Elfský princ - kapitola 4

„Veličenstvo měli bychom se vrátit,“ přistoupil k Thorondorovi velitel vojska.

„Ne, musíme hledat dál. Musíme ho najít,“ odsekl Thorondor a v hlase mu zaznělo zoufalství.

„Za chvíli bude již tma a ve tmě nic nenajdeme. Vrátíme se zase zítra a budeme hledat dál,“ snažil se ho přesvědčit velitel.

„Už jsem řekl. Neodejdeme, dokud Aranela nenajdeme,“ odmítl dát Thorondor na jeho rady a ohlédl se na Theodena, který byl kousek dál s vojáky a prohledávali jedno husté křoví, jestli v něm není Aranel schovaný.

„Velitel má pravdu, veličenstvo. V noci Aranela nenajdeme. Vraťme se domů a začněme hledat zase ráno, až budeme odpočatí,“ přistoupil k nim i Laucian.

„Ale Aranel je někde tady. A co když je zraněný?“ Thorondorovo zoufalství rostlo s další každou vteřinou.

„Aranel je silný a chytrý. Jistě si poradí,“ uklidňoval ho Laucian.

Thorondor otevřel pusu, ale v tu chvíli k nim doběhl voják.

„Veličenstvo, něco jsme našli,“ oznámil zadýchaně.

„Opravdu? Veď mě!“ rozkázal Thorondor, spolu s Laucianem a velitelem se vydal za vojákem a přitom zavolal na Theodena, který se k nim okamžitě připojil.

„Tady veličenstvo,“ zastavil je po chvíli voják.

Thorondor se zastavil a zadíval se na skupinku vojáků, která stála kolem kolem stromu a vyměňovali si nervózní pohledy.

„Tak co jste tady našli?“ zeptal se Theoden a nedočkavě popošel blíž.

Thorondor se na svého syna podíval, ale nic neřekl. Ostatně se chtěl zeptat na to samé.

„Tohle veličenstvo,“ ukázal voják na provaz, který zde byl zanechán.

„A to je všechno?“ zeptal se zklamaně Thorondor.

„Ne tak docela. Je tu také cítit princův magický podpis, ten jistě cítíte také,“ odpověděl voják.

„Ano, skutečně je zde cítit, ačkoliv již slábne,“ souhlasil Thorondor.

Theoden se na strom zadíval a soustředil se. Ano, i on zde cítil bratrův magický podpis.

„Princ tu byl. A pravděpodobně byl chycen do pasti,“ zauvažoval velitel vojska.

„Ti čtyři strážní říkali, že slyšeli Aranela volat o pomoc a potom dusot koní. Pravděpodobně ho unesli,“ došlo najednou Theodenovi.

Thonordon strnul. Ač už tuhle možnost vzal v úvahu, tak pro něj byla tak strašlivá, že sám sebe přesvědčil, že to tak není a že Aranel je jen ztracený. Ale teď když stál před důkazy, tak už dál sám sebe klamat nemohl.

„Jste si jistí? Možná tady lidé lovili zvěř a Aranel kolem jen prošel,“ přesto se o sebeklam pokusil.

V té chvíli si ale jeden voják všiml slabého lesku v trávě, který způsobil odraz paprsků zapadajícího slunce. Sehnul se a zdvihl ze země zlatý zdobený prsten s perlou.

„Veličenstvo,“ oslovil Thonordona a prsten mu podal.

Thonordon i Theoden zbledli.

„To je Aranelův prsten. Dal jsem mu ho k narozeninám,“ řekl tiše Theoden.

Thonordon se natáhl a vzal prsten opatrně do ruky.

„Můj syn,“ vydechl nešťastně.

„Jestliže byl unesen, tak si sami neporadíme. Radím ti, chlapče, vraťme se domů a zítra ráno dej dohromady družinu a zajeď za lidským králem. Ten tě přijme, je jeho povinnost přijmout někoho stejného postavení a požádej ho o pomoc,“ navrhl Laucian.

„A co když nám pomoc odmítne?“ otočil se k němu Thonordon.

„Neodmítne. Ví, že v opačném případě by mu hrozila válka. A pak mám v rukou jeden trumf, který by kdyžtak mohl pomoci,“ usmál se tajemně Laucian.

„A jak se s ním chcete domluvit? Pochybuju, že by uměl po našem,“ ozval se Theoden.

„To neumí. Ale já umím lidskou řeč. Takže mohu figurovat nejen jako léčitel, ale i jako překladatel,“ řekl Laucian.

„To jsem netušil,“ vydechl překvapeně Thonordon.

Ostatně nebyl jediný překvapený. Tato informace překvapila všechny přítomné a tak v jejich očích i výrazech šlo číst několik výrazů od překvapení přes údiv až po úžas a nevěřícnost.

„Ani jste nemohl, veličenstvo. Toto bylo až doteď moje nejstřeženější tajemství,“ přiznal Laucian.

„Dobrá. Zařídíme se dle tvé rady. Družinu dám dohromady ještě v noci a zítra vyrazíme k lidskému králi a budeme doufat, že nám pomůže,“ rozhodl Thonordon a smutně se podíval na synův prsten ve své ruce.

***

Druhého dne ráno vyrazila královská družina do lidského světa, aby navštívila lidského krále. Jeli vybraní vojáci včetně jejich velitele, několik osobních stráží, vybraní sluhové, kteří královské rodině měli být k dispozici, Laucian a celá královská rodina, vyjma Enanor, která kvůli svému stavu raději zůstala v paláci.

Thonordon si povzdechl a podíval se na Lumiel, která jela po jeho pravém boku. Byla zachmuřená a nešťastná, ale i přesto překrásná. Chtěl aby zůstala s Enanor, ale Lumiel odmítla, v paláci neměla klidu a vše jí ubíjelo. Otočil hlavu na druhou stranu, kde jel na koni Theoden, vážný se smutkem zapsaným v očích.

„Najdeme ho,“ řekl tiše a sám nevěděl, jestli chtěl uklidnit svoji ženu a syna nebo sám sebe.

Lumiel i Theoden zasmušile přikývli. Poté se všichni opět ponořili do ticha. Když dojeli na kraj lesa, tak se všichni zastavili a nejistě pohlédli na malou vesničku kousek od lesa.

„No tak jedeme,“ nadechl se zhluboka Thonordon.

Celá družina i s královskou rodinou se dala do pohybu. Ve vesničce vzbudili velký rozruch. Lidé se zastavovali uprostřed činnosti, vybíhali z domů a udiveně hleděli na projíždějící elfy.

Elfové projeli ještě dvěma dalšími vesnicemi a i v nich budili rozruch a pozdvižení. Lidé nevěděli, co si mají myslet. Elfové se vždy drželi pouze na svém území a mezi lidi nechodili a najednou jich tu bylo tolik. Navíc to vypadalo, že nešlo o obyčejné elfy, ale o panovníka a jeho rodinu.

Takto projeli všemi vesnicemi až stanuli před branami hlavního města. Městská stráž byla zmatená a nevěděla, zda má elfy pustit nebo ne. Ale po zjištění, že se jedná o královskou rodinu je nakonec neochotně pustili. Elfů se zmocnila nervozita a zadoufali, že na ně nikdo nezaútočí a že ještě někdy uvidí svůj domov.

***

„Veličenstvo, veličenstvo!“ vběhl správce zámku do královy pracovny a celý zadýchaný se zastavil až u masivního pracovního stolu z tmavého dřeva, za kterým seděl král.

„Ano? Co se děje?“ vstal král, což byl třicetiletý muž vysoké a dobře stavěné postavy s tmavě hnědými vlasy a teplýma hnědýma očima a vytřeštěně na svého správce zíral.

„Jedou sem elfové. Královská rodina,“ zasípal správce.

Král ztuhnul a nevěřícně na správce zíral. Za celý svůj život slyšel o elfech různé příběhy, ale nikdy žádného neviděl ani se žádným nemluvil.

„Proč sem jedou? Mají snad v plánu vyhlásit nám válku?“ zachvěl se.

Ostatně o elfech nic nevěděl, ale říkalo se o nich, že jsou dobří bojovníci. Navíc uměli používat magii, což se o lidech říct nedalo. Takže pokud opustili svou říši a vydali se až za ním, tak co to znamenalo?

„Ne, pane. Prý přicházejí v míru a jako přátelé,“ zakroutil hlavou správce.

Tuto informaci získal od strážného, který se svými druhy hlídal bránu a který s elfy mluvil a následně ho o nich informoval.

„Tak je vpusťte. Pokud přicházejí v míru, pak je rád přijmu,“ oddechl si král.

„Jistě, veličenstvo. A také pro ně nechám připravit komnaty,“ souhlasil správce.

„A nech také informovat mou rodinu, že máme důležitou návštěvu, tak aby se řádně ustrojili a došli do trůnního sálu,“ přikázal král.

Správce pouze přikývl a vyběhl z místnosti. Král se zhluboka nadechl, vzal korunu, kterou odložil na stůl a nasadil si ji na hlavu. Poté si přes ramena přehodil plášť, který měl přes opěradlo židle a zapnul ozdobnou přezku, která spojovala jemný zlatý řetěz, který měl zajistit, že mu plášť nesklouzne z ramen. Poté vyrazil z pracovny a spěchal do trůnního sálu. Tam už na trůně seděla jeho žena, královna, vysoká a štíhlá žena se zlatými vlasy a pomněnkovýma očima, na stupíncích pod trůnem seděli na obrovských polštářích jeho čtyři dcery a za trůny stáli jeho tři synové.

„Erane, co se děje?“ postavila se královna.

I jejich děti se na něj podívaly.

„Přijeli elfové. Prý dokonce i jejich královská rodina,“ odpověděl Eran.

„Cože? Proč tak najednou?“ vytřeštila královna oči.

„Nevím. Snad nám to řeknou. Ale prý přijíždějí v míru a jako přátelé,“ řekl Eran.

Poté se oba usadili na trůnech a jejich děti zaujaly předepsané pozice. Vteřinu na to se otevřely velké dvoukřídlé dveře a dovnitř vešel správce a za ním tři honosně oblečené postavy v doprovodu vojáků a sluhů a starého muže, kterého si Eran nedokázal zařadit.

„Veličenstvo, královská rodina elfů,“ poklonil se správce.

Eran se usmál, postavil se a sešel ze stupínků.

„Vítejte, přátelé!“ rozpřáhl ruce a jeho úsměv se ještě rozšířil.

„Děkujeme za přivítání! Dovolte abych se představil. Jsem Laucian, jsem královský léčitel a budu zde figurovat i jako překladatel,“ představil se starý muž.

Eran přikývl a zvědavě se podíval na muže, který vypadal jako král. Laucian si jeho pohledu všiml a rozhodl se královskou rodinu představit.

„Toto je král elfů Thonordon. Zde je jeho žena, královna elfů Lumiel a jejich nejstarší syn, korunní princ Theoden,“ představil je Laucian.

„Moc mě těší. A nyní já představím svoji rodinu. Já jsem Eran, toto zde je má žena Ilsa a naše děti, korunní princ Anyl, kterému je dvanáct, pak mé dcery Ena, Ila, Morsia, kterým je jedenáct, deset a devět, a mí nejmladší osmiletý Marun a sedmiletý Per a šestiletá Dona,“ Eran vždy ukázal na zmíněné dítě a se špatně skrývanou nervozitou sledoval, jak Laucian tiše překládal jeho slova královské rodině.

Pak Thorondor něco řekl a Laucian přikývl.

„Král Thorondor i jeho rodinu velmi těší, že poznávají vás i vaši rodinu,“ přeložil Laucian, co Thorondor řekl.

„I nás velmi těší a jsme rádi, že jste přijeli,“ postavila se Ilsa vedle svého manžela a vřele se usmála.

„Ano, ovšem mohu se zeptat, co vás k nám přivádí?“ otázal se Eran.

„Jistě. Jde o to, že mladší syn krále Thorondora a královny Lumiel, princ Aranel, byl unesen lidmi. Sami nemají šanci ho najít a tak vás přijeli požádat o pomoc,“ odpověděl Laucian.

„Ale to je strašné,“ zajíkla se Ilsa.

„To ano. A samozřejmě pomůžeme. Ihned nechám sestavit skupina, která prohledá každý kout mé země a prince Aranela najdeme,“ s těmi slovy se Eran otočil na správce, který stál kousek za ním.

Ten přikývl a zmizel z trůnního sálu, aby vydal patřičné rozkazy. Laucian mezitím Eranovo rozhodnutí přetlumočil. Lumiel se v očích objevily slzy a bez ohledu na etiketu se Eranovi vrhla kolem krku a začala mu děkovat, přičemž se vděčností až zajíkala. I v Thorondorových a Theodenových očích se objevila vděčnost a začali Eranovi děkovat.

Ten jen rozpačitě poklepal Lumiel po zádech a poté ji předal své ženě, která se jí ihned ujala.

„No, nechali jsme pro vás připravit komnat, tak pokud byste si chtěli odpočinout...“ nadhodil Eran.

„Jistě, to je dobrý nápad. Akorát bychom byli rádi, kdybyste svým lidem dal toto. Jsou to podobizny prince. A také, král Thorondor si přeje, aby vaše lidi doprovázel alespoň jeden z našich vojáků,“ řekl Laucian poté, co se krátce poradil s Thorondorem a podal Eranovy štos papírů, kde byl vyobrazen Aranel.

„Samozřejmě, to není problém,“ souhlasil Eran.

Poté zavolal několik sluhů a nechal je ubytovat hosty. Thorondor, Lumiel, Theoden i Laucian dostali krásné prostorné komnaty určené šlechticům, jejich sluhové byli ubytovaní v komůrkách pro služebnictvo a vojáci byli odvedeni do kasáren.

„Jsem tak ráda, že nám král Eran pomůže,“ řekla Lumiel, když byli ubytováni a všichni sluhové odešli.

„To i já. Naštěstí vypadá jako laskavý a chytrý muž,“ zhodnotil Thorondor.

„Hlavně aby se bráška našel. To je teď nejdůležitější,“ řekl Theoden, který sice dostal komnaty dál od svých rodičů, ale nechtěl tam být sám a tak přišel za nimi.

S obavou vyhlédl ven z okna. Lidský svět byl tak rozsáhlý a on mohl jen doufat, že muži krále Erana a jejich vojáci Aranela najdou a že Aranel bude živý a zdravý. Lumiel k němu přešla, vyhlédla z okna jako on a stiskla mu paži.

„Určitě ho najdou,“ zašeptala.