Nový život - kapitola 2

Julien seděl v nemocniční ordinaci u na vyšetřovacím lehátku vedle své matky, která se mu unaveně opírala o rameno. Jejich sousedka seděla na židli z druhé strany. Všichni tři čekali, až se vrátí doktor s výsledky. Všichni tři vzhlédli, když se otevřeli dveře a dovnitř došel starší lékař, který koukal do papírů, které měl v rukou a přitom se mračil. Julienovi přeběhl mráz po zádech, když se doktoři mračili, tak to obvykle neznamenalo nic dobrého.

„Tak paní Wilsonová, konečně mám vaše výsledky. Bohužel nejsou moc dobré,“ podíval se na ně.

„Co mi je?“ zeptala se slabě matka.

„Máte nadměrný počet bílých krvinek, které ale podle testů nejsou funkční, také máte snížení počet červených krvinek a krevních destiček,“ řekl lékař.

„A co to znamená?“ zeptal se Julien.

„Nevím přesně. Myslím že by bylo lepší, kdybyste navštívili odborníka,“ povzdechl si lékař a podal jim vizitku jedné své kolegyně.

„Onkologie?“ zděsil se Julien.

„Je mi to líto. Snad pro vás bude mít lepší zprávu. Než tam dojdete, tak jí zavolám, že vás posílám, aby o vás věděla,“ řekl lékař.

„Děkujeme!“ usmála se matka a ztěžka vstala z lehátka.

I Julien seskočil a svou matku podepřel.

„Já na vás počkám v kantýně. U tohoto byste měli být jen vy,“ ozvala se sousedka.

„Dobře. A moc vám děkuji! Jen nerada vás takto obtěžuju,“ povzdechla si matka.

„Ale jděte. Vy dva jste hodní lidé a já vám kdykoliv ráda pomůžu,“ stiskla jí sousedka paži a usmála se na ni.

Poté všichni vyšli z ordinace a na chodbě se rozdělili. Julien se svou matkou zamířili na onkologii a jejich sousedka do kantýny.

„Paní Wilsonová?“ otevřely se ordinace onkoložky, ke které byli posláni, zrovna když se Julien chystal na ně zaklepat.

„Ano,“ přikývla matka.

„Pojďte dál,“ ustoupila lékařka ze dveří.

Julien i se svou matkou vstoupil dovnitř, lékařka, tmavovlasá žena s krátkými vlasy kolem 30ky, je přejela pohledem, ale nic neřekla, jen mávla rukou k židlím před svým stolem. Julien i matka se posadili. Lékařka se posadila naproti nim a krátce pohlédla na monitor svého počítače, kam jí její kolega zaslal výsledky z vyšetření této ženy.

„Tak váš vyšetřující lékař mi zaslal vaše výsledky testů. Naštěstí tady vidím i testy, které bych nechala udělat i já. Což nám ušetří dost času,“ řekla lékařka.

„No a ty výsledky říkají co?“ neudržel se Julien.

„Bohužel to říká, že máte AML, což je v překladu akutní mieloidní leukémie. Ačkoliv je neobvyklé, že ji dostala žena vašeho věku. Nejčastější je u dospělých nad 5 let a u adolescentů. Naneštěstí je to rychle progredující onemocnění, jehož léčba je složitější,“ povzdechla si lékařka a z empatie nedodala, že u tohoto typu leukémie je šance na vyléčení mizivá.

„Ale...ale rakovina se dá dneska léčit. A vy mámě pomůžete, ne? Vyléčíte ji,“ v Julienově hlase bylo slyšet paniku a zoufalství.

I jeho matka na lékařku hleděla napůl zoufalým a napůl prosebným pohledem.

„Uděláme vše, co je v našich silách,“ slíbila lékařka to jediné, co mohla, přesto se oběma lidem naproti ní ulevilo.

„Jaká bude léčba?“ zeptala se matka.

Lékařka se ještě jednou podívala na výsledky ve svém počítači.

„No, podle testů nemá smysl posílat vás na ozařování. Což znamená, že začneme chemoterapií a pak uvidíme,“ pohlédla na ni lékařka.

„Dobře. A kdy začneme?“ položila matka další otázku.

„Hned zítra. Čím dříve, tím větší budou vaše šance na vyléčení,“ pousmála se lékařka, aby jim oběma dodala naději.

***

Druhý den

Julien seděl v křesle v místnosti na chemoterapii a s obavami hleděl na svou matku, která v ruce měla zavedenou kapačku.

„Kolikátá že už to je dávka?“ zeptal se tiše, aby nerušil ostatní pacienty.

„Druhá. Celkem jich dostanu 5,“ odpověděla matka stejně tiše.

Julien přikývl a až do konce chemoterapie pak oba mlčeli, až na chvíle kdy se u nich zastavila buď sestřička nebo některý z doktorů, aby se zeptali, jestli je vše v pořádku a jak se jeho matka cítí. Po skončení chemoterapie k nim došla lékařka, u které byli předchozí den a provedla jeho matce neinvazivní testy.

„Teplota je lehce zvýšená, ale to bývá po chemoterapii normální. Pulz normální, dech i tlak také. Teď se postavte a zkuste se projít,“ vyzvala matku nakonec.

Ta se ztěžka zvedla, zapotácela se a znovu si sedla.

„Omlouvám se!“ řekla tiše se zavřenýma očima.

„Zatočila se vám hlava?“ zeptala se lékařka.

Matka přikývla.

„Dobře. To se po chemoterapii stává. Chvíli ještě seďte, za chvilku by se to mělo srovnat. Pokud ne, pak bychom vám půjčili kolečkové křeslo,“ řekla lékařka a zapsala něco do karty pacienta, kterou měli všichni pacienti připevněnou na lůžku.

„To nebude potřeba,“ odmítla matka a zkusila se znovu postavit.

I tentokrát se jí zatočila hlava, takže na okamžik zavřela oči, aby to přestalo a po chvíli je otevřela.

„Je to dobré, mohu jít,“ usmála se.

„Dobře. Kdyby něco, volejte,“ řekla lékařka předtím, než odešla.

„Opravdu to zvládneš, mami?“ zeptal se starostlivě Julien a položil si matčinu paži kolem ramen, aby ji podepřel.

„Zvládnu. Pojď,“ pobídla ho matka.

„Kdy máš další cyklus?“ zeptal se Julien.

„Teď budu mít dva týdny přestávku, aby se můj organismus trochu vzpamatoval, tak pak. A začátkem příštího týdne mám kontrolu u lékařky,“ odpověděla matka, zatímco pomalu mířili k východu z nemocnice.

Venku došli na zastávku a počkali na autobus. Ten po chvíli přijel, oba do něj nasedli a vydali se směrem domů.

***

O 3 měsíce později

„Co se stalo?“ vlítl Julien do nemocničního pokoje, kde na lůžku ležela jeho matka.

Ta se na něj podívala vyčerpanýma očima, ve kterých jasně znát nejen vyčerpání ale i vysílení a beznaděj. Navíc už předtím byla vychrtlá, ale po třech měsících chemoterapie byla vyloženě jen kostra potažená kůží. Navíc kvůli agresivní chemoterapii přišla i o své vlasy.

„Juliene,“ zašeptala chraptivě a natáhla třesoucí se ruku k Julienovi.

Ten ji za ni chytil a pokusil se na ni usmát. Ty tři měsíce se podepsali i na něm. Kvůli nemoci jeho matka nemohla do práce, takže si musel najít brigádu a díky ní a příspěvkům od sociálky dokázali jakž takž vyžít. Navíc se musel starat o svou matku i domácnost. Což nebylo nic jednoduchého a nebýt laskavé sousedky, která se starala o jeho matku, když byl ve škole nebo na brigádě, tak by to nejspíš nezvládl.

„Co se stalo?“ zeptal se Julien znovu a otočil se na lékařku, která s nimi byla v pokoji.

„Tvé matce začaly selhávat ledviny. Je to jeden z negativních vedlejších účinků chemoterapie,“ odpověděla lékařka.

Julienovi se sevřelo srdce.

„A je tu i další věc. Chemoterapie nezabrala. Alespoň ne tak, jak bychom chtěli a potřebovali,“ pokračovala lékařka.

„Co...co to znamená? Já...já tomu nerozumím,“ Julien nechtěl věřit tomu, co slyšel, jeho matka se uzdraví, musí se uzdravit!

Lékařka si povzdechla, tohle na její práci bylo to nejhorší.

„Juliene, tvá matka se nevyléčí. A pokud ji nezabije rakovina, omlouvám se, že to tak říkám, pak zemře na selhání ledvin. Dáme ji na dialýzu, ale to není dlouhodobě udržitelné. Ne v jejím stavu,“ pohlédla lékařka smutně na Juliena.

„To nejde. Vy ji zachráníte. Máte léky, přístroje,“ Julien se odmítal vzdát naděje.

„Juliene, udělali jsme, co bylo v našich silách. A ač je dnešní medicína na vysoké úrovni a dovede hodně, tak na všechno nestačí. Je mi to líto,“ lékařce bylo těch dvou hodně líto, oblíbila si je a bylo těžko u srdce, že jim teď musela říct tak špatné zprávy a dívat se, jak ta žena umírá.

„A co dárcovství? Kdyby dostala nové ledviny, nebo alespoň jednu, mohli byste ji zachránit?“ zeptal se Julien zoufale.

„Bohužel, rakovina tvé matky je příliš silná. A i kdybychom se rozhodli pokračovat v léčbě, tak žádná komise nepřidělí ledvinu někomu, jehož šance na vyléčení je nulová a navíc by hrozilo, že by léčba zničila i novou ledvinu. Orgány jsou vzácné a pacienti, kterým budou dány, jsou vybíráni podle velmi přísných podmínek,“ zakroutila lékařka hlavou.

„A co já? Mohu své matce darovat ledvinu. Udělám to. A i když ji léčba zničí, tak až na tom bude lépe a bude se uzdravovat, může se zažádat o novou a také se může transplantovat kostní dřeň,“ navrhl Julien.

„To nejde, Juliene. Věř mi, i kdyby tu byla byť jen nepatrná naděje na uzdravení tvé matky, tak bych udělala vše proto, aby se vyléčila. Ale ta naděje tu není. Transplantace kostní dřeně by nepomohla, dělala jsem kvůli tomu několik testů. A co se tvé ledviny týče, nejsi se svou matkou shodný, víš, že jsem vám testy na shodu dělala už před několika měsíci právě kvůli možnosti transplantace,“ položila mu lékařka ruku na rameno.

Julien sklopil oči a po tvářích mu začaly stékat slzy.

„Juliene,“ oslovila ho znovu matka a Julien se na ni podíval.

„Mami,“ vzlyknul, sesunul se na postel vedle ní a položil si hlavu na její rameno.

Jen vzdáleně vnímal, že jim lékařka řekla, že je nechá o samotě a tiché klapnutí dveří, když je za sebou zavřela.

„To nic chlapče. To nic. Nezlob se na doktory, opravdu dělali, co mohli, aby mě zachránili, ale osud to chtěl jinak. Zemřu, ale smrti se nebojím, naopak jsem s ní smířena. Zase uvidím své rodiče a své prarodiče a budu na tebe dohlížet,“ konejšila ho matka.

„Nemůžeš zemřít. Ne teď. Až za pár let, v osmdesáti nebo devadesáti, ale ne teď. Ur-určitě je nějaká možnost, musí být. Pojedeme do jiné nemocnice, za jinými lékaři,“ vzlykal Julien.

„Kéž by ta možnost byla, ale není. Každý jednou odejde, někdo dřív někdo později. Můj čas se naplnil. Čekají nás velké změny, hlavně tebe, ale jsem si jistá, že nakonec všechno bude dobré, ano? Jen musíš být silný. Prosím, slib mi, že budeš silný a nenecháš se srazit na kolena,“ pohladila ho matka po vlasech.

Julien popotáhl, pak se posadil a uslzenýma očima pohlédl do ztrhaného obličeje své matky.

„Slibuju!“ slíbil tiše, zatímco se mu rty chvěly.

„Dobře. Juliene, musím ti říct ještě něco,“ vzala ho matka za ruku.

Julien její ruku stiskl a kývl na znamení, že poslouchá.

„Nejsi zletilý já se bála, co bude s tebou až odejdu. Tak jsem zkontaktovala sociální pracovnici a ta zkontaktovala tvého otce. Ten nyní vyřizuje veškeré formality, aby si tě mohl po mé smrti vzít ihned do péče a ty nemusel do děcáku,“ přiznala se matka.

Julien na ni nevěřícně zíral.

„Táta?“ to bylo to jediné, co ze sebe byl schopný dostat.

„Já vím, že se nezachoval nejlépe, ale pořád je to tvůj otec. A navíc je nyní jediný, kdo se o tebe může postarat. Víš, že já už žádné příbuzné nemám,“ pohladila ho matka po tváři.

„Nechci. Nechci odtud. New York je můj domov. Mám ho ztratit? A s ním i vzpomínky na tebe? A co náš byt? Nechci o nic z toho přijít,“ vykřikl Julien.

„Nepřijdeš. Byt je tvůj. Když tvůj otec od nás odešel, tak se bytu vzdal, takže já jsem jediná majitelka. A ty jsi můj jediný syn. Po mé smrti ti připadne a nikdo, ani tvůj otec, nemá právo s ním jakkoliv nakládat, pronajímat ho nebo ho prodat, ani nic jiného. Tvůj otec už slíbil a dokonce nechal i sestavit smlouvu, ve které stojí, že za byt bude platit veškeré účty a poplatky až do tvé plnoletosti, kdy se sám rozhodneš, jak s ním naložíš. Co se vzpomínek týče, místo není důležité, ať budeš kdekoliv, své vzpomínky si poneseš s sebou. Ve své mysli a ve svém srdci. Navíc až budeš plnoletý, pak se sem můžeš vrátit. Ty to zvládneš, uvidíš,“ usmála se na něj matka.

Julien přikývl na souhlas, poté se znovu rozvzlykal a vrhl se své matce znovu do náruče. Bylo to jejich poslední objetí. Jeho matka té noci totiž zemřela.