Noční květ - kapitola 10

„Prý se ti včera udělalo špatně,“ promluvila při snídani Močálnice a podívala se na Nočního květa.

„Ano,“ pípl Noční květ a zahanbeně sklopil hlavu.

Při vzpomínce na včerejšek ho pohlcoval stud.

„Tebe bolelo bříško?“ otočil se na něj zvědavě Asan.

„Ano, bolelo,“ odpověděl Noční květ.

„A už tě nebolí?“ zeptal se Asan s dětskou nevinností.

„Ne, nebolí. Už je mi dobře,“ usmál se na něj Noční květ.

„To nás všechny těší. Prohlédl tě lékař?“ zeptala se Arana a přísně se na Nočního květa podívala.

„Prohlédl a má za to, že jsem trávil příliš času na slunci. Musím se držet ve stínu a hodně pít,“ řekl Noční květ, ačkoliv ta lež se mu příčila v krku, ale pravdu prostě říct nemohl.

„Pravda, zdejší slunce může být zrádné a způsobit různé potíže. Ale hlavní je, že se cítíš dobře,“ usmála se Močálnice.

Pouze Ledovec nic neřekl a jen si Nočního květa podezřívavě prohlížel. Nevěřil, že by se mu udělalo špatně ze slunce, jeho instinkt mu napovídal, že v tom bylo něco jiného. A stále je.

„A nikdy se už nebude cítit jinak. O to se postarám,“ usmál se Ramir, natáhl se pro ruku svého manžela a políbil ho na konečky prstů.

Noční květ se na něj něžně usmál a v očích mu zazářila láska, kterou si on sám ještě neuvědomoval. Zato Ledovec si jí všiml a uklidnil se. Své předchozí podezření zahnal a v duchu si vynadal do nedůvěřivého hlupáka. Zato Záře ty dva sledovala s nevolí a nyní její oči potemněly vztekem.

„Co to je?“ vyskočila ze židle a nenávistně hleděla na Nočního květa.

U stolu všichni zmlkli a překvapeně na Záři zírali.

„Co co je? Co se děje?“ zeptal se zmateně Noční květ a rozhlédl se po ostatních

„Ten prsten je můj. TY SPROSTÝ ZLODĚJI! UKRADL JSI MI HO! JAK SIS MOH DOVOLIT MĚ OKRÁST? TY JEDNA BEZCENNÁ NULO!“ vřískala Záře a vrhla se na Nočního květa.

Ten prudce vyskočil ze židle a snažil se jí uhýbat.

„Záře, přestaň! Zbláznila ses?“ vyjekl, když jen taktak uskočil před jejími nehty.

Záře ho ale neposlouchala. Bez přestání na něj fyzicky útočila, křičela, že je zloděj a prsten patří jí. To už byli na nohou i ostatní členové královské rodiny, stejně jako Dvorní mladíci, Dvorní dámy i Společníci.

„TAK DOST! UKLIDNI SE!“ vrhl se Ramir na svou manželku, popadl ji kolem trupu a svými pažemi přitiskl ty její k jejímu tělu.

Záře se mu ovšem vzpírala, neustále křičela a snažila se mu vymanit, aby mohla dál útočit na Nočního květa, který stál před ní a zděšeně na ni hleděl.

„Okamžitě se uklidni nebo zapomenu, že jsi má snacha a nechám tě vsadit do žaláře!“ postavil se před Záři Izir a shlížel na ni pohledem plným zloby a opovržení.

Jeho slova konečně pronikla oparem zuřivosti v Zářině mysli a donutila ji zklidnit se. Zlomila se v pase a nebýt Ramira, který ji stále držel, upadla by na kolena a rozvzlykala se.

„Ale on mě okradl! Má můj prsten!“ vydrala ze sebe mezi vzlyky.

„Je to pravda? Skutečně jsi ji okradl?“ otočil se Izir k Nočnimu květu, který byl šokován Zářiným nařčeným.

„Ne, neokradl,“ vypravil ze sebe.

„LŽEŠ!“ zavřískla Záře a její vztek se vrátil v plné míře.

„Okamžitě odsud odejdi! Vrať se do svých komnat a nevycházej, dokud ti neudělím povolení!“ pustil ji Ramir a rozzlobeně ji vykázal z jídelny.

Záře se zarazila a překvapeně na něj zírala. Tohle od něj nečekala.

„Ramire,“ hlesla.

„Udělej, co jsem ti poručil. Neopovažuj se i nadále pokoušet mou trpělivost!“ z Ramirových očí šlehaly blesky.

Záře si konečně uvědomila, že přestřelila a tak se otočila na podpatku a rychlým krokem opustila jídelnu a zamířila do svých komnat, následovaná svými Dvorními dámami, které si mezi sebou překvapeně špitaly a sledovaly ji vystrašenými a překvapenými pohledy.

„Tak jak to je?“ otočil se Izir na Nočního květa.

„Neokradl jsem ji,“ zatřásl Noční květ hlavou.

„Je to pravda otče. Tento prsten jsem vyrobil a osobně jsem ho daroval Nočnímu květu,“ přešel k němu Ramir, objal ho a pohlédl svému otci do očí.

Izir přikývl. Svému synovi věřil a věřil i Nočnímu květu.

„Promluv si svou manželkou a vysvětli jí, jak se má chovat. To co předvedla, je nanejvýš nevhodné a něco podobného již nebudu znovu tolerovat,“ řekl Izir.

„Jistě, otče,“ sklonil Ramir hlavu.

Izir už znovu nepromluvil a odešel. I princezny a Močálnice se vzdálily, příliš otřesené, než aby něco řekly. Jen Ledovec, na jehož ruce visel vyděšený Asan, přešel ke svému staršímu synovi a jeho manželovi.

„Jdi si promluvit s manželkou. Já zatím budu dělat společnost tvému manželovi,“ řekl tiše.

„Děkuji!“ řekl Ramir stejně tiše a pustil Nočního květa ze svého objetí a vydal se pryč.

Noční květ ho následoval pohledem plným obav a třásl se.

„V pořádku?“ promluvil Ledovec starostlivě.

„A-ano,“ hlesl Noční květ roztřeseně.

Ledovec na něj chvíli hleděl a pak se otočil k Dvorním mladíkům, kteří stáli za ním a tiše je sledovali.

„Víno,“ poručil.

Netrvalo dlouho a jeden z jeho Dvorních mladíků mu podával číši s vínem.

„Napij se. Trochu tě to uklidní,“ převzal si číši a podal ji Nočnímu květu.

Ten si ji s poděkováním převzal a trochu usrkl.

„Pojď. Projdeme se, ano?“ navrhl Ledovec.

Noční květ přikývl a všichni opustili jídelnu.

Ramir zatím dorazil ke komnatám Záře a prudce vtrhl dovnitř.

„Můžeš mi vysvětlit, co to mělo znamenat? Cos to tam předváděla?“ udeřil na ni.

Záře, stojící před Ramirem, se roztřásla. Měla ze zloby svého manžela strach, protože ji doteď ještě nezažila. Ramir byl vždy klidný a mírný a k ní se choval laskavě. Přesto ale svého chování nelitovala. Ona je přeci severská princezna, která se vdala za jižanského prince, aby upevnila mírové vztahy mezi jejich královstvími. A co byl Noční květ? Nikdo. Nebyl princ, jen nějaký bezvýznamný šlechtic.

„Nemáš mi co říct?“ přešel k ní Ramir a z blízkosti na ni zlostně hleděl.

Záře nasucho polkla. Síla jeho zloby ji zasáhla plnou silou a nenechala slova, jež hodlala vyslovit vyjít na povrch.

„Evidentně ne. Tak mě teď poslouchej. To co se stalo v jídelně se nebude znovu opakovat, rozumíš? Jsi sice moje manželka, ale to se může velmi rychle změnit. Chceš se zostuzená a s hanbou vrátit zpět ke svému otci, protože se neumíš chovat? Konečně se smiř s tím, že jsem se oženil i s Nočním květem. Je to můj manžel a ty jsi povinná chovat se k němu s úctou a respektem. Doufám, že jsi tomu rozuměla,“ s posledním rozzlobeným pohledem na manželku Ramir opustil její komnaty.

Záře klesla do křesla a po tvářích se jí rozlily slzy. Cítila se tak ponížená a pokořená. Nevěděla, jak dlouho tam seděla, než se dveře znovu otevřely a do jejích komnat vkročil Ledovec.

„Nechte nás!“ rozkázal a pak setrval v klidu, než Dvorní mladíci i Dvorní dámy opustily komnaty.

Pomalu se rozešel ke křeslu naproti Záři a posadil se do něj. Záře si setřela slzy a bedlivě ho sledovala.

„Tak mluv,“ vyzval ji Ledovec.

„Co mám říkat? Co chcete slyšet?“ zeptala se Záře a v jejím hlase byla trpkost.

„Třeba vysvětlení toho, proč se chováš tak nerozumně. Nebo jsi opravdu tak hloupá, jak se mi nyní jevíš?“ vstal Ledovec a z nedalekého stolku si ze džbánu do číše nalil vodu ochucenou kousky vodního melounu.

Záře zalapala po dechu a zatvářila se dotčeně.

„Nechovám se nerozumně. Jen to už prostě nemohu snést,“ vykřikla.

„Nemůžeš to snést? A co přesně?“ usadil se Ledovec zpět do křesla a v klidu se napil.

„To ponížení. Každým jsem tu přehlížená. Ramir je mým manželem, ale radši tráví čas s tím...s tím...nestoudníkem,“ vhrkly Záři znovu do očí slzy.

„Ten nestoudník je jeho manžel. A ty bys to už konečně měla pochopit a přijmout to,“ poznamenal Ledovec.

„Přijmout to? Nikdy to nepřijmu. Něco tak ponižujícího. Narodila jsem se jako dotorská princezna, můj otec je král a svou svatbou jsem se stala mahaskou princeznou a budoucí královnou. A v Dotoru je proti sětským i božím zákonům, aby spolu uzavřeli sňatek dva muži. Natož aby v manželství byli tři,“ postavila se zprudka Záře a oči se jí blýskaly hněvem.

„Já znám zákony Dotoru. Nezapomínej že i já v Dotoru narodil jako princ. A stejně jako ty jsem byl i já v raném věku vybrán, abych svým sňatkem posílil mír mezi oběma královstvími. Od nejútlejšího dětství jsem se učil zvyklostem a tradicím Mahasu, abych je přijal za své a byl s nimi smířen. A pokud je mi známo, tak u tebe to proběhlo stejně,“ propálil Ledovec Záři pohledem.

„Jsem Ramirova manželka,“ řekla Záře plačtivě.

„A Noční květ jeho manžel. Smiř se s tím konečně! Copak jsi opravdu tak hloupá, že ti nedochází, že tímto chováním, jednáním a postojem škodíš jen a pouze sama sobě? Jak má k tobě Ramir cítit jakoukoliv náklonost nebo lásku, když vidí tvou neposlušnost, nepřátelství a nenávist? Vzpamatuj se a začni se chovat, jak máš. Buď slušná a poslušná. Prokazuj respekt a úctu nejen svému manželovi ale také jeho rodičům, sourozencům a především jeho manželovi,“ odložil Ledovec číši a vstal.

„Jste můj příbuzný. Měl byste mě chápat a stát na mé straně,“ namítla Záře.

„Pravda. Jsem tvůj příbuzný. Ale to neznamená, že tě budu podporovat, pokud se budeš chovat tak, jak se chováš. Ostatně ty jsi dcera severského krále, který je mým bratrancem. Ale Ramir je můj syn a proto je mi bližší než ty. Pro mě je důležitější jeho štěstí než tvoje,“ zasyčel na ni Ledovec.

Záře na něj jen zírala vytřeštěnýma očima.

„Ach bohové, copak nechápeš, že se ti tady snažím pomoct? Ne kvůli tobě, ale kvůli Ramirovi. Poslechni mě a vše bude v pořádku. Pokračuj v tom, jak se chováš nyní a Ramir tě zavrhne. A co se stane pak? Budeš zostuzená a s hanbou odeslána zpět do Dotoru. A co pak udělá tvůj otec? Myslíš, že tě přijme s otevřenou náručí? Sama moc dobře víš, že ne,“ přimhouřil Ledovec oči.

Záře se roztřásla. Při zmínce o otci ji začaly štípat tváře, na které ještě před několika měsíci dopadaly tvrdé facky a políčky, které se otec neštítil ji uštědřovat. A kdyby se vrátila zpět, zavržená svým manželem, nepochybovala, že by ji otec zbil tak, až by se nemohla hýbat a poté by ji za trest provdal za toho největšího surovce.

„Vidím, že už ti to konečně začíná docházet,“ ušklíbl se Ledovec.

Záře k němu zvedla zrak.

„Výborně. Takže pokud sis konečně uvědomila následky svého chování, pak ho jistě změníš. V takovém případě dnes až přijdeš k obědu, poklekneš před Nočním květem, omluvíš se mu a poprosíš ho o odpuštění. Pokud ovšem své chování nezměníš, pak při nejbližší příležitosti nejen navrhnu Ramirovi, aby tě zavrhl, ale navíc pošlu tvému otci přátelské pozvání na návštěvu a při té příležitosti mu, samozřejmě s patřičnou lítostí, prozradím, že tě manžel zavrhl a tvůj otec tě odsud tudíž musí odvézt a do všech nejmenších detailů mu vylíčím, jak ses tady chovala a čím sis vysloužila zavržení,“ naklonil se Ledovec k Záři a s nepěkným úsměvem ji hladil po tváři.

„To neuděláte,“ vydechla Záře vyděšeně.

„Neudělám. Když se vzpamatuješ a začneš se chovat tak, jak se na princeznu a budoucí královnu Mahasu sluší a patří,“ pustil ji Ledovec a otočil se k odchodu.

„A Noční květ? Copak on z toho vyvázne jen tak?“ spustily se Záři z očí znovu slzy.

„Z čeho by měl vyváznout? Pokud vím, tak nic neprovedl. Je poslušný, klidný a dělá Ramira šťastným. Zná své místo a chová se podle toho. Nedělá problémy, prokazuje nám úctu a dobře vychází i s mými dalšími dětmi. Nebo ti snad něco udělal? Ublížil ti? Urazil tě? Pokud ano, pak se postarám, aby byl potrestán,“ otočil se k ní Ledovec zpět.

Záře na něj skrz slzy pohlédla. Byla v pokušení říct, že ano. Že ji skutečně urazil a ublížil jí a pak se dívat, jak je trestán. Ovšem když si všimla Ledovcova pohledu, neodvážila se toho. Věděla, že kdyby tak odpověděla, pak by splnil své výhružky, protože by věděl, že lhala. Ledovec byl nejen chytrý, ale i mazaný. Měl své špehy nejen v paláci, ale v celém Mahasu. Věděl o všem, co se kde šustlo. Stejně tak věděla, že má své špehy i v Dotoru a také v Lemalu.

„Ne, nic takového neudělal,“ zašeptala nakonec.

Ledovec ji ještě chvíli sledoval, než se otočil a se spokojeným úsměvem odešel.