Ledový princ - kapitola 2

Julien oblečen do světle modrého kostýmu s tmavě modrými a zelenými flitry a kamínky, na obličeji silné líčení a oči obkroužené nalepenými světle modrými kamínky, za pochvalnéno opěvování komentátorů, dokončil svoji sestavu a začal se uklánět jásajícím fanouškům.

„Tak to byla naprosto dokonalá a úžasná sestava v podání ještě dokonalejšího Juliena Delacoura známějšího jako Ledový princ,“ sršel nadšením komentátor.

„Pravda, pravda. Byl to opravdu excelentní výkon. Ale ten už nás čeká hodnocení poroty. Tak se na to podívejme,“ řekl druhý.

Porotci se na sebe dívali a šeptali si mezi sebou a po chvíli se na obrazovce nad kluzištěm objevilo hodnocení.

„Páni, tak to je opravdu vysoké hodnocení,“ okomentoval první komentátor.

„Popravdě to nejvyšší co dnes zatím padlo. Ale upřímně pochybuji, že by toto hodnocení někdo překonal,“ přidal se druhý.

„Ale teď už nás vážení čeká vystoupení ruského krasobruslaře Gregoroviče Ivanova,“ řekl první a na led vstoupil vysoký blonďatý krasobruslař.

Ten sekl nepěkným pohledem po Julienovi, který během řečí komentátorů a hodnocení, vstoupil za zábranu a posadil se tam na připravenou židli. Julien mu pohled opětoval a ušklíbl se na něj. Gregorovič dojel k zábraně a pohlédl na Juliena.

„Já budu vítěz,“ zavrčel.

„To si jen myslíš, Gregu,“ zašklebil se na něj Julien a schválně zkrátil jeho jméno, protože věděl, že přesně to Gregorovič nenávidí.

Tomu se jen vztekle zablesklo v očích. Ale už nic neřekl, odrazil se od zábrany a dojel doprostřed kluziště. Zaujal pózu a jakmile spustila hudba, dal se do pohybu. Jeho pohyby a bruslení, ač dobré, nebyly tak půvabné, elegantní a lehké jako u Juliena a zatímco Julien při bruslení vypadal jako by se nad ledem vznášel, Gregorovič vypadal jako by se chtěl do ledu probořit.

„Nemá na mě,“ poznamenal Julien, když sledoval Gregorovičovo vystoupení.

„Není tak krásný a elegantní jako ty. Ale co můžeš čekat od Rusa?“ souhlasil Pierre, který sledoval Gregorovičovi pohyby se stupňující se nelibostí.

Julien se jen uchechtl. Naneštěstí pro Gregoroviče měl Julien pravdu a dostal jen poloviční hodnocení oproti Julienovi. Když to viděl, začal za zábranou vztekle nadávat a rozbíjet věci. Julien to s pobavením sledoval, čehož si Gregorovič všiml a rozzuřilo ho to ještě víc. Ale to už na led nastoupil jiný krasobruslař a po něm zase jiný, až už žádný nezbyl. Jakmile byla soutěž u konce, donesli pracovníci kluziště doprostřed ledu stupně pro krasobruslaře, kteří se umístili na prvních třech místech.

„A naše soutěž v krasobruslení je již u konce. Všechno to byly excelentní výkony. Jen ještě upozorňuji, že krasobruslaři, kteří se umístili na prvních třech místech získávají právo na postup do mezinárodní soutěže v krasobruslení,“ řekl první komentátor.

„Přesně tak. Na třetím místě se umístil německý krasobruslař Hans Fischer,“ vykřikl druhý komentátor.

Zpoza jedné zábrany vyjel se širokým úsměvem a za potlesku a jásotu diváků, krátkovlasý hnědovlasý krasobruslař v tmavě fialovém kostýmu. Vylezl na nejnižší stupínek a usmíval se na všechny strany.

„Na druhém místě se umístil anglický krasobruslař Derek Bowl,“ zahlásal první komentátor.

Zpoza zábrany nadšeně vyjel blonďák s vlasy po ramena v bílém kostýmu a se šťastným úsměvem vylezl na stupínek, který byl výš než na kterém stál Hans, ale níž než stupeň pro vítěze, který byl uprostřed.

„A konečně první místo. Na tom se umístil....“ protáhl druhý komentátor.

„Francouzský krasobruslař...“ načal první.

„Ledový princ,“ vykřikli oba najednou.

„Věděl jsem to,“ zašeptal Julien a povýšeným úsměv vyjel zpoza zábrany a za bouřlivého jásotu a potlesku diváků dojel ke stupním a vylezl na prostřední a také nejvyšší z nich.

To už se k nim rozjela mladá dívka, která jim všem s úsměvem předala kytice a medaile. Poté si všichni tři vzájemně pogratulovali. S úsměvy na tvářích zamávali svým fanouškům a poté slezli ze stupínků a každý se rozjel ke svému místu za zábranami.

„Já to věděl. Já to věděl. Věděl jsem, že vyhraješ. Ti břídilové neměli šanci. A teď jedeme do Ameriky na mezinárodní,“ jásal Pierre a radostně bušil pěstí do hrany zábrany.

„Samozřejmě. O tom snad nebylo pochyb. Ale teď už pojďme. Chci zpátky na hotel,“ sundal si Julien brusle, vklouzl do bot a prošel lhostejně kolem Pierra k východu.

„Jak můžeš být takovej studenej psí čumák?“ zabručel si pod vousy Pierre a vydal se za ním.

Po chvilce oba vyšli z budovy stadionu a zamířili k autům, které zde byly, aby po skončení soutěže odvezli sportovce a jejich doprovody na hotely.

„Promiňte pane Delacoure, ale mohla bych na vás mít prosbu? Mohl byste se prosím vyfotit s mojí dcerou? Víte, ona vás moc obdivuje a jste její hrdina,“ skočila před něj najednou blonďatá žena.

Julien se užuž nadechoval, aby něco odsekl, když periferním viděním zahlédl invalidní vozík. Podíval se tím směrem a uviděl v něm sedět malou holčičku bez vlásků, která na něj zbožně hleděla s rozzářenýma očima a šťastným úsměvem.

„Promiňte, je snad moje francouzština špatná?“ znejistěla žena.

„Ale vůbec ne. Vaše francouzština je dokonalá. Jen jste nás překvapila. Pan Delacour se s vaší dcerou samozřejmě vyfotí. A rád,“ při posledních slovech se významně podíval na Juliena.

Ten jen převrátil oči a přesunul se k holčičce. Dřepnul si vedle ní a usmál se.

„Počkejte. Já to udělám,“ zarazil maminku Pierre a vytáhl Polaroid, který vždy nosil ve své tašce, kvůli takovýmto chvílím.

Zamířil, zaostřil a stiskl spoušť.

Z mezírky ve fotoaparátu vylezl malý čtvereček. Pierre ho vzal a začal jím mávat, dokud se tmavá plocha nevybarvila. Pierre ji s úsměvem podal mamince.

„Děkuju! Moc vám děkuju! Ani nevíte, co to pro nás znamená,“ začala se maminka rozplývat a vděčně Pierrovi stiskl ruku.

„Nemáte zač,“ usmál se na ni Pierre.

„Podívej, jakou máš krásnou fotku,“ přešla maminka ke své dceři a s úsměvem jí fotku podala.

„Jé, ta je krásná. Nejkrásnější na světě. Děkuju!“ pohlédla holčička s rozzářenýma očima na Juliena.

„Nemáš zač!“ odpověděl Julien a zlostně se ohlédl na Pierra, který do něj strčil a podával mu fix, přičemž hlavou kýval k holčičce.

Julien si neslyšně povzdechl a fix si převzal.

„Mohu ještě na chvilku?“ zeptal se a natáhl se pro fotku.

Holčička přikývla a fotku mu podala.

„Jak se jmenuješ?“ zeptal se jí.

„Stacy,“ odpověděla holčička.

Julien přikývl a napsal jí na zadní stranu fotografie věnování a pod něj se podepsal. Poté jí fotku vrátil.

„Moc děkuju! Jsem tak ráda, že jsem se s vámi setkala. Taky bych chtěla bruslit, ale nemůžu, protože jsem moc nemocná,“ sklopila holčička hlavu.

„Třeba se jednou stane zázrak a ty budeš moct bruslit,“ řekl Julien, který k holčičce pocítil náhlý nával lítosti.

„Třeba ano,“ zvedla holčička hlavu a znovu se na Juliena usmála.

Ten pouze přikývl a i s Pierrem došel k autům a do jednoho nastoupil a byli odvezeni do hotelu.

„Dám si koupel a jdu si lehnout. Jsem vyčerpaný,“ řekl Julien Pierrovi, když vystoupili z auta a vešli do hotelu.

„Co? To ani nepůjdeš oslavit své vítězství?“ podivil se Pierre.

„Jak jsem řekl, jsem vyčerpaný a jdu si lehnout,“ zamračil se na něj Julien.

„Dělej jak myslíš,“ zabručel Pierre a zamířil si to do hotelového baru.

Julien nastoupil do výtahu kousek od recepce a dojel do patra, kde měl zaplacené apartmá. A nejen ledajaké, ale prezidentské apartmá. Vešel dovnitř a zavřel za sebou dveře.

„Já vyhrál,“ vykřikl a začal se smát a nadšeně poskakovat po pokoji.

Nakonec padl na postel a rozhodil ruce.

„Já vyhrál,“ zašeptal jakoby tomu nemohl uvěřit.

Pak se mu ale vloudila do mysli ta malá holčička. Zavřel oči a skousl si dolní ret. Kéž by měl pravdu a ta holčička se vyléčila a mohla bruslit. Tolik by si to přál.

„Snad jednou opravdu budeš bruslit,“ zašeptal, otevřel oči a posadil se.

Vstal a svlékl si svůj kostým. Oblékl si župan a kostým pečlivě složil a dal ho do uzavíratelného sáčku. Až přijede domů, tak ho musí zanést do čistírny a nechat vyčistit. Rozhlédl se po pokoji a našel svoji kosmetickou taštičku. Vzal ji a odešel do koupelny. Zašpuntoval obrovskou čtvercovou vanu, do které by se pohodlně vešlo i pět lidí a začal do ní napouštět vodu. Nasypal do ní koupelovou sůl s vůní jasmínu a šeříku a také tam nalil pěnu s vůní růží. Poté přešel k umyvadlu. Zahleděl se na sebe do zrcadla nad umyvadlem a povzdechl si. Vytáhl z taštičky uzavíratelný sáček a začal si sundávat kamínky kolem očí. Jakmile je měl sundané, vyndal sadu na odlíčení a pustil se do odličování. Odlíčený ze sebe shodil župan, vypnul vodu, která už téměř dosahovala okrajů vany a vlezl do horké koupele.

Se slastným výdechem přivřel oči a zaklonil hlavu, kterou si opřel o molitanovou podložku, která byla připevněná na okraji vany. Relaxoval a nechal horkou vodu, aby uvolnila napjaté svaly. Nevěděl, jak dlouho tam byl, ale když voda začala chladnout, vypustil ji a znovu napustil horkou vodu. Tohle zopakoval ještě 3x a když voda začala chladnout naposledy, postavil se, sáhl po mýdle a houbičce a začal se mýt. Také si umyl vlasy, aby z nich dostal ty třpytky. Ještě celý od mydlinek a s vlasy plných šamponu, vylezl z vany a přeběhl do sprchového koutu, kde na sebe pustil horkou vodu, pod kterou se opláchl od mydlinek a propláchl pod ní i jednotlivé prameny svých vlasů.

Jakmile byl spokojený, zastavil vodu a sáhl po osušce. Vysušil si vlasy a otřel tělo. Poté vyklouzl ze sprchového koutu a navlékl na sebe župan. Následně vypustil vodu z vany a zatímco se vypouštěla, přešel k zrcadlu, rozčesal si vlasy a za pomoci hotelového fénu si je vysušil. Ještě vanu vypláchl, aby nebyla od zbytku pěny a soli a vrátil se do pokoje. Tam vysvlékl župan, který hodil na věšák a oblékl se do pyžama, ve kterém zalezl do postele. Pohodlně se uvelebil, opřený o polštáře a natáhl se pro ovladač od televize, která byla připevněná na zdi naproti posteli přímo nade dveřmi. Pustil si nějaký historický film a zívajíc ho sledoval. Po chvíli usnul, ani nevěděl jak.

Probudil se zhruba po dvou hodinách. Chvíli mžoural nechápavě do tmy, než si uvědomil, co ho probudilo. V pokoji bylo ticho, protože televize, která hrála, když usínal, byla vypnutá přesto, že si nevzpomínal, že by ji vypínal. A to druhé bylo prohnutí matrace od dalšího těla. Dech se mu zadrhnul, když si uvědomil, že s ním někdo leží v posteli a podle paže, kterou měl přehozenou přes svůj trup, to byl muž. Vysoký a silný muž, usoudil podle svalů, které cítil a také podle toho, že nohy dotyčného končily dál než jeho a jasně cítil jeho hlavu nad svou. Ač se Julien nutil ke klidu a snažil se zachovat chladnou hlavu, vládu přebíral strach a on se celý roztřásl a začal zrychleně dýchat.

„Neboj se. Nijak ti neublížím, Juliene,“ řekl muž tichým hlubokým hlasem, který v sobě nesl uklidňující tóninu.

„Kdo jste? A co tu děláte?“ zeptal se vyděšeně Julien a hlas mu strachem poskočil o oktávu výš.

„Neřeknu ti kdo jsem. A co tu dělám? Inu právě teď ležím a povídám si s tebou,“ zasmál se muž.

„Nesnaž se vtipkovat. Proč jsi tady? Co po mě chceš? Chceš...chceš mě snad znásilnit? Já...já nechci, abys mě znásilnil. Nebo abys mi ublížil. Nebo mě chceš zabít? Objednal si někdo moji smrt? Nezabíjej mě. Dám...dám ti peníze. Víc než ten, kdo ti zaplatil,“ začal Julien panikařit a hlavou se mu začal honit jeden děsivý scénář za druhý.

„Ššššš, nic takového. Nechci ti ublížit, zabít tě nebo znásilnit. A ani mi nikdo nezaplatil, abych to udělal. Jen tě chci cítit. Teplo tvého těla, vůni tvé kůže a tvých vlasů. Chci strážit tvůj spánek a odhánět zlé sny. Nebo s tebou mluvit, když jsi vzhůru. Poznat tě. Tebe obyčejného Juliena bez tvé ledové masky. To je vše,“ řekl muž.

Julien nasucho polkl a v hlavě mu to šrotovalo. U něj v posteli je cizí chlap a zřejmě je blázen. A bláznům se nemá odporovat.

„Jak jste se sem dostal?“ zeptal se.

„To ti neprozradím,“ zasmál se opět muž.

„Vy...vy jste utekl z nějakého blázince, že je to tak?“ vyhrkl Julien bez přemýšlení.

„Neutekl. Což je tvé štěstí. Protože kdybych byl skutečně blázen, co odněkud utekl, tak bych se tě teď pravděpodobně zabil. To ti neříkám, abych tě děsil, ale aby sis zapamatoval, že nesmíš vyhrknout to první, co ti slina přinese na jazyk. Trocha opatrnosti nikdy nezaškodí,“ řekl muž a v jeho hlase zazněla vážnost.

„Jak se jmenujete? Musím vás nějak oslovovat. A podle přízvuku tipuju, že jste rodilý Francouz. Dokonce bych řekl, že nejen Francouz ale dokonce pařížan,“ řekl Julien zamyšleně.

„Máš pravdu. Mé křestní jméno je Eric. Ale víc už ti neprozradím,“ zasmál se Eric.

Julien se natáhl k vypínači u lampičky na nočním stolku.

„Ne, nerozsvěcej. Nechci abys mě viděl,“ chytil ho Eric za ruku a stáhl ji zpátky.

„Opravdu mi neublížíš?“ zeptal se roztřeseně Julien.

„Neublížím,“ v Ericově hlase byl slyšet úsměv.

Od té doby ani jeden už znovu nepromluvil. Ale ani neusnul. Julien měl stále obrovský strach a modlil se ke všemu, k čemu znal nějakou modlitbu, aby tuto noc přežil ve zdraví a aby mu muž za ním skutečně neublížil. Eric zase věděl, že Julien nespí a tak se měl celou noc na pozoru, aby se ujistil, že Julien nerozsvítí a nepodívá se na jeho obličej. Teprve k ránu, těsně předtím, než začalo svítat, vstal z postele a tiše opustil Julienův pokoj.