mladé na to, aby měly své Dvorní dámy,“ řekl Ledovec.

„Omlouvám se, nemám zkušenosti s něčím podobným,“ přešlápl Noční květ.

„Chápu. No Dvorní mladíci potažmo Dvorní dámy mají svou hierarchii, chceš-li to tak nazývat. V zásadě jsou si všichni rovni, ale je tu vždy jeden Dvorní mladík, který má ostatní na starosti. On bude dohlížet na to, aby dodržovali pravidla, která jim stanovíš. Má právo je napomenout a dokonce i potrestat. Také je může propustit z tvých služeb, přijmout další nebo jim dát volno. Pokud budeš chtít něco vědět nebo budeš mít nějaké přání či připomínku, budeš to konzultovat s ním. Dvorní dámy to mají stejně,“ vysvětlil Ledovec a pohybem ruky k sobě zavolal jednoho z mladíků.

„Vaše Veličenstvo, princi,“ přešel k nim mladík s karamelovou kůží, černýma očima a dlouhýma kudrnatýma černýma vlasama a uklonil se.

„Toto je Diamant. Hlavní Dvorník mladík. Je dobře vychovaný a má zkušenosti. Pět let byl v mých službách, kde se učil a sbíral zkušenosti, aby mohl zastávat tento post,“ představil Ledovec mladíka.

„Těší mě. Mohu mít dotaz?“ zeptal se Noční květ.

„Jistě princi,“ odpověděl Diamant.

„Nechci být neomalený, ani tě urazit. Ale kolik je ti let?“ zeptal se Noční květ.

„Je mi dvacet pět let, princi,“ odpověděl Diamant.

„Ano, ale je tu ještě někdo, koho ti chci představit,“ řekl Ledovec a mávl na dva mladíky, kteří stáli stranou.

Oba před ně přešli a stejně jako Diamant se uklonili.

„Toto jsou tví osobní sluhové. Ptáček a Obsidián,“ představil je Ledovec.

Noční květ byl překvapen. Sluhu samozřejmě očekával, ale očekával jednoho ne dva. Pohlédl na mladíky, kteří stáli před ním a prohlédl si je. Jeden byl malé a drobné postavy, s bronzovou kůží, černýma vlnitýma vlasama a tmavě hnědýma očima. Druhý byl vysoký a velmi svalnatý, s kůží tmavou jako eben, černýma vlasama ve zvláštním účesu a černýma očima. Noční květ na něj vytřeštil oči.

„Oba se tu budou střídat. Jeden týden zde bude Ptáček a druhý Obsidián. Dnes jsou tu oba jen kvůli představení,“ dodal Ledovec.

„Myslel jsem, že mi mohou sloužit pouze submisivní muži,“ řekl Noční květ překvapeně.

Sluha se zasmál.

„Jsem submisivní, princi. Ale nevypadám na to, že?“ zasmál se sluha.

„To je pravda, princi. Navíc jeho manžel je velmi drobný. Obsidiánovi sahá sotva po hruď. Lidé je často zaměňují a jsou překvapeni, když ten, který vypadá jako křehká panenka je dominantní a tenhle obr zase submisivní,“ uchechtl se druhý sluha.

„Ach tak. No je to opravdu velmi překvapující. Ale řekni odkud pocházíš? Tak tmavou kůži jako máš ty, jsem ještě neviděl,“ usmál se Noční květ.

„Jsem od Nerideské pouště, pane. Tam mají lidé tmavou kůži jako já. A to co mám na hlavě nazýváme dredy,“ zatahal Obsidián za jeden dred a zaculil se.

„Vypadá to zajímavě,“ poznamenal Noční květ.

„Princi, nerad přerušuji vaši...konverzaci...ale myslím, že byste měl určit pravidla, kterými se máme řidit,“ promluvil Diamant.

„Ano, no. Ehm, chci abyste se chovali slušně a cudně. Neflirtujte a nebuďte vyzývaví. Také nestrpím žádné vulgarismy. Dále se vyhýbejte alkoholu, opilost není ctnost, to si pamatujte. Ctěte bohy a dodržujte jejich zákony. A buďte laskaví a soucitní, pokud zjistíte, že někdo potřebuje pomoc, pomozte, nebo se vám naskytne možnost udělat dobrý skutek, pak to udělejte. To je asi prozatím vše,“ zamyslel se Noční květ.

„Jistě, princi. Doufám, že jste všichni slyšeli a rozuměli. Pokud někdo tato pravidla poruší, čeká ho přísný trest, takže se toho vyvarujte, ano?“ otočil se Diamant k ostatním Dvorním mladíkům, kteří začali okamžitě souhlasně přikyvovat.

„Výborně. A nyní pojďme, prodejce látek a šperkař už na nás jistě čekají,“ promluvil Ledovec, otočil se na podpatku a vyšel z komnat.

Noční květ šel hned za ním, následován Dvorními mladíky a Obsidiánem, který měl tento týden službu. Ptáček zatím vyklouzl z místnosti a nenápadně odešel, aby mohl jít domů.

Po chvilce celá skupinka dorazila do komnat Ledovce. Princezny a maličký princ seděli na pohovkách, ty starší si povídaly a nejmladší děti si hrály. Po komnatách se také pohybovalo několik mužů, Dvorní mladíci Ledovce a u dveří stáli dva muži, vedle kterých bylo položeno jejich zboží. Jeden byl malý a podsaditý s pleší a mrožím knírem. Druhý vytáhlý a štíhlý, se šedivými vlasy. Oba se poklonili, když Ledovec a Noční květ vstoupili dovnitř, stejně jako Dvorní mladíci. A také sluhové a služebné, které stáli v rohu.

Ledovec se posadil do křesla vedle svých dcer a syna a Noční květ byl Mut a Iset vtažen mezi ně.

„Dones nám sladkosti a něco k pití,“ rozkázal Ledovec a jeho sluha vyběhl ze dveří, aby splnil rozkaz svého pána.

Nato se Ledovec obrátil na dva muže stojící u dveří.

„Ukažte nám zboží,“ řekl.

Oba muži se pohnuli, aby mohli předvést své zboží, když se otevřeli dveře a do místnosti vstoupil další sluha.

„Omlouvám se za vyrušení, vaše Veličenstvo, princové, princezny. Ale princ Ramir vám posílá toto,“ natáhl sluha ruku, ve které držel váček, k Nočnímu květu.

„Co je to?“ převzal si Noční květ váček.

„Peníze, princi. Přesněji tisíc zlatých. Princ Ramir vám vzkazuje, že určil, že tuto částku budete dostávat na začátku každého měsíce,“ vyřídil sluha.

„Dobrá. Děkuji! Princi Ramirovi poděkuji později osobně,“ řekl Noční květ.

Nebyl překvapen, že mu Ramir poslal peníze, ani že je bude dostávat každý měsíc. To se dělalo v každé domácnosti, dominantní muž svému manželovi a manželce určil částku, kterou poté dostávali každý měsíc a se kterou si mohli dělat, co chtěli. Ale byl překvapen výší určené částky.

„Máš štěstí! Můj syn je velmi štědrý. A ne jako jeho otec,“ odfrkl si Ledovec.

„Král vám dal malou částku?“ zeptal se Noční květ.

„Odbyl mě deseti zlatými měsíčně. A Močálnici také. Naštěstí jsme investovali, do nemovitostí a do obchodu a vydělali jsme si tak slušné jmění. Díky tomu jsme si můžeme dovolit cokoliv a nemusíme se ohlížet na cenu,“ ušklíbl se Ledovec a vzal do ruky číši s ovocnou šťávou z tácu, který před něj dal sluha.

Poté obešel i ostatní. Princezny i princ Asan si každý vzal číši s pitím a nejmladší děti se ihned vrhli na sladkosti. Noční květ jen zaraženě seděl a nemohl uvěřit, že Ledovec řekl něco takového. Vždyť on tady hanil krále, svého manžela a to před jeho dětmi, Dvorními mladíky a sluhy!

„Nemusíš být tak zaražený. Že je otec škrt, který by si i pro měďák nechal koleno vrtat tady víme všichni. Je to takové veřejné tajemství,“ promluvila Arana, která odhadla jeho myšlenky.

Mut i Iset se svou sestrou okamžitě souhlasily.

„Dost řečí. Je čas nakupovat,“ zasmál se Ledovec a pokynul dvěma obchodníkům.

Ti okamžitě začali předvádět své zboží. Ledovec, Arana, Mut i Iset osáhavali látky, hodnotili kvalitu i barvu, přikládali je k sobě, také si zkoušeli různé šperky. Mezitím ujídali sladkosti a bavili se. Princ Asan a princezna Roselana sice všemu nerozuměli, ale skákali kolem svého otce a starších sester a napodobovali je. Pro ně to byla pouze zábava a hra. Noční květ se zpočátku zdráhal, ale Ledovec a princezny ho brzy zatáhli mezi sebe a tak odhodil jakoukoliv zdráhavost.

„Pojďte, také si něco vyberte,“ pokynul Noční květ svým Dvorním mladíkům, když on, princezny a Ledovec měli vybrané látky i šperky.

Dvorní mladíci zajásali a vrhli se na oba obchodníky, aby si prohlédli zbylé látky i šperky.

„Jsi velkorysý,“ poznamenal Ledovec.

„Jen mi přišlo nespravedlivé, že my si nakoupíme a oni by nic neměli,“ pokrčil rameny Noční květ.

„Hmmmm, v tom máš možná pravdu. Také si něco vyberte,“ pokynul Ledovec svým Dvorním mladíkům.

Ti se usmáli a se sborovým poděkováním se přesunuli ke zboží. Počínali si ovšem klidněji než jejich mladší kolegové.

„Dáte si ještě něco, princi?“ přešel k Nočnímu květu Obsidián.

„Ne, děkuji! Ty si nechceš nic koupit?“ zeptal se Noční květ.

Obsidián se tiše zasmál.

„Jste laskavý. Ale takto drahé látky a šperky, to není nic pro mě. Co potřebuji, to si koupím na trhu,“ odpověděl.

Noční květ pouze přikývl a obrátil svou pozornost ke zboží, které si koupil. Několik rolí té nejkvalitnější látky v různých barvách, ačkoliv převažovaly tmavé barvy a několik ozdobných nití. U toho leželo několik šperků. Navlékl si na ruku zlatý náramek. Usmál se. Ano, vybral si dobře. Možná byl nyní maličko marnivý, ale jednou za čas menší marnivost nikomu neublíží.