Noční květ - kapitola 14

„Včera na trhu jsem koupil jednu novinku,“ oznámil Ramir při snídani.

Všichni se na něj podívali.

„Novinku?“ pozvedl obočí Ledovec.

„Ano. Jmenuje se káva a je to nápoj, který zahání únavu a dodává energii. Nechal jsem ji připravit,“ pokynul Ramir s úsměvem sluhům, kteří donesli konvice s kávou a nalili je do šálků, které pak, společně s cukrkandly, postavili před každého člena královské rodiny kromě dětí.

Noční květ na to nevěřícně koukal.

„Ehm, Ramire? Asi bych ti měl říct, že jsem do podniku s kávou investoval,“ podíval se kajícně na svého manžela.

„Já vím. Ten obchodník mi to řekl při placení. Nechtěl si ode mě totiž vzít peníze,“ usmál se na něj Ramir.

„No fuj, to je odporný. To mě tady chcete otrávit?“ začal prskat Rukon, když se trošku napil a stíhal Ramira zlobnými pohledy.

„Mě káva náhodou chutná,“ poznamenal Karos, zhluboka se napil a slastně vydechl.

„Ty abys nebyl hned v opozici,“ zavrčel na něj Rukon.

„Nesnažím se být v opozici, jen se nerad mračím na celý svět,“ pokrčil Karos rameny.

„Ale no tak, nemusíme se hádat hned u snídaně, ne? Jednomu prostě chutná a druhému ne,“ vložila se do rozhovoru Močálnice.

„Máš pravdu, sestro,“ usmál se na ni Karos, zatímco Rukon jen něco zavrčel.

Močálnice se na svého bratra usmála a také se napila. Tvář se jí zkřivila nechutí. Na rozdíl od bratra nikdy neměla zálibu v hořkosti.

„Zkus do toho hodit cukrkandl,“ poradila jí Arana míchajíc svou kávu, aby v ní cukrkandl rozpustila.

„Nebo do ní nalít smetanu,“ dodala Záře, která si právě převzala od sluhy malou konvičku se smetanou.

„Nebo obojí,“ zasmál se Ramir a také do své kávy hodil cukrkandl.

Močálnice uposlechla radu své dcery a hodila si do kávy cukrkandl a znovu upila. Spokojeně se usmála, ano, teď byla káva opravdu chutná. Izir a Ledovec kteří až doteď jen mlčky poslouchali, také uposlechli rad obou princezen a Ramira a zatímco Izir si hodil do kávy cukrkandl a poté spokojeně usrkával, Ledovec se spokojil pouze se smetanou.

Nočnímu květu zářily oči radostí, když viděl, že členům královské rodiny káva chutná, i když vylepšená. Sám do té své hodil jak cukrkandl, tak do ní nalil smetanu a spokojeně ji upíjel.

„Děkuji ti!“ špitl směrem k Ramirovi.

„Za co? Nic jsem neudělal,“ usmál se Ramir.

Noční květ se jen pousmál a napil se kávy.

***

Ramir seděl za svým stolem v ložnici a soustředěně obrušoval malé diamanty. Ostatně Arana bude mít co nevidět patnácté narozeniny a on jí chtěl vyrobit krásnou sadu šperků jako dárek.

„Ramire,“ ozvalo se nad ním.

Teprve tehdy Ramir vzhlédl a překvapeně hleděl na Ledovce. Byl tak zabraný do své práce, že vůbec nezaznamenal jeho příchod.

„To jsi až tak zabraný do své práce? Pro koho co vyrábíš? Pro Nočního květa nebo pro Záři?“ usmíval se jemně Ledovec.

„Pro Aranu. Brzy bude mít narozeniny,“ usmál se Ramir.

„Pravda. Ale je to od tebe milé a Arana bude jistě nadšená,“ poznamenal Ledovec a postavil se před velké zrcadlo, které stálo u zdi a shlížel se v něm.

„Jsi krásný. A teď, proč jsi přišel?“ protočil Ramir pobaveně oči.

„Potřeboval bych nové šaty. Ale přišel jsem z jiného důvodu, to je pravda. Jde o Nočního květa. Vím, co jsi pro něj udělal,“ otočil se k němu Ledovec.

„Nemáš už šatů dost? Vždyť si necháváš ušít nové každou chvíli. A nevím, o čem mluvíš,“ sklonil se Ramir opět ke své práci.

„Šatů není nikdy dost. A myslím, že víš. Nebo to byla jen náhoda, že ses dozvěděl, že tvůj manžel prodělává na jedné investici a najednou se objevíš i se svou sestrou a manželkou u daného obchodníka a nejen že u něj nakoupíte, ale navíc vychvalujete zboží natolik, že od té chvíle nemá stání a od rána se k němu hrnou davy lidí žádající jeho zboží,“ pozvedl Ledovec obočí.

Ramir se na něj vytřeštěně podíval. Chvíli nechápal, jak tohle všechno Ledovec ví, ale pak si vzpomněl na jeho špehy, které měl snad všude.

„Udělal jsem, co jsem musel. Vadí ti to?“ podíval se na něj Ramir vážně.

„Ne, vlastně si myslím, že to od tebe bylo moc hezké,“ usmál se Ledovec.

„To jsem rád. Jen to Nočnímu květu neříkej, nechci aby se to dozvěděl. Nemyslím si, že by se mu to líbilo a já nechci, aby se cítil nepříjemně nebo si myslel, že je mi zavázaný,“ povzdechl si Ramir.

„Neřeknu mu to. Ale Noční květ není hloupý, možná trošku naivní a důvěřivý, ale ne hloupý. Jistě mu to dojde, pokud už mu to nedošlo,“ řekl Ledovec.

„Ty ho máš opravdu rád, že? To je u tebe vzácnost,“ řekl Ramir.

„Proč bych ho neměl mít rád? Je laskavý, hodný, poslušný, má mírnou povahu, nevyvolává rozbroje a vychází se všemi mými dětmi. A co je nejdůležitější, mého syna dělá šťastným,“ obešel Ledovec stůl a položil své dlaně na Ramirovy tváře a láskyplně na něj hleděl.

Ramir přivřel oči a nechal se laskat. Tohle gesto si pamatoval ze svého dětství a mělo to na něj uklidňující účinky. Ledovec se jen něžně usmíval. Své děti miloval nade vše. Nikoho nemiloval víc než je a udělal by pro ně cokoliv. Políbil syna na čelo a poté z jeho komnat odešel. Ramir se za ním díval a najednou dostal chuť navštívit svého manžela. Usmál se a vstal. Ano, přesně to udělá.

***

Noční květ hleděl na roztřeseného mladíka před sebou.

„Takže ty chceš být přijat mezi mé Dvorní mladíky, ano?“ prohlédl si mladíka pozorně.

Dlouhé černé vlasy po ramena, bronzová pleť, černé oči a roztomilý obličejík.

„Ano, princi,“ odpověděl mladík tiše vysokým hlasem, který se mu třásl nervozitou.

„Hm, jaké má doporučení?“ otočil se Noční květ na Diamanta.

„Je to syn hraběte z Maviku, před měsícem byl oženěn se synem hraběte z Lysu, který patří ke Společníkům vašeho manžela. To on ho sem doporučil. Je slušně vychovaný, je seznámený s pravidly a nikdy nebyl za nic souzen ani z ničeho obviněn. Udělal jsem průzkum a zjistil jsem, že je příjemné povahy, klidný a mírumilovný, nemá v povaze dělat problémy nebo vyvolávat rozbroje. Je také velmi vzdělaný a rád se věnuje charitě. Také moc krásně zpívá a hraje na loutnu a flétnu,“ shrnul Diamant, co věděl.

„To je dobré. Dej mu stejnou smlouvu jako ostatním. A ty, vítej mezi mými Dvorními mladíky,“ usmál se Noční květ na roztřeseného mladíka.

Ten mu úsměv roztřeseně opětoval. Dost se mu ulevilo, že ho princ přijal. Věděl, že kdyby to bylo naopak, jeho manžel by nebyl nadšený a jeho otec by přímo zuřil. Ale nezlobil by se na prince, ale na něj.

„Pojď se mnou! Musíš podepsat smlouvu,“ přešel k němu Diamant a odvedl ho z komnat.

„Nový Dvorní mladík?“ vstoupil dovnitř Ramir se svými Společníky.

„Ano,“ usmál se na něj Noční květ a přešel ke svému manželovi.

„Chyběl jsi mi, víš to?“ vklouzl Ramir svýma rukama kolem manželova pasu.

„Viděli jsme se před chvílí na snídani,“ zasmál se Noční květ.

„A i přesto jsi mi chyběl,“ usmíval se na něj Ramir.

Noční květ se jen usmál a pak se ke svému manželovi přitulil a nechal se od něj objímat.

„Za chvíli bude oběd. Co kdybychom ho vynechali a najedli se místo toho v zahradě. Jen ty, já a Záře,“ navrhl Ramir.

„To zní úžasně,“ odtáhl se od něj Noční květ a nadšeně na něj hleděl.

Ramir mu vlepil polibek a vydal se z jeho komnat za Září, aby se zeptal i jí. I ta nadšeně souhlasila a tak se v zahradě toho dne konal piknik. Záře, Noční květ a Ramir ovšem nezůstali v zahradě jen na oběd, ale procházkami, posedáváním a také hraním tam trávili značnou část odpoledne.

Zrovna seděli u jezírka a spokojeně si máchali nohy ve vodě. Záře a Noční květ měli hlavy u sebe a probírali blížící se Araninu oslavu a rozebírali, které šaty a šperky by si měli vzít. U toho se chichotali, některé návrhy schvalovali, jiné razantně zamítali. Ramir je jen tiše a s úsměvem pozoroval a cítil klid. Ten měl však být záhy narušen.

„Princi, váš otec si s vámi přeje mluvit,“ zastavil se u nich osobní sluha krále Izira.

Ramir s povzdechem vytáhl nohy z vodu, obul se, vstal a otočil se ke svým drahým polovičkám.

„Mrzí mě, že musím odejít. Zůstanete nebo se vrátíte do paláce?“ promluvil.

„Já ještě zůstanu. Je příliš krásné počasí, než abych byl zavřený uvnitř,“ odpověděl Noční květ.

„Ani mě se nechce ještě vracet. Také zůstanu,“ přidala se Záře.

Ramir na to nic neřekl. Jen se k nim sklonil a oběma vlepil na rty rychlý polibek.

„Pak se uvidíme na večeři,“ zamručel tiše, načež se narovnal a i se svými Společníky a královým sluhou se vydal do paláce.

„Otče, volal jsi mě?“ zeptal se, když ho sluha dovedl do otcových komnat.

„Ano, volal. Mám pro tebe úkol, synu,“ promluvil Izir z křesla, ve kterém seděl a pokynul rukou ke křeslu naproti.

Ramir pokyn uposlechl a mlčky se do onoho křesla posadil.

„Jak jistě víš, král Rukon a také král Karos zítra odjíždí,“ promluvil Izir.

„Ano, vím. Ale jak to souvisí se mnou?“ podivil se Ramir.

„Tohle nijak. Ovšem jakmile se s nimi rozloučíš, pak se i ty vydáš na cestu. Ve vesnici Dreml, která je den jízdy odsud, vypuklo povstání. A já si přeji, abys ty, jakožto můj následovník, do té vesnice jel a to povstání potlačil,“ hleděl Izir na Ramira s vážnou důležitostí.

Ramir polkl. Jinými slovy, otec si ho chce vyzkoušet, zda je hoden být jeho následovník. Zhluboka se nadechl.

„Jak si přeješ, otče. Teď když dovolíš, půjdu se sbalit,“ vstal z křesla a otočil se k východu.

„Jistě. A pokud chceš, vezmi svého manžela a svou manželku s sebou. Jsem si jist, že výlet uvítají,“ ušklíbl se Izir.

Ramir se k němu nevěřícně otočil.

„Právě jsi řekl, že tam vypuklo povstání. A já tam mám brát své milované? Vždyť to bude nebezpečné a oni by byli v ohrožení,“ protestoval.

„Doprovázet tě je jejich povinnost. A pak, i oni jsou budoucí vládci, měli by se umět v takových situacích orientovat, zvládat je a hlavně být ti oporou,“ pokrčil Izir rameny.

Ramir jen zatnul ruce v pěst. V tuhle chvíli svého otce nenáviděl. Nyní chápal, že to předtím nebyl návrh, ale rozkaz. Ale jemu se příčilo vystavovat Záři a Nočního květa nebezpečí jen z rozmaru svého otce. To že on manželství nechtěl a neuměl v něm nalézt štěstí, neznamená, že musí ničit to jeho.

„Jak si přeješ, otče,“ procedil skrz zaťaté zuby a rychle opustil otcovy komnaty.

Bál se, že kdyby zůstal jen o vteřinu déle, pak by udělal nějakou nepředloženost. Vztekle došel do svých komnat a zavřel se v ložnici. Přecházel sem tam jako lev v kleci, v duchu soptil a spílal a proklínal svého otce a přitom se snažil zhluboka dýchat ve snaze se uklidnit.

Když se mu to po nějaké době podařilo, zničeně klesl na postel a hleděl do země. S těžkým srdcem zavolal svého sluhu. Ten ihned vešel do jeho ložnice a čekal na rozkazy.

„Ve vesnici Dreml vypuklo povstání. Zítra tam mám jet a pokusit se ho potlačit. A Záře a Noční květ pojedou se mnou. Jdi a vyřiď jim to a řekni jejich sluhovi a služebné, aby jim sbalili věci na cestu. A jejich Dvorní dámy a Dvorní mladíci, ať se také připraví, bez nich totiž nepojedou. Stejně tak řekni i mým Společníkům, aby se připravili na cestu, budou mě doprovázet. Pak se sem vrať a sbal mi věci,“ rozkázal mu Ramir.

„Ano, princi,“ odpověděl sluha.

Ramir si ho už dál nevšímal, místo toho vstal a vydal se pryč ze svých komnat. Musí si promluvit s armádním velitelem a domluvit se s ním na počtu vojáků, kteří jeho a jeho doprovod budou doprovázet. A hlavně musel přidělit ty nejšikovnější jako stráž Záři, Nočnímu květu a jejich Dvorním dámám a mladíkům. Kdyby se někomu z nich něco stalo, nikdy by si to neodpustil.

Ramirův sluha také vyšel z komnat, aby splnil Ramirem zadané úkoly. Noční květ i Záře byli patřičně zděšeni i vzrušeni najednou, když si vyslechli, že pojedou s Ramirem potlačit povstání. I Dvorní dámy a mladíci byli bez sebe. Zato Ramirovi Společníci informaci, že pojedou se svým pánem přivítali s nadšením. Konečně nějaké vzrušení, navíc je možnost, že budou moci prokázat své bojové schopnosti a toho se nemohli dočkat.

Jeden z nich měl ale v hlavě úplně jiné myšlenky. Když Shomar vyslechl nařízení, že budou doprovázet prince Ramira a že Noční květ pojede také, v hlavě se mu začal rýsovat plán. Zle se usmíval a v duchu si gratuloval. Konečně! Konečně dostal příležitost učinit Nočního květa svým. Samozřejmě jeho plán byl postaven na spolupráci Nočního květa ale on nepochyboval, že ho k ní přesvědčí. Ano, konečně dostane to, co už dávno mělo být jeho. Opustil Ramirovy komnaty a rozesmál se smíchem, ze kterého by komukoliv přeběhl mráz po zádech.

„Konečně budeš můj!“ zašeptal si sám pro sebe a znovu se rozesmál.

Ubohý Noční květ ani netušil, co ho čeká.