Noční květ - kapitola 16

Noční květ se zavrtěl a se zívnutím otevřel oči. Protřel si je a pohlédl na spícího Diamanta, který ležel vedle něj. Pohlédl na druhou stranu a zrakem se setkal se zády a vlasy jednoho ze svých Dvorních mladíků. Pomalu se posadil a prohrábl si vlasy.

„Princi, už jste vzhůru?“ zeptal se Diamant, kterého pohyby Nočního květa probudily.

„Ano. Dobré ráno!“ pousmál se Noční květ.

„Dobré!“ zívl Diamant a taktéž se posadil.

Noční květ se s úsměvem vysoukal zpod peřiny, klekl si na všechny čtyři a dolezl k nohám postele, možná to nebylo zrovna nejdůstojnější, ale on se potřeboval dostat ven z postele a jiný způsob neviděl. S úsměvem vstal a ohlédl se na Diamanta, který ho zamračeně sledoval. Noční květ se odvrátil, ze své truhly popadl oblečení a hygienické pomůcky a zmizel v koupelně. Po několika minutách se z ní vynořil oblečený a umytý a přehlédl své Dvorní mladíky, kteří stále spali.

„Probudím je. Měli bychom už vstát,“ řekl Diamant, který se, zatímco byl Noční květ v koupelně, také vyhrabal z postele a nyní se převlékal.

„Nech je spát. Po včerejšku musí být unavení,“ zamítl to Noční květ a vzal do ruky hřeben.

Diamant s povzdechem vzal Nočnímu květu hřeben, z jeho truhly vyndal kartáč a dal se do úpravy jeho vlasů. Společně také vybrali složitě tvarovanou ozdobu a k ní ladící šperky, které si Noční květ nechal nasadit. Diamant se po celou dobu mračil, nelíbilo se mu nechat ostatní spát, když by měli vstát společně s princem a být mu k ruce, ale přímému rozkazu od prince nemohl odporovat.

Jakmile se postaral o svého prince, navštívil koupelnu i on. Noční květ vyšel z pokoje a zamířil do lokálu.

„Princi, dobré ráno! Doufám, že se vám spalo dobře!“ uvítal ho ihned hostinský.

„Dobré ráno i vám! Spalo se mi velmi dobře,“ odpověděl Noční květ a rozhlížel se po lokále.

Bylo tu několik strážných, kteří povstali a poklonili se mu, jakmile ho spatřili.

„Co si dáte ke snídani, princi? Mohu vám nabídnout chléb, sýr, zeleninu, vajíčka, máslo, med, och a také pečené vebloudí maso, ačkoliv nyní bude studené,“ začal vyjmenovávat hostinský a v duchu ho mrzelo, že tak vzácným hostům nemůže nabídnout víc.

„Velbloudí maso, zelenina a chléb zní dobře, přines mi tedy toto. Děkuji ti! Mimochodem můj manžel ještě spí?“ lehce se zamračil Noční květ.

„Och ne, princi. Je už vzhůru. Je venku a baví se studnaři, kteří před chvílí přijeli,“ odpověděl hostinský.

„Děkuji ti! Zajdu ho pozdravit, zatím mi připrav jídlo,“ usmál se Noční květ.

„Jistě, princi,“ usmál se hostinský a s úklonou odešel do kuchyně, aby se postaral o princovu snídani.

Noční květ zatím s úsměvem vyšel z hostince, aniž by si všímal Diamanta, který sešel ze schodů a usadil se u jednoho ze stolů a zamířil k Ramirovi, který stál před hostincem zády k němu a bavil se se třemi muži, kteří stáli před ním a tvářili se lehce provinile.

„Přeji ti dobré ráno, můj drahý manželi!“ promluvil tiše a lehce se uklonil.

Ramir se otočil a jeho přísný výraz zjemněl a na tváři se mu objevil úsměv, když na Nočního květa láskyplně pohlédl.

„Dobré ráno i tobě, můj milý! Spal jsi dobře?“ natáhl ruku a jemně Nočního květa pohladil po tváři.

„Ano, a ty?“ narovnal se Noční květ.

„Jistě. A nyní mě omluv, musím zde něco vyřešit,“ obrátil Ramir svoji pozornost na tři studnaře, kteří je mlčky sledovali a sjížděli Nočního květa obdivnými a zároveň chtivými pohledy.

Ramir si odkašlal a zamračil se. Ty pohledy směřujícími k jeho manželovi se mu vůbec nelíbily. Muži se okamžitě vzpamatovali a odvrátily své pohledy od Nočního květa. Ten se jen tiše zasmál a vrátil se do lokálu hostince. Tam ho ihned odchytil hostinský, který ho usadil ke stolu, kde už na něj čekalo jídlo a také džbán s vodou ochucenou citronem a mátou.

Noční květ se s chutí pustil do jídla. Byl ovšem tak zabrán do jídla, že si vůbec nevšiml postavy, která sešla ze schodů a okamžitě zamířila k němu.

„Dobré ráno, princi! Dovolte, abych vám při snídani dělal společnost!“ promluvil Shomar uctivě, ale v jeho očích plál vztek.

Noční květ k němu překvapeně vzhlédl, ale než stačil něco říct, Shomar se usadil vedle něj a mávl na hostinského, přičemž rukou ukázal na talíř Nočního květa.

„V noci jsi nepřišel. Ty mě chceš opravdu naštvat, že? Nebo jen zkoušíš moji trpělivost?“ zavrčel tiše, aby ho nikdo neslyšel.

„Nechtěl jsem přijít. Nepřišlo mi totiž vhodné, abych se uprostřed noci scházel o samotě s mužem, který není můj manžel,“ Noční květ dal zvláštní důraz na poslední dvě slova.

Shomar se zamračil a zaťal čelisti. Rozzlobilo ho, že mu Noční květ odporuje a navíc se na něj odmítal podívat.

„To já měl být tvůj manžel a ne ten nabubřelý panák,“ procedil skrz zuby.

Noční květ ho propálil hněvivým pohledem. Shomar se zhluboka nadechl a pokusil se o úsměv.

„No dobře, uznávám, že by to asi nebylo vhodné. Tak se za hodinu sejdeme ve stájích. Jen my dva, rozumíš? A tentokrát přijď, protože jestli nepřijdeš, tak budeš litovat,“ řekl.

To už Noční květ nevydržel. Jestliže do této chvíle choval k Shomarovi aspoň trochu sympatií a zbytky lásky, tak nyní je nahradil vztek a zloba. Prudce se postavil a z výšky na Shomara naštvaně hleděl.

„CO SI TO DOVOLUJEŠ? JSEM PRINC NOČNÍ KVĚT, MANŽEL KORUNNÍHO PRINCE A JEDEN Z BUDOUCÍCH VLÁDCŮ, TAK JAK SI DOVOLUJEŠ SE MNOU TAKTO MLUVIT? NEBO ŘÍKAT MI TAKOVÉ VĚCI? KDO SI MYSLÍŠ, ŽE JSI? NEZAPOMÍNEJ KDE JE TVÉ MÍSTO A ŽE STAČÍ JEDINÉ MÉ SLOVO A MŮŽEŠ PŘIJÍT O VŠECHNO. NYNÍ ODEJDI!“ křičel Noční květ a na konci ukázal rukou na dveře.

V lokále se rozhostilo ticho. Strážní, sedící do té chvíle u stolů a bavící se mezi sebou, na Nočního květa překvapeně hleděli stejně jako Diamant, který seděl o tři stoly dál a celou dobu Nočního květa sledoval, ačkoliv se ho neopovažoval vyrušit. Nikdo z nich ho nikdy neslyšel křičet nebo někoho vykázat. Hostinský, který nesl Shomarovi snídani, se překapeně zastavil uprostřed kroku. Dokonce i Shomar na Nočního květa udiveně zíral s otevřenou pusou a nemohl uvěřit tomu, co slyšel.

„J-já...“ promluvil po chvíli, ale záhy byl přerušen.

„Nechci nic slyšet! Už jsi řekl až dost! Odejdi!“ Noční květ už nekřičel, ale jeho hlas byl tvrdý a chladný.

Shomar ale dál seděl a nemohl se vzpamatovat.

„No tak, neslyšel jsi? Princ chce, abys odešel,“ velitel strážných, který princův křik slyšel až ven, vešel do lokálu a nyní se výhružně tyčil nad Shomarem.

To už se vzpamatovali i ostatní strážní, vstali a nepřátelsky na Shomara hleděli, připraveni ho odsud vyvléct i násilím, pokud neuposlechne. Shomar je přejel pohledem a rychle si uvědomil, že nyní se nachází v nevýhodě. Pomalu se postavil, uklonil se Nočnímu květu a vyšel ven.

„V pořádku, princi?“ otočil se velitel strážných na Nočního květa.

„Ano, v pořádku,“ Noční květ vydechl vzduch, o kterém ani nevěděl, že ho zadržuje a pomalu se rozešel ke dveřím.

Velitel strážných ho tiše následoval, připraven ho chránit, kdyby se vyskytly jakékoliv problémy, ani jeden z nich si nevšímal zvuků z patra nad nimi. Křik Nočního květa totiž dolehl až do ložnic a probudil a zmátl Záři, Dvorní mladíky i dámy a také ostatní Ramirovi Společníky. Noční květ se venku rozhlédl a zamířil za Ramirem, který stál u studny a zaujatě do ní hleděl. Když ovšem uslyšel kroky, otočil se a na jeho tváři se objevil zářivý úsměv, který ovšem záhy zmizel, když zpozoroval rozzlobený výraz na tváři svého manžela.

„Co se stalo?“ zeptal se.

Noční květ neodpověděl, jen mlčky přešel ke studni a nahlédl do ní. Byl překvapený, když si všiml dlouhého žebříku a tří mužů na dně studny. Ramir se tázavě otočil na velitele stráží.

„Jeden z vašich Společníků měl zřejmě nevhodné řeči a prince rozzlobil. Dokonce natolik, že na něj princ křičel a vykázal ho z lokálu hostince,“ vysvětlil mu velitel.

Ramirova tvář potemněla zlostí.

„Který to byl a co mu řekl?“ zeptal se.

„Byl to váš Společník Shomar. Ale co mu řekl nevím. Neslyšel jsem ho. Soudím tak podle toho, co křičel princ,“ odpověděl velitel.

Ramir přešel k Nočnímu květu a jemně ho vzal za ramena a otočil ho k sobě.

„Co ti Shomar řekl?“ zeptal se klidně.

Noční květ na něj pohlédl a povzdechl si. Zlost už ho přešla a nyní měl kvůli svému impulzivnímu jednání výčitky.

„Na tom nezáleží,“ řekl tiše.

„Záleží, když tě to rozzlobilo. Prozraď mi to, ať vím, za co ho mám potrestat,“ zastrčil Ramir Nočnímu květu pramen vlasů za ucho.

„Shomar občas zapomíná, že už nejsme děti a že mám nyní vyšší postavení než on a pak se chová důvěrněji než je vhodné. Dnes to ale trošičku přehnal, to je vše. Ale netrestej ho, prosím! Ukázal jsem mu, kde je jeho místo a věřím, že už na to nezapomene,“ Noční květ hleděl svému manželovi prosebně do očí.

Shomar ho sice rozzlobil, ale přesto nechtěl, aby kvůli jednomu pochybení byl potrestán.

„Jsi si jistý? Měl bych ho potrestat, pokud se k tobě nechová uctivě,“ mračil se Ramir.

„Jsem si jistý! Prosím!“ vzal ho Noční květ za ruku.

„Dobře, nebudu ho trestat. Ale rozhodně si s ním promluvím,“ s tím se Ramir vymanil ze sevření Nočního květa a zaměřil svou pozornost na studnaře, kteří zrovna vylézali ze studny.

Noční květ si znovu povzdechl, ale již dále neodporoval. I on pohlédl na studnaře a čekal, co řeknou.

„Máme dobré zprávy. Pramen nevyschl, pořád tam je. Naneštěstí se rozbořila část zdi a uvolněné kameny a zdivo spolu s pískem ucpal jeho tok. Musíme zeď opravit a zpevnit, jinak hrozí, že se studna časem zbortí. Jakmile bude opravena, tak vyčistíme její dno a uvolníme tak pramen a studna bude opět funkční,“ promluvil nejstarší studnař.

„Jak dlouho to bude trvat?“ zeptal se Ramir.

„Odhaduji to tak na dva týdny,“ poškrábal se studnař na hlavě.

„A jak budete postupovat?“ zajímal se Ramir.

Studnař mu začal popisovat jejich postup se všemi technickými detaily. Ale zatímco Ramir a také velitel strážných ho zaujatě poslouchali, Noční květ se začal brzy nudit, takže omluvil a s Ramirovým dovolením se vzdálil. Do hostince se vracet ale nechtěl, chtěl ticho a klid a tak zamířil do stájí, aniž by si uvědomil, že přesně to po něm Shomar chtěl.

„Zdravím, kamaráde!“ usmál se na koně hned v prvním boxu a natáhl ruku, aby ho pohladil.

Koník krátce zaržál a pak sklonil hlavu a s přivřenýma očima se nechal hladit. Noční květ se lehce usmál a dál ho hladil.

„Tak jsi nakonec přišel,“ ozvalo se.

Noční květ sebou trhnul a polekaně se ohlédl. Ze stínů vystoupil Shomar a zlostně na Nočního květa hleděl.

„Co tu děláš?“ zeptal se Noční květ a zamračil se.

„Co myslíš? Chtěl jsem být sám a tohle bylo jediné místo, kam jsem mohl jít, když z hostince jsi mě vyhodil,“ odfrkl si Shomar.

„Právem. Neměl jsi mi vyhrožovat,“ odsekl Noční květ.

„To jsem přehnal, uznávám. Ale copak nechápeš proč? Já tě pořád miluju Roxone a vidět tě s jiným mi působí neskutečnou bolest. Bolí mě to a neskutečně žárlím a pak říkám takové věci. Odpusť mi!“ sklopil Shomar oči a schválně roztřásl hlas, aby působil co nejvíc smutně a nešťastně.

Noční květ byl velmi překvapený. Netušil, že se Shomar cítí takto a bylo mu ho líto.

„To jsem netušil a je mi to líto. Ale nedá se s tím nic dělat. Já patřím jinému a nezbývá nám, nebo spíš tobě, než se s tím smířit. Možná by pro tebe bylo lepší odejít. Tvoje srdce tak alespoň nebude drásáno bolestí a snadněji tak na mě zapomeneš a kdoví, třeba najdeš někoho, s kým budeš moci být šťastný,“ řekl tiše a soucitně se na Shomara podíval.

„To nechci. Chci ti být na blízku. Zemřel bych, kdybych tě neměl už nikdy spatřit, nikdy neslyšet tvůj hlas a alespoň prchavě necítit tvou vůni,“ vzal ho Shomar za ruce a díval se na něj s předstíraným trápením.

„Ale to ti bude jen ubližovat,“ podotkl Noční květ.

„Jenom mě? Tobě to ubližovat nebude? To už mě nemiluješ?“ zeptal se Shomar.

Noční květ si povzdechl. Pravda byla, že miloval Ramira a láska k Shomarovi z jeho srdce již vyprchala.

„Záleží na tom? Stejně není žádná možnost, jak bychom mohli být spolu,“ odpověděl.

„A co když ano? Uteč se mnou,“ vyhrkl Shomar.

„Co? Zbláznil ses?“ zajíkl se Noční květ a vytřeštil nevěřícně oči.

„Ne. Poslouchej, už jsem to vymyslel. Až odsud budeme odjíždět, tak nenastoupíš do kočáru. Tedy nastoupíš, aby to viděli stráže, ale musíš být sám, bez svých Dvorních mladíků. Já pak odlákám pozornost stráží, ty vystoupíš a ukryješ se. Princ Ramir a celý ten jeho doprovod tak odjede bez tebe. Já budu muset jet s nimi, ale po cestě se nenápadně odpojím a vrátím se k tobě. Spolu poté přejedeme přes poušť do nejbližšího přístavu a tam nastoupíme na loď a odplujeme do zemí za mořem. Mám s sebou spoustu zlata a nějaký lodní kapitán se jistě nechá uplatit. No a v zemi za mořem mají víru podobnou té naší a my k ní konvertujeme. No a podle víry, kterou přijmeme, budeš opět svobodný a my se budeme moci vzít. Budeme spolu,“ rozzářily se Shomarovi oči.

Noční květ na něj jen šokovaně zíral a nevěděl, co říct. Tohle bylo šílené.

„To nemůžu, to nejde,“ zakroutil hlavou, když se vzpamatoval, vymanil své ruce ze Shomarových a otočil se k odchodu.

„Neodmítej to! Neodmítej mě! Nebudeš-li se mnou, nebudeš ani s ním. Nedovolím to. Už nesnesu dívat se jak se tě dotýká, jak tě líbá a poslouchat zvuky rozkoše, když se s tebou miluje. Ne! Pokud se mnou neutečeš, pak tě zničím,“ vykřikl Shomar.

„Opět výhružky? Shomare, vzpamatuj se. Není to možné. Byl jsem proti tomu, aby tě Ramir potrestal, ale asi ho požádám, aby tě propustil ze svých služeb. Bude pro všechny lepší, když odejdeš, hlavně pro tebe,“ otočil se k němu Noční květ od vrat stáje.

„Řekni. A já odejdu. Ale předtím se postarám, aby tě zavrhl. Ostatně stačí nastrojit jen dvě nebo tři situace, které budou vypadat podezřele. Půjdeš třeba do zahrady a pak stačí, abych tě nenápadně zatáhl od tvých Dvorních mladíků a jakmile by se někdo přiblížil, tak nahlas pronést několik vět o tom, že s tebou něco takového dělat nemůžu, nebo že něco takového by byla zrada. A podobně. A pak pronést pár vět o tom, jak mě trápí, jak mě svádíš, že už nevím, jak tě odmítat. A to tak, aby mě slyšel některý ze Společníků nebo z královské rodiny. A pokud by se mě na to princ nebo někdo z královské rodiny zeptal přímo, pak bych samozřejmě neochotně a možná i zahanbeně přiznal, že mě svádíš a vyzýváš k tomu, abych se stal tvým milencem. Co myslíš, jak dlouho bude trvat, než tvůj manžel uvěří, že jsi mu nevěrný a zavrhne tě?“ usmíval se Shomar.

Noční květ na něj opět šokovaně zíral a po jeho proslovu zbledl.

„Ramir by tomu nikdy neuvěřil,“ namítl.

„Zpočátku možná ne. Ale semínko pochybností by bylo zaseto a to by rostlo a rostlo, až by uvěřil. A co teprve, kdyby tomu uvěřil Ledovec? Sám víš, jak moc miluje své děti a kdyby dostal podezření, že jsi Ramirovi ublížil nebo mu lhal a klamal ho, pak by se rozhodně začal mstít. A kdoví jestli bys to přežil,“ přistoupil Shomar k Nočnímu květu a pohladil ho po tváři.

Poté kolem něj prošel a vyšel ze stájí. Zato Noční květ stál jako opařený a nemohl uvěřit tomu, co právě slyšel. Nemohl uvěřit, že by Shomar byl opravdu schopný mu takto ublížit, zničit mu život a vzít mu jeho štěstí, když tvrdil, že ho miluje. Copak tohle ale byla láska?

Ucítil na rameni dotek, otočil se a setkal se s rozzlobeným a tvrdým pohledem svého manžela.

„Všechno jsem slyšel,“ zavrčel Ramir.

Pravda, věnoval se studnařům, ale když zpozoroval, že jeho manžel míří do stájí, vydal se za ním, doufajíc, že by si mohli dopřát příjemnou chvilku o samotě. Když se ovšem přiblížil ke vstupu, zjistil, že je ve stájích i Shomar a tak se schoval za vrata, zvědav, co se bude dít a díky tomu vyslechl celý rozhovor.

„Ramire,“ vydechl Noční květ zděšeně a strachy se roztřásl, měl hrůzu z toho, co teď Ramir udělá.