Plachty naděje - kapitola 2

Parta pirátů rozjařeně opustila hostinec a za hlasitého smíchu mířila k přístavu.

„Přísahám, že je to pravda,“ smál se už na pohled nejstarší z nich, čas mu do tváře vryl vrásky a vlasy i knír pokryl stříbrem.

„A my ti to věříme, Gilberte,“ zasmál se blonďatý muž, který měl většinu svých dlouhých vlasů stažené v koňském ohonu až na ofinu, která mu spadala z čela a zakrývala mu levé oko.

Gilbert jen mávl rukou.

„Jen ho nech, Mikeu,“ zasmál se další blonďák, který vypadal stejně jako Mike, jen jeho vlasy byly ostříhané nakrátko.

„Nic mu nedělám, Micku,“ vzal ho Mike kolem ramen.

Mick jen protočil oči.

„Nechte toho, dvojčata,“ zavrčela na ně jediná žena z celé skupiny.

Oba muži na ni pohlédli nevinnými pohledy. Drobná brunetka jen protočila očima a raději přidala do kroku a zařadila se mezi Gilberta a vysokého svalnatého černocha.

„Nenech je, aby tě rozčilovali Anette,“ usmál se na ni černoch a lehce ji pohladil po paži.

Anette se na něj s úsměvem podívala.

„Jackie má pravdu. Nestojí to za to. Až ti dva dostanou rozum, tak já vystoupám na nebe a usednu na trůn vedle Boha a budu vládnout Zemi i Nebi,“ zašklebil se dobromyslně Gilbert.

„Hej,“ ozvala se dvojčata dotčeně a tím rozesmála celou skupinu.

„Já bych šel ještě tančit. Tančit a pít,“ zvolal další blonďák.

„To se to někomu mluví,“ zasmál se Mike.

„Jdi ty pískle. Ještě ti teče mlíko po bradě a chtěl bys dovádět?“ rozcuchal mu Mick vlasy.

„Nechte si toho,“ ohradil se blonďák a probodl dvojčata nasupeným pohledem.

„Tak se nezlob, bratříčku. Jen máme starost. Nezapomeň, že jsi ještě dítě,“ poplácal ho Mike po rameni.

„Nejsem dítě. Je mi už patnáct,“ durdil se blonďáček.

„No jo, já zapomněl. Malý Henry je už velký chlap,“ zašklebil se na něj statný holohlavý muž se stříbrnou náušnicí v uchu.

„Ty taky, Joe?“ Henry zněl zklamaně, dost na tom, že si z něj utahovali jeho bratři, to se k nim musí přidávat i ostatní?

„Nevšímej si jich. Jsi mnohem šikovnější než byli oni ve tvém věku. A až zestárneš a budeš tak starý jako jsou oni teď, pak je všechny předčíš,“ promluvil pirát indického původu a povzbudivě se na mladíka usmál.

„Einar má pravdu,“ přitakal Gilbert a Jackie i Anette souhlasně kývali hlavami.

„Tedy nechci sýčkovat, ale měli bychom přidat do kroku, abychom se stihli do rána alespoň trochu vyspat. Zítra nás čeká každodenní dřina a odpočinek bude vzácný,“ promluvil hnědovlasý nakrátko ostříhaný muž, který šel v čele skupiny a doteď nepromluvil.

„Přesně tak, Frede. Když budeme ospalí, tak kapitán bude rozzlobený. A to by nebylo dobré,“ ozval se poslední člen skupiny, malý mužík s pisklavým hlasem a hnědými rozcuchanými vlasy dosahujícími k čelistem.

„Nebuď tak ustrašený, Bobby,“ vyplázl na něj jazyk Mike.

„Jo, nebo tě přejmenujeme na sraba Bobbyho,“ přidal se Mick.

„Nechte ho. Má pravdu,“ promluvil Fred a přidal do kroku.

Ostatní ho napodobili a také zrychlili. Brzy se tak ocitli na lodi.

„To je divné. U kapitána se ještě svítí,“ podotkla Anette.

„Jak to sakra víš?“ zamračil se Joe.

„Vidím světlo pode dveřmi,“ ukázala Anette na malý blikotající proužek světla pode dveřmi.

„To je opravdu divné,“ zamračil se Jackie.

„Zkusím zjistit, co se děje,“ rozhodl se Gilbert a zamířil ke dveřím kapitánovi kajuty.

Než k nim ale stačil dojít, dveře se samy otevřely a z nich vyšel kapitán. Ale ne sám, za krk držel neznámého mladíka.

„Už jste tady? Výborně, to se hodí,“ usmál se kapitán a táhl mladíka na palubu.

Ten se zkoušel vymanit a vyděšeně těkal očima po členech posádky. Ti zase těkali pohledem mezi ním a svým kapitánem.

„Dnes jsem našel tohoto malého zlodějíčka ve své kajutě. Snědl mi večeři a pak se rozhodl prospat v mé posteli. To je nevýslovná drzost, co?“ zasmál se kapitán.

Členové posádky si začali vyměňovat pohledy, žádný ale nepromluvil.

„Ale to není vše. Má u sebe velmi kvalitní hudební nástroje. Housle a flétnu. Tím by mohl zaplatit a odejít. Ale on se jich nechce vzdát. Tak co s ním mám udělat?“ usmíval se dál Darius.

„To je jasný. Nakrmte jím žraloky,“ vykřikl Joe a hrůzostrašně se zašklebil.

„Ne, prosím!“ zaúpěl mladík a po tvářích se mu rozběhly slzy.

„Ne, zabít ho by bylo příliš kruté. Vždyť neprovedl nic strašného. Ušetřete ho kapitáne!“ promluvil Einar a ostatní ho podpořili hlasitými výkřiky.

„Dobrá. Jsou tedy dvě možnosti. Buď tebou nakrmím žraloky nebo zůstaneš zde, staneš se součástí posádky a způsobenou škodu si odpracuješ,“ obrátil se Darius na mladíka.

Ten se zklidnil a i když byl stále trošičku vyděšený, upřel svůj pohled do kapitánových očí.

„A dostanu zpátky svoje nástroje?“ pípnul tichounce.

„Až odpracuješ svoji škodu,“ odpověděl Darius.

„Pak souhlasím, zůstanu tady,“ řekl mladík.

„Dobře ses rozhodl. Ale jedno si pamatuj. Nesnáším, když je moje posádka zanedbaná. Gilberte, zařiď ať se vykoupe a dej mu nové šaty. Jo a spát bude u mě,“ rozkázal Darius, pustil mladíka a vrátil se do své kajuty.

„Jistě, kapitáne,“ zamumlal Gilbert a zvědavě mladíka pozoroval.

„Nanosíme vodu z nejbližší studny, aby ses mohl umýt. Ale bude studená, nemáme čas ji ohřívat,“ promluvila Anette a kývla na muže.

„Se mnou tedy nepočítejte. Kvůli nějakému zlodějíčkovi se namáhat nebudu. Jdu spát,“ zavrčel Joe a vztekle odešel do podpalubí.

„Jak se vlastně jmenuješ?“ přitočil se Henry zvědavě k mladíkovi.

„Beaufort,“ podíval se na něj Beaufort a lehce se usmál.

Druhý mladík mu byl sympatický.

„Já jsem Henry. Kolik ti je?“ zeptal se Henry.

„Šestnáct,“ odpověděl Beaufort.

„Ach jo, takže jsem zase nejmladší. Mě je teprve patnáct,“ zachmuřil se Henry.

„No mezi námi není tak velký věkový rozdíl. Možná bychom mohli být přátelé,“ navrhl nesměle Beaufort.

„Tak jo. Přátelé,“ rozzářil se Henry.

„Henry, tak pojď,“ zavolal na něj Jackie.

Henry na Beauforta mrkl a odběhl k ostatním. Beaufort se posadil k zábradlí, kde se k němu připojila Anette. Ostatní ji přemluvili, aby s nimi nechodila a aby místo toho zůstala s chlapcem.

„Takže ty jsi Beaufort,“ promluvila.

„Ano, paní,“ odpověděl Beaufort a v té chvíli mu zátylkem projela ostrá bolest, když mu Anette vlípla pohlavek.

„Žádná paní. Jsem Anette. Ještě jednou mi řekneš paní nebo madam nebo nějak podobně a bude to bolet mnohem víc, jasné?“ zavrčela Anette.

„Ano, pa...chci říct Anette,“ opravil se Beaufort a Anette s úsměvem nechala klesnout ruku, kterou zvedla, aby mohla chlapci dát další pohlavek.

„Výborně. Evidentně jsi učenlivý. No, to tady budeš potřebovat. Ale neboj, nebudeš se mezi námi mít špatně. Naopak. Všichni jsme tady přátelé a staráme se jeden o druhého a od teď se budeme starat i o tebe a ty o nás,“ usmála se.

„Všichni by asi nesouhlasili,“ podotkl Beaufort a zaťukal na dřevo paluby.

„Myslíš Joa? Neboj, i on se o tebe bude starat. Jen si na tebe musí zvyknout a to bude chvíli trvat. V přítomnosti cizích lidí, které nezná, se necítí příjemně, ale až tě pozná a zvykne si na tebe, pak bude tvůj největší ochránce, věř mi,“ usmívala se na něj Anette.

Beaufort pouze přikývl.

„Jdu ti najít nějaké oblečení. Pokud vím, při přepadení poslední lodě jsme vzali i truhlici, kde byly košile. Snad tam najdu i kalhoty a boty,“ vstala Anette a zamířila do nejspodnější části podpalubí, kde měli ukrytou kořist.

Netrvalo dlouho a našla truhlu, o které mluvila a začala se jí prohrabovat. Ke svému překvapení tam opravdu kromě košil našla i kalhoty a boty. Vzala několik košil i několikery kalhoty. Chlapec se přeci jen nemohl mít jen jednu košili a jedny kalhoty, musel se také převlékat a mít co nosit, až si nošené vypere. Boty ale našla jen jedny.

„No snad ti to bude,“ zamumlala si pro sebe a s náručí plnou oblečení se vrátila na palubu.

Tam už chlapi nosili džbery s vodou a nosili je do kajuty prvního důstojníka, což byl Gilbert.

„Je příliš chladno než aby ses koupal venku. Půjčím ti proto na tu chvíli svou kajutu,“ usmíval se Gilbert na Beauforta.

Ten mu poděkoval a přemýšlel. O pirátech toho slyšel hodně, ale tito lidé se k němu zachovali se velice mile a zdáli se přátelští. Možná že piráti nejsou tak strašní, jak se o nich povídá.

„Tady. Našla jsem košile i kalhoty. Ale boty budeš mít jenom jedny,“ podala mu Anette svůj úlovek.

„Moc ti děkuji. Jednou vám to všechno splatím, slibuju!“ podíval se Beaufort na Gilberta i Anette.

„Co bys splácel? Jsi teď jeden z nás a postarat se o tebe je naším právem i povinností,“ zasmál se Gilbert.

„Přesně. A já ti pomůžu při koupeli. Sám si záda neumyješ,“ přitočil se k nim Henry a začal Beauforta postrkovat do Gilbertovi kajuty.

Zavřel za nimi dveře a s úsměvem se otočil k Beaufortovi, který se zvědavě rozhlížel.

„Je to tu jiné, než u kapitána,“ poznamenal.

Kajuta byla mnohem menší než kapitánova a prostší. Bylo tu jen jednoduché lůžko, menší skříň a truhla. Vedle postele navíc nyní stála menší káď naplněná vodou.

„No jo, dá přeci rozum, že kapitán má vždy to nejlepší, ne?“ pokrčil Henry rameny.

„Hm,“ zabručel Beaufort a začal se svlékat.

Zadrkotal zuby, když se usadil ve studené vodě. Káď byla opravdu malá, i takový drobek jako on se musel notně krčit, aby se do ní vůbec vešel.

„Tady,“ podal mu Henry mýdlo.

Beaufort si ho s díky převzal a začal se pořádně drhnout. Po chvíli mýdlo dal Henrymu, který mu vydrhl záda.

„Co je to?“ zeptal se, když si při předávání mýdla všiml něčeho zvláštního u Henryho zápěstí.

„Co? Tohle?“ vyhrnul si Henry rukáv a ukázal Beaufortovi obrázek slunce zapadajícího za moře s ptáky letícími pryč.

„Jo, tohle. Co je to?“ Beauforta obrázek zaujal.

„Říká se tomu tetování. Je to poznávací znak pirátů, každý nějaké má. I když každý má jiné a na jiné části těla. Já ho mám u zápěstí. Ale může být i na předloktí, na hřbetu ruky a prstech, na pažích, ramenou, zádech, hrudníku a dokonce i na obličeji nebo krku. To je nejčastější. Ale znám i piráty, kteří ho mají na nohách. Ačkoliv to se týká spíš žen,“ vysvětlil Henry.

„Ženy to mají také? Takže i Anette?“ kulil Beaufort oči.

„Jo. A docela velké. Má vytetované lístky s květy. Její tetování začíná nad levým loktem a táhne se až ke klíční kosti. Možná ti ho ukáže, když ji hezky poprosíš,“ zasmál se Henry a vrátil Beaufortovi zbytek mýdla.

Ten ho rozetřel v dlaních a začal si mýt vlasy.

„Skloň hlavu,“ řekl mu Henry, když Beaufort ve vodě opláchl ruce.

Beaufort ho poslechl a Henry mu ze džberu, který stál vedle kádě vylil na hlavu vodu, aby spláchl zbytky mýdla. Poté Beaufortovi podal bavlněné plátno, aby se mohl usušit.

„Hřeben asi nemáš, co?“ podíval se na něj Beaufort a odhodil zcuchané vlasy z obličeje.

„Mám. A máš štěstí. Nedávno jsem si koupil hned dvě celé sady hřebenů a kartáčů. Jednu ti věnuju,“ zasmál se Henry a vyběhl z kajuty.

Beaufort jen zamrkal ale pak se natáhl po oblečení, které mu dala Anette a vybral jednu košili a kalhoty. Když si je oblékl, s potěšením zjistil, že mu oblečení padne jako ulité. I boty mu seděly. To už se vrátil Henry a podal mu kožené plátno, ve kterém byly za poutka přichyceny různé hřebeny a kartáče.

„Moc ti děkuju! Jednou ti tvou laskavost oplatím,“ usmál se na něj Beaufort a vybral jeden kartáč, kterým si následně začal česat vlasy.

„Nemáš zač! Přátelé si přeci pomáhají a členové pirátské posádky taky. A ty jsi obojí,“ usmíval se Henry.

„Henry? Musím si taky nechat udělat tetování?“ zeptal se Beaufort nejistě.

„Nemusíš. Ale měl bys, když jsi teď jeden z nás. Navíc hodláme plout do Tortugy a po cestě potkáme jiné piráty. Když budeš mít tetování, dáš jim najevo, že jsi jeden z nás a budou se k tobě chovat jinak, než když tě budou považovat za zajatce nebo dokonce otroka, protože bys byl bez tetování,“ zamyslel se Henry.

Beaufort nasucho polkl. Stal se členem posádky a tím i pirátem. Sice ne dobrovolně, ale stal. Navíc piráti, o kterých se říkalo, jak jsou zlí a krutí, se k němu zachovali mnohem lépe než lidé, kteří o sobě prohlašovali, že jsou poctiví a čestní a dobří křesťané.

„Nechám si ho udělat. Ale nevím, komu o to říct?“ podíval se na Henryho.

„Nejlepší tetování tady dělá Joe. Ale jestli chceš, tak bych ti mohl nějaké udělat i já. Jsem v tom docela dobrý,“ řekl Henry.

„Byl bych radši, kdybys to byl ty,“ odpověděl Beaufort.

„To mě těší. Ale dneska ne. Jsem už příliš unavený. Udělám ti ho zítra k večeru, ještě než slunce zapadne. Do té doby si můžeš vymyslet motiv a taky jaké bys chtěl mít barvy,“ uculil se Henry.

Sice neuměl míchat barvy, takže bude muset říct o pomoc Joovi, ale to určitě nebude problém.