Noční květ - kapitola 18

Průvod koní a kočárů vjel na palácové nádvoří a zastavil se. Z jednoho kočáru vystoupil Diamant, otočil se a natáhl ruku. Noční květ vystupující za ním se jí vděčně chytil a opatrně vystoupil.

„V pořádku?“ přistoupil k nim Ramir a starostlivě na Nočního květa hleděl.

„Ano, v pořádku. Jsem jen trochu ztuhlý,“ pokusil se Noční květ o úsměv.

Ten mu moc nešel díky modřinám, které měl po celém obličeji. Aspoň že otok trochu splasknul.

„To jsem rád,“ pousmál se Ramir a pohlédl na Záři, která se k nim vystoupila ze svého kočáru a připojila se k nim.

„Vítejte, princové, princezno! Král vás očekává v trůnním sále. Okamžitě!“ přišel k nim králův osobní sluha.

„Jistě, hned jsme tam,“ zamračil se na něj Ramir.

Sluha jeho zamračený pohled chvíli opětoval svým povýšeným a pak s úklonou odešel.

„Jak já ho nesnáším,“ zamumlal Ramir, než se rozešel do paláce.

Záře i Noční květ ho následovali. Za nimi šli Ramirovi Společníci, Dvorní mladíci a Dvorní dámy. Všichni došli do trůnního sálu, zastavili se před trůny a poklonili se. Vzápětí Noční květ zalapal po dechu, když si všiml postavy stojící stranou.

„Co se děje?“ zeptala se ho šeptem Záře, která ho zaslechla.

„To je Shomarův otec,“ odpověděl jí Noční květ stejně tiše a nervózně se dotkl krčního límce, který měl stále nasazený.

Záři se překvapením rozšířily oči a rychle pohledem zalétla k dané postavě.

„Očekávám od tebe vysvětlení tohoto!“ zahřměl Izir a zamával psaním.

Ramir se znovu zamračil. To psaní poznával, byl to dokument o Shomarově uvěznění.

„Jak sis mohl dovolit uvěznit syna jednoho z nejvýše postavených šlechticů? To si může dovolit pouze král a nikdo jiný. Dokonce ani korunní princ ne!“ soptil dál Izir.

To už Noční květ nevydržel a vyšel zpoza Ramira.

„Bohové, co se ti stalo?“ vykřikla zděšeně Močálnice, vyskočila z trůnu a hnala se k němu.

Když byla u něj, vyděšeně si ho prohlížela a jemně prohmatala jeho obličej. Noční květ se na ni lehce pousmál, než se vymanil z jejího sevření.

„Shomar mě napadl. A skoro zabil,“ odpověděl tiše Noční květ a zahleděl se překvapenému Izirovi do očí.

„Přesně tak. Fyzicky ho napadl, zranil ho a téměř uškrtil. Kdyby nebylo Záře, která mu znovu vdechla do těla vzduch, byl by mrtvý. A proto jsem ho nechal uvěznit. Napadení člena královské rodiny je podle zákonů klasifikováno jako velezrádný čin. Nebo se mýlím?“ navázal na Nočního květa Ramir a hleděl na svého otce vyzývavým pohledem.

„Co? N-no jistě...samozřejmě, že je!“ vykoktal překvapený Izir.

„To je hloupost! Můj syn by něco takového neudělal. Proč by ho napadal nebo mu ubližoval? Vždyť ho miluje! Miluje tě a ty to víš, Roxone! Nechápu, proč tady říkáš něco takového!“ přistoupil k nim Shomarův otec.

„Jmenuje se Noční květ! A jak si dovolujete mu tykat?“ to už se postavil i Ledovec a hleděl na Shomarova otce mrazivým pohledem.

„N-no j-já...“ zakoktal se Shomarův otec a pod Ledovcovým tvrdým a přísným pohledem se přikrčil.

„Vy co? Mluvíte s princem! Neznáte snad protokol nebo alespoň zásady slušného chování?“ útočil na něj dál Ledovec, sešel také ze stupínků vedoucí k trůnům a s ladností šelmy se blížil ke své kořisti.

Shomarův otec před ním couval, hrbil se a koktal různé výmluvy a omluvy. Ramir potlačoval úsměv, docela se touhle scénou bavil.

„Tak dost! Všichni ztichněte!“ zahřměl Izir.

Všichni se na něj podívali a on je přejel rozzlobeným pohledem, až nakonec zakotvil na Ledovci. Ten jen hrdě zvedl hlavu a pomalým důstojným pohledem přešel k Nočnímu květu, u kterého se zastavil a s ledovým klidem se svému manželovi zahleděl do očí. Izir vztekle zaťal čelisti, někdy by svému manželovi nejradši zakroutil krkem kvůli té jeho aroganci a povýšenosti, ale nemohl. Násilí na manželkách či submisivních manželech bylo proti zákonu a ty platily i pro krále. Navíc ho nemohl ani zavrhnout, protože to by pro Ledovce nebyl trest. Jednoduše by odjel zpět do Dotoru, přijal zpět tamější víru a žil si spkojeně až do smrti a ještě by se mu vysmíval.

Raději pohledem přejel ke svému nejstaršímu synovi, který na něj stále vyzývavě hleděl. Skrz zaťaté čelisti se zhluboka nadechl. I když se ženit nechtěl a svou manželku ani manžela nemiloval, na jeho dětech mu záleželo.

„Máte na to svědky? U soudu budou potřeba,“ promluvil po chvíli.

„Ano, otče, máme. Ostatní Společníky, Dvorní dámy i mladíky a také velitele stráží a několik jeho mužů,“ odpověděl Ramir.

„To je výborné. Společníci, Dvorní dámy i mladíci pochází z vysoce postavených šlechtických rodin a jejich slovo bude mít velkou váhu. Stejně je na tom i velitel stráží. Zítra začnou výslechy a poté proběhne soud. Nad tímto již nemám pravomoc, takže můžete odejít. A zkuste si sehnat dobrého právníka, ale pochybuju, že by vám to pomohlo,“ otočil se Izir k Shomarově otci, který jen naprázdno otvíral pusu jako ryba na suchu.

Byl to rozdíl oproti sebejistému a samolibému muži, který sem přišel, aby si na králi vymohl osvobození syna a nyní nevěděl co říct. Jeho syn půjde před soud obžalován z velezrady. A to nebylo dobré, vůbec to nebylo dobré.

„Mohu navštívit syna a promluvit si s ním?“ obrátil se nejistě na krále.

„Povoluji,“ řekl Izir a kývl na svého osobního sluhu, který celou dobu stál tiše v koutě.

„Děkuji, Veličenstvo!“ poklonil se Izir a následoval králova sluhu, který ho vyvedl ze sálu a bludištěm chodeb ho vedl do podzemí, kde byly cely pro vězně.

„Až budete hotoví, zabušte na dveře a my vás pustíme ven. Žádné hlouposti. Jinak budete ubytován v cele vedle,“ zastavil se sluha před bytelnými dveřmi jedné cely.

Shomarův otec přikývl a sluha pokynul strážím, které stály u dveří. Jeden z nich z kapsy vytáhl svazek klíčů a dveře otevřel. Muž vešel dovnitř a vylekaně nadskočil, když se za ním dveře se zabouchnutím zavřely.

„Otče?“ ozvalo se z rohu.

„Shomare, synku!“ vydechl otec a sledoval, jak se Shomar pomalu postavil.

Shomar nemohl uvěřit vlastním očím. Co ho sem před třemi dny zavřeli, tak s nikým nemluvil. Stráže mu sice nosily vodu a dvakrát denně i jídlo, pokud se ta odporná šlichta dala jídlem vůbec nazývat, ale nikdy na něj nepromluvily a to ani když jim nadával, křičel a chtěl vědět, co se chystá. Nyní se vrhnul svému otci do náručí. Ten ho pevně sevřel v objetí.

„Co se mnou bude? Za jak dlouho mě král pustí?“ odstoupil Shomar od otce a zvědavě na něj hleděl.

„Nepustí. Jsi obžalován z velezrady a během pár dní půjdeš před soud. Ale pokusím se sehnat co nejlepší právníky, aby tě hájili. S trochou štěstí se nám podaří zachránit tě před popravou,“ pokusil se na něj otec usmál.

„Vážně tomu věříš? I kdybych unikl popravě, tak smrti ne. Jen je otázka, kdo by byl rychlejší, jestli král, Ledovec nebo Ramir,“ odfrkl s posměšně Shomar.

„Noční květ ne?“ povytáhl otec obočí.

„Ne, na to je příliš hloupý a slabý,“ odpověděl Shomar.

„To si nemyslím. Možná takový býval, ale co se oženil s Ramirem, tak se změnil,“ řekl otec.

„To máš pravdu,“ povzdechl si Shomar.

„Ano a když jsme u něj, co tě to u všech bohů napadlo? Proč jsi ho napadl? A ještě navíc před svědky?“ vypálil otec.

„Prostě jsem vybouchnul, to je celé,“ pokrčil Shomar rameny.

„Ty jsi jen vybouchnul. To je skvělé, tím se všechno mění. Tohle řekni u soudu a okamžitě tě osvobodí,“ zamračil se otec.

„Nevím, co jiného říct. Snad....snad právníci, které zaplatíš, na něco přijdou. A snad se pak dostaneme hodně, hodně daleko. Nechci umřít!“ zajel si Shomar rukou do vlasů a v očích se mu zračilo zoufalství a strach.

„Na něco přijdeme. Jen vydrž, ano?“ objal ho znovu otec.

Shomar se schoulil do otcova objetí a z očí mu vyrazily slzy.

***

Noční květ došel do svých komnat, kde už jeho sluha vybaloval jeho zavazadla. Vyčerpaně se usadil na pohovku, opřel si hlavu o opěradlo a zavřel oči.

„Jste v pořádku, princi?“ Noční květ otevřel oči a pohlédl na Diamanta, který seděl v křesle vedle pohovky a starostlivě na něj hleděl.

„Ano, jsem. Jsem jen ze všeho vyčerpaný,“ povzdechl si Noční květ.

Diamant otevřel ústa, aby něco řekl, ale přerušilo ho otevření dveří. Podíval se ke dveřím, připraven vynadat drzounovi, který se neobtěžoval se zaklepáním a dovolil si vstoupit do komnat prince bez dovolení. Ale slova mu odumřela v hrdle, když se střetl s pohledem Ledovce. Okamžitě vstal a uklonil se. I Noční květ se postavil a uklonil, ačkoliv jeho úklona nebyla tak hluboká jako Diamantova.

„Nechte nás,“ rozkázal Ledovec.

Všichni Dvorní mladíci okamžitě s úklonami opustili komnaty Nočního květa. Stejně tak odešel i Obsidián.

Ledovec se posadil do křesla a pohlédl na Nočního květa, který se usadil zpět na pohovku.

„Tak? Vysvětlíš mi to?“ zeptal se.

„Co přesně?“ odpověděl otázkou Noční květ, zatímco srdce se mu rozbušilo na poplach.

„Nedělej ze sebe hlupáka. Moc dobře víš, co myslím,“ zamračil se Ledovec.

Noční květ nervózně polkl, nechtěl Ledovci nic říkat. Už dost na tom, že se se vším svěřil Ramirovi a Záři.

„Omlouvám se, ale tohle se vás netýká. Týká se to mě a mého manželství. A s Ramirem už jsme spolu o všem mluvili a vyřešili to mezi sebou,“ posbíral nakonec odvahu.

Ledovec přimhouřil oči.

„Tvá odvaha hraničí až s drzostí. Tohle by sis ke mně neměl dovolovat, spíš bys měl se mnou vycházet v dobrém,“ promluvil tiše.

„Nechtěl jsem být drzý. Ale jediné co vám řeknu, že Ramirovi jsem nikdy nebyl nevěrný. Ostatní není důležité,“ řekl Noční květ.

„Ano, to vím. Kdybys totiž byl nebo bych měl jen podezření, pak už by se tě dávno zbavil. Ale myslím si, že ten Shomar nebyl jen soused, že?“ hleděl na něj Ledovec podezřívavě.

Nočnímu květu se rozšířily oči a šokovaně na Ledovce hleděl. Ten se na něj usmál, ale nejednalo se o příjemný úsměv.

„Byl něco víc. Řekni, dostal můj syn už použité zboží?“ pokračoval Ledovec.

„Co? Ne. Do manželství jsem vstoupil neposkvrněný a jediný muž který mě měl, je Ramir. On je první a jediný,“ vyskočil Noční květ na nohy.

„Dobrá, to rád slyším. Ale i tak si toto tvé tvrzení ověřím a pokud zjistím, že je to lež, pak...“ nechal Ledovec větu nedokončenou.

Noční květ od něj vystrašeně ucouvl a v hlavě se mu začaly míhat představy všech hrůz, co by mu mohl Ledovec provést.

„Není to lež. Celý můj život byl počestný. Dodržoval jsem veškeré zákony, ty světské i boží. Shomar byl nejlepším přítelem mého bratra a vždy se ke mně choval hezky. Vlastně jsem ho považoval i za svého přítele. A ano, chtěli jsme se vzít, ale nikdy nedošlo k ničemu nevhodnému. Proběhly námluvy, ale můj otec ten sňatek odmítl. Nemáte mě tedy z čeho obviňovat,“ Noční květ se celý třásl a sám nevěděl zda strachem nebo vztekem.

„Jak jsem řekl, ověřím si to. Ačkoliv po tomto tvém výstupu si myslím, že opravdu nejspíš nic nezjistím. Jen mi řekni, miluješ mého syna?“ Ledovec zůstal klidný a nadále Nočního květa propraloval pohledem.

„Miluju svého manžela,“ řekl Noční květ.

„Dobrá. To mi stačí. Prozatím,“ vstal Ledovec z křesla a měl se k odchodu.

„Ramir je pro mě ten jediný,“ zašeptal Noční květ a zahleděl se do země.

Ledovec se po této otázce zastavil u dveří a ohlédl se na něj. Chvíli Nočního květa sledoval, jak sedí na pohovce a hledí do země a usmál se. On o pocitech Nočního květa nepochyboval. Odvrátil se od něj, otevřel dveře a odešel.

Noční květ si po jeho odchodu oddychl. Ale poslední chvíle ho vyčerpaly ještě více než už byl. Nyní byl rozpolcený mezi touhou jít si lehnout a odpočinout si a touhou zajít za svým manželem a načerpat útěchu z jeho přítomnosti. Ale nebyl si jistý, zda by ho Ramir teď přijal. Sice se k němu choval hezky, ale přesto z něj cítil jistý odstup. Povzdechl si a zašel do své ložnice. Na chvilku si lehne a odpočine si.

Ostatně neměl se čeho bát. Ledovec neměl šanci zjistit na něj cokoliv, protože po celý svůj život byl čestný a počestný. S touto myšlenkou zavřel oči a během chvilky usnul.