Elfský princ - kapitola 6

Aranel ležel na posteli a hleděl z okna. Už tu byl několik dní a díky Laucianově péči se cítil o hodně lépe. Otok kolem jeho očí zmizel, modřiny zesvětlaly a tržné rány se uzavřely a začaly se hojit. Stejně tak zesvětlaly i modřiny a podlitiny na jeho těle, včetně zad, žebra, která každým dnem bolela méně a méně, vymizel i otok a krvavý puchýř z jeho chodidel a dokone se zhojil i jeho otvor zdevastovaný násilnou penetrací. Uslyšel klapnutí dveří a následně tiché kroky, ale neotočil se. Nechtěl vidět Lauciana ani nikoho ze své rodiny, tak moc se sám za sebe styděl, cítil se špinavý a ubohý. Ucítil prohnutí postele, jak si k němu dotyčný přisedl.

„Nepodíváš se na mě?“ vyřkl tichým hlasem jeho bratr.

„Nejsem hoden se na tebe dívat. Nebo na tebe mluvit,“ odpověděl Aranel stejně tiše.

Theoden si povzdechl. Duše jeho brášky byla tak moc zraněná a nikdo nevěděl, zda se někdy uzdraví. Vyzul si boty, lehl si vedle Aranela a zezadu ho objal.

„Proč bys toho neměl být hoden? Jsi můj malý bráška a mezi námi se nic nezměnilo. Nemůžeš za to, co se ti stalo,“ řekl.

Aranel zavřel oči, ve kterých se začaly hromadit slzy.

„Chci domů,“ vzlykl.

„Už brzy pojedeme. Jen co to tvůj zdravotní stav dovolí,“ zpevnil Theoden své objetí a jemně Aranela pohladil po paži.

Aranel na to nic neřekl, jen se ještě více stáhl do sebe. Tak moc chce domů, do bezpečí, kde mu nikdo nebude ubližovat. Jak moc byl zvědavý na lidi a jak moc chtěl poznat jejich svět, nyní ho ta touha opustila a on lidi nenáviděl. Chtěl od nich pryč.

***

„Ještě jednou děkujeme za vaši pomoc a pohostinnost!“ usmál se Laucian na Erana i jeho rodinu, když je přišli vyprovodit.

„Bylo mi potěšením,“ usmál se Eran.

Ač byli elfové milí a on jim rád poskytl ubytování i pomoc, v hloubi srdce byl rád, že odjíždí. Přesto ke králi Thorondorovi přistoupil a natáhl k němu ruku. Thorondor na ni chvíli zíral, ale nakonec ji s úsměvem uchopil a stiskl. Po chvíli se pustili a Eran pohlédl i na Lumiel, Theodena a Aranela. Lumiel i Theoden mu úsměv opětovali, ale Aranel se na něj jen letmo podíval a poté se se sklopenou hlavou otočil ke svému koni. Eran si povzdechl ale svým způsobem Aranela chápal.

„Přeji vám šťastnou cestu,“ otočil se znovu k Thorondorovi.

Ten mu poté, co mu Laucian tuto větu přeložil, pokynul hlavou a znovu se na něj usmál. Poté se otočil ke svým lidem a něco řekl. Všichni začali nasedat na koně. I Thorondor na něj usedl a otočil se k odjezdu.

„Počkejte!“ zastavil Eran Lauciana, když i ten se chystal následovat svého krále.

Laucian se na něj ze hřbetu koně podíval.

„Můj děd, když umíral, mi předal tohle a zapřísahal mě, abych vám to předal,“ podal mu malou dřevěnou krabičku.

„Mě?“ povytáhl Laucian obočí.

„Ano. Chtěl abych to přidal jeho příteli. Elfovi jménem Laucian, který je léčitelem. Prý měl bílé vlasy a modré oči. Myslím, že to mluvil o vás,“ Eranův pohled zvážněl.

Laucian na něj chvíli bezvýrazně hleděl, ale pak se natáhl a krabičku si převzal.

„Děkuji!“ řekl.

Eran pokývl a ustoupil, aby Laucian mohl odjet. Ten se od něj odvrátil, pobídl koně a vyjel za ostatními. Eran, Ilsa i jejich děti přešli ke stále otevřené bráně a sledovali vzdalující se elfy.

***

Na sklonku dne elfové konečně dojeli k hranici a skrze neviditelnou bariéru vstoupili do své říše. Všichni si oddechli. Ač královská rodina byla milá a cesta probíhala hladce, byli rádi, že jsou zpět ve své říši.

„Ty Lauciane, jak to že umíš lidskou řeč? Vždyť zákony zakazující chodit do světa lidí jsou tu již několik století,“ zeptal se Theoden na něco, co ho, a nejen jeho ale i ostatní, pálilo od chvíle, kdy se dozvěděl, že Laucian umí lidskou řeč.

Ostatní našpicovali uši, aby nepřeslechli odpověď. Laucian si povzdechl. Očekával, že se na toto někdo zeptá, ale přesto doufal, že na to nedojde.

„Kdysi jsem jednomu člověku zachránil život a ten mě na oplátku naučil své řeči. Já se ho pokoušel naučit té naší, ale byla pro něj příliš složitá,“ odpověděl Laucian.

„Zachránil život? Jak? Řekneš nám celý příběh?“ Theoden nedokázal potlačit svou zvědavost.

Laucian se zhluboka nadechl a dal se do vyprávění: „Byl jsem ještě učeň u svého mistra, který mě učil léčitelskému řemeslu. No a jednoho dne jsem měl volno a šel se projít. Došel jsem až k řece, která protékala hranicí a na druhé straně hranice, v lidské části lesa, jsem uviděl muže. Byl v bezvědomí a ležel napůl v řece a napůl na jejím břehu. Byl jsem na vážkách. Pomoct nebo ho tam nechat? Kdybych mu pomohl, porušil bych naše zákony, které zakazovaly jít do lidského světa, ale mému svědomí jakožto svědomí léčitele se příčilo nechat raněného napospas osudu.

Nakonec jsem prošel hranicí a toho muže vytáhl z řeky. Dýchal a srdce mu bylo. Ale co teď s ním? Vzpomněl jsem si, že kousek od nás byla už dávno opuštěná hájenka. Dotáhl jsem ho tam a ošetřil ho. Postupně jsem to tam uklidil a donesl tam pár věcí, které byly potřeba pro jeho uzdravení a také pohodlí. Po pár dnech se ten muž probral. Zezačátku byl zmatený a vystrašený. Dokonce na mě zkusil zaútočit, protože měl za to, že mu chci ublížit. Ale byl oslabený a jeho zranění ho ještě více znevýhodňovala, takže se mu útok nepovedl. Po chvíli ale pochopil, že mi nejde o to mu ublížit a tak mě nechal ho ošetřovat.

No a pak mě zčásti z nudy a z části z vděčnosti začal učit své řeči. A já ho začal učit té naší, jak už jsem zmínil. No to se nezdařilo. Nakonec jsem ho vyléčil a on odjel domů. Ale zůstali jsme přáteli a dopisovali si. Také mi poslal pár lidských knih, o kterých si myslel, že by mě mohly zajímat.“

„Řekl ti, proč byl v té řece?“ zajímal se Theoden.

„Ano. Vyjel si na lov, ale jeho kůň se kdoví proč v lese splašil a spolu spadli do řeky. Kůň se dostal ven a utekl, ale mého přítele strhl proud a odnášel ho pryč. Důvod proč byl v bezvědomí, byl ten, že v řece byli kameny a on se o jeden z nich bouchl do hlavy. Vlastně měl hodně velké štěstí, že se neutopil,“ odpověděl Laucian.

„Kdo byl ten muž? Byl to snad přítel či příbuzný současného lidského krále? Když jsem si dělal starosti, zda nás přijme a pomůže nám, řekl jsi, že máš v rukou trumf,“ ozval se Thorondor.

„Příbuzný. Vlastně to byl jeho děd. Bohužel před sedmi lety v lidském světě vypukla epidemie moru a on se nakazil. A nejen on. Ale i jeho děti, snachy, zeťové a vnoučata. Současný král je z královské rodiny jediný, kdo přežil,“ posmutněl Laucian.

„To je smutné,“ špitla Lumiel.

Laucian přikývl a nikdo se již k tomuto tématu nevrátil.

***

Aranel seděl ve svých komnatách v křesle u krbu a zíral do plamenů. Zavřel se sem hned, jak dojeli a od té doby nevyšel. Ani nevěděl, kolik hodin už tady takto sedí. Cítil mizerně i když byl rád, že doma. Ozvalo se zaklepání na dveře, které se vzápětí otevřely a dovnitř někdo vešel.

„Nedovolil jsem nikomu vstoupit,“ ozval se Aranel prázdným hlasem.

„Vím. Ale musím zkontrolovat tvá zranění,“ přešel k němu Laucian.

Aranel si povzdechl a natáhl k Laucianovi ruku. Ten ji opatrně vzal do svých a pomocí magie Aranela zkontroloval. Úlevně si oddechl. Aranelova zranění se krásně hojila a zatím neobjevil žádné komplikace.

„Vše je v pořádku. Přeji ti dobrou noc, Araneli!“ stiskl Laucian Aranelovi rameno a otočil se k odchodu.

„Lauciane?“ oslovil ho Aranel ve chvíli, kdy vzal Laucian za kliku ode dveří a chystal se je otevřít.

„Ano?“ otočil se Laucian.

„Já...rád bych se na něco zeptal,“ řekl Aranel tiše.

Laucian k němu přešel a posadil se do vedlejšího křesla.

„Ptej se,“ pobídl ho.

„Lidé elfům ubližovali. Proto vznikly zákony zakazující vstoupit do jejich světa, že?“ špitl Aranel, zvedl nohy, pokrčil je a objal.

„Proč se na něco takového ptáš mě? Tyto otázky by ti lépe zodpověděly kronikáři nebo učitelé historie,“ zvedl Laucian zvědavě obočí.

„Tvůj manžel byl přeci kronikář. Zjistil jsem si to,“ odpověděl Aranel.

„No dobrá. A není to tak docela tak, jak jsi říkal. Mohli za to i elfové,“ odpověděl Laucian na Aranelovu otázku.

„Tomu nerozumím,“ zamračil se Aranel.

„Kdysi dávno žádné hranice nebyly. Lidé a elfové žili pospolu, v míru a harmonii. Ale po čase se to začalo kazit. Lidé nám začali závidět naše spojení s přírodními silami a naše schopnosti. Například požadovali od léčitelů, aby je léčili, což by tolik nevadilo a léčitelé by jim v tomto ohledu vyhověli, jenže oni požadovali i to, aby je upředňostovali před elfy. Od našich kněžích chtěli, aby jim vyráběli amulety a aby jim povolili přístup k našim svatyním a posvátným místům. Což se ovšem elfům a kněžím zvlášť nelíbilo, báli se totiž, že lidé by naše svatyně a posvátná místa znesvětili a zničili.

Na druhé straně, někteří elfové se začali nad lidi povyšovat. Mysleli, že kvůli tomu, že ovládali magii jsou něco víc a požadovali, aby jim lidé bez výhrad sloužili. A ne jako sluhové, se smlouvou a za plat, ale jako otroci, se kterými by si jejich pán mohl dělat, co by chtěl. Třeba je i beztrestně zabít.

Nakonec to dopadlo tak, že mezi elfy a lidmi vznikali sváry. Navzájem se napadali, útočili na sebe a docházelo k únosům, vykořisťování i vraždám. Tehdejší vládci obou ras se to sice snažili zastavit a vznikaly nové a nové zákony, které měly znovu nastolit mír, ale nepodařilo se to. Tak se to nakonec vyřešilo tak, že si elfové vytvořili vlastní říši a tu obehnali hranicemi, které vytvořili ti nejsilnější a magicky nejnadanější elfové,“ řekl Laucian to, co mu kdysi řekl jeho manžel.

„Takže to nebyla jenom vina lidí?“ Aranelovo zamračení se prohloubilo.

„Ne, vina byla na obou stranách. Víš Araneli, ne všichni lidé jsou zlí. Jsou i dobří lidé. Je to stejné jako u elfů. Jsou hodní elfové i zlí elfové, to přece víš. A lidé jsou na tom v tomto směru stejně. Je smůla, že ty jsi poznal jednoho z těch zlých,“ povzdechl si Laucian.

„Žádný elf, byť ten sebehorší, by neznásilnil jiného elfa,“ namítl Aranel.

„To máš pravdu. Ale tady si musíš uvědomit, že my máme jinou mentalitu, jiné tradice a zvyky, jiné chápání situace. Pro lidi panictví nebo panenství nic moc neznamená a hodně z nich o ně přijde ještě před svatbou. Znásilnění je u nich, nechci říkat běžné, to ne, ale rozhodně časté,“ pokrčil Laucian rameny.

„Ale jak pro ně potom může manželství něco znamenat?“ vytřeštil na něj Aranel oči, tohle pro něj byly naprosto nové a stejně tak šokující informace, že se jim zdráhal uvěřit.

„Pro většinu z nich to není nic jiného než povinnost. Navíc většina manželů má bokem i milence. V lidském světě snad neexistuje muž, který by alespoň jednou svoji manželku nepodvedl. Stejně tak i ženy podvádějí své manžele a nezřídka vydávají dítě svého milence za manželovo. Navíc je u nich nemožné vzít si osobu stejného pohlaví a pokud je u ženy nebo u muže odhaleno, že mají poměr s osobou stejného pohlaví, tak je za to čeká tvrdý trest, takové vztahy jsou totiž nelegální,“ Laucian musel pátrat hluboko v paměti, aby tyto informace vylovil.

„To je příšerné,“ otřásl se Aranel.

„Ano, to je. Ale on jsou prostě takoví. Jak říkám, mají prostě jinou mentalitu,“ pokrčil Lucian rameny.

Aranel potřásl hlavou. No bylo lepší o lidech radši nepřemýšlet.

„Lauciane, myslíš, že mí rodiče odloží svatbu, po tom co se mi stalo?“ položil otázku z trošku jiného soudku.

„To nevím. Na to se musíš zeptat jich,“ odpověděl Laucian.

Aranel si povzdechl. Už předtím se nechtěl ženit, ale jeho tehdejší důvody se mu nyní zdály malicherné a povrchní. Nyní se nechtěl ženit, protože se bál svatební noci a toho, že by se nezvládl se svou spřízněnou duší pomilovat. Se ženou možná ano, ale kdyby byl oženěn s mužem...při té představě se otřásl. Ne to by určitě nezvládl! Ráno to probere se svým otcem a třeba se mu podaří ho přesvědčit, aby svatbu odložil, pokud tak jeho otec neučiní sám od sebe.