Student - kapitola 13

„Jak jsem řekla. S tím chlapem nebudeš ani kdyby se nevím co dělo,“ zavřískla Elsa v kuchyni, když s Lucasem dělala oběd.

„Nevím, co proti Tomovi pořád máš? Je to fajn chlap. A ty o něm celý týden od té večeře mluvíš jen v negativech. Zřejmě jsi zapomněla, že jsem už dospělý a můžu si být s kým chci a ty mi do toho nemáš co mluvit,“ ohradil se Lucas.

„Takhle se mnou nemluv. Ještě pořád jsem tvoje matka,“ třískla Elsa vařečkou.

„To ti neberu. Ale ani tak mi nemůžeš rozkazovat s kým se můžu a nemůžu stýkat,“ řekl Lucas a začal krájet zeleninu.

„To teda můžu. Mám na mysli jen tvé dobro, Lucasi. Co když ti ten chlap ublíží? Je větší a silnější než ty. Chceš dopadnout jako tenkrát?“ vzala Elsa znovu do ruky vařečku a začala míchat omáčku.

„To by neudělal,“ namítl Lucas.

„Opravdu? A jak to víš?“ pozvedla Elsa obočí.

„Prostě to vím. Navíc řekl, že na mě nebude tlačit a každý posun v našem vztahu bude na mě. Takže až s ním budu spát, tak to bude čistě jen mé rozhodnutí,“ odvětil Lucas.

„Netušila jsem, že jsi takový. Že skočíš do postele prvnímu chlapovi, který si na tebe ukáže. V takovém případě nejsi totiž nic jiného než prachobyčejná děvka,“ řekla Elsa neuváženě.

Lucas strnul a nevěřícně se na svou matku zahleděl.

„Děvka? Tak tohle si o mě myslíš?“ zašeptal.

„Ne, ne, Lucasi tak jsem to...“ teprve teď Else došlo, že to přepískla.

„Víš, co nech mě být! Nechci už nic slyšet!“ odhodil Lucas nůž a vyběhl z kuchyně.

„Lucasi, počkej!“ vyběhla za ním Elsa.

„Ne, nech mě!“ vykřikl Lucas a vyběhl z domu.

Jen v ponožkách, čených kalhotách a bílé košili se rozeběhl pryč, ignorujíc volání své matky. Ani nevěděl kam běží, cestu navíc kvůli slzám vidí jen rozmazaně. Po chvíli, když mu došel dech, se zastavil. Otřel si slzy a zrychleně dýchajíc se rozhlédl kolem sebe. Byl dost daleko od svého domova, v uličce plné malých obchůdků a jedné kavárny. Roztřásl se zimou, přeci jen na začátku prosince není zrovna nejtepleji. Měl by se vrátit domů, ale teď se zrovna nechtěl vracet domů.

Možná by mohl jít k Tomovi, on by ho jistě neodmítl. S tímto rozhodnutím prohledal své kapsy a zjistil, že mobil zřejmě zůstal doma, stejně jako jeho peněženka.

„Bože, co teď?“ vzlyknul a sesunul se na obrubník.

„Ploč pláčeš?“ ozval se u něj dětstký hlásek.

Lucas zvedl hlavu a spatřil vedle sebe malou holčičku.

„Jen je mi smutno,“ odpověděl jí a pokusil se usmát.

„Tak já tě lozveselím. Chceš?“ usmála se na něj holčička.

„Jsi moc hodná,“ natáhl Lucas ruku a pohladil holčičku po tváři, přemýšlejíc, proč je mu tak povědomá.

„Jako ty?“ zamrkala na něj holčička.

„Proč si myslíš, že jsem hodný? Co když jsem zlý?“ zeptal se Lucas.

„Nejsi zlý. Kdybys byl zlý, tak bys nepomohl mamince a tetě. S tím dluhým pánem,“ odpověděla holčička.

V té chvíli Lucasovi došlo, proč je mu ta holčička tak povědomá. Byl to jeden z jeho prvních případů, kterých se zúčastnil.

„A ty jsi tu sama?“ zeptal se Lucas.

„Ale ne. Jsem tu s maminkou, s tetou a s bláškou. Oni jsou tamhle,“ ukázala holčička na kavárnu.

„Aha. A proč tam nejsi s nimi?“ položil Lucas další otázku.

„Plotože jsem tě viděla a chtěla jsem tě pozdlavit,“ pokrčila holčička ramínky.

„Tady jsi. Nesmíš nám takhle utíkat. Víš, jak jsme se bály. Co tady děláš?“ přiběhla k nim maminka.

„Chtěla jsem pozdlavit toho hodného pána,“ odpověděla holčička.

Žena pohlédla na Lucase a oči se jí rozšířily poznáním.

„Vy jste ten praktikant právníka Puschbauera,“ vydechla.

„Lucas Fitz. Omlouvám se, ale nemohu si vzpomenout na vaše jméno,“ vstal Lucas z obrubníku a obejme se kolem trupu, aby se alespoň trochu zahřál.

„Amelie Kreuzová,“ odpověděla žena a přejela Lucase pohledem.

„A mě si pamatuješ?“ skočila do toho holčička.

Lucas zapátral v paměti a po chvíli se vítězně usmál.

„Ty jsi Irma a tvůj bráška Richard,“ usmál se na ni.

Holčička zavýskla a radostně poskočila.

„Nechci se vás nějak dotknout, ale jste v pořádku?“ zeptala se paní Kreuzová.

Lucasovi se znovu vybavila hádka s matkou a do očí se mu nahrnuly znovu slzy.

„Já...omlouvám se, ale já...“ začal si slzy stírat.

„Pojďte s námi,“ řekla paní Kreuzová.

„Nechci obtěžovat,“ skousl si Lucas spodní ret.

„Žádné obtěžování. Pojďte,“ vzala ho paní Kreuzová kolem ramen a odvedla ho do kavárny.

„Lásko, pamatuješ si na pana Fitze?“ zeptala se paní Kreuzová své přítelkyně, když s Lucasem a svou dcerou došla ke stolu, u kterého seděla její přítelkyně s jejím synem.

Irma ihned přeběhla ke svému bratrovi a obě děti si začaly povídat, přičemž házely zvědavé pohledy po Lucasovi a jedly zákusky.

„Jistě. Ale...je vám dobře?“ přítelkyně paní Kreuzové na Lucase pohlédla pohledem, ve kterém se mísilo překvapení se starostlivostí.

„J-já ano, tedy ne, tedy...“ začal Lucas koktat.

Obě ženy si vyměnily pohled.

„Posaďte se,“ řekla partnerka paní Kreuzové a potom, co se Lucas posadil přes něj přehodila svůj kabát, aby se promrzlý mladík zahřál.

„Promiňte, mohla byste nám donést ještě ovocný čaj,“ zastavila paní Kreuzová číšnici, která procházela kolem.

„Jistě. Hned to bude,“ odběhla číšnice a během chvilky se vrátila i s čajem, který postavila před Lucase.

„Já...děkuji! Ale nemám vám to jak zaplatit, zapomněl jsem si peněženku,“ pohlédl Lucas na obě ženy provinilým pohledem.

„Ale jděte. Vy a ten právník jste zachránili naši rodinu. Nikdy vám to nebudeme moci splatit,“ usmála se na něj paní Kreuzová.

„Přesně tak. Nechcete nám říct, co se stalo? Uleví se vám,“ nabídne Lucasovi partnerka paní Kreuzové.

„Ne, to ne. Máte ještě číslo na To...chci říct pana Puschbauera?“ zeptal se Lucas, když zahlédl mobil, který si paní Kreuzová dala na stůl.

„Mám. Chcete mu zavolat?“ podala mu paní Kreuzová svůj mobil, kde našla v kontaktech číslo na Toma.

„Ano, to chci. Nevadí vám to?“ vzal si Lucas mobil.

„Ne, nevadí,“ usmála se na něj paní Kreuzová.

„Tak děkuji!“ usmál se na ni Lucas, sundal ze sebe kabát a kousek poodešel, aby měl na rozhovor soukromí a vytočil Tomovo číslo.

„Magistr Tom Puschbauer. S čím potřebujete pomoct?“ ozval se v telefonu Tomův hlas.

„Tome, to jsem já. Lucas. Volám z vypůjčeného mobilu,“ ohlásil se Lucas.

„Lucasi? Co se stalo? Kde máš svůj mobil?“ do Tomova hlasu se vloudilo překvapení.

„M-mohl bys pro mě dojet? Prosím!“ Lucasovi se začal chvět hlas.

„Hned pro tebe jedu. Kde jsi?“ zeptal se Tom starostlivě.

Lucas mu nadiktoval ulici a jméno kavárny, načež mu Tom ještě jednou zopakoval, že pro něj hned jede a zavěsil.

„Moc vám děkuju!“ vrátil se ke stolu, vrátil paní Kreuzové mobil, usadil se a vděčně se napil ještě horkého čaje.

„Nemáte zač!“ vzala si paní Kreuzová zpět mobil.

„I když nechcete říct, co se vám stalo a nám do toho ani nic není, ale pamatujte si jedno, nic se nejí tak horké, jak se to uvaří. Tak se netrapte víc než je nutné,“ usmála se na něj partnerka paní Kreuzové a stiskla mu ruku.

„Děkuji! Jste opravdu hodné,“ usmál se na ně Lucas.

„No, jsme lidi, ne? Musíme si pomáhat,“ usmála se na něj paní Kreuzová.

Lucas se nadechl, aby odpověděl, ale přeruší ho zvonek ohlašující nového zákazníka. Ohlédl se a spatřil Toma, který stál u dveří a rozhlížel se.

„Tome!“ vykřikl, vstal ze židle a vrhl se Tomovi do náruče.

„Co se stalo? Proč jsi tady? A ještě takhle nedostatečně oblečený a bez bot?“ vychrlí ze sebe Tom otázky.

„Tady ne. Řeknu ti to, až budeme sami, ano?“ vzhlédl k němu Lucas oči.

„No, dobrá,“ souhlasil Tom a podíval se směrem, odkud Lucas přiběhl.

„Poznáváš paní Kreuzovou a její partnerku?“ zeptal se Lucas.

„Matně. Není to naše bývalá klientka?“ zapřemýšlel Tom.

„Je. Se svou tchyní bojovala o děti,“ řekl Lucas.

„Ano. Už si vzpomínám. Ta homofobní babka versus lesbický pár,“ vzpomněl si Tom.

„Přesně. Cítil jsem se pod psa a z domu jsem vyběhl tak jak jsem. Našly mě a vzaly mě sem. Objednaly mi čaj, utěšovaly mě a paní Kreuzová mi dovolila zavolat ti ze svého mobilu,“ vypověděl Lucas.

Tom na to nic neřekl a společně s Lucasem přistoupil ke stolu k oběma ženám.

„Děkuji vám, že jste se o Lucase postaraly! A na oplátku mi dovolte vás pohostit a zaplatit za vás,“ řekl Tom.

„My jsme pomohly rády. Ostatně vy a váš praktikant a zřejmě i přítel, jak tak pozoruji, jste nám zachránili rodinu. A o útratu se nestarejte. Jsme zvyklé sem chodit často a jeden čaj navíc nás nezruinuje,“ odmávla to paní Kreuzová.

„Omlouvám se, ale musím na tom trvat! Neříkám, že by vás to zruinovalo. Berte to prosím jako projev vděčnosti,“ nenechal se Tom odbýt.

Obě ženy ještě chvilku protestovaly, ale nakonec se nechaly udolat. Tom zaplatil, ještě jednou on i Lucas poděkoval a společně odešli. Venku před kavárnou nasedli do Tomova auta a Tom je odvezl k sobě domů.

„Ahoj kluci!“ pozdravil Lucas psi, kteří jen co Lucas s Tomem vešli do obýváku, se na něj vrhli a s vrtícími ocasy se dožadovali pohlazení.

Lucas se usadil na zemi a začal se s nimi mazlit.

„Povíš mi už, co se stalo?“ přisedl si k němu Tom a i on začal psi hladit.

„Mámě se nelíbíš. Od té večeře o tobě neřekla jediné hezké slovo, neustále mi náš vztah rozmlouvala a dneska jsme se kvůli tomu pohádali. A ona mě...nazvala mě...děvkou,“ poslední slova Lucas zašeptal tak tiše, že mu nebylo téměř rozumět a v očích pocítil další slzy.

„No tak, neplač. Mě bylo už od začátku jasné, že se tvé mamince nezamlouvám. Ale to se časem poddá, věř mi. Protože já tě neopustím a ona si zvykne. Ale tak tě nazývat neměla. Na to nemá právo. Měli bychom ji zažalovat za urážku na cti. A mimochodem, když jsi vyběhl takto nalehko, což bylo velmi neuvážené, ví tvá rodina, kde jsi?“ přitáhl si ho Tom do náruče.

„Ne, neví. A já mám mobil doma. A tam teď nechci,“ přitulil se k němu Lucas.

„Dobře. Znáš číslo na někoho z rodiny? Zavolám jim, aby si nedělali starosti,“ vytáhl Tom svůj mobil z kapsy.

„Znám číslo na tátu,“ přikývl Lucas.

„Výborně. Tak mi ho nadiktuj,“ líbl ho Tom do vlasů.

Lucas mu nadiktoval číslo na otce a Tom vstal a přešel do kuchyně, aby měl na rozhovor klid.

„Haló?“ zvedl Gustav telefon po několika zazvoněních.

„Ahoj Gustave! Tady Tom,“ ohlásil se Tom.

„Díkybohu, že voláš. Prosímtě, řekni mi, že je Lucas u tebe!“ zazněla v Gustavově hlase naděje.

„Ano, je. A řekl mi, co se stalo. Nechce teď domů,“ řekl Tom.

„Chápu ho. Manželka mě dost naštvala. Říct Lucasovi něco takového! Nevadilo by ti, kdyby teď zůstal chvíli u tebe?“ oddechl si Gustav.

„Ne, nevadí. Jsem rád, že ho tu mám. Zůstane tu, jak dlouho bude potřebovat a chtít,“ souhlasil Tom s Lucasovou přítomností ve svém domě.

„Řekni mi, prosím, tvoji adresu. Přivezu Lucasovi pár věcí. Hlavně jeho kosmetiku, bez té nemůže dlouhodobě být,“ požádal Gustav Toma.

Tom mu ji nadiktoval a zavěsil.

***

Tom ráno otevřel oči a usmál se při pohledu na Lucase, který je vedle něj stočený v klubíčku a tiše oddechuje. Posadil se, naklonil se nad Lucase, políbil ho do vlasů, poupravil mu peřinu a vylezl z postele. Dnes ráno si přivstal, protože očekává návštěvu svojí sestry, která mu má přivést na víkend své děti, aby je pohlídal. Zavřel za sebou dveře od ložnice a zalezl do koupelny, kde se umyl a oblékl. Poté přešel do obýváku, kde otevřel francouzské dveře a vypustil tak psi na zahradu. Vyšel za nimi, obešel zahradu a opřel se o plot vedle branky, aby příjezd své sestry nezmeškal a zároveň proto, aby nemusela zvonit a neprobudila tak Lucase.

Po chvíli se dočkal. Před brankou zastavila červená toyota, dveře u řidiče se otevřely a z auta vyskočila sympaticky vypadající žena.

„Ahoj brácho!“ křikla na něj a otevřela zadní dveře, odkud vyskočila dvě dítka.

„Ahoj strejdo!“ zavolali na něj a rozběhli se k němu.

„Nazdar uličníci!“ zasmál se Tom, otevřel branku a chytil svého synovce a neteř do náruče.

„Kde jsou pejsci?“ zeptala se ho malá dívenka.

„Jsou na zahradě,“ odpověděl Tom.

Obě děti zavýskli a rozběhli se na zahradu, kde brzy našli psi a začali je hladit a hrát si s nimi. Tom a jeho sestra je s úsměvem následovali a pobaveně sledovali jejich skotačení.

„Vypadáš spokojeně. Spokojeněji než obvykle,“ poznamenala žena.

„Jsem spokojený, Marie. Firma prosperuje, mám úspěch, krásný dům, hodně spokojených psů a teď tady mám vás tři,“ pokrčil Tom rameny.

„Mě neobalamutíš brácho. V tom je něco jiného,“ poznamenala Marie a podívala se na svého bratra.

„To tedy nevím co,“ odvětil jí Tom.

„Když to říkáš. Nepůjdeme dovnitř? Je docela zima,“ změnila Marie téma.

„Ano, půjdeme,“ souhlasil Tom.

Marie zavolala děti, Tom psi a všichni vešli do domu.

„Strejdo, zahraješ si s námi hru?“ otočil se na Toma jeho synovec, když přejdou do obýváku, kde už sedí Tomova neteř a hladí psi, kteří leží kolem ní.

„Jakou hru?“ zeptal se Tom.

„Hadi a žebříčky,“ odpověděl chlapec.

„Zahraju,“ usmál se Tom a pohladil chlapce po vlasech.

„Zahrajete si, ale až strejda nakoupí,“ přišla k nim Marie.

„Nakoupím?“ zamrkal Tom.

„Ano, nakoupíš. Lednici máš skoro prázdnou a rozhodně tady nebudete celý víkend jen o fastfoodech. Já tady tu chvilku než se vrátíš počkám,“ založila si Marie ruce na hrudi.

„No, dobře. Hlavně buďte potichu a prosímtě, drž je dál od ložnice,“ povzdechl si Tom, přešel do chodby, kde se obul, vzal si klíče a peněženku.

„Proč? Máš tu snad někoho?“ zeptala se Marie podezřívavě.

„Mám a ještě spí. Tak ho nerušte,“ odpověděl jí Tom a zmizel v garáži, odkud vyjel autem a rozjel se do obchodu, aby nakoupil.

„To je velmi zajímavé,“ zamumlala si pod vousy Marie a pohlédla k ložnici.

Je plná zvědavosti, koho to tam má. Ale překoná ji a vrátila se do kuchyně, kde sobě i dětem udělala čaj. Pak se usadila v obýváku a sledovala své děti, jak si spolu hrají.

Mezitím se ale Lucas probudil. Nejprve zašel do koupelny, kde se umyl a pak se vrátil do ložnice, kde otevřel cestovní tašku, kterou mu jeho otec předchozí den přivezl, vyndal z ní čisté oblečení a převlékl se. Poté zamířil do obýváku, odkud slyšel nějaké zvuky. Jakmile ho psi zmerčili, vystartovali k němu a začali ho nadšeně zdravit.

„Ahoj kluci! Vyspali jste se dobře?“ pohladil je Lucas a vzhlédl, aby našel Toma.

Když ale spatřil neznámou ženu se dvěma dětmi, strnul. I děti byly překvapené a pozorovaly ho s očima navrch hlavy. Zato žena ho pozorovala pohledem, který prozrazoval, že ho hodnotí a odhaduje. Ta k němu klidně vykročila.

„Pojďme na chvilku do kuchyně,“ řekla tiše.

Lucas ji následoval do kuchyně a v duchu si klade otázky, kdo ta žena je, co tady dělá a kde je Tom.

„Kde je Tom?“ zeptal se na tu, která pro něj byla nejpalčivější.

„Jel nakoupit. Takže ty jsi jeho přítel. To je zajímavé. Jinak já jsem Marie, Tomova sestra. Ty děti vedle jsou můj syn a dcera,“ řekla Marie.

„Ano. Tom se o vás párkrát zmínil. Vaše děti jsou Anna a Wilhelm, že? Och a já jsem Lucas,“ usmál se Lucas.

„Moc mě těší Lucasi. A co kdybychom si tykali? Ostatně, počítám, že se teď budeme setkávat častěji,“ usmála se na Lucase Marie.

„Tak dobře,“ souhlasil Lucas.

„Nedáš si čaj? A něco k snídani?“ zeptala se Marie.

„Ano,“ přikývl Tom.

Marie nic neřekla, jen do rychlovarné konvice nalila vodu a dala se do přípravy čaje a snídaně.

„Trpíš albinismem, viď?“ zeptala se během příprav.

„Ano. Bohužel,“ přikývl Lucas.

„No alespoň jsi měl štěstí, že jsi se narodil v Evropě. Ale i přes to jsi velmi krásný. Nedivím se, že jsi Tomovi učaroval. A nejsi jen krásný. Ale určitě i velmi chytrý a správný kluk. Jinak by se do tebe Tom nezamiloval,“ otočila se k němu Marie s úsměvem a podala mu talíř s obloženými chleby.

„Nemyslím si, že mě miluje. Možná mě má rád a možná mu na mě záleží, ale to je tak všechno,“ zakroutil Lucas hlavou.

„Tak to se mýlíš. Tom zde ještě nikdy nikoho nenechal, když jsem sem měla přivézt děti. Ani svého nejlepšího přítele ne. A pokud by nastala situace, že by tu ten dotyčný přespával, tak by ho ráno vzbudil a vyhodil ještě dřív, než jsme přijeli. Ale tebe zde nechal a ještě nás nabádal, ať jsme potichu a nechodíme do ložnice, abychom tě nerušili. Navíc kdyby tě nemiloval, tak by tě pustil k vodě hned po první společné noci. Jestli tohle není u Toma důkaz lásky, tak nevím co by to mohlo být,“ pokrčila Marie rameny.

„Po první společné noci?“ zamrkal Lucas.

„Kdyby tě nemiloval, tak by se s tebou jen vyspal a pak ti dal vale, ale to neudělal, že?“ usmála se Marie potutelným úsměvem.

„Ale my jsme spolu ještě nespali,“ vyhrkl Lucas.

„Nespali? To se divím,“ podivila se Marie.

„Ještě jsem mu to nedovolil. A ne že by nechtěl,“ popadl Lucas hrnek už s hotovým čajem, talíř se snídaní a utekl do obýváku.

„Tak to je opravdu zajímavé. Myslím, že takhle hluboko do toho bráška ještě nespadl,“ usmála se pro sebe Marie.