Ledový princ - kapitola 4

Julien ležel v posteli po dalším dni, protoulaném Londýnem. Ovšem navzdory únavě nemohl usnout očekáváním. Přijde dnes Eric nebo ne? Jemně se pousmál a jeho tělo se zachvělo, když zaslechl tiché klapnutí dveří.

„Už jsem myslel, že dnes nepřijdeš,“ řekl tiše.

„Mohl bych snad promarnit noc strávenou s tebou?“ přišla odpověď a Julien ucítil, jak se matrace prohnula pod váhou jiného těla.

Julien se otočil na bok, čelem k Ericovi.

„Mohl bych něco vyzkoušet?“ zeptal se.

„Cokoliv,“ v Ericově hlase slyšel úsměv.

„Polož ruku na polštář. Hranou,“ instruoval ho Julien.

Eric poslechl, zvědav, co Julien vymyslel. Julien zvedl ruku, položil ji naproti té Ericově a přitiskl svou dlaň k jeho. Ericovo obočí vylétlo vzhůru, ale nic neřekl.

„Vždycky jsem to chtěl zkusit, ale nikdy jsem neměl s kým,“ odpověděl Julien na nevyřčenou otázku.

„Co kdybys mi řekl něco o své minulosti? Nikdo o tobě nic neví,“ požádal Eric.

Julien sebou cukl.

„Proč? Abys to pak mohl prodat bulváru?“ vyštěkl.

„Ne. Ostatně, kdybych chtěl něco prodat bulváru, tak už jsem to mohl udělat. Nezapomínej, že tohle je třetí noc, co tu trávím. Už po té první jsem mohl najít někoho z bulváru a nakecat mu nějaké lži. Nebo jsem mohl prodat bulváru to, co se zde včera stalo s Pierrem,“ odvětil Eric.

Julien se zamračil. To byla pravda. Pokud by na něm Eric chtěl vydělat, pak už to mohl dávno udělat. Bulvár by skočil po všem, co by mohl vytisknout a způsobit skandál.

„Ale něco za něco. Já ti prozradím něco o mě a ty mi prozradíš, jak je možné, že se dostáváš do mého pokoje,“ řekl.

„To je fér,“ souhlasil Eric.

„Ty první,“ upřel Julien oči na jeho siluetu.

„Tak dobře. Podplatil jsem jednoho recepčního, aby mi dal rezervní klíč od tvého pokoje,“ pokrčil Eric rameny.

„To snad není možné. A to si říkají exkluzivní a prvotřídní hotel,“ zabručel Julien.

„Chceš to nahlásit?“ zeptal se Eric úzkostně.

„Ne, je to překvapivé, ale cítím se u tebe pohodlně a bezpečně,“ odpověděl Julien.

„Děkuji!“ vydechl úlevně Eric.

„Tak, co bys chtěl vědět?“ zeptal se Julien.

„Všechno. Kde ses narodil, kde jsi vyrůstal, jaká je tvoje rodina, jak ses dostal ke krasobruslení. Prostě všechno co tě dělá tebou,“ odpověděl Eric.

„Narodil jsem se ve městě Remeš. Ale bydlel jsem v malé vesničce na severu Francie. Její jméno by ti nejspíš nic neřeklo. Mé dětství nepatřilo k nejšťastnějším. Mí rodiče se vzali, protože se velmi milovali a já byl plodem jejich lásky. Ale oba pocházeli z velmi odlišných rodin, dokonce odlišného etnika a to dělalo v jejich vztahu neplechu. Jejich rodiče, mí prarodiče, se nemohli smířit s tím, že se vzali a rodina jednoho nepřijala toho druhého. Proto byla jejich láska časem nahrazena nenávistí. Celé dětství jsem trávil tak, že jsem neustále poslouchal jejich prudké a ostré hádky. Co se týkalo mě, nedá se říct že by mě nenáviděli ale ani že by mě milovali. Spíš jsem jim byl lhostejný a starali se jen z povinnosti. Ne že by se starali nějak extra. I do první třídy jsem šel sám. Dokonce i v první den. Domů jsem také chodil sám. Nedokážeš si představit, jak moc jsem záviděl ostatním dětem jejich milující rodiče, když je vyzvedávali po škole nebo když jsme přijeli ze školního výletu.

Co se týká mých prarodičů, byli to muslimové a nemohli přenést přes srdce, že si má matka vzala nemuslima. Neustále matce vyhrožovali smrtí a nadávali jí. A mě nikdy nepřijali, protože jsem byl špinavé krve.

Mí prarodiče z otcovy strany nebyli o nic lepší. Oba byli velice konzervativní a můj děd byl bývalý voják. Sice mě přijali jako svého vnuka, ale nemilovali mě. Svého děda jsem se bál. Jako bývalý voják vyžadoval vojenskou disciplínu. Když jsem byl u nich, musel jsem si oblečení skládat do komínků, ráno vstávat v 6 hodin, kvůli ranní rozcvičce a už jako malý jsem musel uklízet. A to po vojensku. Nejhorší bylo drhnutí záchodu kartáčkem na zuby. A přitom všem jsem musel být zticha. Měl jsem být viděn ale ne slyšen. A pokud jsem udělal něco, co můj děd považoval za přečin vůči disciplíně, pak mě velmi tvrdě potrestal. Často mě bil holí nebo rákoskou až jsem měl záda celá modrá a rozšvihaná do krve. Má babička mě sice nebila a ani my nenadávala, ale ani se mě nikdy nezastala.

Díky tomuto všemu jsem byl velmi tichým a odtažitým dítětem a neměl jsem kvůli tomu žádné kamarády. Ne, že by mi to vadilo. Vlastně jediné, co jsem měl rád a co pro mě představovalo únik z každodenních hádek, lhostejnosti a nenávisti bylo krasobruslení. Myslím, že mi byly čtyři roky, když jsem ho poprvé viděl v televizi, když se táta díval na sport. A fascinovalo mě to. Tehdy jsem poprvé a také naposledy rodiče o něco prosil. Prosil jsem a škemral tak dlouho, dokud mi nezaplatili lekce. I když si myslím, že to udělali spíš proto, abych jim dal pokoj.

Má první trenérka byla úžasná. Velmi hodná a milá. Byla to dřina ale bavilo mě to. A navíc jak už jsem říkal, byl to můj únik ode všeho. Čím víc se mí rodiče hádali a čím hůř se ke mně chovali mí prarodiče, tím víc jsem trénoval. A pak začali soutěže. Nejdřív to byli jen takové menší, meziměstské. Tak moc mě mrzelo a bylo mi tak moc líto, že rodiče ostatních dětí seděli na tribunách a fandili jim, povzbuzovali je a po skončení soutěže je objímali a buď jim gratulovali nebo je utěšovali, ale mí rodiče tam nikdy nebyli. Ani pro mě nepřišli, když jsem se vrátil. A nikdy mě nepochválili, mé medaile a diplomy je nezajímali stejně jako jsem je nezajímal já. Vždycky to skončilo tak, že jsem seděl ve svém pokoji, poslouchal jejich hádku, hleděl na medaili, kterou jsem vyhrál a přemýšlel, proč tam nebyli a proč mě nemají rádi.

Jako dítě jsem věřil, že když budu nejvíc trénovat a budu nejlepší ze všech, tak že jednou přijdou. Že budou sedět na tribuně mezi ostatními rodiči, že mi budou fandit a že mě skončení soutěže obejmou a řeknou, že mě mají rádi a že jsou na mě hrdí. Nikdy se to nestalo. A pak přišla má první státní soutěž. A pak další a další. A má trenérka to pomalu přestávala zvládat. Nedokázala zkoordinovat moje tréninky, tréninky ostatních a ještě k tomu ježdění na soutěže. A tehdy se objevil na scéně Pierre. To mi bylo dvanáct. Nevím, kde na mě Pierre přišel, každopádně zkontaktoval moji trenérku a mě a nabídl se, že se stane mým osobním trenérem. Oba jsme souhlasili a Pierre pak přiměl mé rodiče, aby s ním podepsali smlouvu. Zpočátku jsem měl Pierra hodně rád. Navzdory všemu, byl Pierre vynikající trenér a dovedl mě na vrchol a také s ním byla sranda. A když jsem byl ještě pod zákonem, tak neměl žádné sexuální narážky a ani se mě nijak nedotýkal. Spíš se choval jako hodný strýček a já ho tak bral. Tak to šlo až do mých šestnácti. Tehdy jsem jel na další mistrovství světa a samozřejmě jsem vyhrál.

Jenže z tréninků a soutěže samotné jsem byl tak vyčerpaný, že jsem na hotelu usnul v jednom divanu na chodbě, kde mě našel jeden zaměstnanec hotelu. Byl to mladý kluk, nemohlo mu být víc jak dvacet. A tehdy byl velmi milý a starostlivý. Probudil mě, ptal se jestli jsem v pořádku a pak mě doprovodil do pokoje. Líbil se mi a myslel jsem si, že tak hodný a milý je i v běžném životě. Myslel jsem si to tak moc, že další večer jsem na onom divanu předstíral spánek a čekal na něj. Když se objevil a začal mě budit, pozval jsem ho do svého pokoje a tam jsem se s ním vyspal. Bylo to mé poprvé,“ Julien smutně hleděl do tmy, když vyprávěl svůj příběh.

„Jen doufám, že byl jemný,“ poznamenal Eric.

„Nebyl. Dal mi jen pár uspěchaných polibků a pak už mi stahoval kalhoty. Sice použil prsty, aby mě připravil, ale to bylo vše. Když ho do mě strčil, tolik to bolelo. Prosil jsem ho, aby přestal, ale on mi jen odvětil, že poprvé to vždycky bolí a že za chvíli to bude lepší. Zatímco on si užíval, já trpěl a bolestí jsem brečel do polštáře. A když konečně skončil, tak se jen odvalil vedle, plácl mě po zadku, poznamenal, že jsem dobrý, oblékl a odešel. Žádná omluva, žádné objetí, nic. Připadal jsem si bezcenně jako použitá věc. Tu noc jsem probrečel. A ještě horší to bylo o dva dny později. Ten hajzl to vyžvanil novinářům a bulvár ze mě udělal děvku, která skočí do postele každému hotelovému zaměstnanci, který se na ni podívá. Tehdy Pierre zuřil. Vynadal mi a křičel na mě. Ale čas plynul a za pár měsíců na to všichni zapomněli. Všichni kromě Pierra, z nějakého důvodu to že jsem přišel o své panictví, vzal jako pokyn k tomu, aby se mě snažil dostat do postele. Nikdy si ovšem nedovolil nic víc než narážky a dvojsmysly a pár doteků. Zezačátku mě to děsilo, ale časem jsem se naučil, jak ho odpálkovat. Nikdy bych si nepomyslel, že by udělal to co včera.

Díky tomu zaměstnanci a Pierrovi jsem začal nenávidět všechno, co se týkalo sexu. Narážky, vtipy, dvojsmysly, doteky, porno a dokonce i masturbaci. Nenávidím potřeby a touhy svého těla. Byl bych radši, kdyby netoužilo po ničem jiném než po jídle nebo spánku,“ dokončil Julien.

„Mrzí mě, že sis prošel něčím takovým. Kéž bych tam byl. Kdybych to byl já, kdo by tě na tom divanu budil a kdybych to byl já, koho bys pozval do svého pokoje, pak bych s tebou zacházel jako s panenkou z toho nejkřehčího porcelánu. Byl bych jemný a něžný a postaral bych se o to, aby se ti to líbilo. A pak bych tam byl, abych tě chránil před tím zmetkem. Dal bych ti lásku a ukázal ti, jak milovat,“ pozvedl Eric ruku a poslepu Juliena pohladil po tváři.

„Je to minulost a ta se změnit nedá. Mohl jsem se z ní jen poučit,“ řekl Julien.

„Kéž by změnit šla. Našel bych tě mnohem dřív a ochránil bych tě,“ povzdechl si Eric.

„Jak jsi na mě vůbec přišel? V Paříži jsem byl jenom párkrát a pochybuji, že by sis mě mezi těmi všemi lidmi všiml,“ nasměroval Julien hovor jiným směrem.

„Nežiju v Paříži. Narodil jsem se tam a vyrůstal, ale před pár měsíci jsem se přestěhoval do Marseille. Je to asi pět let zpátky, když jsem se s mámou díval na mistrovství světa v krasobruslení. Máma totiž krasobruslení miluje. Moc mě to nebavilo, ale pak zahlásili tvé jméno. Zaujalo mě, že se na mistrovství dostal našinec a tak jsem začal dávat pozor. A pak jsi vstoupil na led. Byl jsi tak krásný v tom bílém kostýmu. A potom jsi začal tančit a svým tancem jsi mě uchvátil. Tvé pohyby byly tak ladné, lehké a elegantní. A tvůj výraz. Tak uvolněný, bylo na tobě vidět, že jsi ve svém světě, že bruslíš s láskou a že tě to baví. Bylo to úžasné. Od té doby jsem tebou byl posedlý. Sledoval jsem všechny sportovní časopisy a rubriky v novinách, jestli se tam o tobě neobjeví alespoň zmínka. K tomu jsem sledoval každou soutěž v krasobruslení, stejně jako každé mistrovství, jen abych tě viděl. Když jsem dospěl a začal vydělávat vlastní peníze, tak jsem začal jezdit po soutěžích jako divák, jen abych tě viděl naživo. A ty jsi byl ještě úžasnější a dokonalejší než v televizi. A všiml jsem si toho, čeho jsem si v televizi všimnout nemohl. A to nejen tvé krásy, ale i to co bylo za ní, křehkost, zranitelnost. Probudilo to ve mně ochranné instinkty a já tě chtěl sevřít v náručí a chránit před celým světem. Zašlo to tak daleko, že jsem dokonce napsal dopis tvému trenérovi se žádostí, abych se směl stát tvým bodyguardem. Jen abych ti byl nablízku a mohl tě chránit,“ pousmál se smutně Eric.

„To jsem netušil. Pierre se mi nikdy nezmínil, že někdo o něco takového žádal. Jak je to dlouho?“ zamračil se Julien.

„Asi tři roky zpátky,“ pokrčil rameny Eric.

„Kolik že ti je?“ zeptal se Julien.

„Zvědavý?“ rozesmál se Eric.

„Hodně,“ odpověděl Julien.

„Je mi 21,“ odpověděl Eric.

„Neměl bys teď dokončovat vysokou školu?“ zeptal se Julien.

„Nešel jsem na vysokou. Tedy měl jsem v plánu jít, ale jaksi to nevyšlo. A co ty a vzdělání?“ otočil Eric Julienovu otázku proti němu.

„Mám základní školu a dálkově jsem vystudoval střední školu,“ odpověděl Julien.

„Je divné, že to nikde neprosáklo,“ pozvedl Eric obočí.

„Všichni učitelé museli podepsat mlčenlivost a stejně tak jsem se postaral o to, aby věděli, že pokud si pustí pusu na špacír tak zničím nejen je, ale i celou školu. A to nechtěli. Úkoly a zadání na další úkoly jsem odevzdával a vyzvedával si v jiných termínech než ostatní. A zkoušky jsem měl individuální, takže jsem se nemusel obávat žádných spolužáků.,“ pokrčil Julien rameny.

„Hm, zajímavé. A co jsi vlastně dělal za obor?“ zeptal se Eric.

„Budeš se divit, ale střední jazykovou. Co ty?“ řekl Julien.

„Střední pedagogickou. Kolik jazyků umíš?“ lehl si Eric na záda a zíral do stropu.

„Hodně. Plynně slovem i písmem umím anglicky, španělsky, švédsky, finsky, norsky, rusky, italsky, čínsky, japonsky a také latinsky. Pak se umím ještě domluvit turecky, arabsky, holandsky, chorvatsky a česky, ale tam už neumím tak plynně a číst a psát v těchto jazycích nedokážu,“ odpověděl Julien.

„To jsi tedy hodně dobrý. Já umím sotva anglicky,“ v Ericově hlase byl slyšet údiv.

„Umět cizí jazyky se hodně hodí, když cestuješ po světě. Navíc krasobruslení a jazyky jsou to jediné na co mám talent a co umím,“ pokrčil Julien rameny.

„Myslím, že se podceňuješ. Určitě máš talent na víc věcí,“ nesouhlasil s ním Eric.

„A co ty tvá rodina? Určitě nějakou máš,“ přimhouřil Julien oči.

„Mám. Jak už jsem zmínil, vyrostl jsem v Paříži. Mí rodiče tam vlastnili čtyřpokojový byt, ve kterém jsme žil společně s nimi a se starším bratrem, ten se jmenuje Philippe. Když jsem dokončil maturitu a bylo jasné, že dál nepůjdu, přenechali rodiče byt Philippovi, protože se oženil a se svojí ženou mají dvě krásné holčičky, rodiče odešli žít do malého domku na venkově a mě věnovali dvoupokojový byt v Paříži a peníze, aby dorovnali cenu Philippova bytu. Já peníze investoval a teď se mi to vrací. No a před několika měsíci se mi podařilo zjistit, že žiješ v Marseille, tak jsem svůj byt prodal a koupil si za to byt v Marseille, abych ti mohl být blíž,“ vzal Eric jemně Juliena za ruku.

„Když je to tak, proč jsi nešel na vysokou? O finance si starosti dělat nemusíš a čas na učení bys měl taky,“ zamračil se Julien.

„Nešlo to,“ to byla jediná odpověď, kterou Julien dostal.

Julien si povzdechl, posadil se a natáhl ruku, aby Erica pohladil po tváři, tak jak to on dělal jemu. Jenže Eric jeho záměr vycítil a zachytil jeho ruku dřív, než se ho mohl dotknout.

„Prosím, nedotýkej se mě,“ zaprosil tiše.

„Proč ne? Ty se mě také tak dotýkáš,“ namítl rozzlobeně Julien.

„Nechci aby ses mě štítil,“ zašeptal Eric.

„Proč bych se tě měl štítit? Pochybuju, že bys byl nějak moc ošklivý,“ založil si Julien ruce na prsou a zlobně zíral na Ericovu siluetu.

„Je pozdě. Měli bychom jít spát,“ hlesl Eric, doufajíc, že toto téma odvrátí.

„Fajn,“ vyštěkl rozzlobeně Julien, lehl si co nejdále od Erica a otočil se k němu zády.

Eric si smutně povzdechl, ale nechal Julienovi prostor a nepokusil se k němu přiblížit a dotknout se ho. Smutně si přejel rukou po tváři a pevně stiskl víčka, aby zabránil slzám vytéct, když pod svými prsty ucítil hluboké jizvy. Kdyby Julien spatřil jeho zohyzdění, jistě by se ho štítil a odmítl by s ním mít cokoliv společného. Ne že by se tomu divil. Ale i tak to byl jeho největší strach a netušil, zda by Julienovo odmítnutí byl schopen ustát.