Noční květ - kapitola 7

Noční květ se procházel po zahradě. Jeho osobní sluha, Obsidián, a jeho Dvorní mladíci ho následovali a u toho vesele štěbetali. Noční květ zpozorněl, když uviděl mramorovou stavbu u jejíhož vchodu stál Ramir a smutně na ni hleděl.

„Co je to za stavbu?“ zeptal se tiše Diamanta.

„To je hrobka královské rodiny. Jsou zde pohřbeni všichni členové královské rodiny od založení našeho království až po současnost,“ osvětlil Diamant.

„Ach,“ vydechl Noční květ.

Pomalu se rozešel k Ramirovi.

„Ramire,“ oslovil ho tiše.

Ramir se na něj podíval a smutně se usmál.

„Pojď,“ natáhl k němu ruku.

Noční květ se ho chytil a nechal se vtáhnout do Ramirovy náruče.

„Včera jsem tě představil své rodině. Ale jednomu jsem tě představit nemohl a to mě neuvěřitelně mrzí. A také se nemohu ubránit myšlence, zda bys byl se mnou a zda bych to byl já, kdo by tě představoval rodině, pokud by se nestala ta smutná událost,“ pohlédl Ramir na poslední jméno na poslední pamětní desce, které byly postaveny před hrobkou.

Noční květ se tam také podíval.

„Tvůj bratr Mar,“ zašeptal.

Ramir smutně přikývl. Mar byl jeho starší bratr. To on byl korunním princem, dokud se před třemi lety nezemřel. Ramir se zhluboka nadechl a snažil se zadržet slzy. Se ztrátou bratra se smiřoval jen těžko. Zavřel oči a v hlavě se mu objevila vzpomínka na onu nešťastnou událost.

Vzpomínka

„No tak, bratře, přidej,“ zavolal se smíchem patnáctiletý Ramir, který seděl na hřbetu svého koně, který běžel širokou stepí.

„S takovou nic neulovíš,“ zavolal za ním druhý mladík, který vypadal starší a byl mu velmi podobný.

Ramir se jen zasmál. On že by nic neulovil? Nemožné.

V té chvíli spatřil stádo prchajících antilop, které on, jeho bratr a jejich družina vyplašili. Zajásal, zastavil koně a do luku, který držel v rukou, vložil šíp a vystřelil.

„Ha a pak že nic neulovím,“ zasmál se, když jedna z antilop se šípem v krku padla k zemi, kde sebou škubala v předsmrtné křeč.

„Dobrý úlovek. Měl jsi štěstí,“ dojel k němu Mar a poplácal ho po rameni.

Ramir se na něj zašklebil a pokynul sluhům, aby se o ulovené zvíře postarali.

„Tak jedeme dál,“ pokynul Mar a rozjel se.

Dnes chtěl ulovit nějakou šelmu. Tygra, lva nebo levharta. Jel na svém koni stepí a rozhlížel se po své vysněné kořisti. Najednou ucítil ránu na hrudi, která ho srazila z koně. Spadl na záda a začal lapat po dechu. Přitom nevěřícně hleděl na šíp, který mu trčel z hrudi. Krátce se podivil tomu, jak je možné, že necítí bolest.

„MARE!“ vykřikl Ramir, seskočil z koně a poklekl ke svému bratrovi.

Šokovaně zíral na šíp trčící z hrudi jeho staršího bratra. V šoku ani jeden nevnímal muže z jejich družiny, z nichž část obklopila oba prince, připraveni je chránit a zbylý se rozjeli směrem odkud přiletěl šíp.

„Mare!“ zopakoval Ramir a vyděšeně sledoval, jak jeho bratr zalapal po dechu a z pusy mu vytekl pramínek krve.

Mar s bezmocným strachem hleděl vzhůru na svého bratra. Cítil v puse kovovou pachuť a dýchání pro něj bylo čím dál těžší. Ramir hleděl na svého bratra se stejným strachem a bezmocí, jaké Mar sám cítil.

„Bratře!“ zašeptal zoufale.

Mar byl čím dál vyděšenější. Bojoval o každý nádech a začínal cítit chlad. Věděl, že umírá a toho se bál. Ramirovi vhrkly do očí slzy. Bylo mu jasné, že Mar zemře, že mu nemůže pomoct.

„Bratře!“ zopakoval.

Mar na něj jen bezeslova hleděl. Rád by promluvil, uklidnil bratra, ale nemohl. Navíc mu začalo dělat problémy zaostřování zraku, vše se mu začalo zamlžovat a i všechny zvuky začaly být čím dál tlumenější a vzdálenější. Nakonec vydechl naposledy.

„Mare? Mare!“ vykřikl Ramir a popadl bratra za ramena a zatřásl jím.

Po tvářích se mu rozutekly slzy.

„To ne! Bratře, nadechni se! No tak, musíš dýchat! Musíš! Neopouštěj nás!“ na konci se mu zlomil hlas a rozbrečel se.

Mar ovšem neodpověděl. Nevidomýma očima hleděl do prázdna. Byl mrtvý.

Konec vzpomínky

Ramir otevřel oči a pohlédl na bratrovo jméno na desce. Noční květ ho chápavě sledoval.

„Pojďme odsud,“ řekl tiše.

Ramir jen přikývl a nechal se svým manželem odvést pryč. Pryč od hrobky a bolestivých vzpomínek.

***

„Už jsi Nočnímu květu představil své Společníky?“ zeptal se při obědě Ledovec Ramira.

„Ještě ne. Představím mu je hned po obědě,“ usmál se Ramir.

„Společníky?“ zamrkal Noční květ.

„Stejně jako my máme své Dvorní mladíky a princezny a královna Dvorní dámy, mají dominantní princové a král své Společníky,“ vysvětlil Ledovec.

„O tom jsem nikdy neslyšel,“ řekl překvapeně Noční květ.

„Ani jsi nemohl. Zavedli jsme to celkem nedávno,“ pokrčil rameny Ramir.

„Byl to Ramirův nápad. A myslím, že ne špatný,“ podotkl král.

Ramir se dobromyslně ušklíbl. Poté se konverzace u stolu stočila k jiným tématům.

„Co budete odpoledne dělat?“ přejel Ramir pohledem Nočního květa a Záři.

„Ach, budu se věnovat sobě a své kráse. Chci být krásná pro tebe,“ upřela na něj Záře svůdný pohled.

Ramir jen pozvedl obočí.

„Já ani nevím. Vlastně jsem přemýšlel, že bych investoval, pokud by ti to nevadilo,“ podíval se Noční květ nejistě na Ramira.

„Proč by mi to mělo vadit? Se svými penězi si dělej, co uznáš za vhodné. Já ti v ničem bránit nebudu a pokud chceš opravdu investovat, pak máš mou podporu,“ usmál se na něj Ramir.

„Děkuji ti! Ale nemám s investováním zkušenosti a proto bych ocenil radu a pomoc zkušeného. Pomohl byste mi, prosím?“ otočil se Noční květ na Ledovce.

„Rád ti pomohu. Během odpoledne budu v zahradě, tak mě tam pak najdi,“ souhlasil Ledovec.

Noční květ mu poděkoval a poté s Ramirem a Září vstali, aby jim Ramir mohl představit své Společníky. Jejich Dvorní mladíci a Dvorní dámy, kteří obědvali u stolů u stěny, je okamžitě následovali.

Ramir je dovedl do svých komnat, kde už čekali jeho Společníci. Ramir je Nočnímu květu a Záři začal okamžitě představovat. Záře i Noční květ se zdvořile usmívali a přijímali poklony i občasné lichotky. Ostatně Noční květ většinu těchto mladíků znal, ať už osobně nebo z doslechu, přeci jen to byli synové nejvýše postavených šlechticů v království.

Úsměv Nočního květa ovšem zmizel a z jeho tváří zmizela barva, když před ně předstoupil další, jemu velmi známý mladík.

„Shomare,“ vydechl.

Ramir se na něj překvapeně podíval.

„Vy se znáte?“ zeptal se a přejel pohledem mezi svým manželem a Společníkem.

„Ano, princi, známe. Naše rodiny spolu sousedily a už jako děti jsme si spolu trávili spoustu času. Navíc princův starší bratr je můj nejlepší přítel,“ usmál se Shomar a jakmile se od něj Ramir odvrátil, přestal se usmívat a probodl Nočního květa pohledem.

Ten se mírně přikrčil. Nemohl tomu uvěřit! Shomar tu nemohl být. Nesměl. Nechtěl, aby se ho Ramir dotýkal nebo ho líbal před mužem, jehož miloval a který miloval jeho. Nechápal to. Proč tu Shomar byl? Copak nemohl odmítnout? Opravdu je musel takto mučit?

„No v tom případě je vše v pořádku,“ usmál se Ramir a rozzářeně pohlédl na Nočního květa.

Ten se na něj roztřeseně usmál a snažil se nedat najevo svůj zmatek a nervozitu.

„No pokud je to vše, tak já půjdu,“ ozvala se Záře.

„Jistě, můžeš jít,“ povolil jí Ramir.

Záře pohodila hlavou a s arogantním výrazem, i se svými Dvorními dámami, odešla

„Ty pojď se mnou,“ řekl Ramir Nočnímu květu a jemně ho vzal kolem pasu.

Noční květ se na něj jen podíval a bez námitek se nechal odvést do Ramirovy ložnice. Bylo mu sice proti srsti milovat se se svým manželem, zatímco jeho láska bude ve vedlejším pokoji a pravděpodobně i hodně uslyší. Ale musel splnit své manželské povinnosti a k nim patřilo být manželovi kdykoliv po vůli. Nakonnec zavřel oči a nechal se manželovými dotyky a polibky unést do krajů vášně a rozkoše.

***

Noční květ následovaný Dvorními mladíky šel zahradou a hledal Ledovce. Opravdu měl zájem o investování a on mu mohl pomoci.

„Takže jsi přišel,“ poznamenal Ledovec, který seděl v altánku u zahradního jezírka, když Nočního květa spatřil.

„Ano, Výsosti,“ řekl Noční květ.

Ledovec se pousmál a pokynul mu, aby se posadil.

„Hmmm, už jsi přemýšlel, do čeho chceš investovat?“ zeptal se Ledovec.

„Ano. A napadlo mě koupit několik domů a pronajímat je. A možná investovat do některých obchodů, ale nevím, do kterých,“ skousl si Noční květ dolní ret.

„Dobrý nápad. Pojď se mnou,“ vstal Ledovec, vyšel z altánku a rozešel se zahradou pryč.

Noční květ rychle vstal a následoval ho.

„Kam jdeme?“ zeptal se, když Ledovce došel a srovnal s ním krok.

„Myslíš, že vše ohledně mých investic zvládám sám? Platím si jednoho muže, který mi mé investice a výnosy z nich spravuje. Pracuje pro mě už roky, je velmi schopný a má mou plnou důvěru. Jestli chceš opravdu mé rady, pak ti radím, aby sis ho najal také. Nebo si od něj nechal doporučit někoho jiného, kdo by se o tvé investice staral,“ odpověděl Ledovec.

„Pokud mu opravdu důvěřujete, pak bych byl rád, kdyby spravoval i mé investice,“ řekl Noční květ.

Ledovec na to nic neřekl, jen se mírně usmál. Vešli do paláce a začali se proplétat bludištěm chodeb, až došli k obyčejným dřevěným dveřím v méně využívané části paláce.

„Počkejte tady!“ rozkázal Ledovec Dvorním mladíkům a aniž by se obtěžoval s klepáním, vešel dovnitř.

„Vaše Veličenstvo, princi!“ vstal muž, který dosud seděl za stolem a pročítal nějaké dokumenty, a poklonil se.

Noční květ si ho prohlédl. Byl překvapen. Myslel si, že se bude jednat o staršího muže, ale muži před ním nemohlo být více než třicet let. Byl vysoké štíhlé postavy, nakrátko ostříhanými černými vlasy, hranatým obličejem a bystrýma černýma očima.

„Nějaké novinky?“ kývl Ledovec hlavou k dokumentům, které muž před tím pročítal a posadil se na židli před stolem.

„Vlastně ano. Chtěl jsem za vámi zajít a probrat to s vámi později. Ale když jste tady, tak to můžeme probrat ihned,“ usadil se muž zpátky za stůl.

„Později. Nyní jsem tu kvůli něčemu jinému,“ mávl Ledovec rukou.

Správce jen pozvedl obočí a pohledem zalétl k Nočnímu květu, který zatím nesměle postával u dveří.

„Posaďte se, princi, prosím!“ ukázal rukou na další volnou židli před stolem.

Noční květ poslechl a posadil se.

„Předpokládám, že jste se rozhodl investovat a proto jste se přišli spolu,“ přelétl správce oba členy královské rodiny pohledem.

Ledovec se jen ušklíbl, ale mlčel. Chtěl nechat tuto záležitost vyřešit svého zetě.

„Ano, rád bych investoval,“ odpověděl Noční květ.

„Chcete, abych vám doporučil někoho, kdo by vaše investice spravoval?“ zeptal se správce.

„Vlastně bych rád uzavřel smlouvu s vámi, je-li to možné?“ zavrtěl se Noční květ nervózně.

„Byla by to pro mě čest. Rád budu spravovat vaše investice. Jen chvíli vydržte, mám tu někde návrh smlouvy. Bude-li vám vyhovovat jen do ní dopište své jméno, podepište ji a pod svůj podpis vtiskněte svou pečeť,“ začal se správce přehrabovat v několika papírech.

Po chvíli se vítězně usmál a několik jich podal Nočnímu květu. Ten si ji převzal a začal si ji pročítat, Ledovec se naklonil a četl ji spolu s ním.

„Je to stejná smlouva, jakou jsem se svým správce uzavřel i já. Takže ji klidně podepiš. Ale překvapuje mě, že jsi tu měl připravený návrh smlouvy,“ pohlédl na správce Ledovec přísně.

„Mám jich několik. Pro všechny případy,“ ušklíbl se správce.

Ledovec jen přikývl.

„No, máte představu, do čeho chcete investovat?“ otázal se správce, když mu Noční květ podal podepsanou smlouvu.

„Rád bych koupil nějaké nemovitosti a pak je pronajímal. A také bych chtěl investovat do nějakých obchodů, ale tady bych ocenil radu,“ odpověděl Noční květ.

„Dobrá. Vím o několika nemovitostech, které jsou na prodej. Většina z nich je ve městě. Ty můžete pronajímat. A pak je tu jeden statek. Není vhodný k pronajímání, ale mohl byste tam najmout pracovníky a začít tam chovat nějaká zvířata a prodávat produkty z nich. Osobně bych radil drůbež, slepice, kachny, husy, bažanty a možná křepelky. A také krávy a kozy. A možná i králíky,“ zamyslel se správce.

„To zní dobře. Kupte ty nemovitosti ve městě a pronajměte je a i ten statek a udělejte to, jak jste navrhl,“ Nočnímu květu se rozzářily oči.

„Dobrá. Spojím se s prodejci a sjednám cenu. Co se týče obchodu, budu se muset projít po trhu a zjistit informace, abyste investoval do výnosného obchodu,“ zamyslel se správce.

„Rád bych šel s vámi,“ řekl Noční květ.

„Jak si přejete, princi,“ odvětil správce.

Noční květ se spokojeně usmál.