Noční květ - kapitola 13

„Králi Karosi, omluvte mě prosím! Rád bych si před obědem ještě něco zařídil,“ podíval se Noční květ na krále Karose, jakmile vešli do paláce.

„Jistě,“ usmál se Karos.

Zato Arana se na Nočního květa zamračila. Nechápala, co tak nahonem chce zařizovat.

„...je to pravda. Že ano, Arano? Řekni jim, že je to pravda,“ dřív než stačila Arana něco říct, přiběhla k ní Rosela, chytila ji za ruku a rozzlobeně hleděla na dvojčata, která stála opodál s rukama založenýma na hrudi a mračila se.

Arana si povzdechla a shlédla ke své sestře.

„A co má být pravda?“ zeptala se.

Rosela jí začala vyprávět o rozepři, kterou měla s dvojčaty a dožadovala se, aby starší sestra stála na její straně. To už dvojčata nevydržela a začala protestovat a hlasitě prosazovat svoje mínění. Arana se je snažila uklidnit a pochopit o co přesně jde. Karos se postavil opodál a s tichým pochechtáváním své neteře sledoval.

I Noční květ se usmál a raději se rozešel chodbou, aby byl pryč dřív než princezny do svého sporu zatáhnou i jeho. Nejdříve došel do svých komnat a zavřel se v koupelně, kde se v rychlosti očistil a také se zbavil kapesníku, který měl doteď mezi svými půlkami. Poté své komnaty zase opustil a proplétal se spletitými chodbami paláce, až po několika minutách stanul před kanceláří správce investic. Zaklepal na dveře a otevřel je.

„Počkejte venku!“ rozkázal svým Dvorním mladíkům, předtím než vešel dovnitř.

„Dobrý den, princi!“ vzhlédl správce od dokumentů, které právě pročítal, postavil se a lehce se uklonil.

„Dobrý den! Chci se zeptat na své investice,“ posadil se Noční květ na pohodlnou židli naproti stolu.

„Ano, jistě. Dejte mi chvilku,“ otočil se správce ke skříni za sebou, otevřel dvířka a vytáhl z ní jednu složku.

I se složkou se poté posadil za stůl a otevřel ji.

„Mám spíš dobré zprávy. Většina vašich investic je výnosná. Nájemníci domů, které jste koupil a které pronajímáte, zaplatili včas námi určenou částku. Zde není jediný problém. Váš statek také prosperuje a popravdě z něj máte největší zisky. Maso, vejce, vlna, kůže, mléko, smetana, všechno jde na odbyt. Dokonce tak moc, že jsem nechal přistavět přístavek na výrobu sýra. Ostatně před chvílí jsem vám veškeré zisky z vašich investic nechal poslat do komnat,“ vytáhl správce ze složky pár papírů a podal je Nočnímu květu.

Ten si je převzal a prolétl je pohledem. Byl spokojený.

„Děkuji! Jen jsem chtěl být informován. Ale ještě mi řekněte, co obchodníci?“ zeptal se.

„Obchodníci, do kterých jste investoval, rozšířili či zkvalitnili své služby a nyní vám začínají vracet jak počáteční vklad, tak i částku navíc, kterou jsem s nimi dohodl. Tedy alespoň většina z nich,“ správce při poslední větě znejistěl, ale on prince varoval.

„Co tím myslíte?“ zamračil se Noční květ.

„Vzpomínáte na toho mladého obchodníka s kávou? Na tom proděláváme. Za vaše peníze sice zbudoval kavárnu, jak svůj podnik nazval, ale nemá žádné zákazníky. Lidé kávu prostě nechtějí. Nechutná jim,“ řekl správce.

„Nechutná? Ale já myslel....tedy jasně, je to něco nového...ale myslel jsem, že si zvyknou....že...“ Noční květ smutně svěsil hlavu.

Nebylo mu líto peněz, které onomu mladíkovi dal. Bylo mu líto toho mladíka. Měl odvahu zkusit něco nového a jít si vlastní cestou, splnit si své sny a místo úspěchu okusí trpkou chuť porážky a hořkost zklamání a zmařených nadějí.

„Mrzí mě to,“ promluvil správce.

„Co s tím obchodníkem teď bude?“ zeptal se tiše Noční květ.

„Nevím. Ale zato vím, že to s ním nevypadá dobře. Hodně se zadlužil a věřitelé chtějí své peníze zpět. Pokud mu nepomůže jeho rodina, pak je možné, že půjde k soudu,“ pokrčil správce rameny.

„To je strašné,“ zajíkl se Noční květ.

„To je život. Nic s tím nenaděláte. Ale nebojte, i kdyby šel k soudu, tak se mu nic strašného nestane. Soudce by mu jen přidělil práci a polovina jeho platu by šla na splácení dluhů a polovina by mu zůstala. Navíc vzhledem k jeho mládí a také postavení jeho otce by k němu soudce jistě byl shovívavý a přidělil by mu práci úředníka, pomocníka v hostinci nebo člena městské stráže. Nebo něco podobného. A až by své dluhy splatil, mohl by začít odznova,“ pokusil se ho správce utěšit.

Noční květ jen přikývl, poděkoval a opustil místnost. Sklesle se vydal do jídelny, kde už se pomalu začala shromažďovat celá královská rodina, návštěvníci, Dvorní mladíci, Dvorní dámy i Společníci krále a prince. Usadil se na své místo a zkroušeně hleděl do talíře. I ostatní se usadili na svá místa, vesele si povídali a služebnictvo začalo nosit na stůl jídlo.

„Ty ses převlékl, Ramire?“ sjela svého syna Močálnice pohledem.

Ano, rozhodně na sobě měl jiné šaty než ráno. Ne že by jí to vadilo, ale bylo jí to divné. Ramir se totiž během dne nepřevlékal. Většinou zůstával ve stejném oblečení celý den, kromě pár případů, kdy se jeho oblečení nějakým způsobem poškodilo. Ramir se nepříjemně ošil.

„No jo, převlékl,“ zamumlal a propálil pohledem Karose, který si zakrýval pusu rukou a tiše se smál.

„Je tu něco k smíchu?“ zamračil se na Karose Ledovec.

„Ne, nic,“ odvětil Karos, ale protože se nemohl přestat smát, tak to neznělo moc přesvědčivě.

To už jemu i Ramirovi věnovali pozornost všichni u stolu, kromě Nočního květa, který byl stále zahloubán ve svých neveselých myšlenkách.

„O co tady jde?“ zamračila se Močálnice a těkala pohledem mezi svým bratrem a synem.

„Ale o nic. Jen se směje té Ramirově nehodě,“ vložila se do toho Arana.

„Nehodě?“ zeptala se Močálnice.

„Ano. Byli jsme totiž v zahradě. A potkali jsme se tam s Ramirem a Nočním květem, no a Ramir uklouzl a spadl. Bylo to velmi vtipné,“ zasmála se Arana.

„Uklouzl? A na čem?“ přimhouřil podezřívavě Ledovec oči.

„Na kamínku. Šlápl jsem na kamínek a podjelo mi to,“ chytil se Ramir a vděčně se na svou mladší sestru usmál.

Zato Rosela, Mut a Iset na své starší sourozence zmateně hleděli. Ramir v zahradě přeci neupadl, tak proč on a Arana tvrdili, že ano?

„Ach bohové! A jsi v pořádku?“ zneklidněla Močálnice a starostlivě si Ramira prohlížela, stejně jako Záře.

„Ano, nic mi není. Jediné co utrpělo zranění, byla má důstojnost. A také mé oblečení, které se ušpinilo. A proto jsem se převlékl,“ usmál se Ramir.

„Opravdu ti nic není? Možná by tě měl prohlédnout lékař. Jen pro jistotu,“ nyní si dělal starosti i Ledovec.

„Ale no tak. Neblázněte. Nic mu není. Jen si kecnul na zadek do trávy,“ ovládl se konečně Karos.

Močálnice i Ledovec na něj pochybovačně pohlédli. Naštěstí se po chvíli přesvědčování uklidnili a poté, co jim Ramir slíbil, že kdyby se cítil špatně nebo měl bolesti, tak vyhledá lékaře, si přestali dělat i starosti a začali se věnovat jídlu a rozhovorům mezi sebou.

Ramir si oddechl a s úsměvem se podíval na Nočního květa. Zamračil se, když si všiml, jak se bezmyšlenkovitě nimrá v jídle a tváří se nešťastně.

„Noční květe?“ oslovil ho.

Noční květ ale nezareagoval. Natolik byl ponořen do svých myšlenek, že vůbec nevnímal dění kolem sebe.

„Noční květe,“ oslovil ho hlasitěji a položil mu ruku na rameno.

Noční květ sebou trhl a zmateně se rozhlédl.

„Ano?“ pohlédl na Ramira.

„Co je s tebou?“ zeptal se Ramir tiše.

„Nic. Jen jsem se zamyslel a navíc nemám moc hlad. Nevadí, když se vzdálím?“ skousl si Noční květ spodní ret.

„Ne, nevadí,“ odpověděl Ramir a sledoval, jak Noční květ vstal a pomalu opouštěl jídelnu.

„Nevíš, co se děje?“ otočil se k Záři.

„Netuším. Nestalo se něco během vaší procházky? Kromě tvého pádu?“ pozvedla obočí.

„Ne, nic. Všechno bylo v pořádku. Měl dobrou náladu a byl spokojený,“ řekl Ramir.

Záře na něj jen hleděla a nic neříkala. Ramir si povzdechl a rozhlédl se. Naštěstí jim nikdo nevěnoval pozornost, tak se naklonil blíž.

„Žádný pád nebyl. Převlékl jsem se, protože jsem si ušpinil kalhoty, když jsem se s Nočním květem miloval,“ pozorně na Záři hleděl a hledal na ní známky žárlivosti.

Záře se ale jen usmála.

„A v noci by ses mohl milovat se mnou. A třeba bychom konečně zplodili dítě,“ vzala ho Záře za ruku.

„Ano. Ale připrav se na to, že se za celou noc nevyspíš,“ poznamenal tónem, ze kterého Záři naskočila husí kůže a celá se zachvěla.

Ramir se na ni usmál, ale pak vstal a stejně jako jeho manžel před chvílí opustil jídelnu. Zamířil do svých komnat a přemýšlel. Něco mu na celé situaci nesedělo. Něco se dělo a on nechápal, proč se mu manžel nesvěřil. Náhle ho něco napadlo. Zastavil se uprostřed chodby a otočil se k jednomu ze svých Společníků.

„Řekni, není tvým manželem Diamant? Hlavní Dvorní mladík mého manžela?“ zeptal se statného černocha s rasta copánky.

„Ano, princi, je,“ potvrdil muž.

Ramir se na něj jen usmál.

„Pokud byste dovolil, rád bych ho navštívil. Potřeboval bych s ním probrat nějaké manželské věci,“ opětoval mu muž úsměv, když pochopil, kam Ramir svými dotazy směřuje.

„Dovoluji,“ mávl rukou Ramir a pokračoval dál do svých komnat, zatímco jeho Společník se vydal na druhou stranu.

Jakmile přešel ke komnatám Nočního květa, rázně zaklepal na dveře. Ty se vzápětí pootevřely a zpoza z nich vyhlédl Diamant.

„Lixi? Co tady děláš?“ zeptal se překvapeně.

„Potřebuji s tebou mluvit. Mohl bys na chvilku?“ zeptal se Lix.

Diamant se ohlédl. Noční květ seděl na terase a smutně hleděl do dáli. Ostatní Dvorní mladíci se pohybovali po jeho komnatě a bavili se mezi sebou.

„Na chvilku,“ souhlasil a vyšel na chodbu.

Lix ho vzal za paži a odvedl ho kousek dál. Neměl zájem, aby je někdo zaslechl.

„Tak o co jde?“ zeptal se Diamant.

„Co se děje s princem Nočním květem? Před obědem byl spokojený a v dobré náladě. A na obědě už ne. Tak co se stalo?“ vychrlil ze sebe Lix.

Diamant na něj chvíli zaskočeně hleděl, ale potom se zamračil.

„Poslal tě princ Ramir? Proč se nepřišel prince Nočního květa zeptat sám? Je to jeho manžel,“ založil si Diamant ruce na hrudi.

„Ne, neposlal. Tedy alespoň to neřekl nahlas, jen tak trochu naznačil. A kdyby přišel sám, svěřil by se mu princ s tím, co ho trápí nebo by se snažil předstírat, že je všechno v pořádku? Z nějakého nám neznámého důvodu,“ podíval se na něj Lix.

Diamant se zamyslel. U oběda přeci sám viděl, jak s ním Ramir mluvil a že Noční květ krátce nato odešel. Zřejmě se manželovi z nějakého důvodu svěřit nechtěl.

„Já princi Nočnímu květu sloužím. Neměl bych o něm mluvit nebo cokoliv prozrazovat,“ namítl.

„Jenže princ Ramir má vyšší postavení. A jde přeci o jeho manžela. Má jen starost,“ usmál se Lix.

„Pravda. No dobrá. Po návratu ze zahrady šel princ nejdřív do svých komnat a potom ke správci investic, kterého si najal. Když vyšel z jeho kanceláře, tak byl zasmušilý a měl špatnou náladu. Myslím, že mu nevyšla některá z jeho investic,“ řekl Diamant.

Lix jen zamyšleně přikývl.

„Musím se vrátit. Už jsem se zdržel dost dlouho,“ ohlédl se Diamant.

„Jistě, běž. Já také půjdu,“ souhlasil Lix a otočil se na patě, aby se vrátil k princi Ramirovi a řekl mu novinky.

Diamant se vrátil do komnat svého pána a rozhlédl se. Ulevilo se mu, nic se nezměnilo a princ se po něm evidentně nesháněl. Oddechl si a posadil se ke třem mladíkům na pohovce a zapojil se do jejich rozhovoru.

Lix po chvíli došel do komnat prince Ramira a okamžitě k němu přešel, aby ho informoval o tom, co zjistil.

„Takže investice, říkáš?“ zamyslel se Ramir, který seděl v křesle a znuděně listoval v knize.

Nechápal, co Noční květ na tom čtení má. Jeho to neskutečně nudilo.

„Ano, princi. Tak mi to můj manžel řekl,“ přikývl Lix.

„Dobrá. Dojdu zjistit, o co přesně jde. Vy zůstaňte tady,“ zvednul se z křesla a rázně vyšel ze své komnaty, aby mohl navštívit správce investic.

***

„Takže to je ten obchodník?“ zeptal se Ramir správce, když zastavili kousek od kavárny a uviděli mladíka, který se krčil před starším mužem, který mu evidentně spílal.

„Ano, princi, to je on,“ odsouhlasil to správce.

„Dobrá. Můžeš jít,“ otočil se od něj Ramir a dal pokyn svému osobnímu sluhovi.

Ten měl za úkol shromáždit jeho Společníky a také upozornit Karose, Aranu a Záři, aby se k Ramirovi připojili. Správce se mezitím vypařil.

„O co jde, Ramire?“ zeptala se Arana, když se ona, Záře, Karos, Ramirovi Společníci a Zářiny Dvorní dámy shromáždili kolem něj.

Ramir se na svou sestru usmál. Důvod, proč tu byla ona, Karos a Záře, byl ten, že jakmile se v paláci rozkřiklo, že chce zajít na trh, tak se k němu tihle tři přidali s tím, že by chtěli jít taky. A on tomu nebránil, ostatně hodilo se mu to pro jeho plány. A rozkřiklo se to proto, že jako princ nesměl opustit palác bez stráží a když se jeho sluha vydal za velitelem palácové stráže, aby ho požádal o pár mužů jako doprovod, tak samozřejmě potkal jiné sluhy, kteří jeho žádost zaslechli nebo zaslechli velitele, když dával vybraným mužům pokyny.

„Vidíte tamhletoho mladíka? Je to začínající obchodník. Z dalekých zemí dovezl nápoj zvaný káva. Jenže lidé kávu nechtějí a ten obchodník dost prodělává. Navíc se hodně zadlužil. Rád bych mu pomohl,“ vysvětlil Ramir.

„Chceš si u něj koupit kávu, vypít ji a doufat, že se to rozkřikne mezi lidem a oni u něj začnou nakupovat?“ povytáhla Arana obočí.

„Přesně tak,“ usmál se na ni Ramir.

„Proč? Nikdy ses o žádného obchodníka nezajímal, tak co tak najednou?“ Aranin pohled se stal podezřívavým.

Ramir si povzdechl.

„Noční květ do něj investoval a protože tato konkrétní investice mu nevyšla, tak je nešťastný,“ přiznal Ramir.

„Takže to děláš kvůli němu. A on ví, že o tom víš a co chystáš?“ zeptal se Karos.

„Ne. A byl bych rád, kdyby se to nedozvěděl. Takže o tom nebudete nikde a s nikým mluvit! Ani mezi sebou! Rozumíte?“ přejel Ramir všechny přísným pohledem.

Stráže, Dvorní dámy i Společníci souhlasně přikývli. Arana a Záře se po sobě podívaly, ale i ony nakonec přikývly. Karos se jen usmál a hrdě na svého synovce hleděl.

„Takže mě teď všichni poslouchejte. Půjdeme tam a všichni si objednáte kávu, vypijete ji a budete se tvářit, že vám ohromně chutná i kdyby byla sebeodpornější. A také ji vychvalujte, aby vás slyšel každý kdo půjde kolem,“ rozkázal Ramir, otočil se na patě a zamířil k mladému obchodníkovi, kterému bylo stále spíláno.

„Je mi jedno, že ti obchod nejde! Půjčil jsem ti hodně peněz a chci je vrátit. Jinak půjdu za soudcem,“ křičel starší muž.

„Prosím, počkejte mi! Nemůžu vám peníze vrátit, vždyť žádné nemám. Ale budu mít, opravdu. Jen mi ještě počkejte pár dní. Moc vás prosím!“ prosil mladík úpěnlivě.

Muž se nadechl, aby mladíkovi prudce odpověděl, ale zarazil se, když si všiml procesí, které k nim mířilo a v jehož čele šel sám korunní princ.

„Nový obchod? Řekni, co tu prodáváš?“ zastavil se Ramir u mladého obchodníka a hleděl na jeho podnik.

Byla to dvoupatrová budova, v přízemí byly otevřené dveře a uvnitř se nacházelo několik pohodlných křesílek a pohovek, které byly rozestavěné kolem stolků. Naproti nim byl pult a poličky, na kterých stálo několik sladkostí, také hrnky s podšálky a několik konvic. Venku před vchodem byly také stolky, křesílka a pohovky, to všechno ohraničené dřevěným zábradlím s mezírkou uprostřed, což byl zjevně vchod na tuto zvláštní zahrádku.

„Kávu, princi,“ odpověděl mladík s hlubokou úklonou, který prince ihned poznal.

I starší muž který mu předtím spílal, se poklonil.

„Káva? To neznám. Co je to?“ zeptal se Ramir, tyto otázky pokládal i přesto, že všechno už věděl, ale nechtěl, aby to mladík zjistil a pak to někde vyprávěl.

„Jsou to zrna, ze kterých se připravuje nápoj, který zahání únavu a dodává energii. Rád vám ji připravím, jestli máte zájem,“ zazářily mladíkovi oči novou nadějí.

„Být vámi, princi, nedělal bych to. Ta káva kterou vám nabízí, chutná jako jed a nedá se vůbec pít,“ vložil se do debaty starší muž.

„To posoudím sám. Jdi a připrav mi ten nápoj. Rád ochutnám a udělám si vlastní názor,“ vstoupil Ramir do zahrádky a usadil se v jednom křesílku.

„Můj drahý manželi i já bych kávu ráda ochutnala,“ přidala se Záře.

„Jistě, Záře. Bránit ti v tom nebudu,“ usmál se Ramir a pokynul k pohovce vedle sebe.

Záře se na ni s úsměvem posadila a vedle ní Arana s prohlášením, že i ona chce ochutnat. Nakonec to samé začali prohlašovat i Společníci a Dvorní dámy, dokonce i Karos se přidal a zahrádka brzy začala praskat ve švech.

Mladý obchodník na to jen nadšeně zíral a jakmile byli všichni usazení, vběhl do domu a zavolal svou manželku a manžela, aby mu pomohli obsloužit hosty. Starší muž na to pro změnu zíral s otevřenými ústy. Dokonce i lidé, kteří tudy procházeli, zastavovali a sledovali, co se děje a šuškali si mezi sebou. Někteří z nich kávu ochutnali a připadala jim odporná a nechtěli si nechat ujít reakci prince, princezen i východního krále, až se poprvé napijí.

Mladý obchodník i se svou manželkou a manželem zatím kmitali kolem hostů. Nejdříve roznesli na stoly sladkosti a prázdné hrnky a po chvilce začali mezi stolky obcházet s konvicemi s kávou v rukou a nalévali ji do hrnků.

Mladý obchodník přešel ke stolku u kterého seděl Ramir, Arana, Záře a Karos a každému z nich nalil kávu. Poté o krok ustoupil a dychtivě sledoval, co se bude dít.

Ramir hrnek s kávou zvedl a napil se. A musel zapojit veškeré své sebeovládání, aby ji nevyplivl zpátky a nezatvářil se znechuceně. Jen s největším sebezapřením se mu podařilo doušek polknout.

„Je to opravdu nezvyklá chuť. Ale není špatná,“ usmál se a v duchu doufal, že je přesvědčivý.

„Opravdu vám chutná?“ zeptal se nadšeně obchodník.

„Ano, chutná,“ vložil si Ramir do úst plátek ovocného cukrkandlu a znovu se napil.

Překvapeně zamrkal. Nyní káva nechutnala tak špatně. Sladkost cukrkandlu totiž zmírnila její hořkost.

„Opravdu výborná,“ prohlásil a lidem stojícím kolem spadly čelisti málem až na zem.

Arana následovala příkladu svého bratra ale na rozdíl od něj cukrkandl vhodila do kávy místo toho, aby ho cumlala a nechala ho rozpustit. Záře udělala to samé a obě se pak napily. Jenže zatímco Arana začala kávu ihned vychvalovat, Záře se zamračila. Měla pocit jako by kávě něco chybělo.

„Promiňte,“ přivolala k sobě obchodníka.

„Ano, princezno?“ přiskočil k ní obchodník.

„Neměl byste trochu mléka? Ráda bych si ho do kávy nalila,“ řekla Záře.

„Mléko naneštěstí nemám. Ale matka mi před chvílí poslala smetanu, mohu vám nabídnout tu,“ poškrábal se obchodník nervózně ve vlasech.

„Ano, dones mi trochu smetany,“ souhlasila Záře.

Obchodník zaběhl do domu a vyběhl do patra, kde měl on a jeho rodina udělaný malý byteček, ve kterém bydleli. V kuchyni našel džbán se smetanou, trošku jí přelil do malé konvičky, kterou našel v jedné ze skříněk a honem s ní spěchal k princezně.

„Tady,“ postavil před ni konvičku.

„Děkuji!“ usmála se Záře a nalila si trochu smetany do kávy a znovu se napila.

„Ano, tohle jí chybělo. Teď je to dokonalé,“ vydechla nahlas.

Karos, který je doteď pouze sledoval, nyní zvedl svůj vlastní hrnek a napil se. Nepoužil žádnou sladkost, ani smetanu, chtěl ochutnat čistou ničím nezkalenou chuť kávy. Oči se mu rozšířily překvapením. Káva byla vynikající a on si ji okamžitě zamiloval.

I Společníci a Dvorní dámy začali kávu pít. Někteří do ní házeli cukrkandly, jiní si vyžádali smetanu, kterou do ní nalévali, další vyzkoušeli obojí. Nikomu z nich káva opravdu nechutnala, ale přesto se tvářili nadšeně a hlasitě ji vychvalovali.

„Káva je opravdu výborná. Řekni, mohl bys poslat tak pytel kávových zrn do paláce i s návodem, jak kávu připravit?“ zeptal se Ramir hlasitě.

„Jistě, princi, rád,“ mladý obchodník div neskákal radostí.

„Výborně. Odnes ho tam dnes večer. Stráže u brány o tom budou informovány,“ řekl mu Ramir.

Obchodník se hluboce poklonil a celý jen zářil.

„A já bych pro tebe měl nabídku,“ ozval se Karos.

„Nabídku, pane...ehm?“ znejistěl obchodník.

„Jmenuji se Karos a jsem králem Lemalu. A ano, nabídku. Řekni, dala by se káva v Lemalu pěstovat?“ napil se znovu Karos.

„Je mi líto, Veličenstvo. Káva potřebuje specifické podnebí a v Lemalu by na ni byla velká zima,“ zakroutil obchodník hlavou.

„A dala by se pěstovat zde v Mahasu?“ zeptal se Karos.

„Ano, dala,“ přešlápl obchodník nervózně.

„Dobrá. Pak vyslyš mou nabídku. Dám ti peníze, říkejme tomu investice, ty koupíš půdu a začneš kávu pěstovat. To bude podstatně jednodušší než ji sem dovážet přes moře. Já pak ve svém království zbuduju kavárny, jako je tato a ty budeš hlavním dodavatelem. Co na to říkáš?“ usmál se Karos.

„Veličenstvo, to...to je...opravdu neuvěřitelná nabídka. Já...já nevím, co na to říct...já...“ zakoktal se obchodník.

„Co třeba, že to přijímáš?“ zasmál se Karos.

„Omlouvám se, že do toho vstupuji. Ale jaké budou podmínky vaší investice? Budete chtít počáteční vklad vrátit? A jaký bude úrok?“ přistoupila k nim obchodníkova manželka.

„Dobrá, tak ne investice ale předplatné? Až budete mít úrodu, tak do kaváren, které nechám zbudovat, zašleš takové množství kávy, které bude stát tolik peněz, kolik vám dám. Souhlasíte?“ navrhl Karos.

„Ano, s tímto souhlasíme,“ přikývla žena a důležitě se na svého manžela podívala.

„Tak domluveno. Zítra k vám pošlu někoho ze svých úředníků, který s vámi sepíše smlouvu a poté vám pošlu peníze,“ Karos byl spokojený.

Obchodník i jeho žena spokojeně přikývli. I Ramir byl potěšený a v duchu se radoval, že se k němu Karos připojil. Jestli tohle na zdejší lid nezapůsobí a obchodník nezačne vydělávat, tak už nic. Jakmile všichni dopili, Ramir zaplatil útratu i když obchodník protestoval, dokonce mu přiznal, že Noční květ do jeho podniku investoval, načež mu Ramir oznámil, že jde o investici jeho manžela ale ne o jeho, takže by nebylo správné, aby útratu nezaplatil a v podstatě obchodníkovi peníze vnutil. Dokonce zaplatil i za ten objednaný pytel, který obchodník ještě ten večer odnesl do paláce a tam ho i s návodem na přípravu kávy předal strážím u brány, kteří ho odnesli do kuchyně.

Po odchodu Ramira, Záře, Arany, Karose, Společníků i Dvorních dam, se do kavárny začaly hrnout davy lidí a všichni chtěli kávu.

Ostatně jak prohlásil jeden muž, co je dobré pro královskou rodinu, je dobré i pro něj.