Noční květ - kapitola 19 - konec

Ledovec stál uprostřed svých komnat a s přimhouřenýma očima poslouchal zprávy od dvou mužů, jeho nejlepších špehů.

„Takže jste nic nezjistili?“ zeptal se po pár minutách.

„Ne, žádný skandál. Nikdy neodhodil ani pecku z ovoce, natož aby provedl něco horšího. Měl hodně nápadníků, ale všechny námluvy a žádosti o ruku proběhly dle zvyklostí. A ten mladík, Shomar, se s ním sice setkával osobně, ale od jistého věku pouze v přítomnosti členů rodiny. Nikdy spolu nic neměli, dokonce se ani nepolíbili. Noční květ vstoupil do manželství neposkrvěný a první muž, který ho poznal důvěrněji a který ho připravil o nevinnost byl princ Ramir. A podle načich zjištění nebyl princi Ramirovi nikdy nevěrný. A neponičil svou pověst ani jinak,“ řekl první z mužů.

„To ano. Ostatně kdyby nebyl manželem prince, tak bych si ho vzal sám. Tak dokonalá a překrásná bytost se jen tak nenajde,“ zasmál se druhý.

Ledovec se na něj zamračil, ale nic neřekl, na neomalenost svého špeha si už zvykl. A ten muž byl ve své práci vskutku nepřekonatelný. Uměl vyhrabat i tu nejvíce ukrytou špínu.

„Dobrá. Jsem spokojen. Nyní můžete jít,“ mávl na svého sluhu, který oběma mužům dal nadité váčky a odváděl je ke dveřím.

„S vámi je radost obchodovat,“ otočil se s úšklebkem druhý špeh u dveří, když nakoukl do váčku a u jedné zlaté mince za pomocí zubů vyzkoušel její pravost.

Ledovec ho propálil pohledem, zatímco muž se na něj jen znovu ušklíbl a s pochechtáváním konečně odešel.

Ledovec přešel na svou terasu a spokojeně se usadil v křesle a vzal si ze stolku číši s vychlazenou ovocnou šťávou. To už se do jeho komnat vrátili jeho Dvorní mladíci, kteří do té doby čekali na chodbě. U zpráv špehů nikdy nebývali. Začali se věnovat svým záležitostem, zatímco Ledovec spokojeně popíjel a z sledoval mraky plující po obloze. Tedy až do chvíle než se nad ním objevila statná postava jeho nejstaršího syna, který na něj vražedně shlížel.

„Ramire. Posaď se,“ usmál se Ledovec a ukázal na prostornou lavici.

„Ne, neposadím. Přišel jsem si s tebou promluvit,“ založil si Ramir ruce na hrudi.

Ledovec jen povytáhl obočí.

„Nech Nočního květa na pokoji,“ zavrčel Ramir.

„Nic mu nedělám a ani to nemám v plánu,“ upil Ledovec ze své číše.

„Ty víš jak to myslím. Nebo si myslíš, že nevím, že jsi na něj vyslal své špehy, aby na něj vyhrabaly špínu? Nelíbí se mi to. A proto ti na rovinu říkám, nepleť se do mého manželství! Problémy mezi námi jsou opravdu jen mezi námi a my si je vyřešíme sami. Tebe k tomu nepotřebujeme,“ vyštěkl Ramir.

„Neštěkej na mě. Jen mám o tebe starost. Chci abys byl šťastný a v posledních dnech moc šťastně nevypadáš. Proto jsem se rozhodl tvého manžela prověřit,“ odvětil Ledovec.

„Manžela kterého jsi mi vybral ty. Copak sis ho neprověřil už tehdy? Měl jsem dojem, že ano. Tak toho teď nech. V manželství se občas nějaké problémy a hádky vyskytnou. A my si je vyřešíme sami. Tak to manželé dělají, řeší vše mezi sebou,“ mračil se dál Ramir.

„Ach, můj chlapeček dospěl. Jen chci, abys měl šťastné a spokojené manželství,“ vstal Ledovec a položil své dlaně na Ramirovy tváře a natáhl se, aby ho mohl políbit na čelo.

Ramir se nechal, ale zlost z něj nevyprchala.

„Mé manželství je spokojené. Tak do něj nešťourej. Noční květ totiž není jako ty,“ otočil se Ramir k odchodu.

„Jak to myslíš?“ zarazil se Ledovec.

„Víš, jak to myslím. Mluvím o tvém milenci, který se za tebou noc co noc přikrádá tajnou chodbou a ani nechci vědět, co vše pak spolu provozujete,“ otočil se k němu zpátky Ramir.

Ledovec vytřeštil oči a měl pocit, jako by se mu zastavilo srdce.

„Copak? Myslel sis, že jsi jediný, kdo tady má své špehy?“ posmíval se Ramir.

„Ja-jak dlouho?“ vykoktal Ledovec.

„Jak dlouho o tvé nevěře vím? Už dost dlouho. Vlastně to zjistil Mar a řekl mi to,“ odpověděl Ramir.

Ledovec se šokovaně posadil.

„Mar to věděl? To je příšerné. A neměl jsi to vědět ani ty. Ví to ještě někdo?“ podíval se na něj Ledovec se slzami v očích.

Za tohle se tak styděl. Za to že neodolal pokušení a přijal do své postele palácového kováře. Do své postele a do svého těla. A nyní byl jeho stud ještě větší, když zjistil, že jeho nejstarší synové o jeho poklesku věděli.

„Ne, neví. A ani vědět nebude. Ani já ani Mar jsme to nikdy nikomu neřekli a já to ani nikomu neřeknu. Jen nech Nočního květa být, ano?“ dřepl si Ramir před něj a vzal Ledovcovy ruce do svých.

„Tak dobrá, nechám. Mí špehové na něj stejně nic nezjistili. Ani před svatbou ani teď. A vím, že mi to teď možná neuvěříš, ale opravdu jsem si ho oblíbil,“ pousmál se na něj Ledovec.

„To rád slyším. Ale řekni mi, proč?“ zjihl Ramir.

Zlost ho již opustila a nyní byl spíše zvědavý. Nehodlal samozřejmě Ledovcovu nevěru prozradit, ale i tak chtěl vědět, co k ní Ledovce vedlo.

„Sám víš, že mé manželství s tvým otcem není zrovna šťastné. Bylo spíše politické než co jiného a jeden druhým opovrhujeme. A navíc tvůj otec není v ložnici zrovna něžný. Spíš je hrubý a sobecký. Vždy mu šlo jen o jeho uspokojení a já mu byl lhostejný. Nejednou mi i ublížil. Toužil jsem po někom, kdo by mi dal trochu něhy a dal mi pocítit, že jsem chtěný a žádoucí. A ten kovář se mi dvořil pokaždé, když jsme se setkali. Usmíval se na mě, říkal mi hezké věci, dokonce mi dával dárky. Třeba pro mě ukoval železnou růži nebo ozdobný železný rám k mé posteli. A já mu podlehl. Řekl jsem mu, jak se nepozorovaně dostane do mé ložnice a když tam poprvé přišel, byl jsem jako v ráji. Pečoval o mě jako o ten nejdražší a nejkřehčí poklad. Byl tak něžný a já se cítil tak úžasně a tak jsem mu řekl, že může přijít znovu a on přišel. A pak znovu a znovu až se z toho stal zvyk. Nyní už si neumím představit, že bych ho neměl,“ sklopil Ledovec oči.

„Miluješ ho?“ zeptal se Ramir tiše.

„Popravdě ano. A s čistým srdcem mohu říct, že i on miluje mě,“ podíval se na něj Ledovec.

„Takže jsi s ním šťastný?“ ptal se Ramir dál.

Ledovec jen přikývl. Ramir vstal a přešel k zábradlí terasy. Zahleděl se do dáli a přemýšlel. Nikdy netušil, že se Ledovec takto cítí. Vždy působil tak silně a sebejistě, chvílemi i bezcitně, ale v nitru byl hluboce nešťastný. Ramir zavřel oči a zhluboka se nadechl.

„Jak jsem řekl už předtím, nic neprozradím. Přeju ti, abys byl šťastný a pokud to má být s kovářem, tak ať. Já tě soudit nebudu, to nechám na bozích,“ řekl.

„Bohové to snad pochopí,“ odpověděl tiše Ledovec.

„Ano, jistě to pochopí,“ přešel k němu Ramir a objal ho.

Ledovec vydechl a schoulil se v synově objetí. Byl rád, že ho syn nezavrhl. Ustojí všechno, co mu život nadělí, ale kdyby ho zavrhlo vlastní dítě, to by nezvládl. Už tak pro něj bylo hrozně těžké, když jeho nejstarší syn zemřel, jeho zoufalství tenkrát bylo téměř nesnesitelné a jen vědomí, že má další děti, o které se musí postarat, ho postavilo znovu na nohy.

Ramir svého rodiče objímal ještě pár minut, než ho pomalu pustil a opustil jeho komnaty. Pomalu šel ke svým komnatám.

„Ramire?“ Ramir se zastavil u dveří do svých komnat a otočil se.

Kousek od dveří do jeho komnat stál Noční květ se svými Dvorními mladíky a nejistě na něj hleděl. Ve svém zamyšlení si jich vůbec nevšiml.

„Mohu s tebou mluvit?“ přistoupil k němu Noční květ.

„Jistěže můžeš. Pojď,“ vstoupil Ramir do svých komnat a Noční květ se svými Dvorními mladíky ho následoval.

Uvnitř Ramirových komnat se Dvorní mladíci, kteří měli manžele mezi Ramirovými Společníky, se ihned přesunuli k nim a začali si povídat nebo se objímat. Zbytek se rozptýlil po komnatách a bavili se mezi sebou.

Zato Ramir a Noční květ se ihned přesunuli do Ramirovy ložnice.

„Tak o čem jsi chtěl mluvit?“ zeptal se Ramir, když za nimi zavřel dveře.

„O tom jak to bude dál. Jak bude vypadat naše budoucnost?“ podíval se na něj Noční květ.

Ramir si jen povzdechl a posadil se na kraj své postele.

„Já nevím,“ přiznal.

Noční květ se posadil vedle něj a v očích mu problesklo zklamání.

„Takže to bude takhle?“ zeptal se tiše.

Ramir se na něj tázavě podíval.

„Už nebudeme schopní spolu ani mluvit? Budeme se ignorovat a vzájemně se vyhýbat? Kromě nocí kdy si mě zavoláš, abychom oba dostáli svým manželským povinnostem. A pak co? Rychlé a neosobní uspokojení, které se nebude moct nazývat milováním a já pak okamžitě odejdu. Tohle nechci Ramire. Nechci aby se naše manželství změnilo na manželství tvých rodičů,“ Nočnímu květu se oči zalily slzami.

„Ani já to nechci,“ vykřikl Ramir a hlavou mu proběhl rozhovor s Ledovcem, který se odehrál jen před pár okamžiky.

„Moc bych si přál, aby to bylo tak jako před tím,“ špitl Noční květ.

„I já bych si to přál, ale nejsem si jistý, jestli je to možné. Nejsi takový, jaký jsem si myslel, že jsi,“ odvrátil Ramir pohled.

„Stejně jako ty,“ odvětil Noční květ.

„Já ti nic netajil. Vždy jsem k tobě byl upřímný,“ Ramir rozzlobeně vstal a propaloval Nočního květa pohledem.

I Noční květ se postavil a pevně Ramirovi pohled opětoval.

„Skutečně Ramire? Pamatuješ si, jak jsi mi vyprávěl o slibu, který jste si dali ty a tvůj bratr. Ten o tom jak se budete chovat ke svým manželům a manželkám? Dodržoval jsi to, jen dokud ses nedozvěděl, že mám tajemství. A to navíc takové, které pro naše manželství nic neznamenalo. Alespoň pro mě ne. A protože pro mě bylo bezvýznamné, tak jsem ti o něm neřekl. Jenže ty to zveličuješ. Místo aby ses mě pokusil pochopit nebo se o tom se mnou alespoň bavil a snažil se to vyřešit, tak mě od sebe odstrkuješ. A to mě mrzí, protože jsem si o tobě myslel že jsi vyspělý, laskavý a chápavý. A mýlil jsem se. Vůbec takový nejsi. Chováš se spíš jako dítě, které se utíká schovat za matčinu sukni, protože se něčeho zaleklo,“ řekl Noční květ.

„Jak se opovažuješ?“ Ramir se třásl vztekem.

„Opovažuji se jako tvůj manžel. Chci to mezi námi vyřešit a mít zpátky manžela, kterého miluju. I s jeho chybami,“ přistoupil k němu Noční květ a vzal jeho ruku a na její hřbět vtiskl lehký polibek.

Ramir vydechl a vztek ho opustil.

„Nesvěřil ses mi proto, že to pro tebe bylo bezvýznamné? Že Shomar je pro tebe bezvýznamný?“ zeptal se Ramir.

Noční květ souhlasně přikývl.

„A je to jediný důvod?“ pokračoval Ramir.

„Ne. Ten další důvod je ten, že jsem Shomara stále vnímal jako přítele z dětství. Ale to je vše. Možná jsem ho kdysi miloval, ale to už je dávno. Teď miluju tebe, svého manžela, jediného muže, kterému patřím,“ hleděl na něj Noční květ.

Ramirovo srdce se zachvělo.

„Bál jsem se, že jsi se mnou jen z povinnosti a že stále miluješ jeho a proto jsi mi vše tajil. A to mě bolelo,“ přiznal se Ramir.

„Ne, tak to není. Nemiluju ho, už ne. Mé srdce patří tobě. Stejně jako má mysl, duše i tělo,“ zašeptal Noční květ.

Ramir na něj hleděl a cítil se rozporuplně. Na jednu stranu ho chtěl strhnout do své náruče, na vše zapomenout a pomilovat ho a na druhou stranu odmítal uvěřit, že už k Shomarovi nic necítí.

Noční květ vycítil, že je Ramir na váhách a znovu se chopil jeho ruky a přiložil si ji na hruď, kde mu pod kůží bilo srdce.

„Cítíš ho? Stačí jediné tvé slovo a sám jeho tlukot ukončím,“ zašeptal a vtiskl Ramirovi polibek do koutku úst.

„To nechci. Chci aby tlouklo. Aby tlouklo pro mě. Protože to mé bude tlouct pro tebe. A pro Záři,“ pousmál se Ramir, sklonil se a lehce Nočního květa políbil.

Noční květ zasténal, přitiskl se k manželovi a zavřel oči, ze kterých se spustily slzy. Ramir je okamžitě slíbal a držel manžela v objetí.

„Nebude to lehké, ale budeme se snažit, aby naše manželství bylo zase šťastné jako dřív,“ zabroukal Ramir.

„Víc si nepřeju,“ odpověděl Noční květ a pohlédl svém manželovi do očí.

„Dovolíš mi milovat se s tebou?“ zeptal se Ramir.

Noční květ se rozesmál. Ano, čeká je dlouhá cesta, ale jejich manželství není ztraceno a ta naděje ho hřála u srdce. Pro tuto chvíli byl šťastný. Stejně jako Záře, která stála ve dveřích ložnice a s úsměvem je oba sledovala. Přišla sem, aby Ramirovi oznámila šťastnou novinu, ale nyní pomalu vycouvala. Nechtěla ničit tuto chvíli a ostatně na oznámení této zprávy má času dost. S úsměvem odešla z Ramirových komnat a zamířila do zahrad. Chtěla se projít a užít si krásný den. Zasmála se a šťastně se zatočila. Ano, vše bude dobré. Nakonec.