Ledový princ - kapitola 7

„Nechápu, proč bych měl někomu něco přispívat,“ vrčel Julien v autě.

„Protože ta klinika je v Marseille jediná a po celé Francii jsou jen čtyři další. A kdyby tato klinika zkrachovala, pak by její pacienti museli do víc jak sto kilometrů vzdálené kliniky a ne všichni si to mohou dovolit. Takže se staneš jejich sponzorem a tím vykonáš dobrý skutek. Navíc se to mediálně rozšíří, z tebe bude hrdina a zvýší to tvou popularitu,“ vysvětlil Andre už poněkolikáté a odolal nutkání si povzdechnout.

Místo toho se raději zaměřil na silnici před sebou a sevřel pevněji volant. Julien ho často frustroval. Julien se zakabonil, založil si ruce na hrudi, zabořil se do sedadla a zamračeně vyhlédl z okna. Nechtělo se mu být něčím sponzorem a dávat někomu své peníze, které si tvrdě vydřel. Ale Andre na tom trval a tak teď sedí v autě a nechává se odvážet na popáleninovou kliniku.

„Tak jsme tady,“ zastavil Andre před třípatrovou bílou budovou, která u vchodu nesla nápis popáleninová klinika Marseille.

Lucas vystoupil z auta a s odporem se na budovu zadíval.

„Tvař se trochu přívětivěji. Tohle místo pomáhá desítkám lidí. Je to čest takové místo zachránit,“ řekl Andre z druhé strany auta.

„Možná pro tebe,“ zavrčel Julien, ale přestal se mračit.

„Možná by ses mohl usmát,“ navrhl Andre.

Julien o něm hodil ošklivým pohledem.

„Tak nic,“ povzdechl si Andre.

Julien se sice neusmíval, ale alespoň se nemračil. V té chvíli se otevřely dveře a ven vyšla usmívající se žena ve středních letech s příjemným obličejem a nakrátko ostříhanými hnědými vlasy.

„Dobrý den! Jmenuji se Isabelle Petit a jsem ředitelka této kliniky. Srdečně vás tady vítám!“ přešla k nim a potřásla oběma rukou.

„Děkujeme!“ usmál se na ni Andre, zatímco Julien na ni jen zíral ledovým pohledem.

„To my děkujeme! Bez vašeho sponzorství, které nám nabízíte, bychom to tu museli zavřít a nedovedu si představit, co by tu pak se všemi těmi lidmi bylo,“ Isabelliným obličejem přeběhl výraz úlevy.

„Nemáte zač!“ odmávl to Andre.

„Chci vidět, co budu sponzorovat,“ vyštěkl Julien se založenýma rukama.

„Jistě, samozřejmě. Pojďte za mnou!“ souhlasila ředitelka, přešla ke dveřím, odemkla je a vedla je dovnitř.

Julien a Andre ji následovali. Isabelle je odvedla po schodech do posledního patra a začala s prohlídkou.

„Ve třetím a druhém se nachází pokoje pro ty nejtěžší případy, které potřebují hospitalizaci. Na obou patrech je také sesterna se specializovanými zdravotními sestrami a ordinací, kde se vždy nachází lékař, kdyby ho bylo potřeba,“ vysvětlovala Isabelle během prohlídky.

Julien se zastavil u jednoho pokoje a skrz prosklenou zeď hleděl na nemocniční postel, kde leželo malé dítě celé omotané obvazy napojené na přístroje, kapačky a s hadičkou v ústech. U její postele seděli dva lidé oblečené do sterilního nemocničního oblečení, s povlaky na botách, síťkami na hlavách a rouškách na ústech.

„To je malá Bernadette. Jsou jí pouhé čtyři roky. Stala se obětí rasistického útoku. Protože ona i její rodina jsou Romové, nějací aktivisti jim prohodili do domu Molotovovy koktejly a způsobili požár. Její rodiče byly na zahradě, kde měli zahradní slavnost. Její starší sourozenci byly na pyžamovém večírku u kamaráda jednoho z nich. Bohužel, když vypukl požár, malá Bernadette spala v postýlce ve svém pokojíčku. Když si její rodiče všimli požáru, zavolali hasiče a její otec riskoval vlastní život, vrhl se do plamenů a svou dcerku vynesl ven. Ale bohužel, oheň se rychle rozšířil a Bernadette utrpěla popáleniny druhého a třetího stupně na 75% těla a na 5% těla popáleniny čtvrtého stupně. Většina těch popálenin se nikdy nezhojí. A bude muset podstoupit několik transplantací kůže, aby nebyla bez kůže,“ postavila se Isabelle vedle něj a lítostivě se na holčičku zahleděla.

Julien se zhluboka nadechl. A v té chvíli holčička otočila hlavu a ukázala tak nezraněnou tvář. Julien ji přelétl pohledem a v hlavě si srovnal její rysy a srdce se mu sevřelo, když si uvědomil, že z té holčičky by byla krásná dívka a později i velmi krásná žena, ale její krása je navždy ztracena, zničena ohavnými jizvami a deformacemi z ohně. Bylo mu té holčičky líto a náhle si uvědomil, že nebýt této kliniky, tak y ta holčička musela být spolehnuta na státní nemocnici, kde by neměla tak specializovanou a nejspíš ani profesionální péči.

„První patro?“ dostal ze sebe přiškrceně.

„Tam je jídelna, malá kantýna, společenská místnost a několik ordinací. Pojďte!“ pohlédla na něj soucitně Isabelle.

Ví, jak může pohled na něco takového, co se stalo Bernadette, s člověkem zamávat. Obzvlášť s člověkem, který o něčem takovém ví pouze z doslechu a nebo z televize. Ale realita je jiná. Odvedla je do prvního patra, kde je provedla a prohlídku zakončili ve společenské místnosti.

„Vaše práce je úžasná. Rád budu vaše zařízení sponzorovat,“ řekl tiše Julien.

„To jsem ráda,“ usmála se na něj Isabelle.

Andre se šťastně usmál. I s ním příběh malé Bernadette a pohled na ni zamával, ale je rád, že s Julienem pohnul a přinutil ho souhlasit se sponzorstvím ochotněji, než jak dokázali veškeré domluvy a vysvětlení.

„To jsou tady jen sestřičky a pacienti?“ zeptal se Julien.

„Nejen. Vidím zde i některé doktory a máme tu také dobrovolníky, kteří nám sem chodí vypomáhat. Ze své vlastní vůle a zadarmo. A také jsou tu praktikanti zdravotnických škol. Středních i vysokých,“ odpověděla Isabelle.

Julien přikývl a bedlivě si prohlížel všechny v místnosti. Doktory v bílých pláštích, sestry v modro-bílých šatech s bílými čepečky na hlavách, pacienty, děti, teenagery i dospělé. Také dobrovolníky, které jsou od pacientů k rozeznání jen kvůli chybějícím jizvám a popáleninám. Nakonec mu padl zrak na vysokého svalnatého muže se snědou kůží a černými krátkými vlasy, který si hrál s několika dětmi.

„Kdo je támhleten muž?“ zeptal se a ukázal na něj hlavou.

„Ach, to je náš bývalý pacient. Po vyléčení sem začal chodit jako dobrovolník a pomáhat lidem, které potkalo stejné nebo i větší neštěstí jako jeho a snaží se jim vrátit chuť do života a poskytnout sílu vše překonat,“ odpověděla Isabelle.

Julien na to nic neřekl, jen znovu pohlédl na toho muže. Jeho pohled k němu něco táhlo aniž by tušil proč. Muž se otočil, když ho děti upozornily na nezvyklou návštěvu a při pohledu na Juliena strnul a v jeho tváři i očích se zračil šok i strach.

„Co se stalo?“ zeptal se Julien, kterého vyvedlo z míry, že by se ho někdo bál a také hluboké jizvy přes polovinu obličeje.

„Právě se mu plní jeho nejhorší můra,“ odpověděl tiše Andre.

„Co? Nechápu,“ otočil se na něj Julien.

Isabelle je neposlouchala a místo toho přistoupila k onomu muži.

„Je všechno v pořádku, Ericu?“ zeptala se ho a ta otázka dolehla až k Julienovi.

Ten se šokovaně otočil a nevěřícně hleděl na ředitelku i na toho muže, hned se ale prudce otočil na Andreho.

„Eric? Tohle je Eric?“ zeptal se.

„Ano, je,“ odpověděl Andre.

Julien ještě jednou šokovaně pohlédl na Erica a poté vyběhl z místnosti a následně i z budovy a zastavil se až u auta. Stál vedle auta a hleděl do koruny stromů, které rostly v menším parku naproti klinice a snažil se prodýchat právě prožitý šok. Teď už chápal, proč Eric nechtěl, aby ho viděl. Vjel si rukama do vlasů. Jak by s ním teď mohl být? Jak by se s ním mohl projít po ulici? Zvládl by ty posměšky a poznámky ostatních? Ale pak se ve svých myšlenkách zarazil. Vzpomněl si na ty noci, které trávil s Ericem. Noci plné rozhovorů i smíchu. Noci které trávil v Ericově náručí a cítil se tak v bezpečí a milován. Skousl si dolní ret a přemýšlel, jak se zbavit té rozporuplné bouře pocitů ve svém nitru.

Ve společenské místnosti se Eric zatím vzpamatoval a přešel k Andremu.

„Proč?“ zeptal se zrazeně.

„Bylo to nutné. Ericu, já tě nezradil,“ řekl Andre.

„Nezradil? Tak proč jsi ho sem vodil?“ nahrnuly se Ericovi do očí slzy.

„Protože už jsem se nemohl dívat, jak se trápíš. A čím déle jsi ho navštěvoval a trávil s ním noci, tím hlouběji ses propadal do propasti. Bál jsem se, že jednou se propadneš tak hluboko, že se nedokážeš vyhrabat zpátky až by to zjistil a opustil tě. Lepší když se tak stane teď, když máš ještě nějakou naději než později,“ odpověděl mu Andre.

Eric na to nic neřekl, otočil se na podpatku a odešel.

Venku zatím Julien dospěl k rozhodnutí. Narovnal se a nasadil odhodlaný výraz. Vešel zpět do budovy a vrátil se do společenské místnosti.

„Kde je?“ štěkl na Andreho a Isabelle, která se snažila z Andreho dostat, co přesně se stalo a zda to ohrozí jejich sponzorství.

„Šel na záchody,“ odpověděl Andre.

Julien jen přikývl a vyšel ze společenské místnosti. Vtrhl na záchody, kde stál Eric shrbený nad umyvadlem, které držel rukama tak pevně až mu zbělely klouby a po tvářích se mu koulely obrovské slzy. Když uslyšel bouchnutí dveří, ohlédl se a zůstal překvapeně zírat, když spatřil Juliena.

„Debile jeden. Proč jsi mi to neřekl?“ vyštěkl Julien a oči mu planuly hněvem.

„Já...měl jsem strach z tvé reakce,“ zašeptal Eric.

„Myslíš, že jsem tak povrchní, aby mě odradilo pár jizev? Šokovalo mě to, ano. A ano, napadla mě myšlenka, jak bych mohl být s někým takto zohyzděným a že bych se s tebou nemohl ukázat na ulici a pak poslouchat ty poznámky. Ale víš co? Dospěl jsem k názoru, že mi je to jedno. Že ty mi za ty řeči stojíš. Nezáleží, jak člověk vypadá ale jaký je. Řekl jsem ti svůj příběh a přiznal se, že nevím, co je to láska a že si nejsem jistý, zda dokážu milovat. Řekl jsi mi, že na tom nezáleží a že budeš milovat za nás oba. A já budu za nás oba zase krásný. Ale chci slyšet tvůj příběh,“ přistoupil Julien k dnes už podruhé šokovanému Ericovi a chytil ho za ruku.

„Ty...chceš být se mnou? I přes tohle?“ zeptal se nevěřícně Eric a přejel si prsty po jizvách.

„Nezáleží mi na nich. Vím, že jsi báječný člověk, který mi není lhostejný a chci s tebou mít plnohodnotný vztah,“ řekl Julien.

Eric na něj zůstal zírat a nemohl uvěřit svým uším ani svému štěstí. Přitáhl si Juliena do náruče a zabořil obličej do jeho vlasů. Julien jeho objetí opětoval, položil si tvář na Ericovu hruď a nasával jeho vůni, kterou zbožňoval.

„Tvůj příběh?“ připomněl Julien po chvíli, kdy se od Erica odtrhl a vážně na něj pohlédl.

„Není to nic hezkého. Vážně to chceš slyšet?“ ujišťoval se Eric.

Julien pouze souhlasně přikývl.

„Dobře. Ale ne tady,“ povzdechl si Eric a odvedl Juliena do společenské místnosti, kde se společně usadili na menší pohovku.

K nim si přisedl i Andre spolu s Isabelle, která na Juliena nejistě hleděla.

„Stalo se to krátce po tom, co jsem se přestěhoval do Marseille. Vzal jsem své neteře kempovat. Vypůjčil jsem si karavan, mimochodem dost luxusní karavan, a jeli jsme do přírody. Našli jsme jeden kemp a utábořili se. Ze začátku vše proběhlo v klidu. Chodili jsme na procházky, koupali se v jezeře nebo jsem si s holkama hrál. Co jsem bohužel nevěděl, že ten karavan měl vadnou elektroinstalaci. A jeden den se vznítila jedna ze zásuvek a on začal hořet. Naneštěstí moje mladší neteř v té chvíli byla uvnitř, protože si šla pro pastelky, aby si mohla malovat. Vyděsil jsem se, když jsem spatřil oheň. Vletěl jsem dovnitř. Svou neteř jsem hned našel, popadl jsem ji, zabalil do deky a nesl ven. K mé smůle bylo otevřené jedno okénko a dovnitř zavanul vítr a poslal proti mně vatru ohně. Spálilo mi to obličej a také část paže a hrudníku. Šokem z bolesti si ani nepamatuju, jak jsem se dostal ven. Ostatní kempující lidi naštěstí drželi mou druhou neteř a zavolali hasiče a záchranku. Dokonce i uhasili mé oblečení, které na mě hořelo a poskytli mi i první pomoc. Pak přijela záchranka a odvezla mě do nemocnice, kde mě lékaři ošetřili. Ale jejich verdikt zněl, že mám popáleniny třetího stupně a že nebudou moci s tím moc udělat. Jsem rád, že mi alespoň zachránili oko. Moje neteře si mezitím převzala narychlo přivolaná sociálka, která zkontaktovala mého bratra a švagrovou a obě jim předala. Také je informovala, co se stalo. No a bratr to zavolal rodičům.

Takže když jsem se probudil z umělého spánku, do kterého mě doktoři uvedli, aby mě mohli v klidu a precizně ošetřit, první koho jsem viděl, byli mí rodiče. Pak za mnou samozřejmě přijel i můj bratr. Druhý den mě převezli sem, do této léčebny, kde mě ošetřovali, dokud jsem nebyl schopný odejít domů. Těžce jsem se srovnával se svým vzhledem, hlavně, když se mi lidé začali vyhýbat a děti se mě bály. Dokonce i mé neteře ze mě měly strach. Když jsem poprvé po svém zranění přišel k bratrovi na návštěvu, obě strachem plakaly a prosily své rodiče, aby ten bubák šel pryč. To mě zlomilo.

Tehdy jsem poprvé zjistil, jak skvělý a věrný kamarád je tady Andre. I když ho můj vzhled zpočátku odrazoval, neopustil mě a pomohl mi dát se dohromady. Ale ztratil jsem naděje, že by mě mohl někdo milovat a chtít se mnou být. Dlouho jsem se utápěl v depresích a mým jediným světlem v temnotě jsi byl ty a mé sny, že jsem s tebou. Jezdil jsem na všechny soutěže a mistrovství v krasobruslení, kde jsem tě mohl sledovat. A nedávno jsem odjel na soutěž do Anglie. A tam jsem zjistil, že jsem ubytovaný na stejném hotelu jako ty. No a zbytek už znáš,“ dovyprávěl Eric svůj příběh.

Julien byl zticha a neustále probíral Ericův příběh v hlavě.

„Pane Delacoure, vím, že teď nejspíš není vhodná chvíle, ale chtěla jsem se zeptat...“ začala Isabelle ale Julien ji přerušil.

„Budu vaším sponzorem, to se bát nemusíte. Můj trenér s vámi sepíše smlouvu a domluví s vámi výši plateb,“ otočil se na ni Julien a vstal ze sedačky.

Andre také vstal, oba se s Isabelle rozloučili a odcházeli pryč. Eric je nejistě následoval.

„Kód alarmu zůstane stejný, nezměním ho. A tentokrát nechám v ložnici rozsvíceno,“ otočil se na něj u dveří Julien, zpražil ho pohledem a vyšel ven.

„Tak to vypadá, že je všechno v pořádku, co?“ zeptal se Andre a pohlédl na Erica.

„Vypadá to, že ano. Děkuji Andre! Jsi opravdový kamarád,“ usmál se na něj Eric.

Andre mu úsměv opětoval a vykročil za Julienem.