Elfský princ - kapitola 5

Mladá plavovlasá dívka drobné a malé postavy s košíkem v ruce se zastavila u stánku ovocem a zeleninou a prohlížela si vystavené kusy. Dnes na ni vyšla řada s nákupem. Vzala do ruky jablko a povzdechla si. Už několik měsíců pracovala u hraběte Saula jako služebná, ale nebyla z toho šťastná. Její pán byl jednoduše řečeno úchyl. Navíc věděla, že to jediné, co ji uchránilo od jeho lože, bylo její pohlaví, její pán se zaměřoval pouze na mladíky, které si bral na lože a tam jim ubližoval a zneužíval jejich těla. Nejvíc jí bylo líto toho mladičkého elfa, kterého její pán věznil už tři dny. Celé tři dny a tři noci, kdy ona i ostatní slýchávali bolestný křik a pláč elfa, když ho jejich pán znásilňoval.

„Hej, koupíš to jabko nebo ne? Jestli ne, tak ho dej zpátky a nežmoulej ho v ruce,“ vyrušil ji z myšlenek hlas.

Vzhlédla od jablka a podívala se na trhovce, který ji zamračeně pozoroval. To on ji vyrušil.

„Koupím ho. A nejen to,“ špitla.

Trhovcovo zamračení zmizelo, zavětřil totiž velký obchod a začal se věnovat jinému zákazníkovi. Plavovláska vybrala ovoce i zeleninu a podala košík, kam to všechno dávala, trhovci aby to vše sečetl. Ten jí po chvilce řekl cenu, plavovláska vytáhla z malého pytlíčku požadovaný obnos a zaplatila. Trhovec jí vrátil košík a ona přešla k dalšímu stánku, kde se prodával med.

„Hej trhovče, neviděl jsi ho?“ ozvalo se vedle ní.

S vytřeštěnýma očima odtrhla pohled od lahviček s medem a podívala se vedle sebe. Tam stáli čtyři vojáci, u dvou poznala, že pocházejí z královského vojska, ti stáli blíž u stánku a ukazovali trhovci jakýsi papír, zaměřila se na ty dva další a srdce se jí málem zastavilo, když poznala, že se jedná o elfy. Že by tu byli kvůli tomu elfovi, kterého její pán vězní? Že by byl tak významný, že ho hledali vojáci dvou národů? Srdce se jí rozbušilo a dlaně se jí začaly potit.

„Ne, neviděl,“ zakroutil v té chvíli trhovec hlavou, který do té chvíli pátral ve své paměti, zda mladíka vyobrazeného na papíře neviděl.

Vojáci přikývli a otočili se k odchodu. Plavovláska je sledovala, jak odcházejí a přemýšlela, co má udělat. Po chvilce se rozhodla. Udělá správnou věc! Rychlým krokem se rozešla za vzdalujícími se vojáky, které po chvíli dohnala.

„Vy hledáte toho mladého elfa, že?“ promluvila zadýchaně za jejich zády.

Oba lidští vojáci se okamžitě zastavili, otočili se k ní a upřeli na ni podezřívavé pohledy. I dva elfští vojáci se zastavili a zvědavě pozorovali své lidské kolegy i mladou dívku před nimi.

„Ty o něm něco víš?“ zeptal se jeden.

„Mohu to vidět?“ pokývla plavovláska hlavou ke srolovanému papíru, který jeden voják držel v ruce, aniž by odpověděla.

Voják jí papír se zamračením podal. Plavovláska si ho převzala a rozbalila ho. Nemýlila se. Na obrázku byl elf, který byl vězněm jejího pána a tito vojáci ho hledali.

„Vím, kde ho najdete. Můj pán ho drží v zajetí,“ podívala se na vojáka, který jí papír dal.

„Kdo je tvůj pán?“ zeptal se druhý voják.

„Hrabě Saul,“ odpověděla plavovláska.

Oba vojáci se po sobě podívali. Se šlechtici to bylo ošemetné, měli peníze a postavení a něco si s nimi začít by mohlo znamenat problémy. Ale oni měli své rozkazy přímo od krále a to mělo vyšší váhu než jakýkoliv šlechtic.

„Veď nás,“ promluvil nakonec první voják a všichni se vydali k sídlu hraběte Saula.

Po chvíli tam došli a vojáci se díky svému statusu dostali přes stráže až do sídla. Hraběte Saula zastihli v jídelně, kde zrovna snídal. Ten na ně chvíli překvapeně koukal, ale pak se rozhořčeně postavil.

„Co si to dovolujete? Neumíte se chovat. Jsem hrabě, hrabě a vy nemáte právo takto vtrhnout do mého domu a rušit mě,“ vztekal se až mu od pusy létaly sliny a jeho obličej zbrunátněl.

„Jsme zde na rozkaz krále. A na jeho rozkaz vás zatýkáme,“ přerušil ho voják a on ji jeho kolega postoupili vpřed.

„Zatýkáte? Za co? Mě nemůžete zatknout! Na to nemáte právo!“ rozčiloval se dál hrabě Saul.

„Ale ano, máme. A zatýkáme vás za únos prince,“ oznámil mu klidně druhý voják a vzápětí se na něj oba vrhli, povalili ho na zem a spoutali, elfští vojáci stáli mezi dveřmi a celé to se zájmem sledovali.

Marně se hrabě Saul oháněl svým postavením, vyhrožoval a nadával, vojáci si ho nevšímali a konali podle rozkazů. Plavovláska která to celé sledovala skrytá za jedním křídlem otevřených dveří, nenápadně zatahala jednoho elfa za ruku. Ten se na ni podíval a ona mu rukou pokynula, aby šel za ní. Elf ji uposlechl a on i druhý voják ji následovali.

„Tam je váš princ,“ ukázala plavovláska na dveře, když došli před pokoj, kde byl Aranel uvězněn.

Elfové jí sice nerozuměli, ale přesto se pokusili dveře otevřít. Ty ale byly zamčené. Oba se na sebe podívali. Nechtěli zničit majetek lidského šlechtice, ale pokud je tam princ, tak je jejich povinností se dostat dovnitř a prince zachránit. Nakonec se domluvili pohledem a rozeběhli se proti dveřím. Vrazili do nich rameny, což museli několikrát zopakovat, než dveře povolili a oni se dostali do pokoje za nimi. Oba ohrnuli znechuceně nos nad zápachem, který v pokoji panoval a podívali se na postel. Vytřeštili oči a zalapali po dechu nad tím, co spatřili. Na posteli ležel nahý Aranel, který byl za jednu ruku připoutaný řetězem k posteli a vypadal strašně. Celé tělo měl pokryté modřinami a podlitinami, jeho záda hrála různými odstíny modré po fialovou a místy i černou a jeho chodidla byla jeden velký krvavý otok. Jeho obličej nevypadal o moc lépe. Oči měl napuchlé tak, že je téměř nemohl otevřít, na pravé líci měl obrovskou modřinu, rty oteklé a zkrvavené z tržných ran.

Oba vojáci se bázlivě přiblížili, jeden z nich si stáhl rukavici a bázlivě sáhl princi na čelo.

„Má horečku,“ řekl tomu druhému.

Aranel, cítíc dotyk, slabě zasténal, pokusil se odsunout dál a ztěžka otevřel oči tak moc, jak jen mu to opuchnutí dovolilo.

„Elfové,“ vydechl slabě, když rozpoznal uniformy vojáků a uviděl jejich špičaté uši poté, co se na ně zaměřil.

„Ano, princi. Přišli jsme vás zachránit,“ odpověděl voják, který mu předtím sahal na čelo.

Aranelovi poskočilo srdce radostí, když ta informace dorazila na správné místo a úlevou se rozplakal.

„Neplačte, princi. Jen si tím ještě víc ublížíte,“ začal ho voják utěšovat, zatímco druhý začal zkoumat řetěz a nakonec pomocí brože, kterou měl na uniformě, odemkl zámek.

„Jdu najít nějaká nosítka,“ oznámil svému kolegovi, který stále utěšoval Aranela a vyšel z pokoje.

Zarazil se ale, když na chodbě stál personál a dva muži vepředu drželi nosítka, které chtěl hledat. Uprostřed shromážděných lidí spatřil usmívající se plavovlásku, která je sem dovedla. Ta dívka zřejmě nezahálela a informovala ostatní o tom, co se děje a dva muže napadlo, že vojáci budou potřebovat nosítka pro raněného elfa. Ti mu nyní nosítka podávali a voják si je překvapeně vzal. Netušil, že by lidé mohli být tak soucitní a nápomocní. Usmál se na ně a na chvíli sklopil hlavu na znamení díků. Když ji zvedl, zjistil, že se na něj všichni usmívají a že i beze slov nejspíše pochopili, co jim chtěl naznačit. Poté se i s nosítky vrátil do pokoje.

Jeho kolega se na něj ohlédl a spadl mu kámen ze srdce, když spatřil nosítka. Společnými silami na ně Aranela opatrně přemístili a přehodili přes něj čisté prostěradlo, které našli v truhle vedle postele. I když se snažili být šetrní, přesto Aranel bolestně usykával a tichounce sténal. Vojáci vzali nosítka a opatrně je zvedli. Poté s vyšli z pokoje a došli do vstupní haly, kde stáli lidští vojáci se spoutaným hrabětem Saulem. Na toho se elfové zamračili a nedržet nosítka, nejradši by vytáhli meče a z hraběte Saula nasekali na tak malé kousky, že už by je nikdo nikdy nedokázal dát dohromady. Lidští vojáci pohlédli na nosítka a při pohledu na zbídačeného mladíka jimi projela vlna lítosti a soucitu. Trhli spoutaným hrabětem a přešli ke dveřím, které otevřely dokořán a poté ustoupili stranou a nechali projít elfy. Ti jim děkovně pokývli a vyšli ze sídla.

Před sídlem počkali, až je lidští vojáci s hrabětem předejdou a šli za nimi, doufajíc, že znají takovou cestu, na které by bylo co nejméně zvědavých očí.

***

„Veličenstvo, našli ho! Našli toho elfského prince!“ vběhl správce do salonku, kde seděl Enar se svojí rodinou i hosty.

„To je báječná zpráva. Kde je teď?“ vyskočil Enar z křesla.

„V pokoji, který jste mu nechal připravit,“ odpověděl správce.

„Výborně. A jak je na tom?“ zeptal se Enar a koutkem oka si všiml, že Laucian královské rodině vše překládá.

Král Thorondor i jeho žena a starší syn vyskočil z křesla a všichni plní očekávání viseli na každém Laucianově slově.

„Ne moc dobře, ale už jsem zavolal královského ranhojiče,“ odpověděl správce.

„Omlouvám se, ale král a královna by byli radši, kdyby byl princ Aranel v mojí péči. Nic proti vašemu ranhojiči, jistě je skvělý, ale já prince ošetřuji od té doby, co se narodil. Vím o všech nemocích i zraněních, které prodělal. Navíc to není člověk a tak by na léčení vašeho ranhojiče nemusel reagovat příznivě,“ přistoupil k Eranovi a správci Laucian.

Eran se na něj zamyšleně podíval. Za jiných okolností by to bral jako urážku, ale je pravda, že elfové nejsou lidé a lidská léčba by jim nemusela pomoct.

„Chápu. To co by nám pomohlo, by jemu mohlo ublížit a naopak, že?“ poznamenal.

Laucian přikývl na souhlas. Eran si povzdechl, tohle mu jeho ranhojič dlouho nezapomene.

„Pak tedy dobrá. Prince ošetřete vy, můj ranhojič to jistě pochopí,“ řekl Laucianovi.

„Děkuji! Zavedete mne za princem? Nevím, kde jste ho ubytovali,“ požádal Laucian.

Eran přikývl a on, Laucian a obě královské rodiny se vydali k pokoji, ve kterém byl Aranel ubytován. Tam se Laucian zastavil a zvednutou rukou zastavil zbytek skupiny.

„Veličenstvo, vím, že chcete vidět syna, ale Aranel je zraněn, tak bych se na něj nejraději podíval první, abych ho mohl ošetřit,“ promluvil k Thorondorovi.

Ten se zamračil a pohlédl na dveře, za kterými byl jeho syn. Tak rád by ho viděl a obejmul, ale je-li Aranel zraněn, pak potřebuje ošetření od léčitele a v tom případě by se tam on i jeho rodina pouze pletli. Tak nakonec přikývl a postavil se k protější stěně, aby nepřekážel. Lumiel a Theoden ho napodobili. Lidská královská rodina byla zmatená a tak se otočila k Laucianovi pro vysvětlení. Ten jim zopakoval, co řekl Thorondorovi. Eran i jeho rodina se poté také postavili ke stěně po vzoru elfů. Jen děti neklidně přešlapovaly a pokukovaly po dveřích, za kterými zmizel Laucian. Za nimi byl další elf a ony byly strašně zvědavé a chtěly ho vidět.

***

Laucian vstoupil do pokoje a zamířil k posteli, na které Aranel ležel. Zastavil se u něj a opatrně odhrnul lehkou přikrývku, kterou byl Aranel přikrytý. Zděšeně zalapal po dechu, když spatřil tu spoušť.

„Co ti to udělali, chlapče ubohý,“ zašeptal si pro sebe.

Aranel slyšel jak někdo vstoupil do místnosti a cítil, jak z něj dotyčný stáhl přikrývku. Otevřel oči, jak jen mohl a zamžoural na postavu stojící u něj.

„L-lauciane,“ vydechl, když osobu poznal.

Laucian zvedl oči od Aranelových zranění a podíval se mu do očí.

„Jsi vzhůru,“ konstatoval tiše.

„Ano. Lauciane, bolí to,“ vzlykl Aranel.

„Já vím. Něco s tím uděláme, ano? Ale nejdříve tě musím prohlédnout, abych zjistil, jak moc jsou tvá zranění vážná. Vlastně by mi dost pomohlo, kdybys mi řekl, co ti všechno udělal,“ sedl si Laucian opatrně na okraj postele a pohladil Aranela po vlasech.

„Ubližoval mi. Bil mě. Rukou, důtkami a holí. A také rákoskou. Také mě svazoval. A jednou mi také praštil hlavou o pelest postele,“ řekl Aranel.

Laucian se zamračil. Ano, zranění která viděl, by tomuto odpovídala. Ale cítil, že je tu ještě něco. Něco co mu Aranel nechtěl říct.

„To není vše, že ne? Co ti ještě udělal?“ zeptal se jemně.

„N-nic. Jen mě bil,“ odpověděl Aranel.

Nechtěl říct, že ten prasák ho několikrát znásilnil. Bylo to pro něj hrozně pokořující a on nechtěl, aby se to někdy někdo dozvěděl.

Laucianovo zamračení se prohloubilo. Co Aranelovi mohl ten člověk udělat tak strašného, že mu to Aranel nechtěl říct?

„Araneli, mám-li ti pomoct, pak potřebuji vědět vše,“ začal vytvářet menší nátlak.

Aranel nasucho polknul.

„Řekl jsem ti všechno,“ špitl, ale sám věděl, že to nezní přesvědčivě.

Laucian si povzdechl. Vypadá to, že Aranel nepromluví a raději bude riskovat své zdraví. Přemýšlel, co se mu jen mohlo stát. Pak ho něco napadlo, něco tak příšerného a mezi elfy neslýchaného, že se až zastyděl, že o tom uvažoval. Zhluboka se nadechl, teď bude muset položit nejtěžší a nejhorší otázku svého života.

„Araneli, ten muž...on tě...znásilnil?“ zeptal se a celou svou bytostí doufal, že odpověď bude záporná.

Aranel se ovšem rozvzlykal a schoval dobitý obličej do dlaní. Laucianovo srdce ztěžklo, když si uvědomil tu strašnou, přestrašnou pravdu. Odpověď na jeho otázku je ano.

„Já...ošetřím tvá zranění,“ řekl a vstal.

Položil své ruce na Aranelovu hlavu, zavřel oči a soustředil svou magii. Takto probíhalo ošetřování u léčitelů. Svou magií prozkoumali tělo svého pacienta a našli tak všechna zranění a nemoci jimiž jejich pacient trpěl. Ovšem většinu zranění nechávali léčit přirozenou cestou, svou magií do nich nezasahovali, výjimku tvořila zranění, která by mohla pacienta ohrozit na životě, pak svou magií proces hojení a uzdravení urychlili, ovšem zádrhel byl v tom, že u přirozeně hojících se zranění přicházela bolest postupně, kdežto když ho urychlili, veškerá bolest přišla najednou.

Laucian vypustil svou magii a s její pomocí začal Aranela prohlížet. Objevil podlitinu na hlavě, zřejmě od toho, jak mu bylo bouchnuto hlavou o pelest postele, dále jen otok, modřiny a tržné rány na obličeji, nic vážného, to se časem zhojí samo, záda, která byla jedna velká podlitina, na to si musí dát pozor a kontrolovat je, aby se ujistil, že nedojde k odtržení nějaké krevní sraženiny a následně ucpání některé z cév, dále objevil naražená a zhmožděná žebra, také zhmožděné svaly na pažích a modřiny na nich, odřená zápěstí, zhmožděné a zmodřicované nohy, chodidla, která byla oteklá a byla jeden velký puchýř, pak zhmožděnou bránici.

Naštěstí neobjevil žádné vnitřní zranění, krvácení nebo zlomeninu či vykloubeninu. To bylo dobré. Laucian otevřel oči a zhluboka se nadechl. Teď přijde ta nejhorší část. Musí zkontrolovat Aranelova intimní místa. Znovu zavřel oči a vyslal svou magii do této části Aranelova těla. Oddechl si, podbřišek, třísla, penis, šourek i varlata byla v pořádku. Zato s jeho konečníkem to bylo horší. Anální vstup byl byl oteklý a citlivý, sliznice uvnitř podrážděná a překrvená, ale to nejhorší byly trhliny, skrze které se dostával obsah střev do těla a také už zde byla docela rozsáhlá infekce, která s největší pravděpodobností způsobila horečku. Laucian se zamračil. Tohle musí vyhojit pomocí magie. Přestal se soustředit a otevřel oči.

„Araneli,“ oslovil ho.

Aranel na něj pohlédl, zatímco se celý třásl.

„Araneli, tvůj konečník je na tom špatně. Máš tam trhliny, obsah tvých střev se ti dostává do těla a také se ti tam rozjela infekce. Musím to zhojit magií, což bude dost bolet. Ale jestli chceš, mohu ti dát odvar z bylinek, který tě uspí,“ nabídl Aranelovi.

„Ne, chci být při vědomí,“ odpověděl tiše Aranel.

„Dobře,“ povzdechl si Laucian.

Tohle bude Aranela dost bolet, ale nemohl ho utlumit proti jeho vůli. Znovu zavřel oči a soustředil se. Tentokrát vyslal svou magii přímo a přinutil ji konat. Nejdříve s její pomocí shromáždil nečistoty, které unikly ze střev a vrátil je tam, kam patří. Poté začal uzavírat trhliny. Při tomto Aranelovým tělem projela obrovská vlna bolesti a on bolestně vykřikl. Laucian jeho výkřik slyšel, ale nemohl toho nechat, tím by mu ublížil mnohem více a tak pokračoval v uzdravování. Jakmile byly trhliny uzavřeny, pustil se do boje s infekcí. Jakmile ji odstranil, stáhl se a celý zadýchaný a zpocený se posadil na postel ke vzlykajícímu Aranelovi.

„Pšššš, už to je. To nejhorší máš za sebou,“ tišil ho.

Jakmile se Aranel trochu uklidnil, natáhl se Laucian pro svou brašnu, kterou měl s sebou a vytáhl z ní různé dózičky a flakonky.

„Teď už tě jen namažu hojivými mastmi a bude konec,“ oznámil Aranelovi.

Ten se zmohl jen na přikývnutí. Laucian se pustil do práce. Používal různé mastičky podle typu zranění a jemně je vtíral do Aranelovy kůže.

***

Všichni na chodbě sebou trhli, když se z Aranelova pokoje ozval bolestný křik. Lumiel s bolestným výrazem a slzami v očích popadla svého manžela za ruku. Thorondor se na ni podíval a vzal ji do náruče a starostlivě se ohlédl ke dveřím stejně jako Theoden. Ani jim nebylo nejlépe, když slyšeli Aranelův křik, ale Laucianovi věřili a věděli, že by Aranelovi nikdy neublížil. Zato lidská královská rodina se po sobě znepokojeně a podívala a nejmladší děti se chytily svých rodičů a vystrašeně se dívaly na dveře. Eranovi navíc přišlo divné, že elfové pouze stáli na místě a krom starostlivých pohledů nijak nereagovali.

Po chvíli, která jim všem přišla nekonečná, se dveře otevřely a Laucian vyšel na chodbu. Jeho obličej byl zrudlý, oči i tvář unavené a oblečení měl propocené. Přistoupil ke královské rodině elfů a vážně se na ně podíval.

„Můžeme za ním?“ vyhrkla nedočkavě Lumiel.

„Jistě, ale věnujte mi ještě chvilinku. Měl bych vás informovat o Aranelově zdravotním stavu,“ řekl Laucian.

„Tak spusť,“ pobídl ho Theoden.

Laucian se zhluboka nadechl a řekl jim o všech svých zjištěních, jediné co vynechal, byla informace o znásilnění a zranění jím způsobených.

„Ale bude v pořádku, že ano?“ zeptala se úzkostlivě Lumiel.

„Ano, bude. Ale je tu ještě něco,“ řekl Laucian.

„Co?“ zeptal se Thorondor.

„Aranel měl potrhanou sliznici konečníku, takže obsah jeho střev mu unikal do těla a také tam měl infekci. Krom toho jeho sliznice je překrvená a podrážděná a jeho otvor citlivý a oteklý. Nečistoty jsem mu z těla odstranil pomocí mé magie, stejně tak jsem vyhojil trhliny a vyléčil infekci. Vše ostatní se časem zhojí samo,“ dostal se Laucian k těm nejvážnějším zraněním.

„Jak mohl přijít k takovým zraněním? Co je způsobilo?“ zeptal se zmateně Theoden.

I Thorondor a Lumiel na Lauciena zmateně hleděli a stejně jako Theoden jim nešlo na mysl, jak Aranel mohl k těmto zraněním přijít.

Laucian se nadechl, teď bude jim bude muset říct to nejhorší.

„Aranel byl tím mužem....znásilněn. Tak k nim přišel,“ prozradil.

Všichni tři elfové zbledli. Přijali by cokoliv, ale tohle...tohle pro ně bylo to nejhorší. Znásilnění pro ně bylo horší než cokoliv jiného. Toto s nimi velmi otřáslo. Lumiel vykřikla a s usedavými vzlyky se zhroutila do manželovy náruče. Její chlapeček, její chlapeček byl takto zneuctěn a pokořen! Jak může někdo takto ublížit? Ani Thorondor a Theoden nevypadali nejlíp.

„Můžeme za ním?“ dostal ze sebe přiškrceně Thorondor.

„Jistě, běžte,“ přikývl Laucian.

Tři elfové se přinutili k pohybu a vešli do pokoje.