Noční květ - kapitola 15

„Je mi líto, že král Karos už odjel. Oblíbil jsem si ho,“ povzdechl si Noční květ, když se Září následovali Ramira před palác, kde už čekali vojáci, stráže, koně a kočáry určené pro něj, Záři, Dvorní dámy a Dvorní mladíky.

„To ano. Byla s ním skutečně zábava,“ souhlasila Záře.

To už ale došli před palác a Ramir se k nim otočil.

„Je tu pět kočárů. Jeden pro vaše zavazadla a čtyři pro vás. Do každého se vejde šest lidí. Takže se rozdělte a nasedněte,“ řekl jim.

Noční květ i Záře jen přikývli a otočili se ke svému doprovodu.

„Pojedu s vámi, princi. A rozdělím ostatní. Zatím si můžete nasednout,“ ozval se Diamant.

„Dobrá,“ souhlasil Noční květ a nastoupil do prvního kočáru.

Záře, které její hlavní Dvorní dáma dala stejnou nabídku, si vybrala třetí kočár v pořadí a i ona se nastoupila. Diamant to celé zamračeně sledoval a pak se otočil k Dvorním mladíkům. Vybral čtyři, kteří měli jet v kočáře s ním a s Nočním květem. Ostatní usadil do kočáru za tím jejich. I Dvorní dámy se usadily.

„Jsou všichni usazeni?“ zvolal Ramir a když se mu dostalo kladných odpovědí, vyhoupl se na koně a dal rozkaz k odjezdu a celé procesí se dalo do pohybu.

***

K večeru konečně dojeli do vesnice Dreml, Ramir všechny předjel a společně s kapitánem stráží a s kapitánem vojáků dojeli do čela celého průvodu. Na okraji vesnice se zastavili a pozorně se rozhlédli. Všude byl klid a nic nenasvědčovalo, že by tu bylo povstání.

„Je tu klid,“ poznamenal kapitán stráží.

„Až příliš velký klid,“ přidal se kapitán vojáků.

Jen to dořekl, zpoza domů a stínů se začali vynořovat lidé. Tvářili se nepřátelsky a v rukou drželi sekery, vidle, nože nebo zapálené pochodně.

„Co tu chcete?“

„Zmizte odsud!“

„Zmetci!“

„Parchanti!“

„Na ně! Zabijme je!“

Vesničané překřikovali jeden druhého a výhružně mávali svými zbraněmi.

„JAK SE OPOVAŽUJETE! PŘED VÁMI STOJÍ PRINC RAMIR!“ zakřičel do davu rozezleně kapitán vojáků a položil ruku na meč.

Vojáci, stráže i princovi Společníci ho napodobili.

Vesničané se zarazili. Zaútočit na člena královské rodiny, natož na korunního prince, si netroufali.

„Co tu chce?“ zakřičel jeden z vesničanů.

„Doslechl jsem se o vašem povstání...“ začal Ramir.

„Tak jste nás přijel povraždit, abyste ho potlačil? Hanba vám!“ vykřikl onen vesničan a ostatní ho hlasitým křikem podpořili.

„TICHO!“ zařval Ramir.

Vesničané zmlkli, ale zlostně na Ramira zírali.

„Nepřijel jsem vás bezhlavě povraždit. Nyní vás žádám, abyste si zvolili mluvčího, se kterým budu jednat,“ zvolal Ramir.

Vesničané se mezi sebou začali dohadovat a po chvíli vybrali jednoho z nich. Šlo o starého muže, jemuž stáří nahrbilo ramena, tvář potáhlo vráskami a vlasy pokrylo bělobou. Muž kulhavým krokem přešel k Ramirovi, který seskočil z koně a s vážnou tváří na muže hleděl.

„Jmenuji Jeng, princi,“ představil se muž a nemotorně se poklonil.

„Rád vás poznávám. Nyní mi řekněte, proč jste uspořádali povstání?“ zeptal se Ramir.

„Není v tom nic osobního, princi. Proti vám nebo vaší rodině nic nemáme. Jde o to, že nemáme vodu. A vzhledem k tomu, že jsme na okraji pouště, je to obrovský problém,“ řekl muž.

„Nemáte vodu? Co se stalo? Již můj prapraděd dal přece v každém městě a vesnici zbudovat veřejné studny,“ zamračil se Ramir.

„Naše studna vyschla, princi. Pojďte, ukáži vám to,“ otočil se Jeng a kulhavým krokem mířil ke studni uprostřed vesnice.

Ramir s vojáky a jejich kapitánem se vydal za ním. Zato velitel stráží a jeho muži se shlukli kolem kočárů.

Vesničané Ramirovi i vojákům ustoupili stranou a nechali je projít.

„Vidíte, princi? Studna je vyschlá,“ otočil se k Ramirovi Jeng, když se zastavili u studny.

Ramir nahlédl dovnitř a zděšeně zjistil, že Jeng mluvil pravdu. Studna byla sice hluboká, ale přesto dokázal dohlédnout až na její dno, kde byl jen písek a kamení, ale ani kapička vody.

„Jak je to možné?“ vydechl Ramir.

„Netušíme, co stalo,“ zakroutil Jeng hlavou.

„Proč jste nepožádali o pomoc? Úředně přeci spadáte pod hlavní město a úředníci mají povinnost takové věci řešit,“ obrátil se k němu Ramir.

„Ale my jsme žádali, princi. Ale úředníci se nám vysmáli a vyhnali nás. Tak jsme se shodli, že se složíme a zaplatíme si mistry studnaře sami. Jenže ti chtěli víc peněz, než kolik jsme byli schopni dát dohromady. Nakonec jsme vzali povozy, naložili na ně sudy a jeli do hlavního města, že si sudy naplníme u místních veřejných studen, ale městské stráže nám v tom zabránili. Nepustili nás k nim a z města nás vyhnali. Nebýt zdejšího lékaře a hostinského, kteří nám poskytli přístup ke svým soukromým studnám, už bychom dávno zemřeli žízní. Ale i tak je to zoufale málo. Každý z nás si může vzít jen tolik, abychom napojili sami sebe, své rodiny a také zvířata, která potřebujeme k přežití a abychom si mohli uvařit. Hygienu jsme museli omezit na minimum. Proto jsme uspořádali toto povstání, aby si nás někdo všiml a pomohl, abychom nezemřeli,“ v Jengově hlase zaznělo zoufalství.

„Jsem tu já a já vám pomohu,“ obrátil se Ramir k vesničanům.

„Jak?“ vykřikla jedna žena.

„Z mého pověření vemte povozy a jeďte do města. Tam si naberte vody, kolik jen budete moct. Mí vojáci vás doprovodí. Dohlédnou na to, aby vám městské stráže nedělaly problémy. Kapitáne, vy najdete studnaře a pošlete je sem, na můj příkaz. Studna je veřejná, takže její oprava či zbudování nové bude zaplacena z veřejných financí. S úředníky to vyřídím, jakmile se vrátím do paláce. Odmítli splnit svou povinnost a za to ponesou následky, o to se postarám,“ prohlásil Ramir.

Vesničané začali jásat a všichni se rozeběhli ke svým domovům pro sudy, aby je mohli naložit na povozy. Jakmile byly povozy naloženy sudy, vojáci na koních se postavili vedle nich a společně vyjeli z vesnice. Cesta do města jim bude trvat celou noc a cesta zpět zase celý den, ale vojáci si nestěžovali a vesničané byli příliš nadšení.

„Děkujeme, princi! Ať vám bohové žehnají!“ děkoval mu Jeng se slzami dojetí v očích.

I zbývající vesničané se k Ramirovi vrhli a děkovali mu za pomoc, provolávali mu slávu a přáli mu dlouhý a šťastný život.

„Děkuji vám! Ale řekněte mi, dá se tu někde ubytovat? Rád bych tu zůstal, dokud nebudu mít jistotu, že studna bude opravena nebo že bude zbudována nová,“ přejel Ramir vesničany pohledem.

„Jistě, princi, v mém hostinci jsou pokoje pro občasné návštěvníky, kteří tudy projíždějí,“ ozval se malý podsaditý mužík.

„Budeš mít dost místa nejen pro mě, mé Společníky, stráže a vojáky, až se vrátí, ale i pro mou manželku, manžela a jejich doprovod?“ otázal se ho Ramir.

Hostinský vytřeštil oči a on i všichni vesničané stočili své pohledy ke kočárům hlídanými vojáky. Nyní už jim bylo jasné, co nebo spíš kdo v těch kočárech a proč je vojáci hlídají.

„Snad ano. Kolik lidí činí doprovod vaší manželky a vašeho manžela?“ zeptal se hostinský.

„Doprovod mé manželky činí deset lidí a mého manžela jedenáct,“ odpověděl Ramir.

„Hm, to je dvacet jedna lidí, k tomu váš manžel a manželka, vašich Společníků je celkem dvacet pět. No měli byste se vejít. Mám zde několik obyčejných pokojů po dvou, třech a čtyřech lůžkách. Tam by mohli být strážní a vojáci. Navíc můžu udělat i provizorní pokoj na půdě. A pak tady mám čtyři pokoje po dvanácti lůžkách, to když tudy projíždí nějaká větší skupina. V jednom by mohla být vaše manželka se svým doprovodem, v druhém váš manžel se svým doprovodem a ve zbylých vy a va vaši Společníci. Pokud vám tedy nevadí sdílený pokoj,“ pohlédl hostinský zamyšleně na Ramira.

„Přizpůsobíme se,“ řekl Ramir a zamířil ke kočárům.

Zaklepal na dveře a oznámil celému osazenstvu, že může ven.

„Konečně. Jsem po té cestě celá rozlámaná,“ vystoupíla z kočáru Záře a zakroutila rameny.

„Co povstání?“ zajímal se Noční květ.

„Zažehnáno,“ usmál se Ramir a převyprávěl Nočnímu květu a Záři, co zjistil.

Noční květ i Záře byli rozhořčeni nespravedným zacházením s vesničany a dokonce i Dvorní dámy a mladíci si mezi sebou rozzlobeně šuškali. Ani jim se chování úředníků a městské stráže nelíbilo a byli tím pobouřeni.

„Už jsem zjednal nápravu. Vojáci zrovna doprovází několik zdejších mužů do města, aby si nabrali vodu do sudů z tamějších studen a kapitánovi jsem řekl, ať sem pošle studnaře,“ neodolal Ramir pokušení pochlubit se.

„To jsi dobře udělal,“ usmál se Noční květ.

„A úředníci?“ mračila se Záře.

„Trestu neujdou,“ odpověděl Ramir.

„To je dobře. Jednou budeš úžasný král,“ usmála se Záře a Noční květ jen přikyvoval.

„Ani nevíte, jak mě vaše slova těší. Ale teď pojďte, domluvil jsem nám ubytování. Jen budete na pokojích se svými Dvorními dámami a mladíky,“ Ramirův výraz zvážněl.

„To je v pořádku,“ promluvili Noční květ i Záře současně.

„Výborně. Tak pojďte!“ vyzval je Ramir a zamířil k hostinskému.

„Princezno, princi, vítejte!“ uklonil se hostinský a i přihlížející vesničané se uklonili a zvědavě si Nočního květa i Záři prohlíželi.

„Ach, princezna je tak krásná,“

„I princ Noční květ je moc krásný,“

„Vidíte ty nádherné šaty a šperky?“

„Podívejte, jak ladně se pohybují, skutečný princ a princezna,“

„Princ Ramir má takové štěstí,“

Obdivný šepot se ozýval ze všech stran. Ramir se pro sebe usmíval a dmul se pýchou.

„Tady. To je můj hostinec,“ dovedl je hostinský k hostinci.

Hostinec sám byl jednoduchá dřevěná budova. Kousek za ním se nacházely stáje. Vedle hlavní budovy se táhla zase dlouhá dvoupatrová budova. Hostinský je zavedl dovnitř lokálu.

„Klidně se usaďte. Já vám přinesu něco k jídlu a taky trošku vody,“ usmál se hostinský.

„Ale vody máte málo,“ namítl Noční květ.

„Nebojte se, princi. Zítra už bude vody dost a pak mám ve sklepě několik sudů s vodou, kdyby opravdu nastala nouze,“ uklidnil ho hostinský.

„Pak jsem klidný,“ usmál se Noční květ.

Hostinský mu úsměv opětoval a pak zmizel v kuchyni, po chvíli se opět objevil a začal nosit na stoly talíře s lákavě vypadajícím jídlem, džbány s vodou a číše.

„Zavedeš nás nyní do pokojů? Jsem už trochu unavený a jak se dívám, tak nejsem jediný,“ zasmál se Ramir při pohledu na Záři, která se rukou snažila skrýt zívnutí.

„Jistě. Pojďte za mnou. Vše je přichystáno. Můj syn už se postaral o vaše koně i kočáry a společně s několika mladíky ze sousedství už donesl i vaše věci,“ oznámil spokojeně hostinský a vedl své hosty do patra, kde se nacházely ty největší a také nejlepší pokoje.

„Jak už jsem říkal předtím, pokoje jsou po dvanácti lůžkách. Tento jsme vybrali pro vás princezno a pro vaše Dvorní dámy. Tento pro vás princi Ramire. A tento pro vás princi a vaše Dvorní mladíky. A ten poslední je pro vaše Společníky, kteří už se nevešli do pokoje s vámi,“ rozdělil jim hostinský pokoje.

Záře, její Dvorní dámy a také Dvorní mladíci Nočního květa popustili uzdu své zvědavosti a za hlasitého rozhovoru a smíchu vešli do pokojů. Stejně tak i Společníci začali procházet pokoje, které hostinský přidělil jim a Ramirovi. Toho využil Shomar a nenápadně se přitočil k Nočnímu květu.

„O půlnoci, až budou všichni spát, se sejdeme dole v lokále. A opovaž se nepřijít, Roxone!“ zašeptal mu do ucha a pak jakoby nic se připojil ke svým druhům.

Noční květ strnul a překvapeně za Shomarem hleděl.

„Princi? Vy nejdete dovnitř?“ vyšel z pokoje Diamant.

„Ano, jistě,“ otočil se k němu Noční květ a ztuhle vešel do pokoje.

„Ale nesouhlasí počty. Dva z mých Společníků se do pokojů nevejdou,“ Ramir se mezitím dohadoval s hostinským a ničeho si nevšiml.

„Vejdou, princi. Tento problém jsem si uvědomil a do posledního pokoje se mě a mému synovi podařilo vtěsnat ještě dvě jednolůžkové postele. Takže problém vyřešen,“ zubil se hostinský.

Ramir spokojeně přikývl a i on zašel do pokoje. Byl už vcelku unavený a rád by si lehnul.

Mezitím Noční květ stál uprostřed přiděleného pokoje a pořád myslel na to, co mu Shomar řekl. Nechtěl se s ním scházet! A už vůbec ne sám a uprostřed noci! A co vůbec myslel tím, aby se neopovažoval nepřijít? Co udělá, když nepřijde? Celý se roztřásl.

„Princi? Princi!“ zamával mu Diamant rukou před očima.

„A-ano?“ vzpamatoval se Noční květ a zmateně na něj hleděl.

„Ptal jsem se, která postel by vám vyhovovala nejvíc,“ mračil se Diamant a podezřívavě na svého prince hleděl.

Teprve nyní se Noční květ rozhlédl a pořádně si pokoj prohlédl. Naproti dveřím, uprostřed místnosti u zdi stála prostorná postel, nad ní se rozkládala další stejně prostorná postel, která byla postavena na masivních sloupcích, které byly po stranách a také v čele i nohou té pod ní, v nohou spodní postele se také nacházely příkré schůdky, které vedli k té horní.

Naproti těmto postelím se nacházela okna a pod nimi truhly s jejich šaty, šperky a také hygienickými potřebami. Na druhé straně místnosti se zase nacházel obrovský krb a v rohu místnosti další postel. Tentokrát široká tak pro dva lidi.

Noční květ zamyšleně přejížděl pohledem z jedné postele na druhou. Dvorní mladíci ho tiše sledovali. A zrovna když Noční květ otevřel ústa, aby něco řekl, ozvalo se zaklepání na dveře. Všichni se na ně podívali, Diamant si povzdechl, přešel k nim a otevřel je.

„Dobrý večer! Jmenuju se Jina a jsem manželka hostinského. Nesu vám dříví na oheň,“ usmála se příjemně vypadající boubelatá žena a ukázala na nůši vedle sebe.

Diamant se ohlédl na Nočního květa. Ten přikývl a tak Diamant ustoupil stranou a nechal Jinu projít. Ta popadla nůši a rázně přešla ke krbu. Klekla si a začala skládat dřevo z nůše vedle krbu.

„V noci tu bývá chladno, takže je dobré mít dostatek dřeva,“ usmála se, když vstala, popadla prázdnou nůši a odešla.

Teprve po jejích slovech si všichni v místnosti uvědomili, že je jim docela chladno. Jeden z Dvorních mladíků přistoupil ke krbu, naskládal dovnitř dřevo a zapálil ho.

„Za chvíli nám bude teplo,“ usmál se na ostatní, když vstal.

„Děkujeme ti! A vzhledem k situaci, myslím, že bude nejlepší, když budete spát na této posteli. Je tam velká přikrývka a když si tam s vámi lehnu já a další tři Dvorní mladíci, tak budete mít zahřívání z obou stran a budete v teple,“ otočil se Diamant od Dvorního mladíka k Nočnímu květu a ukázal na dolní prostornou postel.

Noční květ pohlédl na postel a nasucho polkl. Pokud by se rozhodl se se Shomarem sejít, pak to bude mít dost těžké.

„Princi? Souhlasíte s mým návrhem?“ přimhouřil Diamant oči.

Princovo chování mu přišlo podivné.

„Jistě, souhlasím,“ zamumlal nakonec Noční květ.

Ostatně moc jiných možností neměl. Diamant se zamračil.

„Jste v pořádku, princi?“ otázal se.

„Ano, jen jsem unavený,“ na důkaz svých slov zahrál zívnutí a protřel si oči.

„Ach, pak byste se měl převléct a jít si lehnout,“ zamrkal Diamant a sám za sebe se zastyděl.

Považoval princovo chování za podivné a možná i podezřelé a on byl přitom jen unavený. Otočil se k ostatním a popohnal je, aby se i oni nachystali ke spánku. Všichni se začali okamžitě převlékat a postupně zacházeli i do koupelny, která se nacházela za dveřmi mezi postelemi.

Noční květ využil zmatku, který nastal a vyndal ze své truhly saténový župan a pantofle.

Nakonec všichni ulehli do postelí a ukolebání příjemným praskotem hořícího dřeva a teplem šířím se z krbu po celé komnatě brzy usnuli. Jen Noční květ ležel na zádech, hleděl na spodní část postele na ním a nemohl usnout. Pořád váhal. Má se se Shomarem sejít nebo ne? A když nepřijde, co Shomar udělá? Nevěděl co má dělat a nebyl nikdo, kdo by mu poradil.