Noční květ - kapitola 11

Celá královská rodina byla usazena v trůnním sále a hleděli ke dveřím. Dnes měly přijet na návštěvu delegace z Dotoru a Lemalu. Král Izir, Ledovec a Močálnice byli usazeni na trůnech posazených na nejvýše položeném stupínku, o dva stupínky níže na trůně svírajících s těmi královskými pravý úhel seděl Ramir, princezny, princ Asan a také Záře a Noční květ byli usazeni na obrovských pohodlných polštářích pod ním. Dvorní dámy, Dvorní mladíci i Společníci byli rozeseti po celém sále a tiše se mezi sebou bavili.

„Delegace z království Lemal,“ zvolal vyvolávač a dovnitř vstoupil tucet mužů.

Muži přešli až před stupínky s trůny a většina z nich se hluboce poklonila, jen jeden se usmál a provedl jen mírnou poklonu.

Izir vstal a sešel ze stupínků.

„Buďte vítán, Karosi! Vy i váš doprovod,“ usmál se a také se mírně uklonil.

„Děkuji!“ usmál se Karos, vysoký hnědovlasý muž, který byl zhruba stejného věku jako Izir.

V té chvíli se zvedla i Močálnice a Ledovec a sešli k oběma mužům.

„Vítejte! Snad zde budete spokojeni!“ poklonil se Ledovec.

„Děkuji!“ odpověděl Karos.

„Vítej bratře!“ usmála se něžně Močálnice.

„Drahá sestro! Jak rád tě zase vidím. Řekni, daří se ti dobře?“ objal ji krátce Karos a pak se na ni dlouze zadíval svýma modrýma očima tolik podobnýma těm jejím.

„Ano, moc dobře. Jsi tu sám? Proč jsi sebou nepřivezl Orinu a mé drahé synovce?“ zvážněla Močálnice.

„Chtěl jsem, ale Orina je znovu těhotná a necítila se na dlouhé cestování a naši drazí synové nechtěli od matky odjet, když je v takovém stavu,“ odpověděl Karos.

„Ach tak. Kéž se vám narodí zdravé dítě a Orina je v pořádku. Budu se za ni modlit!“ rozzářila se Močálnice radostí.

„Děkuji ti! Vyřídím jí tvé přání i to, že se za ni budeš modlit. Potěší jí to! A když už jsme u dětí, co mí drazí synovci a neteře?“ pohlédl Karos ke stupínkům.

V té chvíli se zvedli královské děti a přešli k němu.

„Buď zdráv strýci! Těší mě zpráva, že se znovu staneš otcem. Gratuluji!“ usmál se Ramir.

„Můj drahý, drahý synovče! Jak jsi jen vyrostl. A také zmužněl,“ objal ho Karos s úsměvem.

„To ano. Už je to dospělý muž,“ řekl Izir.

„Souhlasím. A kdo je tahle kráska? Snad ne má neteř Arana?“ pohlédl Karos s úsměvem na nejvyšší dívku, která stála vedle Ramira.

„Stejně vtipný jako vždy strýci,“ pousmála se Arana a nechala se Karosem obejmout.

„A tohle jsou jistě Mut a Iset,“ pustil Karos Aranu a pohlédl na dvojčata.

Obě dívenky se zasmály a vrhly se svému strýci do náruče. Po nich Karos objal také Roselu i Asana.

„Něco jsem vám všem dovezl,“ otočil se Karos s úsměvem ke svým mužům.

Ti přešli k princům, princeznám, Izirovi, Ledovci a Močálnici a každému podali dřevěnou vyřezávanou krabičku a poté odstoupili.

„No na co čekáte? Otevřete je,“ vyzval je Karos.

„Jů, vojáček!“ zavýskl Asan, když otevřel svou krabičku a našel v ní figurku vojáčka.

Ostatní se jeho radosti zasmáli a otevřeli ty své. Rosela dostala porcelánovou panenku, dvojčata sadu hřebenů, Arana stříbrný náramek a Ramir zcela novou sadu nářadí na výrobu šperků. Izir dostal krásně zdobenou dýku, Ledovec a Močálnice sadu šperků. Všichni Karosovi poděkovali a radostně si své dárky prohlíželi. 

„Strýci, jak jistě víš, jsem ženatý. Dovol mi tudíž představit ti svou manželku princeznu Záři a mého manžela prince Nočního květa,“ otočil se Ramir ke svým drahým polovičkám a natáhl k nim ruku.

„Rád vás poznávám, králi Karosi!“ poklonil se s úsměvem Noční květ, když on a Záře stanuli po Ramirově boku.

„I já. Vítejte!“ poklonila se i Záře, avšak úsměv se na její tváři neobjevil.

„Potěšení je na mé straně! Tedy Ramire jsi opravdu šťastný muž. Tak oslnivá žena se jen tak nevidí, stejně jako tak nádherné stvoření jakým je tvůj manžel,“ poznamenal Karos obdivně, když si Záři i Nočního květa prohlédl.

Noční květ po těchto slovech zčervenal a sklopil pohled. Zato Záře hleděla na Karose zpříma a z její tváře nešlo nic vyčíst.

„Ano, jsem šťastný,“ usmál se Ramir.

„Mám něco i pro vás,“ mávl Karos na své muže, jeden z nich vystoupil a Záři předal krabičku, zatímco Nočnímu květu v látce zabalený balík.

Oba si své dárky převzali.

„Doufám, že se vám budou líbit,“ sledoval je Karos.

Záře otevřela krabičku a našla v ní nádhrerně zdobené stříbrné zrcátko, Noční květ rozbalil balík a potěšeně se usmál, když tak odhalil několik knih.

„Líbí se mi. Ale neměl jste si dělat škodu,“ zvedl ke Karosovi zrak.

„Jakou škodu? Jen se snažím dělat ostatním radost a těmihle drobnostmi jsem si rozhodně škodu neudělal,“ zasmál se Karos.

„Pak vám velice děkuji! Už se nemohu dočkat, až se do těch knih pustím,“ pohlédl Noční květ dychtivě na knihy ve svých rukou.

„Děkuji vám! Váš dar mě velice potěšil,“ poděkovala Záře a malinko se pousmála, zrcátko se jí opravdu líbilo.

„No cesta byla jistě dlouhá a vy byste si jistě rádi odpočinuli. Nechal jsem vám připravit komnaty, které vám jistě budou vyhovovat,“ pokynul Izir několika sluhům.

„Zajisté budou. Děkuji!“ poděkoval Karos a se svými muži, kteří se královské rodině hluboce poklonili, se jal následovat sluhy, kteří je odváděli do přidělených komnat.

Jakmile opustili místnost, Izir zavolal osobní sluhy každého člena královské rodiny a rozkázal jim, aby odnesli dary a vrátil se na trůn. Ostatní následovali jeho příkladu a vrátili se na svá místa.

„Delegace z Dotoru,“ zvolal vyvolávač a stejně jako předtím, do sálu vstoupilo několik mužů.

„Králi Izire!“ promluvil světlovlasý muž s plnovousem a zamračeným výrazem a lehce se poklonil, zatímco jeho muži předvedli hlubší úklonu.

„Králi Rukone, vítejte!“ naznačil Izir úklonu.

Záři se ovšem zrychlil dech, sklopila hlavu a jen občas zatěkala vyděšeným pohledem k Ledovci. Splní své výhružky?

„Jsem rád, že jsi přijel, bratranče,“ ozval se Ledovec.

„Já jsem zase rád, že se ti evidentně daří dobře. Doufám, že to samé mohu říct i o své dceři?“ přejel Rukon pohledem k Záři, která k němu prudce vzhlédla.

„Ano, ctěný otče. Daří se mi dobře. Jsem ovšem ráda, že sis udělal čas a přijel na návštěvu,“ donutila se promluvit a snažila se, aby se jí netřásl hlas.

„To rád slyším. Ale znám svou dceru a tak se musím zeptat. Chová se slušně? Nedělá problémy?“ zeptal se Rukon, zatímco propaloval Záři pohledem.

Záře se roztřásla. Pokud teď někdo promluví o jejím chování, kterého nyní litovala, pak ji otec jistě spráská jako psa. Už teď cítila rány, které jistě dopadnou na její tělo. Její děs byl o to větší, že věděla, že se jí nikdo z rodiny nezastane. S princeznami a nejmladším princem se nikdy neobtěžovala spřátelit, Izira, Močálnici a Ledovce si proti sobě poštvala a Ramir se na ni stále zlobil, i když splnila Ledovcovi podmínky a včerejší den při obědě před Nočním květem poklekla, omluvila se a poprosila ho o odpuštění.

„Samozřejmě, že nedělá problémy. Je to princezna, ví jak se má chovat. Její chování je slušné, zdvořilé a důstojné, hodné princezny a budoucí královny,“ Záři se rozšířily oči, když záchrana přišla od někoho, od koho by to vůbec neočekávala.

I ostatní se na Nočního květa dívali překvapeně.

„A vy jste?“ otázal se Rukon mladíka, který na něj vzdorně hleděl.

V duchu se ušklíbl. Mladík jistě nebyl nijak významný a tak mu tuto jeho drzost spočítá a ten vzdor z něj vymlátí. Dostane takový výprask, že už se nikdy nepostaví.

„Můj manžel princ Noční květ! Omlouvám se, že jsem vás nepředstavil hned na začátku. Jistě tedy chápete význam jeho postavení a budete ho respektovat,“ postavil se Ramir a hleděl na Rukona pohledem, ve kterém se zračila tvrdost.

„Jistěže chápu. Rád vás poznávám, princi,“ zavrčel Rukon vztekle a propálil Nočního květa nenávistným pohledem.

Jeho nitro zaplavil vztek a zuřivost. Už se těšil, jak Nočního květa potrestá za jeho opovážlivost a teď se dozvěděl, že se ho nebude moci dotknout ani prstem. A o jeho dceři platilo to samé. Oba byli mimo dosah jeho moci.

„Nechali jsme pro tebe, bratranče, i pro tvé muže připravit komnaty. Doufám, že ti budou vyhovovat,“ promluvil Ledovec a pokynul sluhům.

Rukon se opět lehce uklonil, stejně jako jeho muži, ačkoliv jejich úklona byla hlubší a pak se svými muži vyšel ze sálu, následujíc sluhy, kteří je odváděli do jejich komnat.

„No tím je to dáno. Nyní si můžete jít po svých,“ postavil se Izir a následován svými Společníky odešel.

Hned po něm se zvedl Noční květ a zamířil do svých komnat. Už se nemohl dočkat, až začne číst knihy, které mu král Karos daroval. I ostatní se rozešli, jen Záře zůstala sedět na místě a hleděla do země. Stále tomu nemohla uvěřit. Noční květ se jí zastal. On který má nejvíc důvodů ji nenávidět, jako první povstal na její obranu.

„Má paní?“ Záře vzhlédla ke své hlavní Dvorní dámě a pak se rozhlédla po sále a s překvapením zjistila, kromě ní a jejích Dvorních dam tu už nikdo není.

Postavila se, přestože se stále třásla tak, že měla pocit, jako by její nohy byly ze želé. Stále zamyšlená se rozešla ze sálu, následována Dvorními dámami. Nechápala to, proč se jí zastával zrovna Noční květ? Potřásla hlavou. Byla jen jedna možnost, jak to zjistit. Změnila směr a po chvíli stanula před komnatami Nočního květa. Zaklepala a čekala, dokud se dveře neotevřou.

„Je tu Noční květ?“ zeptala se, když se dveře pootevřely a vykoukl z nich Obsidián.

„Ano, je. Chvilku počkejte, prosím. Ohlásím vás,“ zavřel Obsidián zase dveře a přešel k terase, kde Noční květ seděl v křesle, vyhříval se na sluníčku a přitom si četl v jedné z knih, které dnes dostal.

„Princi, je tu princezna Záře,“ oznámil Obsidián.

„Opravdu? Pusť ji dovnitř,“ Noční květ byl překvapený.

Obsidián přikývl a vrátil se ke dveřím, které otevřel dokořán a ustoupil stranou, aby Záře mohla projít, přitom jí oznámil, že Noční květ je na terase. Záře mu děkovně kývla a vešla na terasu. Noční květ zaklapl knihu a postavil se. Chvíli na sebe beze slov hleděli.

„Neposadíme se?“ navrhl tiše Noční květ, když už to ticho nemohl snášet.

Záře přikývla a posadila se do křesla naproti němu. I Noční květ se znovu posadil.

„Proč?“ zeptala se Záře tiše, než stačil Noční květ znovu promluvit.

„Proč co?“ nechápal Noční květ.

„Proč ses mě zastal? Po tom jak jsem se k tobě chovala,“ svěsila Záře hlavu.

„Jsi součástí mé rodiny. A rodina si má pomáhat a stát při sobě. A...odpouštět si,“ odpověděl Noční květ.

Záře se na něj podívala a do očí jí vhrkly slzy.

„Jak můžeš být tak dobrý? Neprávem jsem tě obvinila, nenáviděla tě, chovala se k tobě jako k nepříteli a mluvila jsem s tebou ošklivě. A ty mě přesto považuješ za rodinu a...a...“ rozvzlykala se Záře.

„Záře, já to chápu. Jeden z mých rodičů také pochází z Dotoru, takže znám severskou mentalitu i tamější zvyky a zákony. A tradice. Dovedu si představit, v čem jsi vyrůstala a jak je zde pro tebe všechno nové. A Rukon nejspíš nebyl dobrý otec. Soudě, podle toho, co jsem už dřív slyšel a také podle toho, co jsem dnes viděl,“ přesedl si Noční květ k ní a objal ji.

Záře se k němu přitulila a po jeho slovech se rozvzlykala ještě víc. Cítila takové výčitky svědomí. Ona viděla jen sebe a přitom Noční květ byl tak hodný a chápavý. Nenáviděla se za to, jak se k němu chovala a jak mu toužila ublížit.

„Ššššt, neplač. Co bylo, bylo. Od teď začneme znovu a tentokrát správně, souhlasíš?“ odtáhl se od ní Noční květ a pohlédl do jejích uplakaných očí.

Záře nebyla schopná mluvit a tak souhlasně přikývla. Noční květ se usmál a z kapsy vyndal kapesník, který jí nabídl. Záře si ho vzala a vysmrkala se.

„Děkuji!“ zašeptala a pokusila se o úsměv.

Noční květ svůj úsměv ještě rozšířil.

Ani jeden z nich si nebyl vědom Ramira, který stál mezi dveřmi vedoucí na terasu a který všechno vyslechl. Nyní se také usmíval a jeho hruď se dmula pýchou. Ulevilo se mu, že jeho manžel a manželka k sobě konečně našli cestu a že už nebude muset řešit problémy mezi nimi.

„Co kdybychom se šli projít do zahrady?“ promluvil a bavil se tím, jak sebou oba vylekaně cukli než k němu otočili hlavy.

„Tedy Ramire, to se dělá? Takhle nás děsit,“ rozesmál se Noční květ a i Záře se tiše zasmála.

„Radši bych zůstala tady. Tedy...pokud ti to nevadí,“ promluvila tiše a přejela pohledem ze svého manžela na Nočního květa.

„Nevadí,“ zakroutil Noční květ hlavou.

„Pokud chceš zůstat, tak tedy zůstaneme,“ usmál se Ramir a posadil se na proutěnou lavici mezi oběma křesly.

Noční květ se posadil vedle něj, položil mu hlavu na rameno a nechal se obejmout. Záře je chvilku sledovala, ale pak se nejistě posadila z Ramirovy druhé strany a také se k němu přitulila. Ramir ji taktéž objal a spokojeně vydechl. Nyní byl opravdu šťastný.

„Něco pro tebe mám,“ promluvil po chvíli, pustil Záři z objetí a sáhl do kapsy, odkud vyndal malou krabičku, kterou jí podal.

Záře si ji vzala a otevřela jí. Následně vydechla úžasem. Uvnitř byly zlaté visací náušnice na jejich konci visel zlatý plíšek do kterého byl zasazen jemný růžový kamínek.

„To je růženín. Líbí se ti?“ řekl Ramir.

„Jsou nádherné. Děkuji!“ usmála se na něj Záře.

„Máš pravdu. Určitě ti budou moc slušet!“ usmál se Noční květ.

„Budou. Začal jsem na nich pracovat hned, jak jsem dokončil ten prsten,“ pohladil Ramir Nočního květa po ruce, na jejímž prsteníčku měl navlečený prsten od Ramira.

„Ještě jednou se omlouvám za to, jak jsem kvůli tomu prstenu vyváděla,“ zvážněla Záře.

„Ale no tak. Nový začátek, pamatuješ?“ pohladil ji Ramir po tváři.

Záře se k němu znovu přitulila a nechala se opět obejmout, zatímco v rukou stále držela krabičku s náušnicemi, prvním šperkem, který manžel vyrobil jen pro ni. V nitru se jí rozlilo příjemné teplo.

Všichni tři tam seděli celé odpoledne ve vzájemném objetí a teprve až sluha, kterého poslal Ledovec, aby je upozornil, že je večeře, je donutil vstát a opustit komnaty Nočního květa.