Plachty naděje - kapitola 8

Beaufort se ráno probudil, když jím někdo zatřásl. Otevřel oči a uviděl nad sebou stát Henryho, který na něj zíral dosti překvapeně.

„Co tady děláš?“ zeptal se ho Henry.

„Ještě před chvílí...jsem spal,“ odpověděl Beaufort a posadil se.

„Tys jedl ve spánku vtipnou kaši? Myslel jsem, proč spíš tady? Kapitán přece řekl, že budeš spát u něj,“ Henry byl z toho, že svého kamaráda našel spát v houpací síti v podpalubí s ostatními, zmatený.

„Jo, no...totiž...večer k něčemu došlo...a já....nedokázal jsem...,“ Beaufort si přitáhl kolena k hrudi a objal je, zatímco do očí mu znovu vhrkly slzy.

Henry překvapeně zamrkal a nevěděl, co říct. Ohlédl se, místnost byla prázdná. Všichni už byli vzhůru a pracovali nahoře na palubě. Podíval se znovu na Beauforta a vlezl k němu na houpací síť.

„Co se stalo?“ zeptal se tiše.

Beaufort popotáhl a v příští vteřině se rozpovídal. Popsal Henrymu co se stalo předchozí večer a jak se Darius zachoval.

„...chápeš? Když jsem mu řekl o svém největším přání, tak ho označil za hloupost. Jak bych mohl být s mužem, který mě chce jen kvůli svému chtíči? A navíc jsem příšerný člověk, protože to všechno vykládám tobě i přesto, že vím, co ke kapitánovi cítíš. Já....“ Beaufort už ten nával emocí nevydržel a rozplakal se.

„To nic, to nic, šššš,“ Henry vzal drobného černovláska do náruče a konejšil ho.

Beaufort se v náručí kamaráda uvolnil a nechal se konejšivě houpat.

„Jsem hloupý, že?“ zamumlal po chvíli.

„Ne, nejsi. Jsi moc krásný a chytrý. Jistě brzy najdeš někoho, kdo bude schopen tě ocenit a kdo ti splní tvůj sen,“ oponoval mu Henry.

Beaufort se vzlykavě uchechtl a setřel si slzy.

„Správně. A teď se usměj,“ ušklíbl se dobromyslně Henry a pustil černovláska z náručí.

Beaufort se skutečně usmál a oba slezli ze sítě a vydali se nejdřív do kuchyně, aby se nasnídali a pak na palubu, aby se zapojili do pracovního procesu.

***

Darius celý den chodil zamračený jako kakabus a na všechny se utrhoval. Nejenže se špatně vyspal, ale ten černovlasý zmetek se neobtěžoval za celou noc ani ukázat. Nakonec se dozvěděl, že spal v podpalubí a to navzdory jeho příkazu, že bude spát v jeho posteli. S ním. Co si o sobě ten kluk myslel, ksakru? Že může beztrestně ignorovat jeho příkazy? To tedy ne! A tak když se přiblížil večer, schválně se postavil ke vstupu do podpalubí a čekal.

„Ale, a kam ty se chystáš?“ stoupl si s rukama založenýma na hrudi před Beauforta, když ten přišel a chystal se otevřít vstup a sejít do podpalubí a tak mu v tom zabránil.

„J-já...chci...jít spát,“ vybreptnul Beaufort a o krok ustoupil, zatímco pohledem zalétl ke vstupu do podpalubí.

„Opravdu? Tak to jdeš trochu špatným směrem, ne? Pokud vím, přikázal jsem, že budeš spát u mě v posteli a ten příkaz jsem nezrušil,“ zavrčel Darius.

„J-j-já...“ Beaufort se vystrašeně přikrčil, Darius ho děsil, tentam byl ten starostlivý a něžný muž, který se o něj předchozího dne staral, když mu bylo špatně a který ho v noci poučoval o medúzách a líbal ho.

„Co ty? Nic. Budeš spát tak, kde já přikážu. Což znamená u mě,“ popadl ho Darius za paži a táhnul ho ke své kajutě.

„Ale proč? Proč to po mě chcete? Jsem jen součást posádky a ta spí v podpalubí,“ zapíral se Beaufort patama do země a slabě sebou škubal, aby se vymanil z Dariusova sevření.

Darius se zastavil a propaloval Beauforta pohledem.

„Správně, jsi součástí posádky. Mé posádky. A ta je povinna mě, jakožto svého kapitána, poslouchat,“ odsekl mu Darius a začal ho znovu táhnout.

Beaufort jen naprázdno otevřel pusu, ale hned ji zase zavřel, protože nevěděl, co odpovědět. Darius měl pravdu, byl kapitán a posádka ho musela poslouchat. Takže jen sklopil hlavu a neochotně Dariuse následoval, ač se třásl jako osika.

Darius ho dotáhl do kajuty a postrčil ho ke své posteli.

„Převlékni se a jdi spát,“ přikázal a přešel ke stolku s mapou.

Beaufort se po něm nejistě ohlédl, ale pak se začal roztřeseně převlékat. Oblečen do noční košile pak vlezl do postele a zabalil se do přikrývky jako do kokonu. Přikrývka by ho sice neochránila, ale přesto se tak cítil alespoň trochu v bezpečí.

„Čeho se tak moc bojíš, hm?“ přilehl si k němu Darius a promnul mezi prsty pramen Beaufortových vlasů.

„Prosím, nechte mě!“ otočil se Beaufort k Dariusovi čelem a schoulil se pod přikrývkou do klubíčka.

„Bojíš se, že ti ublížím? No, možná bych měl. Za to porušení mého rozkazu,“ podložil si Darius hlavu rukou a z výšky na mladíka hleděl.

Beaufort k němu zvedl vyděšené oči, které se pomalu zalévaly slzami. Dariusovi se při tom pohledu sevřelo srdce. Mladík před ním vypadal jako vyděšená laň. Byl tak roztomilý a zranitelný a on pocítil silnou touhu černovlasou krásu sevřít do náruče a chránit ho před vším zlým.

„Neudělám to, nemusíš se bát,“ broukl něžně, sklonil se a zlehka mladíka políbil.

Beaufort sebou nejdříve vystrašeně cukl, ale Darius nebyl hrubý a polibek byl jemný a lehký jako motýlí křídla. Po chvilce se tudíž uvolnil, nechal se líbat a dokonce polibek opětoval.

Darius polibek prohloubil a pomalu z Beauforta odtáhl přikrývku. Poté ho přes košili začal hladit po břiše a natiskl se na něj.

„J-já...nechci,“ zamumlal Beaufort, který byl lehce omámený polibky, do Dariusových rtů.

„Šššš, jen nám dopřeju trochu uvolnění,“ odpověděl mu Darius, který se přesunul mezi jeho nohy a vyhrnoval mu košili.

Aby Beaufort nemohl dále protestovat, znovu ho hluboce políbil. Jakmile mě Beaufort košili vyhrnutou nad pas, stáhl si Darius svoje spací kalhoty pod zadek a přitiskl svou pánev k jeho.

„Tohle se ti bude líbit,“ zašeptal a začal se pohybovat v nápodobě kopulačních pohybů.

Drtil tak jejich penisy mezi jejich těly a otíral je o sebe navzájem.

„Já nech...ach,“ vzdychl Beaufort, když jím projela první vlna slasti.

Darius se pro sebe usmál, dál po Beaufortovi jezdil a otíral se o něj.

„Ach, bože,“ zasténal Beaufort.

Nikdy nic takového nezažil a cítil se...úžasně. Bylo mu horko a zároveň zima, nedokázal myslet a cosi ho nutilo pohybovat se proti Dariusovi. Znovu zasténal a podvědomě Dariuse objal a přitahoval si ho k sobě.

Darius na tom nebyl jinak. Byl vzrušený na nejvyšší možnou míru a pohyboval se čím dál rychleji. Navíc toužil po větším kontaktu a tak se sklonil a lapil Beaufortovy rty těmi svými. Vyměňovali si zadýchané polibky, sténali si navzájem do rtů, zatímco se pohybovali proti sobě.

Darius se po pár vteřinách začal pohybovat mnohem rychleji. Přirážel proti Beaufortovu klínu, čímž jim oba přiváděl čím dál větší slast. Beaufort pod ním hlasitě sténal a vycházel mu svou pánví vstříc. Nikdy nic takového nezažil a hlavou mu proběhla myšlenka, že je naprosto nepochopitelné, proč Bůh něco tak příjemného zakazoval. Ale nebyl schopný se nad tím hlouběji zamyslet, protože jeho pocity sílily a on tušil, že se něco stane. Nevěděl co, ale měl naléhavý pocit...kdyby teď Darius přestal, umřel by. Byl si tím jistý.

„Nepřestávej,“ vydechl mezi steny.

„Tak to se nemusíš bát,“ uchechtl se udýchaně Darius a ještě své pohyby zrychlil.

Beaufort hlasitě zasténal, hodil hlavou a vyklenul boky, aby ještě umocnil kontakt jejich těl. Zaryl nehty do Dariusových ramen, vykřikl a jeho tělo strnulo ve slastné křeči, zatímco jejich břicha potřísnil svým semenem. Dariuse pohled na jeho rozkoší zkřivenou tvář přivedl přes okraj a taktéž vyvrcholil.

Jakmile orgasmová křeč povolila, svalil se Darius na postel vedle Beauforta a oba zrychleně dýchali. Darius se začal spokojeně usmívat, konečně alespoň částečně dosáhl toho, co chtěl. Zato Beauforta se začaly zmocňovat výčitky. Jak tohle mohl dopustit? Roztřeseně vstal, přičemž si přidržoval košili vyhrnutou, došel ke stolku, kde byl džbán s čistou vodou, mísa a kusy pláten. Jedno vzal, polil ho troškou vody a setřel ze svého těla důkazy o jejich předchozí činnosti. Poté spustil košili, se sklopenou hlavou došel zpět k posteli, lehl si do ní zády k Dariusovi, stočil se pod přikrývkou do klubíčka a bojoval se slzami. Tohle se nemělo stát! Něco takového měl prožít s někým, koho by miloval a kdo by miloval jeho a ne s někým, komu šlo jen o tělesné potěšení.

Darius se se zamyšleným zamračením podepřel na loktech a podíval se na temeno černovlasého mladíka, což bylo jediné, co bylo vidět zpod přikrývky. Nechápal, co se s Beaufortem tak najednou stalo. Ještě před chvílí vypadal tak spokojeně.

„Beauforte,“ zašeptal, přetočil se na bok a pokusil se ho dotknout, i když jen přes přikrývku.

„NE! NESAHEJTE NA MĚ!“ vykřikl Beaufort a víc se schoulil, zatímco jeho tělo se začalo otřásat vzlyky.

Darius rukou ucukl. Jeho zmatení se ještě prohloubilo. Co se sakra stalo? Vždyť nebyl nijak násilný a oba cítili potěšení. Posadil se a zamračeně hleděl na třesoucí se hromádku pod přikrývkou.

„Co se děje?“ zeptal se, nyní už krapet podrážděně.

„Co se děje? CO SE DĚJE? Věděl jste, že tohle nechci a přesto...“ vylítnul Beaufort jako čertík z krabičky, zprudka se posadil a teď upřeně hleděl na Dariuse se slzami řinoucími se z jeho očí a stékajícími po tváři na bradu a čelist, odkud kapaly na přikrývku.

„Nechtěl? Ach jistě a proto jsi tak sténal, že? A nakonec vyvrcholil?“ ušklíbl se Darius.

Beaufort zalapal po dechu a nevěřícně na Dariuse hleděl. Tohle...tohle nemohl myslet vážně! On ho k tomu přinutil a teď se obhajoval tím, že to udělal, protože se mu to líbilo?

„No co tak koukáš? Je to pravda. Užíval sis to,“ šklebil se na něj dál Darius.

„Tělesně ano. Ale moc dobře víte, že tohle chci prožívat jen s někým, s kým budu spojen citovým poutem a ne jen s někým, kdo touží jen po mém těle,“ odsekl Beaufort.

„Zase ta tvoje láska! Copak nevidíš, jaká je to hloupost?“ odfrkl si Darius.

„To že nechci být jen něčí děvka je hloupost? Chtít milovat a chtít být milován je hloupost?“ pokrčil Beaufort nohy a objal je rukama.

„Evidentně nemá cenu se o tomhle s tebou bavit,“ zavrčel Darius, lehl si a otočil se k Beaufortovi zády.

Byl naštvaný. To si ten kluk nemohl prostě užít a být spokojený? Musel toužit po nemožném? A co byl ten divný pocit, co cítil ve své hrudi?

I Beaufort si znovu lehl a dál plakal. Tentokrát ale již potichu. Proč ho Darius nemohl pochopit? Vždyť on přeci nechtěl tak moc. Chtěl jen, aby ho měl někdo rád. A takovému člověku by se oddal velice rád a bez výčitek svědomí. Zavřel oči a začal se tiše modlit. Bůh byl přeci milující, milosrdný a spravedlivý. Nebo se na něj zlobil za to, že je sodomita? Ale za to přeci nemohl, nevybral si to.

Darius naslouchal tichým modlitbám a jen stěží se držel, aby se Beaufortovi nevysmál. Podle něj žádný Bůh neexistoval, protože kdyby ano, pak by to byl ten největší zmetek ze všech. Ale nechtěl, aby se černovlásek cítil ještě hůř a tak mlčel. Navíc prvotní naštvání z něj pomalu vyprchávalo a zůstal jen podivný pocit...zklamání? Lítosti? Neuměl svoje pocity identifikovat. Nebo spíš nechtěl. Nechtěl si přiznat, že začínal mít toho drobného černovláska ležícího vedle něj...rád. Zavřel oči a za poslechu stále tiše mumlaných modliteb se pomalu propadal do spánku.

I Beaufort se po chvíli uklidnil. Slzy mu přestaly téct, modlitby mu přinesly klid jako vždy. Jeho slova byla čím dál tišší, až umlkla docela a nahradilo je tiché oddechování, když se i on nechal vlákat do náruče samotného Morfea.