Noční květ - kapitola 17

Noční květ seděl na posteli a bezradně a zároveň trochu vystrašeně hleděl na Ramira, který seděl vedle něj a hleděl do země. Právě mu řekl vše o něm a Shomarovi, vše co spolu prožili od jeho nejútlejšího dětství až po současnost. Nevynechal nic. Řekl mu o tom, jak moc se se Shomarem chtěli vzít a co všechno pro to dělali, o tom jak byl zoufalý, když zjistil, že si má vzít jiného a o tom, jak moc byl nešťastný v počátku jejich manželství. Dokonce mu řekl i o tom, jak na něj Shomar zaútočil a pak ho donutil předstírat nemoc.

Ramir ho vyslechl bez přerušení a nepromluvil ani poté, co Noční květ domluvil. Jen hleděl do země a z jeho tváře nešlo nic vyčíst.

„Ramire, řekni něco. Prosím!“ nevydržel už Noční květ to ticho, položil mu ruku na předloktí a v jeho hlase zazněla prosba.

Ramir jeho ruku však setřásl, postavil se a zamířil ke dveřím.

„Ramire?“ Noční květ také vstal, ale neodvážil se manžela následovat.

Ramir se zastavil a zhluboka se nadechl. Pak se ale znovu rozešel. Noční květ téměř zavyl zoufalstvím, rozběhl se, popadl Ramira za ruku a postavil se před něj.

„Ramire, prosím, mluv se mnou, prosím!“ prosil ho úpěnlivě a snažil se zachytit manželův pohled.

„Co ti na to mám říct? Co chceš slyšet?“ podíval se na něj Ramir konečně.

„Já nevím, ale neodcházej ode mě. Ne takhle,“ Nočnímu květu se oči zalily slzami.

Věděl, že manžela ranil a z toho se mu bolestí svíralo srdce. Ramir si povzdechl.

„Nezavrhnu tě, jestli se chceš zeptat na tohle,“ řekl.

Noční květ zavřel oči a zhluboka se nadechl. Tohle byla koneckonců dobrá zpráva, přesto ho nepotěšila tak, jak měla. Oči zase otevřel a znovu pohlédl na svého manžela.

„Těší mě to, ale na tohle jsem se nechtěl zeptat. Jen nechci, aby to mezi námi bylo takhle. Aby ses na mě zlobil, nemluvili jsme spolu a naše manželství kvůli tomu v podstatě skončilo. Takže prosím, prosím, odpusť mi!“ Nočnímu květu se spustili po tvářích slzy a stále svírajíc manželovu ruku, si před něj klekl a prosebně na něj hleděl.

„Na tebe se nezlobím. Zlobím se na něj, na to že se opovážil na tebe vztáhnout ruku a vyhrožovat ti,“ povzdechl si Ramir.

Noční květ se postavil a překvapeně na Ramira zíral.

„Ty se na mě nezlobíš?“ zeptal se tiše.

„Ne. Ale jsem zklamaný. Nejspíš jsem špatný manžel, když jsi mi nebyl schopný důvěřovat natolik, aby ses mi svěřil už dřív. Dokážu pochopit, proč jsi mi neřekl, že jsi přede mnou miloval jiného, ale ne to, že jsi mi neřekl, že na tebe zaútočil, násilím tě líbal a kdyby vás Diamant nevyrušil, tak kdoví jak by to dopadlo. Nebo to že ti včera i dneska vyhrožoval a nebýt toho, že jsem slyšel váš rozhovor, bych se to nejspíš nedozvěděl. A nejen že jsi mi to nechtěl říct, ale dokonce jsi mi i lhal. Zlehčoval jsi jeho chování a mlžil o tom, co ti řekl. Dokonce jsi mě prosil, abych ho netrestal. A z toho jsem zklamaný a také mě to mrzí,“ vyprostil se Ramir ze sevření Nočního květa, obešel ho a vyšel z ložnice.

Noční květ strnule stál a zíral do prázdna. Nemohl uvěřit tomu, co Ramir řekl. Ramir z něj byl zklamaný a myslel si, že je špatný manžel. Zklamal svého manžela a ublížil mu a to nechtěl. Nevěděl, co má dělat. Se zlobou by se dokázal vypořádat. Ale zklamání? Roztřesenýma rukama se objal ve snaze zahnat bolestivou práznotu a pocit osamělosti ve svém nitru. Pomalu se otočil a šouravým krokem pomalu vyšel z pokoje.

Aniž by si to uvědomil, přešel chodbu a zastavil se před dveřmi pokoje, kde byla ubytovaná Záře se svými Dvorními dámami. Natáhl ruku a tiše zaklepal.

„Princi?“ dveře otevřela Zářina hlavní Dvorní dáma a překvapeně na Nočního květa hleděla.

Princův zjev ji velmi překvapil. Měl strhaný výraz, byl bledý, v očí slzy a na tvářích stopy po nich. Také se třásl. Dvorní dáma se otočila do pokoje a zavolala na Záři, která k ní přešla a taktéž na Nočního květa překvapeně hleděla.

„Nechte nás,“ rozkázala Záře, když se trochu vzpamatovala.

Dvorní dámy vyšly z pokoje a s mnoha úklonami odešly do lokálu. Jakmile byly pryč, vtáhla Záře Nočního květa do pokoje a zavřela dveře.

„Co se stalo?“ zeptala se opatrně.

Noční květ na ni uplakaně pohlédl, ale pak se jí vrhl do náruče, ruce jí obtočil kolem krku, zabořil do něj svou tvář a usedavě se rozplakal. Záře jen šokovaně vytřeštila oči, ale nejistě zvedla ruce a konejšivě ho hladila po zádech.

„No tak ššššš. To bude dobré,“ tišila ho.

Nočnímu květu ovšem trvalo dlouho než se uklidnil. Nakonec už jen slabě povzlykával a popotahoval.

„Pojď,“ dovedla ho Záře k posteli a posadila ho na ni.

Poté se vzdálila a ze své truhly vytáhla kapesník, který mu podala. Noční květ si ho vzal a vysmrkal se.

„Děkuji!“ řekl tiše.

„Co se stalo?“ zeptala se Záře znovu.

„Ublížil jsem Ramirovi. Je ze mě zklamaný a myslí si, že je špatný manžel,“ zaštkal Noční květ a z očí se mu znovu spustily slzy.

„Proč by si měl něco takového myslet?“ Záře byla zmatená.

Noční květ se zhluboka nadechl a vypověděl Záři všechno, co se stalo. Záře ho nijak nepřerušovala, jen ho konejšivě hladila po ruce.

„No, to je opravdu nečekané,“ poznamenala, když Noční květ domluvil.

„Ale co mám teď dělat? Všechno jsem zkazil,“ zaúpěl Noční květ.

„Dobré je, že se na tebe Ramir nezlobí a že tě nehodlá zavrhnout. Bude to v pořádku,“ stiskla mu povzbudivě ruku a jemně se na něj usmála.

„Opravdu si to myslíš?“ zeptal se Noční květ.

„Ano, možná to bude chvíli trvat, ale nakonec se to srovná,“ usmívala se na něj Záře.

„Ale ublížil jsem mu. Ranil ho,“ sklopil Noční květ hlavu.

„Ano, to je pravda. Ale většina toho se stala ještě před svatbou a z toho tě Ramir vinit nemůže. A to potom? No byla chyba, že jsi mu o Shomarovi a o tom jak se k tobě chová neřekl hned, ale Ramir musí pochopit, že Shomar je součástí tvého dětství a dospívání a že jsi ho svým způsobem měl pořád rád a proto jsi nic neřekl. Ne, že bys ho ještě miloval. Vím, že miluješ Ramira, všichni to víme, je to na tobě vidět. Ale Shomara jsi pořád viděl jako přítele z dětství a proto jsi ho chtěl chránit a pořád doufal, že není tak špatný a že můžete být i nadále přáteli. Nemám pravdu?“ naklonila Záře hlavu.

„Máš. Ale jak to vysvětlím Ramirovi? A jak mu mám dokázat, že mu důvěřuju a že jsem se nemohl oženit s nikým lepším než s ním?“ pohlédl na ni Noční květ.

„To nevím, ale určitě na něco přijdeme,“ poplácala ho Záře po ruce.

Noční květ jen s povzdechem přikývl, vstal a zamířil ven z pokoje.

„Záře?“ zastavil se u dveří a otočil se k ní.

„Ano?“ zeptala se Záře.

„Děkuji ti!“ Noční květ se na ni lehce pousmál.

Záře se na něj usmála, ona chápala, co se jí snaží říct a víc proto nemuselo být řečeno.

Noční květ otevřel dveře a vyšel z jejího pokoje. Na chodbě se ale zastavil, nevěděl, kam by měl jít. Nejradši by šel za Ramirem, ale tušil, že by nebyl přijat zrovna kladně. Ne v tuhle chvíli. Najednou ho ale někdo zezadu popadl a cizí ruka mu zacpala pusu. Noční květ vyděšeně vykulil oči a začal se okamžitě vzpouzet. Moc mu to ale nepomohlo a neznámý ho zatáhl do pokoje, kde byl ubytovaný. Jakmile se za nimi zabouchly dveře, tak ho neznámý pustil.

Noční květ se otočil a strnul při pohledu na Shomara.

„Zase ty?“ vyjekl.

Nemohl tomu uvěřit. Po tom všem, co mu provedl a jaké problémy mu způsobil, měl Shomar ještě tu drzost mu přijít na oči?

„Co jsi mu řekl?“ vyštěkl na něj Shomar a propaloval ho pohledem.

„Komu?“ nechápal Noční květ.

„Svému manžílkovi. Právě mi totiž oznámil, že mě propouští ze svých služeb a že mě v paláci nechce víckrát vidět. Prý kvůli nevhodnému chování k tobě. A prý mám být rád, že mě jen propouští,“ zuřil Shomar.

„Jestli je to tak, pak jsem šťastný,“ vyštěkl na něj Noční květ.

Shomar strnul a zaraženě na něj zíral.

„Šťastný? Jsi šťastný, že odejdu? Copak mě nemiluješ?“ pokusil se v něm vyvolat pocit viny, aniž by tušil, že je to marné.

„Ne, nemiluju. Už dávno ne. Miluju svého manžela,“ založil si Noční květ ruce na hrudi a hleděl na Shomara opovržlivě a s pohrdáním.

Shomar na něj jen zíral a nemohl tomu uvěřit. Ale po chvíli ho zase začala ovládat zuřivost a vztek.

„Takže ty miluješ svého manžela? Takže nemám počítat s tím, že bys se mnou utekl, že?“ zasyčel.

„Přesně tak. Miluju Ramira a s tebou nikam nepojedu,“ pohodil Noční květ hlavou.

„Dobrá. Jak chceš,“ zasyčel Shomar a poté se pohnul rychleji než by Noční květ očekával.

Noční květ stačil jen vyjeknout, když ho Shomar popadl a hodil ho na postel a zalehl.

„Pusť mě! Co to děláš? Nech mě!“ cukal sebou Noční květ a snažil se Shomara ze sebe shodit.

„Teď si vezmu to, co mi mělo už dávno patřit. A tvůj manžel tě pak zavrhne. A až se tak stane, co myslíš, že s tebou bude? Pochybuju, že by tě otec přijal zpět, Ledovec se určitě postará, aby tě nepřijal žádný chrám a tobě zbudou jen dvě možnosti. Stát se žebrákem nebo prostitutem. Což by ve tvém případě vyšlo nastejno. Jediný rozdíl by byl, že jako prostitut bys byl alespoň trochu chráněný majitelem nevěstince a že by s tebou bylo zacházeno slušně. Navíc se svou tvářičkou bys byl velmi oblíbený a jistě i drahý. Měl by ses dobře. A já budu tvým velmi častým zákazníkem,“ zašklebil se na něj Shomar.

Noční květ na něj vyděšeně hleděl. Shomar dobře shrnul jeho možnosti v případě, že by ho Ramir zavrhl. Zavržené ženy a submisivní muži skutečně neměli jiné možnosti než se stát kněžími v chrámu a sloužit některému z bohů, stát se žebrákem nebo prostitutem, pokud ovšem neměli štěstí na tolerantní rodinu, která je přijala zpět. Jiné možnosti neměli, protože uzavřít nový sňatek pro ně nebylo možné.

„To se nestane! Ramir mě nezavrhne! A teď mě pusť!“ začal se opět bránit.

Shomar se jen ušklíbl a nejevil sebemenší známky toho, že by ho hodlal pustit. Naopak sklonil se a začal ho hrubě a násilně líbat. Noční květ to tak ale nehodlal nechat a silně Shomara kousnul do spodní rtu. Shomar vyjekl bolestí a prudce se odtáhl. Ruka mu vylétla k ústům, která se zaplnila jeho vlastní krví z prokousnutého rtu.

Noční květ využil jeho ochromení, rychle se zpod něj vysoukal a rozběhl se ke dveřím.

„Ty zmetku!“ Shomar rychle vyskočil z postele, Nočního květa doběhl a srazil ho na zem.

Tentokrát vyjekl bolestí Noční květ, když se při pádu uhodil do hlavy.

„Jak chceš! Já měl v úmyslu být na tebe hodný, ale nyní na to kašlu,“ zavrčel mu Shomar do obličeje a pak se prudce rozmáchl.

Noční květ vykřikl, když se Shomarova pěst setkala s jeho nosem, ze kterého se okamžitě spustila krev. Shomar ovšem neustal a dál ho bil. Noční květ zvládl jen zvednout ruce, aby si obličej ochránil, ale nebylo to moc platné.

„Už ti to došlo?“ zeptal se posměšně Shomar, když konečně přestal s bitím.

Hned nato začal tahat za oblečení Nočního květa ve snaze strhnout z něj oblečení.

„Ne, přestaň! Pomoc! POMOC!“ zmohl se Noční květ už jen na křik.

Shomar ale jen zavrčel a pak ho rukama chytil za krk a stiskl. Zuřil tak, že už zcela ztratil soudnost a přestal se ovládat. Noční květ chroptěl, lapal po dechu a rukama škrábal do těch Shomarových ve snaze dostat je ze svého krku a nadechnout se.

Když už se mu ale začalo zatmívat před očima, váha Shomarova těla z něj najednou zmizela, stejně jako jeho ruce z jeho krku a na svých ústech ucítil cizí, když mu dotyčná osoba vdechla do plic vzduch. Noční květ začal lapat po dechu a jeho vidění se začalo zaostřovat.

„Noční květe! Noční květe! No tak slyšíš mě?“ Noční květ se podíval na osobu, která byla nad ním.

„Záře!“ zachraptěl, když poznal, kdo ona osoba je.

„Díky bohům, už jsem měla strach, že jsme o tebe přišli,“ oddechla si Záře a pomohla mu posadit se.

Noční květ se rozhlédl. Shomar stál kus od něj, držen v ocelovém sevření stráží. Jinak byli v pokoji také Ramirovi Společníci a za dveřmi zahlédl Dvorní mladíky a dámy.

Shomar sebou ovšem trhal, snažil se dostat ze sevření a chrlil nadávky na všechny strany, dokud ho jeden ze strážných neumlčel roubíkem, který mu nacpal do úst a zajistil ho pruhem látky, který uvázal na jeho temeni.

„Dovolte princi,“ přistoupil k němu velitel stráží, držíc v ruce mísu s vodou a kapesník, poklekl u něj a namočeným kapesníkem jemně čistil jeho obličej od krve.

„Co...co se...“ zachraptěl Noční květ.

„Zaslechli jsme váš křik,“ odpověděl mu velitel na nevyslovenou otázku, znovu zakvrvácený kapesník namočil, vyždímal a přiložil ho Nočnímu květu ke stále krvácejícímu nosu se slovy, ať si ho tam drží.

Noční květ zvedl ruku, která se třásla tak silně, že byl vůbec zázrak, že s ní dokázal onen kapesník uchopit a držet si ho u nosu. Záře u něj klečela a hladila ho po zádech. I ona byla vyděšená a nevěděla, co dělat. Dokázala zachovat chladnou hlavu a vdechnout do něj vzduch, hned jak strážní zpacifikovali Shomara, ale nyní na ni ta hrůza dolehla.

To se ale na chodbě ozvali další kroky a do pokoje vpadl Ramir s jedním strážným, který poté, co Noční květ otevřel oči, běžel na příkaz velitele informovat Ramira o tom, co se stalo. Ramira tato zpráva vyděsila a i přesto jak se cítil, se okamžitě rozběhl za svým manželem.

„Noční květe! Jsi v pořádku?“ vrhl se k němu a zděsil se, když spatřil jeho obličej.

Krvácející nos, zarudlé a trošku nateklé tváře, stejně tak nateklé hrdlo a krk, také mu začínalo natékat jedno oko, které se tak začalo přivírat. Vůbec to nevypadalo hezky, spíše děsivě. A to si Ramir uvědomil, že se ještě nestačily vybarvit modřiny, kterých jistě nebude málo.

Ramir syčivě nasál vzduch a jeho nitrem se začal šířit pocit viny. Kdyby netrucoval, ale zůstal se svým manželem, tak se tohle nemuselo vůbec stát.

„Okamžitě dojděte pro lékaře!“ vydal rozkaz.

„Diamant už se pro něj vydal,“ promluvila hlavní Dvorní dáma.

„Výborně!“ oddechl si Ramir a pak se podíval na Shomara.

Jeho oči vzplály zlostí a obličej mu zkřivil vztek. Prudce vstal a okamžitě k němu zamířil s rukama sevřenýma v pěst. Nenáviděl ho! Chtěl mu ublížit, chtěl mu způsobit tu největší bolest! Chtěl ho zabít!!!!

„Princi, ovládejte se! Když ho nyní napadnete, tak se vám neuleví. Věřte mi!“ postavil se mu do cesty velitel stráží.

„Zabiju ho!“ zavrčel Ramir a snažil se velitele obejít.

Ten se ale nedal a opět se mu postavil do cesty.

„Zemře. Napadl člena královské rodiny a to je velezrádný čin, za který je trest smrti. Ale musí mu být prokázána vina a musí nad ním být vynesen oficiální rozsudek. Pokud ho nyní zraníte nebo zabijete, tak by pak o jeho vině mnozí pochybovali,“ domlouval mu velitel.

Ramir zatínal pěsti a i nadále na Shomara vražedně hleděl, ale snažil se ovládnout. Moc dobře věděl, že velitel má pravdu.

„Odveďte ho! Nechci ho vidět!“ zavrčel.

„Jistě. Vyberu několik svých mužů, aby ho odvezli. Vy mezitím sepiště dokument o jeho uvěznění,“ řekl velitel.

„Jistě. Sepíšu. Ale nejdřív se postarám o svého manžela,“ odvrátil se od něj Ramir a vrátil se k Nočnímu květu.

Velitel přikývl a vydal svým mužům rozkaz, aby Shomara odvedli. Ostatně hostinský který se svou rodinou stál na chodbě a který byl v šoku z proběhlých událostí stejně jako jeho rodina, okamžitě strážným navrhl, aby ho uzamkli ve sklepě, kde byly velmi bytelné dveře, tlusté zdi a žádná okna.

Ramir si zatím Nočního květa přitáhl do náruče, zvedl ho a odvedl k posteli, na kterou ho posadil a sedl si vedle něj. I Záře vstala a posadila se z druhé strany Nočního květa. Znovu ho začala hladit po zádech.

Seděli tak až do příchodu Diamanta, který dovedl místního lékaře. Ten se okamžitě vrhl k pacientovi a dal se do práce. Jemně prohmatal jeho čelisti i obličej, zkontroloval jeho nos i oko. A také jemně prohmatal jeho krk.

„Je to dobré. Nos není zlomený, čelisti jsou také v pořádku. Stejně tak i oči. Otok je sice nepříjemný a bolestivý, ale po čase vymizí. Ovšem krk je pořádně pohmožděný a bojím se o jeho páteř. Bude lepší když vám dám krční límec, pro jistotu,“ shrnul lékař svá zjištění a přitáhl si k sobě vak a brašnu, které si donesl a ve kterých měl své nástroje a léky.

Z vaku vyndal onen límec, Záře nadzvedla vlasy Nočního květa a lékař mu límec opatrně nasadil a vzadu ho pevně uvázal.

„Nyní vám dám léčivou mast. Napomůže rychlejšímu zhojení modřin a otoku. Na ten také doporučuji chlazení. Stačí kapesník namočený v chladné vodě,“ instruoval lékař trojici na posteli, otevřel brašnu a vyndal z ní krabičku se zmiňovanou mastičkou.

Ramir si ji s poděkováním převzal a zvědavě ji otevřel a přičichl. Voněla po bylinkách, ale víc nebyl schopen určit, tak ji zase zavřel.

„Bolí vás ještě něco?“ zeptal se lékař Nočního květa.

„Hlava. Uhodil jsem se do ní, když jsem spadl,“ odpověděl Noční květ.

Lékař po této odpovědi na nic nečekal a dal se do prohlížení princovi hlavy.

„Hm, zřejmě tam budete mít modřinu, ale na bouli to nevypadá. Myslím, že nic horšího to nebude. Ale kdyby se objevila nevolnost, bolest hlavy, tlak v očích nebo spavost, okamžitě mi dejte vědět,“ řekl lékař.

„Jistě. Moc vám děkujeme!“ promluvil Ramir.

„Nemáte zač! Ještě vám vypíšu zprávu pro vašeho palácového lékaře,“ usmál se lékař, vzal si své věci a odešel do lokálu hostince, kde sepsal zprávu, kterou posléze předal Ramirovi.

Mezitím Společníci, stráže i Dvorní dámy i mladíci opustili pokoj Nočního květa a nechali tam trojici o samotě.

„Mrzí mě to. Neměl jsem tě nechávat samotného,“ promluvil Ramir, když osaměli.

„Nemůžeš za to. Nemohl jsi tušit, že udělá něco takového. Ani já to netušil,“ odpověděl mu tiše Noční květ.

„Ne, měl jsem zůstat. Je mou povinností tě chránit a já selhal. Jsem opravdu špatný manžel. Už se nedivím, že mi nedůvěřuješ,“ svěsil Ramir hlavu.

„To není pravda. Já ti důvěřuju. Jsi ten nejlepší manžel, jakého jsem si mohl přát,“ vykřikl Noční květ a rozkašlal se, jeho podrážděnému krku se křik vůbec nezamlouval.

„Klid. Tady, napij se,“ podala mu Záře pohár s vodou.

Noční květ se vděčně napil a zklidnil tak svůj krk.

„Můžeme si promluvit?“ otočila se Záře k Ramirovi a vstala.

„Jistě,“ odpověděl Ramir, také vstal a po nejistém pohledu na Nočního květa, který se na něj usmál a ujistil ho, že je to v pořádku, následoval Záři ven z pokoje.

Záře ho dovedla do svého pokoje a rozzlobeně se k němu otočil.

„Chováš se jako hlupák,“ vyjela na něj.

Ramir na ni vytřeštil oči.

„Ano, řekla jsem to a je to pravda. A řeknu toho mnohem víc a neopovažuj se mě přerušovat....“ spustila Záře.

Překvapený Ramir jen stál a poslouchal Záři, která se dostala do ráže a nyní mu pořádně vyčinila.