Noční květ - kapitola 12

Druhý den po příjezdu obou králů při snídani Noční květ oba krále sledoval a byl zmaten. Rukon se na svou snídani mračil a s nikým nemluvil. Zato Karos se živě bavil se svou sestrou, neteřemi i synovci a dokonce i s ním a se Září, jen k Izirovi se choval sice slušně ale odtažitě a snažil se konverzaci s ním vyhnout a to bylo něco, co Noční květ nechápal. Myslel si, že Izir a Karos mezi sebou mají dobré vztahy, ale nyní to tak nevypadalo.

Naštěstí už snídaně končila. Izir a Rukon odešli spolu, aby probrali nějaké státnické záležitosti. Ledovec odešel s Aranou a Asanem, přičemž se bavili o úpravě Araniných komnat. A dvojčata s Roselou přemluvili Karose k procházce v zahradě a Záře se k nim přidala. I Ramir odešel z jídelny, přemýšlejíc co bude dnes dělat. Noční květ rychle vstal a rozběhl se za Ramirem, s Dvorními mladíky v patách.

„Ramire, počkej!“ zavolal na něj Noční květ.

Ramir se ohlédl a když spatřil Nočního květa, zastavil se a na jeho tváři rozkvetl široký úsměv.

„Nepůjdeme se projít?“ došel k němu Noční květ.

„To bychom mohli,“ přikývl Ramir a místo do svých komnat, zamířil k nejbližšímu východu do zahrad.

Noční květ s ním srovnal krok a když vyšli do zahrad, zastavil se, zhluboka vdechl čerstvý vzduch provoněný vůní květin, trávy a stromů a s přivřenýma očima nastavil svou tvář teplým slunečním paprskům. I Ramir se zastavil a s úsměvem ho sledoval.

„Jsi opravdu nádherný,“ řekl tiše.

Noční květ otevřel oči a podíval se na něj. Ramir k němu přistoupil, vzal ho kolem pasu a sklonil se, aby mu mohl vtisknout něžný polibek. Poté se odtáhl a položil svou ruku na tvář Nočního květa, aby ho mohl jemně pohladit, Noční květ přivřel oči a nechal se laskat. Ramir po chvilce ruku odtáhl a oba se rozešli po cestě, která se různě větvila celou zahradou.

„Mohu se na něco zeptat?“ vzhlédl Noční květ k Ramirovi.

„Jistěže,“ usmál se na něj Ramir.

„Všiml jsem si, že vztahy mezi všemi třemi králi jsou poněkud napjaté. U Rukona to chápu, ale Karos mi přijde vcelku přátelský a společenský. Tak nechápu, proč se k tvému otci chová tak odtažitě,“ nadhodil Noční květ.

Ramir si povzdechl.

„To není žádná záhada ani tajemství. Strýc Karos nemůže otci odpustit, jaké dal matce jméno,“ řekl Ramir.

Noční květ na něj dál hleděl. Ramir si znovu povzdechl.

„Vezmu to od začátku. Všeobecně se ví, že když se můj děd chtěl vzdát trůnu ve prospěch svého jediného syna, protože už byl příliš starý na vládnutí, tak svému synovi dal podmínku. A to že se musí oženit. Můj otec něco takového ale nechtěl. Měl rád svůj nezávazný život plný alkoholu, hazardu. A také si rád užíval s prostituty a prostitutkami. Často mezi svými přáteli prohlašoval, že proč by se měl ženit, když své touhy může ukojit u prodejných chlapců a žen a že o děti nestojí. Jenže děd si stál za svým. V podstatě otce donutil, aby se oženil. Stejně tak ho přinutil skončit s hazardem a pitím. Odstřihl ho od financí a nasadil na něj své špehy. Asi si dovedeš představit, jak moc byl otec vzteklý. No a svůj vztek si vybil na své novomanželce a novomanželovi tím, že jim dal hanlivá jména,“ vyprávěl Ramir.

„Ale Ledovec není tak strašné jméno,“ namítl Noční květ.

„Je, když si uvědomíš jeho význam. Dal jim jména podle výrazných rysů jejich vlastí, aby prý nezapomněl odkud pocházejí. Na severu je zima a chlad. Je tam plno sněhu a ledu. Proto vybral jméno Ledovec. A na východě jsou sice ponejvíc pastviny a sady, ale v severní části se nachází močály, plné odpudivého zápachu, hmyzu, jedovatých výparů a dalších ohavností. Proto jméno Močálnice. Byla to taková otcova pomsta. A zatímco Rukonovi je to možná jedno, strýc Karos toto nemůže otci odpustit. Miluje svou sestru nade vše a má za to, že by si zasloužila krásnější jméno a také lepšího muže,“ dokončil Ramir.

„Nechápu ho. Neměl se mstít své manželce a manželovi. Oni si to nezasloužili, byli v tom nevinně,“ mračil se Noční květ.

„To máš pravdu,“ souhlasil s ním Ramir.

Poté šli chvíli tiše, oba ztraceni ve svých myšlenkách.

„Jak je vlastně možné, že to vlastně víš takto do detailu?“ zeptal se zamyšleně Noční květ, když z něj prvotní zlost opadla.

„Myslíš, že se to před námi tajilo? Rodiče nám to prozradili, jakmile jsme se poprvé zeptali, proč otec svou manželku a manžela pojmenoval Ledovec a Močálnice,“ pokrčil Ramir rameny.

„Jsem rád, že nejsi jako tvůj otec,“ zamumlal Noční květ.

„To proto, že jsme si s Marem už jako kluci slíbili, že až se oženíme, takže k našim manželkám a manželům budeme laskaví a velkorysí a že jim nebudeme ubližovat. Stejně tak jsme si slíbili, že uděláme všechno proto, aby naše manželství byla šťastná a plná lásky. Naneštěstí Mar nedostal příležitost své sliby splnit, ale já ano,“ při poslední větě Ramirovi vhrkly do očí slzy.

Bratr mu stále chyběl a vzpomínky na něj byly pro Ramira stále bolestné.

„A daří se ti to. Jsi úžasný manžel Ramire. Hodný, laskavý, chápavý, velkorysý, odpouštějící a milující. Tvůj bratr by na tebe byl hrdý,“ objal ho Noční květ.

Ramir ho objal nazpátek a zabořil svůj obličej do jeho vlasů. Jeho slova ho potěšila a trochu zmírnila smutek.

„Mám nápad. Pojď!“ vymanil se Noční květ z Ramirovy náruče, vzal ho za ruku a vedl ho k jezírku, které bylo kousek od nich.

U břehu stála menší loďka a zadní část jezírka byla obklopena vrbami. Noční květ vlezl do loďky a rozzářeně se na Ramira zadíval. Ten na něj nejdřív překvapeně hleděl, ale po chvilce se hlasitě rozesmál.

„No proč ne?“ přešel k loďce, odvázal ji od kolíku a zatlačil, aby ji dostal ze břehu do vody, pak rychle naskočil a chopil se vesel.

Začal veslovat až se dostali doprostřed jezírka. Noční květ se malinko vyklonil z loďky a podíval se do vody, kde se to jen hemžilo barevnými rybkami, které se proháněly mezi lekníny. Natáhl ruku, opatrně prohrábl hladinu a zasmál se, když vyplašené rybky rychle uplavaly různými směry. Ramir ho s úsměvem sledoval. Pak pohlédl na vrby a dostal nápad. Znovu začal veslovat a po chvilce propluly dlouhými tenkými větvičkami vrb, které tak tvořily neprostupný závoj a ocitli se tak v kruhovém úkrytu ohraničeném vrbami a jejich propleteným větvovím, které tak tvořily přírodní úkryt. Navíc byly větve vrb propletené i nad jejich hlavami, takže zde bylo i šero.

Noční květ se zvědavě rozhlížel. Nakonec pohlédl na Ramira, který pustil vesla a díval se na něj.

„Líbí se ti to?“ zeptal se hlubokým tichým hlasem.

Noční květ jen souhlasně přikývl. Ano, líbilo se mu zde. Vlastně mu to tady připadalo docela romantické. Ramir se usmál a přesunul se tak, aby byl těsně u Nočního květa, zajel mu rukou do vlasů a políbil ho. Noční květ překvapeně vydechl, ale zavřel oči a objal Ramira kolem krku. Ramir na něj lehce zatlačil a Noční květ se poddal a nechal se položit na záda na dno loďky. Ramir se odtrhl od jeho rtů a zadíval se mu do očí. Rukou sjel po těle Nočního květa až k jeho boku a začal mu vyhrnovat oblečení.

„Ramire, počkej!“ zastavil ho Noční květ.

„Nechceš?“ zeptal se Ramir, ale zastavil a dále nepokračoval.

„Rád bych, ale nemáme tu potřebné věci,“ skousl si Noční květ dolní ret.

Ramir se uchechtl, sáhl do kapsy a vyndal malou lahvičku s olejíčkem. Noční květ jen překvapeně vytřeštil oči.

„Co jsem se s tebou oženil, začal jsem ji nosit neustále u sebe. Pro jistotu, kdyby náhodou,“ zašeptal.

Noční květ se zachichotal.

„Tak pokračuj,“ zašeptal.

Ramir se usmál, odložil lahvičku na lavičku a pokračoval v obnažování dolní části těla svého manžela. Ani Noční květ nezahálel a jal se rozvazovat tkanici u Ramirových kalhot. Pak se chvíli kroutili a vrtěli, než se Ramirovi podařilo natěsnat se mezi nohy Nočního květa. Poloha to nebyla nejpříjemnější, ale v tuto chvíli to neřešili. Ramir vzal do rukou lahvičku, otevřel si a kápl si několik kapek na prsty. Potom, zatímco si hleděli do očí, zamířil rukou dolů, aby Nočního květa připravil. Jakmile vnikl jedním prstem do těla svého manžela a začal jím pohybovat, Noční květ vydechl a přivřel oči.

Ramir pokračoval v přípravě a postupně vkládal všechny prsty, kterými uvnitř svého manžela pohyboval a rozevíral je, aby ho co nejlépe připravil na jejich spojení.

„Pojď už!“ zasténal Noční květ a podíval se na Ramira zpoza přivřených očí.

Ramir polkl, ale vytáhl z něj prsty, nalil si do dlaně trošku oleje, který rozetřel po svém tvrdém penisu a nastavil se proti svému manželu. Když do něj pronikl, oba slastně zasténali. Noční květ položil své ruce na Ramirova záda a natáhl se pro polibek, který mu Ramir nadšeně dal. Za stálého líbání se společně pohybovali v rytmu starém jako lidstvo samo, své steny a výkřiky tlumily v ústech toho druhého. Jejich milování bylo rychlé a prudké.

„Bohové, ty mě jednou zničíš,“ vydechl Ramir, když po společném orgasmu ve vzájemném objetí, stále ležíc na dně loďky.

„Jako kdyby ti to vadilo,“ zasmál se Noční květ.

„To jsem nikdy neřekl,“ odpověděl mu se smíchem Ramir.

Noční květ si klekl, zatímco si horní část oblečení přidržoval nad pasem a oči se mu rozšířily, když ucítil, jak z něj vytéká Ramirovo sémě. Tohle trochu nedomysleli. Začervenal se při pomyšlení, že by se na jeho oblečení objevily výmluvné skvrny poté, co by si oblékl a upravil. Podíval se na vodu a přemýšlel, jestli by se v ní mohl omýt.

„Tady je to docela hluboké,“ řekl Ramir, který jeho myšlenky odhadl, zatímco si natahoval a zavazoval kalhoty.

„Co mám dělat? Když se obléknu, tak si oblečení zašpiním a všichni pak poznají, co se tu odehrálo,“ podíval se na něj Noční květ trochu bezradně.

Ramir krátce zapřemýšlel a pak zašátral v kapse svých kalhot a vytáhl kapesník.

„Tady máš. Snad to alespoň trochu pomůže,“ podal ho Nočnímu květu.

Noční květ si ho vzal a se skousnutým rtem a zrudlými tvářemi kapesník složil a vložil si ho mezi půlky. Poté se rychle oblékl a upravil tak, jak jen v daných podmínkách mohl. Usadil se a Ramir se opět chopil vesel a nasměroval loďku zpět na břeh, kde už na ně netrpělivě čekali Dvorní mladíci a Ramirovi Společníci.

Ti, jakmile se loďka přiblížila, se chopili její přídě, vytáhli ji na břeh a uvázali. Ramir mezitím z loďky vylezl a pomohl ven i Nočnímu květu. Toho okamžitě obklopili jeho Dvorní mladíci v čele s Diamantem, který si ho podezřívavě prohlížel.

„Jste v pořádku, princi?“ zeptal se.

„Jistěže. Proč bych nebyl?“ podíval se na něj Noční květ nechápavě.

Diamant mu místo odpovědi podal malé příruční zrcátko. Noční květ se do něj podíval a zalapal po dechu. Nejenže jeho tváře byly stále zrudlé, ale jeho rty byly nateklé a jeho vlasy rozcuchané a tiára v nich byla nakřivo. Zrudl ještě víc a začal si zběsile rukou vlasy prohrabovat ve snaze dát je alespoň trochu do pořádku, ale spíše se ještě více rozcuchal.

„Mám tady hřeben,“ nabídl jeden z Dvorních mladíků.

„Já kartáč,“ nabídl hned druhý.

„Postarám se o to,“ vzal si hřeben i kartáč Diamant, postavil se za Nočního květa a pustil se do úpravy jeho vlasů.

Další Dvorní mladík si od Nočního květa převzal zrcátko a držel ho před ním, aby si Noční květ mohl upravit tiáru. Ten tak učinil a poté svým Dvorním mladíkům poděkoval.

„Asi se nemám ptát, co se tam dělo,“ poznamenal Diamant, když skončil s česáním a vrátil hřeben i kartáč jejich právoplatným majitelům.

Noční květ na něj úkosem pohlédl, ale neodpověděl. Byl mu sice vděčný za pomoc, ale nebyl povinen mu odpovídat ani se mu zpovídat. I mlčení však bylo odpovědí a Dvorní mladíci se začali vědoucně usmívat a pokukovat po Ramirovi, který se bavil se svými Společníky a zrovna se něčemu smál.

„Bráško! Noční květe!“ oba se ohlédli a široce se usmáli, když uviděli, jak k nim běží Mut a Iset v závěsu s Roselou.

Za nimi šel usmívající se Karos s Aranou, jejíž výraz byl klidný jako vždy. Noční květ a Ramir vyšli vstříc běžícím holčíčkám a popadli je do náruče.

„Užíváte si procházku?“ zeptal se Ramir a jeho úsměv se rozšířil, když jeho sestry nadšeně přikývly a rozpovídali se o tom, co je zaujalo.

Noční květ se pro změnu připojil k Araně a začali si spolu tiše povídat. Karos, stojíc opodál, je tiše sledoval a neunikla mu červeň ve tvářích Nočního květa, ani jeho nateklé rty. Pohlédl na svého synovce, který se stále věnoval svým sestrám. Karos se usmál, moc dobře si všiml uvolněného postoje jeho těla a také trošku zašpiněných kalhot, čehož si Ramir předtím nevšiml. Karos přešel k Araně a Nočnímu květu.

„Jsem rád, že jste měli s Ramirem štěstí a vaše manželství je šťastné,“ poznamenal.

Noční květ se na něj podíval a přemýšlel. Myslel to Karos všeobecně nebo to na nich poznal? Ale jak by mohl? Karos se k němu sklonil.

„Příště Ramirovi řekni, aby si očistil kalhoty,“ zašeptal mu do ucha.

Noční květ se ohlédl a pohlédl na Ramirovi kalhoty a znovu krvavě zrudl, když si všiml skvrny. Karos se jen zasmál, poplácal ho po rameni a rozešel se k Ramirovi.

„Mám se ptát?“ pohlédla na Nočního květa Arana zamračeně.

„Nemyslím si, že bys měla,“ odpověděl jí Noční květ.

Arana si založila ruce na hrudi a dál ho propalovala pohledem. Noční květ se nepříjemně ošíval, ale po chvilce to vzdal.

„Vidíš tu loďku? A támhle ty vrby? Zapluli jsme za ně a bylo tam šero a soukroumí a...my jsme...“ Noční květ měl pocit, že by si na tvářích klidně mohl něco usmažit, jak mu přišly horké.

„Nepokračuj! Už je mi to jasné!“ vyjekla Arana a i ona zrudla.

Noční květ přikývl, odvrátil pohled a sledoval, jak Karos Ramirovi něco potichu říká, jak se Ramir rychle podíval do svého rozkroku a pak se rychlým krokem rozešel do paláce.

„Myslím, že bychom měli jít také. Přeci jen za chvíli bude oběd,“ vrátil se k nim Karos i s malými princeznami.

Noční květ se na něj zahanběně podíval a Karos se rozesmál.

„Nemusíš se stydět. Být se svým manželem není nic špatného. Naopak jsem rád, že alespoň můj synovec měl štěstí a je v manželství šťastný a spokojený. A ty doufám také,“ řekl.

Noční květ se na něj lehce usmál a všichni se pomalu rozešli do paláce.