Noční květ - kapitola 9

Noční květ sedíc v křesle zaklapl knihu a jemně pohladil její desky. Přitom se zálibně zadíval na prsten, který ten den dostal od svého manžela a něžně se usmál. Vstal a ignorujíc Dvorní mladíky, kteří se pohybovali kolem a tiše se mezi sebou bavili, zamířil do ložnice, kde knihu uklidil do menší knihovničky, kterou si sem pořídil.

Poté přejel pohledem všechny knihy, co tu měl a lehce se zamračil. Všechny knihy co tady měl už přečetl. Vrátil se do obývací části a pohledem vyhledal Diamanta.

„Dojdu si do knihovny,“ oznámil mu.

„Zajisté princi,“ přikývl Diamant a otočil se do místnosti, aby zorganizoval ostatní Dvorní mladíky, aby mohli Nočního květa doprovodit.

„Půjdu sám. Vy zůstaňte tady,“ rozkázal Noční květ než Diamant stačil promluvit.

„Co? Ale princi, to nejde. Mimo vaše komnaty vás musíme doprovázet všude,“ namítl překvapeně Diamant.

„A také mě musíte poslouchat. A já říkám, že jdu do knihovny sám a vy zůstanete tady. A nehodlám o tom diskutovat,“ rozkázal Noční květ.

„Jak si přejete, princi,“ zamumlal neochotně Diamant, tohle se mu nelíbilo, vůbec se mu to nelíbilo.

Noční květ už nic neřekl, vyšel ze svých komnat a zamířil do knihovny. Tam procházel mezi regály a vybíral si knihy, za tichého dohledu knihovníka, který ho tiše doprovázel a odpovídal na dotazy ohledně knih. Po dlouhé době si několik z nich vybral a s knihami v náručí vyšel z knihovny a vydal se zpět do svých komnat.

V chodbě kousek od jeho komnat ho ale někdo přirazil na zeď, až vyjekl a knihy mu popadaly na zem.

„Co si to...?“ začal Noční květ, ale strnul, když zjistil, kdo to stojí před ním.

„Dovoluju?“ dokončil za něj ironicky Shomar a úšklibl se na něj.

Noční květ na něj jen vykuleně zíral.

„Copak? Nejsi rád, že mě vidíš? Samozřejmě, že nejsi že? Když on si tě může koupit za pár takovýchto lesklých cetek,“ popadl Shomar Nočního květa za ruku s prstenem a zvedl j.

„Co? To ne! Nekoupil si mě,“ vypískl Noční květ.

„Mám ti věřit, hm? Jak snadno jsi na mě zapomněl. Zaprodal jsi naši lásku za titul prince, pár blýskavých cetek a možnost bydlet v paláci. Líbí se ti to? Řekni, líbí se ti mít neomezené bohatství a moc? Dělá ti dobře, když se ti lidé klaní?“ přimhouřil Shomar oči.

„Ne, tak to není. Nezapomněl jsem na tebe! Miluju tě! Moc tě miluju! Ale co mohu dělat? I když jsem si chtěl vzít tebe, otec mi to nedovolil a dal mě Ramirovi. On je nyní můj manžel,“ vrhkly Nočnímu květu do očí slzy.

„Skutečně? Ach Roxone, jak jsi nevinný a důvěřivý. Tak nevinný, že bys nedokázal lhát. Vymyslím způsob, jak bychom mohli být spolu,“ pohladil ho Shomar po tváři.

Noční květ ho sledoval rozšířenýma očima. Ještě před několika měsíci by ho ten dotek rozechvěl touhou, ale nyní se, vůbec poprvé, chvěl strachy. Poprvé v životě cítil ze Shomara něco zlého a bál se toho. Bál se, že by mu Shomar mohl ublížit. Bál se a nechápal to. Nechápal, proč se bojí někoho, koho miluje. Nebo miloval? Nevyznal se v sobě a ve svých citech.

„Nech mě jít, prosím!“ zašeptal tiše a do očí mu vrhkly slzy.

„Ale, proč pláčeš? Měl bys být nadšený, že můžeme být alespoň chvilku spolu. O samotě,“ zavrněl mu Shomar do ucha.

Noční květ nic neřekl, jen rychle mrkal, aby zahnal slzy. Shomar ho s úšklebkem chvilku sledoval a pak se rychle nahnul a lapil jeho rty svými.

Noční květ strnul a oči se mu rozšířily šokem. Byl šokován Shomarovým počinem a hlavně jeho drzostí. Vždyť Shomar moc dobře věděl, že patří jinému muži! Navíc takovému, který by je oba nechal setnout, pokud by se tohle dozvěděl.

Shomar vycítil, že je Noční květ v šoku, to ho ovšem od polibku neodradilo. Naopak využil situace a vnikl svým jakzykem do jeho úst. Konečně! Konečně si bere to, co mu podle něj právem patřilo.

Noční květ se ovšem po chvíli vzpamatoval a začal ho odstrkovat.

„Shomare, prosím, tohle nesmíme!“ zakňučel, když se mu podařilo ukončit nechtěný polibek, ovšem Shomar se místo toho vrhl na jeho krk, po kterém nyní přejížděl rty a sem tam olízl kůži a rukama bloudil po jeho těle.

Shomar ho ovšem ignoroval. Byl až příliš pohlcen vzrušením. Zrychleně dýchal a kalhoty měl napnuté k prasknutí. Měl chuť si Nočního květa vzít hned teď a tady. A nejspíš by tak i učinil, i přes odpor a plačtivé prosby Nočního květa, kdyby nezaslechl blížící se kroky. V duchu zaklel a odtáhl se.

Noční květ ho vystrašeně sledoval skrz slzy.

„Zahraj bezmocného,“ sykl na něj Shomar.

„C-co?“ zakoktal se Noční květ.

Shomar ale je protočil oči a rychle ho vzal do náruče.

„Alespoň zavři oči,“ zasyčel a rychle vyšel zpoza rohu do vedlejší chodby.

A málem se srazil s Diamantem, který překvapeně zamrkal a poté co si všiml Nočního květa v Shomarově náruči udiveně zalapal po dechu.

„Princi se udělalo nevolno. Právě ho nesu do jeho komnat,“ řekl Shomar.

„U všech bohů! Princi!“ vykřikl Diamant a horečně si Nočního květa prohlížel.

Opravdu nevypadal dobře. Byl bledý, třásl se a zrychleně dýchal.

„Musím ho dostat do jeho komnat. Tam ho budeme moci lépe ošetřit,“ řekl Shomar.

„Ano, ano, jistě. Tak honem,“ vzpamatoval se Diamant.

Shomar se rozešel krokem tak rychlým, že Diamant musel občas popoběhnout, aby mu stačil. Před komnatami Nočního květa Shomara předběhl a otevřel mu.

„Otevřete dveře do ložnice!“ křikl dovnitř a pak ustoupil stranou, aby Shomar mohl projít.

Dvorní mladíci byli překvapení a zmohli se jen na užaslé zírání, když do princových komnat prošel cizí muž s princem v náručí. Naštěstí Ptáček byl schopen reagovat a tak se po Diamantově výkřiku vrhl ke dveřím ložnice a otevřel je. Shomar jimi prošel a pomalu položil Nočního květa na postel.

„Na co čekáte? Zavolejte doktora. A upozorněte prince Ramira,“ okřikl Dvorní mladíky i Ptáčka Shomar, když se narovnal a zjistil, že na něj všichni ode dveří zírají.

„Ano, pravda,“ vzpamatoval se Diamant a otočil se k ostatním Dvorním mladíkům a dvěma Dvorním mladíkům rozkázal, aby jeden došel pro lékaře a druhý pro prince Ramira.

Oba mladíci uposlechli a okamžitě vyběhli z komnat Nočního květa. Zato Diamant vešel do ložnice a přistoupil k posteli, u které poklekl a položil svou dlaň na čelo svého prince.

„Co se děje? Noční květe!“ vrazil do ložnice udýchaný Ramir a vrhnul se ke svému manželovi.

„Udělalo se mu nevolno, princi,“ promluvil Shomar.

„Co ty tu děláš?“ otočil se k němu Ramir, který si ho předtím nevšiml.

„Jak víte, šel jsem se projít do zahrady. Při cestě zpět jsem narazil na vašeho manžela a viděl jsem, že mu nejspíš není dobře. Když jsem k němu došel, abych se zeptal, co mu je, tak omdlel. Vzal jsem ho tedy do náručí a donesl sem,“ odpověděl Shomar.

„Děkuji ti za to, že jsi mu pomohl!“ uklidnil se Ramir a otočil se zpět ke svému manželovi.

„Plním jen svou povinnost, princi,“ řekl Shomar s předstíranou skromností.

„Co se děje? Pusťte mě k pacientovi,“ vběhl do ložnice královský lékař.

Všichni mu ustoupili z cesty a lékař se posadil na kraj postele. Naklonil se nad Nočního květa, který pootevřel oči a přejížděl všechny pohledem.

„Co se stalo?“ zeptal se lékař tiše, zatímco vzal do rukou křehké zápěstí Nočního květa a kontroloval pulz.

Zamračil se. Pulz byl zrychlený a to nebylo dobré.

„Udělalo se mu špatně. Omdlel,“ odpověděl Ramir.

„Hm,“ zamručel lékař a z ze své kabely, kterou přinesl s sebou vytáhl stetoskop.

Nasadil si ho do uší a druhý konec přiložil na kůži pod výstřih Nočního květa a poslouchal jeho srdce a dech. Srdce bilo rychleji a dech byl mírně zrychlený. Sundal si stetoskop a pohlédl do pacientova obličeje. Noční květ byl bledý, ale teplotu neměl a když nad ním byl nakloněný, tak cítil i jeho dech a nepřišlo mu, že by páchl po zvratcích. Znovu se zamračil, tohle mu nepřišlo jako nějaká nemoc.

„Nepřijde mi nemocný,“ prohlásil.

„Vždyť omdlel. To není jen tak,“ namítl Ramir.

„Byl jste u toho?“ zeptal se lékař.

Ramir zmlkl a podíval se na Shomara.

„Skutečně omdlel. Viděl jsem to,“ polkl Shomar.

S tímto nepočítal. Mylel, že to lékař přičte vyčerpání a nebude se v tom tak vrtat. Bylo to od něj hloupé. Začal horečně přemýšlet, jak z toho ven.

„J-já...asi...budu....“ zasténal Noční květ a nahnul se na okraj postele.

Naštěstí byl Ptáček všudypřítomný a pohotový a tak pod Nočního květa stihl strčil hlubokou mísu.

„Nic mu není, ano?“ rozčílil se Ramir.

„Mýlil jsem se. Omlouvám se!“ lékař přistoupil k posteli a zkoumal zvratky v míse.

Noční květ se na posteli stočil do klubíčka. Nikomu nemohl, nesměl, prozradit, že se mu zvedl žaludek při vzpomínce na Shomarův polibek a jeho doteky a strach, který v něm vyvolaly. Stres ze strachu, že vše vyjde najevo a on i Shomar budou popraveni, nebo hůř on se stane zavrženým manželem tomu jen dopomohl.

„Ale uzliny jsou normální a ani se nepotí. Co jedl? Možná je to z jídla,“ zamyslel se lékař.

„To by pak nebyl jediný, komu je špatně. Hlavní jídla jí se mnou a celou rodinou. Bylo by špatně i nám. A pokud jedl něco mimo, pak to jstě jedli i Dvorní mladíci a těm také nic není,“ Ramir se podíval na Diamanta, který jeho slova potvrdil.

„A nemohlo by to být ze slunce? Dneska trávil hodně času venku,“ přispěchal s novým návrhem Shomar.

„Je to možné?“ obrátil se Ramir na lékaře.

„Ano, možné by to bylo. Ale princ Noční květ pochází z této země. Je na zdejší slunce i teploty zvyklý,“ zamračil se lékař.

„Ale možné to je. Sám jste to řekl. Od svatby prakticky nevyšel z paláce. Maximálně do zahrady a tam byl ve stínech stromů nebo v látkovém přístřešku. Na přímé slunce už dlouho nevyšel a tak si mohl odvyknout, no ne?“ tlačil na lékaře Shomar.

„Ano, to by mohlo být. V tom případě postačí, když se bude držet ve stínu, hodně pít a odpočívat,“ promnul si lékař bradu, návrh to byl rozumný, ale pořád se mu na tom něco nezdálo.

„Děkuji!“ usmál se na něj Ramir, kterému se ulevilo, že jeho milovanému není nic vážnějšího.

„Rád jsem pomohl,“ zamumlal lékař a odešel.

„S vaším dovolením také půjdu. Pokud ode mě něco nepotřebujete?“ ozval se Shomar.

„Můžeš klidně jít. A vy také. O svého manžela se postarám sám,“ oznámil Ramir hlasitě.

Všichni opustili ložnici a Diamant za všemi zavřel.

„Omlouvám se! Ramire, je mi to tak líto!“ rozplakal se Noční květ, který cítil čím dál větší vinu a výčitky svědomí na něj útočili jako vzteklí sršni.

„Ale no tak. Za co omlouváš? Za to že je ti špatně, přece nemůžeš. Neplakej!“ vlezl si Ramir ke svému manželovi do postele a objal ho.

Noční květ se rozplakal ještě víc. Kdyby jen Ramir věděl. Krátce zapřemýšlel. Mohl by mu říct pravdu, Ramir by to jistě pochopil. Ostatně když se to tak vezme, tak Shomar ho napadl. Ale nakonec to zavrhl. Nedokázal to udělat. Nemohl říct pravdu, nejenže se styděl, ale také nemohl způsobit pád někoho jiného.

Ramir si povzdechl. Zpevnil své objetí a dál svého manžela utěšoval.

„Já...musím si vypláchnout pusu. A vyčistit si zuby,“ vymanil se Noční květ z jeho objetí, když pocit viny byl až moc velký a on už to nemohl vydržet.

„Máš odpočívat. A mě to nevadí. Pro mě je důležitější, abys byl v pořádku,“ začal protestovat Ramir.

„Chci si vyčistit zuby,“ zamumlal Noční květ a posadil se na okraj postele.

„Dobrá. Ale půjdu s tebou. Nechci aby se ti něco stalo,“ posadil se i Ramir.

„CHCI SI VYČISTIT ZUBY. SÁM,“ ztratil Noční květ nervy.

Ramir ztuhl a nevěřícně na svého manžela zíral. I Noční květ strnul a překvapený sám sebou zíral na Ramira. Po chvilce se ale opět rozplakal.

„J-já...omlouvám se! Nevím, co to se mnou je! Omlouvám se! Odpusť mi, prosím!“ vzlykal a klesl na kolena.

Ramir vstal z postele a obezřetně k němu došel. Klekl si na jedno koleno a znovu ho objal.

„Odpouštím ti! Dnes toho na tebe bylo moc a navíc ti není dobře. Chápu to!“ tišil ho.

Noční květ na něm visel a vzlykal. Tohle si nezasloužil. Nezasloužil si tak hodného a chápavého manžela jako je Ramir.

„Běž si vyčistit zuby, ano?“ vstal Ramir a zvedl i Nočního květa a postrčil ho ke dveřím koupelny.

Noční květ si utřel slzy, aby viděl a přešel ke dveřím koupelny.

„Ramire?“ oslovil manžela tiše, když otevřel dveře.

„Ano?“ podíval se na něj Ramir.

„Zůstaneš tady?“ zeptal se Noční květ tiše.

„Pokud chceš?“ opáčil Ramir.

„Chci,“ pípnul Noční květ.

„Pak zůstanu. A budu moc rád,“ usmál se Ramir.

„Děkuji!“ opětoval mu Noční květ úsměv a zaplul do koupelny.

Ramir se s úsměvem posadil na postel. Když se Noční květ vrátil z koupelny, oba přešli do obývací části, kde se posadili do křesla a Noční květ se ke svému manželovi přitulil. Po chvíli si vzpomněl na rozsypané knihy, které zůstaly na chodbě a poslal pro ně Ptáčka.

Zbytek dne strávili spolu. Noční květ si četl v jedné knize z těch, které Ptáček donesl z chodby a Ramir ho objímal a četl mu přes rameno. Sem tam si něco zašpitali, dokonce si nechali donést i večeři do komnat Nočního květa a večer společně ulehli do postele Nočního květa.

Ostatně Ramirova přítomnost a čas trávený s ním měl na Nočního květa blahodárné účinky. Udusil vinu a zničil špatné svědomí.