Nový život - kapitola 1

„Nazdááár!“ skočila mladá Japonka kolem krku vychrtlému mladíkovi s dlouhými černými rovnými vlasy.

„Ahoj!“ otočil se k ní mladík a jeho šedé oči zazářily radostí.

„Když máme už po škole, nezajdeme někam?“ zeptala se dívka.

Mladík se nadechl, aby odpověděl, ale byl přerušen příchodem dalšího mladíka, tentokrát s plavými vlasy a modrýma očima.

„Haruko, Juliene, nezajdeme někam?“ zeptal se se širokým úsměvem.

Julien se rozesmál.

„Haruka se mě právě ptala na to samé,“ řekl svému kamarádovi.

„Aha. No a zajdeme?“ nedal se plavovlásek odbýt.

„Mohli bychom. Co takhle do té knižní kavárny?“ nadhodil Julien.

Haruka i Boris se po sobě podívali. Do kavárny, která byla zároveň i něco jako knihovna a člověk si tam k nápoji nebo zákusku mohl půjčit i knihu a číst si, chodili docela často. Kvůli Julienovi a protože tam měli levné ceny. Ačkoliv o tom nikdo nemluvil, oba věděli, že jejich kamarád na tom nebyl finančně nejlépe. I když jeho matka pracovala, tak její plat uklízečky v jedné kancelářské budově stačil pokrýt ty nejzákladnější výdaje a nemohla si příliš vyskakovat a kde mohla, tam se snažila ušetřit.

„To nezní špatně, co říkáš Borisi?“ usmála se nakonec Haruka.

„To ne. A více co, mě se dneska docela dařilo, tak vás oba zvu,“ usmál se znovu Boris.

„Ale to nemusíš,“ zamumlal Julien.

„Hej, neodmlouvej. Zjistil jsem, že v ničem nerupnu, tak to chci oslavit,“ zažertoval Boris a v duchu zadoufal, že Julien jeho výmluvu neprohlédne, ostatně tohle s Harukou dělali často, aby pomohli Julienovi ušetřit a přitom ho nemuseli z ničeho vynechávat.

„Jasně. Zrovna ty si s něčím takovým musíš dělat starosti, ty přechytralý rusáku,“ ušklíbla se Haruka.

„Nejsem přechytralý. Nemůžu za to, že my Evropani jsme prostě přirozeně inteligentní,“ vyplázl na ni Boris jazyk.

Julien se opřel o zeď a pobaveně své kamarády sledoval. Vlastně tvořili docela zajímavou sestavu. Boris, dobře stavěný Rus, jehož rodiče se přistěhovali do Ameriky, aby rozšířili své podnikání, což se jim povedlo a nyní měli tolik peněz, že by několik dalších generací jejich rodiny nemuselo vůbec pracovat. Haruka, která byla původem Japonka a jejíž rodina se do Ameriky dostala při útěku z Japonska za druhé světové války. Její rodiče převzali po svých rodičích podniky, kterými byla asijská čajovna a restaurace a ač nebyli tak bohatí jako Borisova rodina, tak rozhodně neměli hluboko do kapsy.

Julien nad nimi zakroutil hlavou, opravdu byli zajímavou partou a nejlepší to bylo, když je někdo naštval a oni začali nadávat. On anglicky, Boris rusky a Haruka japonsky, takže to znělo dost zajímavě a vtipně.

„Hej, na co myslíš?“ Julien se až lekl, když ho Boris zničehonic vzal kolem ramen a pocuchal ho ve vlasech.

„Nech toho,“ vykroutil se mu se smíchem a rukama se snažil urovnat si rozcuchané vlasy.

„Vyrazíme?“ zeptala se Haruka, ignorujíc dovádění svých přátel.

Oba chlapci přikývli a všichni se za vzájemného pošťuchování a žertování vydali ze školy do šedých ulic New Yorku.

***

„Ahoj mami!“ zavolal Julien, když za sebou zavřel dveře od jejich skromného bytečku.

„Ahoj zlato!“ ozval se hlas jeho matky z kuchyně.

Julien se usmál a vešel do kuchyně.

„No páni,“ uteklo mu, když spatřil na jejich stole úplnou hostinu.

„To je, co?“ usmála se na něj jeho matka, žena nižší postavy se stejně vychrtlou postavou, jako měl i on a její šedé oči, tak podobné synovým zářily radostí. Jediné v čem se lišili, byla barva vlasů, ona měla hnědé vlnité lokny na rozdíl od svého syna.

„To ano,“ přikývl Julien a znovu přejel stůl pohledem.

Tam se skvěly jednohubky, košíky s pečivem, slaným i sladkým, hamburgery, talíře s nakrájeným ovocem, salátem, salámy a sýry, dokonce i s několika plátky různých druhů melounů, talíře s různými druhy masa, misky s několika omáčkami a, což Julienovi vyrazilo dech nejvíc, krevety, langusty, garnáti a dokonce i kaviár a dva humry.

„Lidi z kanceláří něco slavili a tohle tam zbylo, vlastně tam toho zbylo víc a my si to rozebrali. A než se zeptáš, tak tím my myslím mě, obsluhu z té oslavy a také hlídači,“ vysvětlila mu matka.

„Tak to se dneska pomějeme,“ usmál se Julien a sledoval jak jeho matka září radostí.

„To ano. Tak si pojď sednout a pustíme se do toho,“ zasmála se jeho matka.

Julien si sedl a rozhlédl se po stole nevěda, co si vzít dřív. Nakonec se natáhl pro humra, kterého chtěl vždycky ochutnat. Jeho matka ho s úsměvem sledovala a po chvíli se i ona natáhla pro druhého humra a začala jíst. Ano, věděla, že si to jídlo neměla brát, že si ho měla odvézt cateringová firma a že to co udělala, by se dalo považovat za krádež, ale alespoň jednou chtěla svému synovi dopřát něco víc. V duchu si povzdechla, její bývalý manžel byl úspěšný lékař ale raději se věnoval své nové rodině a jim posílal jen pár dolarů na výživné. A dvakrát do roka, na Julienovi narozeniny a k Vánocům, Julienovi napsal SMS a poslal dárek. Potřásla hlavou, ne teď nebude myslet na neradostné myšlenky, místo toho si se svým synem užije tento okamžik.

„Byl jsi s Harukou a Borisem?“ zeptala se.

„Jo, byly jsme v kavárně,“ přikývl Julien.

„Jsem ráda, že máš takové kamarády jako jsou oni,“ řekla.

„To já taky,“ přitakal Julien.

Matka se znovu usmála a za lehkého hovoru protkaného smíchem se dále věnovali dobrotám, které přinesla a užívali si příjemný večer.

***

„Mami?“ vstoupil Julien do matčiny ložnice.

Dělal si starosti. Jeho matka nikdy nijak dlouho nevyspávala a dnes bylo už téměř poledne a jeho matka ještě nevstala. Jistě, jejich hostina se včera trochu protáhla, ale přesto se to jeho matce nepodobalo.

„Mami,“ oslovil ji znovu a zlehka s ní zatřásl.

„Hm?“ zamručela jeho matka, aniž by otevřela oči.

Julien se zamračil.

„Nebudeš vstávat?“ zeptal se.

„Jsem unavená, zlato. Tak unavená,“ zašeptala jeho matka.

„Není ti nic? Nejsi nemocná?“ zeptal se Julien starostlivě a položil své matce ruku na čelo.

„Jsem jen unavená. To nic není,“ odpověděla jeho matka opět šeptem a pozvolna začala znovu usínat.

Julien ji sledoval a jeho starost nabývala na síle. No, ale nakonec každý má občas špatný den, kdy je unavený, přesto se rozhodl čas od času ji zkontrolovat. S tím vyšel z matčiny ložnice a přešel do kuchyně, kde si potichu pustil malinkou televizi a otevřel ledničku. Zamračil se. Sice tu měli ještě nějaké zbytky ze včerejška, ale měl by uvařit něco teplého. Jeho matka bude potřebovat teplé jídlo, aby nabrala energii. Nespokojeně mlaskl. Nic moc tu neměli. Jen trochu zeleniny, ubohý kousek masa, trochu sýra a ve skříňce nad dřezem našel i nějaké těstoviny. Povzdechl si, hold si budou muset vystačit s vývarem a zapečenými těstovinami se sýrem. Nachystal si potřebné věci a pustil se do vaření.

„Juliene?“ ozvalo se za ním, zrovna když odkládal již hotovou polévku.

Julien se ohlédl a spatřil svou matku, která se opírala o futra a hleděla na něj unavenýma očima.

„Mami, už je ti lépe?“ zeptal se a rychle k ní přešel, aby ji podepřel.

„Trochu,“ odpověděla, ale přesto se o syna opřela a nechala se dovést k židli u stolu a posadila se na ni.

„Uvařil jsem,“ oznámil Julien.

„Jsi hodný chlapec, Juliene,“ usmála se na něj matka a pohladila ho po tváři.

„Najíš se?“ zeptal se Julien a do hlasu mu pronikla starost o matku.

„Když už jsi to uvařil? Dám si moc ráda,“ odpověděla matka.

Julien přešel ke sporáku, z jedné skříňky vyndal dva talíře a naplnil je polévkou. Poté je položil na stůl a vrátil se pro lžíce.

„Dobrou chuť!“ popřál své matce.

„Dobrou chuť!“ oplatila mu matka a začala jíst polévku.

Oba jedli v tichu a když dojedli, Julien odnesl talíře i lžíce.

„Dáš si i těstoviny?“ zeptal se.

„Dám,“ souhlasila matka, horká polévka jí udělala dobře.

Julien přikývl a vyndal zapékací mísu z trouby a začal těstoviny z ní dávat na talíře.

„Omlouvám se, Juliene,“ ozvala se najednou matka.

„Za co? Každý z nás je čas od času unavený a potřebuje si odpočinout,“ usmál se na svou matku, zatímco před ní položil talíř s těstovinami a sám si sedl naproti se svým talířem.

Jeho matka si povzdechla.

„Není to jen čas od času. Poslední dobou jsem unavená pořád. A nejenom to, často mi teče i krev z nosu a bolí mě hlava. Občas mívám i závratě,“ přiznala, už to nemohla déle tajit, vyčerpávalo ji to.

Julien na ni zůstal zírat s otevřenou pusou.

„Cože? Mami ale to není dobré. Měla bys zajít k doktorovi,“ vyhrkl.

„Doktoři jsou drazí,“ povzdechla si matka.

„Nějak to zvládneme. Mami, prosím, slib mi, že zajdeš k doktorovi,“ naléhal Julien.

„Juliene,“ začala matka, ale v té chvíli se jí zatmělo před očima a ona se v bezvědomí sesunula na zem.

„Mami,“ vykřikl Julien, vyskočil ze židle a vrhl se k ní.

Zatřásl s ní a když se neprobouzela, roztřesenými prsty nahmatal tepnu na krku a trochu se mu ulevilo, když ucítil tep. Hned nato vytáhl z kapsy mobil a vytočil tísňovou linku. Roztřeseným a vyděšeným hlasem vysvětlil operátorovi situaci a ten okamžitě vyslal sanitku. Julien vyběhl na chodbu a zabušil na dveře od vedlejšího bytu.

„Juliene, co se děje, že tu tak bušíš?“ vykoukla z bytu jejich sousedka, stará žena, se kterou měli velmi dobré vztahy a která Juliena často hlídala, když byl mladší.

„Mámě se udělalo špatně. Mohla byste na ni dohlédnout. Já musím ven, abych sem pustil záchranáře,“ vyhrkl Julien a zoufale na sousedku hleděl.

„Samozřejmě,“ souhlasila sousedka okamžitě a nejrychleji jak mohla se, za pomoci hole, rozešla k bytu, kde Julien se svou matkou bydlel.

Julien seběhl schody a stanul před panelákem, kde s rostoucí netrpělivostí čekal na pomoc. Po chvíli uslyšel sirény a krátce nato už spatřil rychle se přibližující záchranku. Začal mávat, aby si ho zdravotníci všimli a oddechl si, když záchranka zastavila na silnici před ním a vyskočili z ní zdravotníci.

„Co se stalo?“ zeptal se jeden z nich, zatímco vyndávali nosítka a brali si věci potřebné k ošetření.

„Mámě se udělalo špatně. Byla unavená, tak jsem ji nechal spát. Vzbudila se, až když jsem uvařil a když jsme jedli, tak se prostě sesula na zem a já ji nemohl vzbudit,“ řekl Julien.

„A to je tam teď sama?“ zamračil se jeden ze zdravotníků.

„Ne, je u ní naše sousedka,“ zakroutil Julien hlavou.

„Dobře, tak nás veď,“ vyzval ho zdravotník a pak následovali chlapce do paneláků a do bytu, kde se okamžitě ujali bezvědomé ženy.

„Bude to v pořádku, Juliene. Oni se o tvou matku postarají,“ přešla k vyděšenému chlapci sousedka a vzala ho kolem ramen, zatímco sledovali, jak zdravotníci pracují.

Ti Julienovu matku ošetřili a naložili ji na nosítka. Následně s ní vyšli z domu a naložili ji do sanitky.

„Kam ji odvezete?“ zeptal se Julien, který je společně se sousedkou, následoval.

„K Milosrdným,“ odpověděl zdravotník, zavřel dveře vedoucí do zadní části záchranky a přešel ke dveřím u řidiče.

Julien už jen pak sledoval, jak nastoupil, nastartoval a jak záchranka s jeho matkou odjela pryč.

„Pojď Juliene, zavoláme taxíka a pojedeme za ní,“ položila mu sousedka ruku na rameno a pomalu ho odváděla dovnitř.

„Děkuji vám. Za všechno,“ pokusil se na ni Julien usmát, ale moc mu to nešlo.

Sousedka mu úsměv opětovala a vzala ho k sobě do bytu, odkud zavolala na číslo taxi, aby se měli jak dostat do nemocnice.

„Neboj se. Tvá matka bude v pořádku,“ zopakovala, zatímco čekali na taxi.

„To doufám,“ odvětil Julien a zasmušile vyhlédl z okna.

Sousedka mu položila ruku na rameno a oba upadli do ticha. Ani jeden nevěděl co říct a tak radši mlčeli. Ale bylo to tíživé a duši drásající ticho.