Noční květ - epilog

Noční květ vstoupil do Zářiny ložnice, kde se to jen hemžilo jejími Dvorními dámami, služebnými a také porodními bábami. Noční květ si žádné z nich nevšímal a přešel rovnou k posteli, kde, podložená polštáři, ležela Záře. Byla ještě celá zarudlá a zpocená, ale přesto se šťastně usmívala na uzlíček ve své náručí a tiše mu broukala.

Noční květ se u ní zastavil a se slzami v očích se na onen uzlíček zahleděl.

„Je to...?“ nemohl z něj spustit oči.

„Dcera,“ odpověděla Záře.

Noční květ se na ni podíval a usmál se. Záře mu úsměv opětovala.

„Naše holčička,“ vrátil se Noční květ pohledem k miminku.

I Záře se na miminko s úsměvem podívala a jemně jím zahoupala.

„Mohu?“ natáhl Noční květ k miminku ruce a tázavě se na Záři podíval.

Ta s přikývnutím opatrně miminko předala Nočnímu květu. Ten holčičku vzal opatrně do náruče a lehce jí houpal. Navíc neodolal a konečky prstů jemně přejížděl po její hlavičce, tvářičce i drobných ručičkách. Holčička se v jeho náruči zavrtěla, ale cítila se v bezpečí a jemné doteky se jí líbily. Zazívala, znovu se zavrtěla, aby se lépe uvelebila a pomalu usínala.

„Je tak nádherná,“ zašeptal Noční květ.

„Ano, nikdy jsem neviděla nic krásnějšího,“ přitakala tiše Záře.

Noční květ se na ni podíval.

„Jak se cítíš?“ zeptal se.

„Bolavě. A taky jsem vyčerpaná, ale porodní bába říkala, že všechno šlo dobře a že během pár dní budu v pořádku,“ usmála se Záře.

„To jsou dobré zprávy. A něco tady pro tebe mám,“ podal jí Noční květ miminko.

Záře si dceru opatrně převzala a zvědavě Nočního květa pozorovala. Ten sáhl do kapsy a vyndal z ní malý balíček.

„Je to jen taková drobnost. Ale ve srovnání s tím, co jsi nám dala ty, je všechno drobnost,“ usmál se trochu provinile.

„Ale no tak. Je to od tebe pozorné. Nemusel jsi mi dávat vůbec nic,“ převzala si balíček, zatímco Noční květ si vzal do náruče opět svou dcerušku a tiše jí pobrukoval.

Záře je chvilku s úsměvem pozorovala, než sklopila pohled k balíčku a rozbalila ho.

„To je nádhera,“ rozzářily se jí oči, když rozbalila skleněné vejce uvnitř kterého se nacházelo něco jako fialový dým a malé bublinky vzduchu.

Záře takové věci milovala a podobných ozdob různých barev a tvarů měla už několik.

„Líbí se ti?“ zeptal se jí Noční květ.

„Líbí? Je to nádhera. Udělal jsi mi obrovskou radost. Moc ti děkuji!“ Záře radostí jen zářila.

„Moc hezké, opravdu,“ objevil se za Nočním květem Ramir a usmíval se na Záři, která držela ozdobu jako by to byl svatý předmět.

Už několik okamžiků stál u dveří a sledoval dění v ložnici. Teprve teď se připojil ke své manželce i manželovi.

„I já pro tebe něco mám,“ podal Záři zdobenou krabičku.

Záře opatrně postavila ozdobu na noční stolek a převzala si od Ramira krabičku, kterou hned otevřela.

„Ach Ramire, to je krása. Moc ti děkuji!“ vykřikla nadšeně, když spatřila set šperků, který v krabičce byl.

Šlo o jemné visací náušnice, řetízek a náramek. Vše ze žlutého zlata a na řetízku visel zlatý přívěsek ve tvaru rozkvétajícího poupěte.

„Jsem rád, že se ti líbí. Ale to já děkuju tobě! Ty jsi nám dala ten nejcennější poklad,“ sklonil se a políbil ji na čelo.

Noční květ to s úsměvem sledoval a jemně pohupoval miminkem. Ramir pohladil Záři po tváři, narovnal se a konečně pohlédl na svou dceru.

„Můžu?“ ohlédl se na Záři.

Ta přikývla a potěšeně sledovala, jak Ramir přistoupil k Nočnímu květu a opatrně vzal svou dcerku do náruče. Noční květ se opatrně usadil na kraji její postele, vzal ji za ruku, kterou stiskla a Ramira s jejich dcerkou potěšeně sledovali oba.

„Je tak nádherná,“ zašeptal Ramir dojatě a opatrně podebral drobnou ručku.

Holčička zívla a sevřela drobné prstíky kolem toho neznámého předmětu. Ramir se jen usmál, když dcerka sevřela jeho ukazováček.

„Myslel jsem, že není možné, abych někoho miloval ještě víc než vás dva,“ promluvil Ramir.

Záře i Noční květ se usmáli. Ano, oni to cítili stejně.

„Odpusťte princové, ale měli byste odejít. Princezna měla těžké chvíle a potřebuje si odpočinout. A malá také,“ promluvila nejstarší porodní bába, která až doteď stála v rohu.

Ramir i Noční květ se na ni podívali a pak se podívali na Záři, které se klížily oči i přesto že se je snažila udržet otevřené.

„Ano, pravda. Odpočiň si Záře. My přijdeme později,“ políbil ji Ramir znovu na čelo a opatrně dcerku položil do kolébky, která byla přichystaná vedle Zářiny postele.

Noční květ Záři stiskl ruku a postavil se. Oba společně pak opustili Zářiny komnaty, aby ji nechali odpočinout. Ale neodcházeli navždy. Zase se vrátí. Záře byla součástí jejich životů a svou novorozenou dcerku si zamilovali tak moc, že jejich srdce přetékala láskou.

Ramir se usmál a vzal Nočního květa za ruku. Za těch několik měsíců si začali znovu důvěřovat a jejich vztah se začal pomalu ale jistě zlepšovat. A dítě je jistě stmelí ještě víc.

„Nikdy jsem nebyl šťastnější,“ promluvil Ramir.

Noční květ se zasmál, zastavil se a natáhl se, aby mohl manžela políbit.

„To ani já,“ zašeptal mu do rtů.

„Co bys řekl malé oslavě. Jen my dva?“ zeptal se Ramir.

„Že to zní úžasně,“ odpověděl Noční květ.

Ramir se usmál a oba zamířili do jeho komnat, aby mohli oslavit narození dcerky. Svým vlastním způsobem.