Nový život - kapitola 7

Julien stál před kanceláří předsedy a zhluboka dýchal, aby se uklidnil. Nevěděl, co po něm předseda chce a byl z toho nervózní. Po chvíli sebral odvahu a zaklepal.

„Dále,“ ozvalo se zevnitř.

Julien s posledním hlubokým nádechem stiskl kliku a otevřel dveře.

„Měl jsem dneska přijít,“ řekl směrem k Charlesovi, který seděl za svým stolem a koukal do nějakého papíru.

„Ano, vím. Posaď se,“ řekl Charles a pokynul rukou ke křeslům a pohovce.

Julien se posadil a nervózně se na Charlese zadíval. Ten ještě chvíli studoval papír, než ho s povzdechem odložil a vstal ze židle.

„Dáš si něco? Kávu, čaj, vodu?“ zeptal se.

„Nic, děkuji!“ odmítl nabídku Julien.

Charles přikývl a posadil se na pohovku co nejblíže k Julienovi.

„Asi si říkáš, proč jsem tě sem pozval,“ nakousl Charles a zadíval se na Juliena.

Ten souhlasně přikývl.

„Mám pro tebe nabídku. Líbíš se mi a chci, abys se mnou chodil. V opačném případě spadneš mezi outsidery. A nejen to. Jak jistě víš, můj otec je viceprezident jedné mezinárodní firmy, takže ti snadno mohu zničit i tvůj další život,“ ušklíbl se Charles na Juliena, který na něj zíral vykulenýma očima a otvíral pusu jako kapr na suchu.

„To je vtip, že ano?“ vysoukal ze sebe Julien po chvíli.

„Ne, není,“ odpověděl Charles.

„Ale tohle přece nejde. Nemůžete někoho nutit, aby s vámi chodil,“ vyskočil Julien na nohy.

„Ale ano, můžu,“ usmál se na něj Charles.

„To nejde. Já s tebou nemůžu chodit,“ vykřikl Julien a v rozrušení přešel k tykání.

Charles se zamračil a postavil se. Udělal krok k Julienovi a chytil ho za bradu.

„Tak poslouchej. Buď se mnou budeš chodit nebo ti udělám ze života peklo, rozumíš?“ zavrčel mu Charles do obličeje.

Julien na něj jen zíral.

„Jsem rád, že jsme si to vyjasnili,“ řekl Charles tiše a Juliena pustil.

„Ale já tě nemiluju,“ namítl Julien.

„To mě nezajímá,“ odvětil Charles a přešel ke svému stolu, z jehož šuplíku vytáhl růžový šátek.

Potom se vrátil k Julienovi.

„Tady máš. Růžový šátek nosí pouze milenci nebo milenky předsedy a místopředsedy. Nikdo se na tebe neodváží ani křivě podívat,“ podal šátek Julienovi.

„Já-já nemůžu. To nejde,“ zakroutil Julien hlavou a ustoupil o pár kroků.

„S tebou bude ještě práce,“ povzdechl si Charles.

Pak ale udělal několik kroků k Julienovi a rychle mu přehodil šátek přes hlavu a omotal mu ho kolem krku.

„Dám ti čas na rozmyšlenou. Dneska je středa. Takže ti dám čas do pátku. Pak mi dáš svou odpověď a já se podle toho zařídím,“ řekl Julienovi a pak ho vystrčil na chodbu.

Julien stál na chodbě a zíral na dveře, které se před ním zabouchly. Když se vzpamatoval, strhl si šátek a urychleně si ho strčil do tašky. Pak se rozešel do své třídy.

***

„No a to je vše. Můžete jít,“ usmál se na studenty jejich třídní učitel.

Studenti si vzali tašky a hrnuli se ke dveřím, které pro ně představovaly svobodu. Ostatně tohle byla jejich poslední hodina. Jen Julien nikam nespěchal. Ostatně celé vyučování byl mimo a teď se ploužil ke dveřím. Když byl skoro venku, vzpomněl si na slova svého třídního učitele z prvního dne. Otočil se a došel ke katedře, u které jeho třídní učitel stál a dával si věci do svého kufříku.

„Pane učiteli? Mohu s vámi mluvit?“ oslovil svého učitele.

„Pane Wilsone, samozřejmě, že můžete. Co potřebujete?“ usmál se učitel.

„Já...mám problém,“ vybreptnul Julien a zadíval se na své boty.

„Co se stalo?“ učiteli zmizel z tváře úsměv a nahradilo ho znepokojení.

„No jde o to, že....no totiž...víte co, zapomeňte na to,“ zakroutil Julien hlavou a otočil se k odchodu.

„No tak chlapče, takto neodcházejte,“ položil mu učitel ruku na rameno a jemně ho otočil zpět k sobě.

Julien nasucho polkl. Cítil se tak trapně.

„Svěřte se mi se svými problémy, ať se vám zdají sebevíc trapné. Pokusím se vám pomoct. A vám se jistě uleví,“ pobídl ho učitel laskavě.

Julien se zhluboka nadechl a pak se na svého učitele podíval. Ten ho sledoval laskavýma očima a povzbudivě se na něj usmál. Julien se znovu zhluboka nadechl a pak začal mluvit. Řekl svému učiteli naprosto vše a když skončil, v jeho očích bylo možné zahlédnout naději, že mu učitel dokáže pomoct.

„To co jste mi řekl, je velice závažné,“ povzdechl si učitel.

„Takže mi pomůžete? Promluvíte s ním nebo to oznámíte vedení školy?“ vyhrkl nadějně Julien.

„Ani jedno,“ zakroutil učitel hlavou.

„Tak co?“ Julien byl učitelovou odpovědí zaskočen.

„Posaďte se chlapče,“ pokynul mu učitel hlavou k přední lavici u prostřední řady.

Julien se posadil a sledoval svého učitele, jak si vzal svoji židli a přitáhl si ji před něj. Usadil se a podíval se na Juliena.

„Víte chlapče, tato škola byla postavena v roce 1947 válečným veteránem. A ten zde zavedl vojenský režim. Nejvýše byl předseda, po něm místopředseda, pak tu byli takzvaní policisté, kteří na škole měli udržovat pořádek. Tehdy tu ovšem nebyly žádní outsideři ani chráněnci a ani členové kroužků. Pouze premianti měli různé výhody. Dostávali odměny a bonusy v podobě peněz, sladkostí, jídla, které mohli odnést domů nebo oblečení. Či jiného nedostatkového zboží. To aby měli motivaci se učit. A fungovalo to, z této školy odcházeli skvělí studenti, z nich se téměř všichni stávali vysokoškoláky a poté pracanti na důležitých místech. Ta menšina, která se na vysoké školy nedostala, pracovala většinou v ozbrojených složkách. Ať u policie či u vojska. To až postupem času se tento zprvu vynikající systém přetvořil do této podoby,“ převyprávěl Julienovi učitel historii školy.

„Co to má se mnou společného?“ nechápal Julien.

„Tím chci říct, že mezi studenty zde panuje určitá hierarchie už od založení této školy. A učitelé se do toho neodvažují plést a většinou ani nechtějí,“ vysvětlil učitel.

„Počkat! Chcete říct, že učitelé o tomto uspořádání vědí, že vědí o šikaně a nic s tím nedělají?“ nechtěl tomu Julien uvěřit.

„V podstatě ano. Ostatně většina učitelů zde studovala. I já zde kdysi studoval,“ řekl učitel.

„Takže mi nepomůžete,“ povzdechl si Julien.

„Mohu ti jen dát radu. Nenech si zničit život chlapče a zdejší předseda má moc to udělat, když bude chtít,“ řekl učitel.

Julien na to nic neřekl, jen se postavil a rozešel ke dveřím.

„Mrzí mě, že jsem vám nemohl pomoci,“ ozval se tiše učitel.

Julien se na chvilku zarazil, ale pak se znovu rozešel a vyšel ze třídy. Tohle nemůže být pravda. Došel ke své skříňce a opřel se čelem o svou skříňku, zavřel oči a zhluboka vydechl. Potřeboval si s někým promluvit. S někým nezaujatým, komu může důvěřovat. Se svými přáteli. Ale nejdřív musí na zkoušku z dalšího kroužku, tentokrát z divadla.

***

„To nemůže být pravda. Jak si to ten hajzl může dovolit? Kdybych tam byl, tak bych mu ukázal, zač je toho loket. To by si za rámeček nedal, zmetek jeden,“ rozčiloval se Boris, když jim Julien řekl, v jaké šlamastyce se nachází.

„A to ti ani učitelé nepomůžou?“ Haruka nemohla uvěřit, že ani ta největší autorita na škole by s něčím takovým nic neudělala.

„Podle všeho ne,“ povzdechl si Julien.

„Osud je k tobě opravdu nespravedlivý,“ poznamenala Haruka.

„Jo. Co mám teď dělat?“ zeptal se Julien v naději, že snad jeho kamarádi něco vymyslí.

„Já nevím,“ zakroutila Haruka hlavou.

„Nevíš, v jaké firmě to jeho otec pracuje?“ zeptal se Boris.

„To bohužel nevím,“ odpověděl Julien.

„To je škoda. Ale nevěš hlavu, něco vymyslíme,“ usmál se na něj Boris.

„Boris má pravdu. Určitě něco vymyslíme a pomůžeme ti,“ přidala se Haruka.

Julien se na ně smutně usmál. I když se ho snažili povzbudit a dodat mu naději, tak věděl, že nemohou nic udělat.

„Dobře. A co u vás?“ změnil téma a pak poslouchal, jak mu jeho přátelé popisují, co se u nich děje a jak se mají.

V duchu svým přátelům záviděl. To že mohou být spolu, na škole, kde nepanoval žádný podivný systém a v neposlední řadě jejich rodiny. No alespoň, že tu divadelní zkoušku zvládl, i když to bylo jen o vlásek.

„Juliene? Je večeře,“ nakoukl do jeho pokoje David.

„Už jdu,“ povzdechl si Julien.

„Dobře,“ s tím David odešel.

„No slyšeli jste. Musím jít,“ řekl Julien.

„Jo, tak běž. Večeře je důležité jídlo. A neboj, na něco přijdeme, ano?“ usmála se na něj Haruka.

„Přesně. Nevěš hlavu, kamaráde,“ mrkl na něj Boris.

„Jo. Díky! Zase se uvidíme,“ rozloučil se Julien, ukončil hovor a vypnul notebook.

Vstal ze židle u pracovního stolu a vyšel ze svého pokoje. Seběhl schody a vešel do kuchyně, kde už byla celá rodina. David seděl u stolu a o něčem se bavil s Brianem, Ryan seděl naproti Brianovi a hrál si s mobilem a Charlotte pobíhala po kuchyni a chystala na stůl.

„Och Juliene, posaď se,“ usmála se, když si ho všimla.

Julien se bez řečí posadil a podíval se na stůl a po ostatních.

„Dnes máme pizzu. A objednali jsme tvoji oblíbenou,“ zašvitořila Charltotte a postavila před něj velký talíř s pizzou a sklenici s coca-colou.

„Díky!“ utrousil Julien na půl úst.

Jakmile měli všichni před sebou talíře s pizzou a sklenice s pitím, popřáli si dobrou chuť a začali jíst. Všichni kromě Juliena vedli živou konverzaci a smáli se u toho. Julien jen hleděl do svého talíře, jedl pizzu a snažil se necítit jako vetřelec. Což ovšem byla marná snaha, protože sám věděl, že do této rodiny nezapadl a cítil se tu navíc.

„Už mám dost,“ oznámil, když už to nemohl vydržet a talíř se zbytky pizzy a také sklenici odnesl na linku a odešel z kuchyně.

„Nezdá se vám nějaký divný?“ zeptala se Charlotte.

„Ten je divnej od začátku,“ zamrmlal Ryan.

„Ryane!“ okřikl ho David.

Ryan jen zvedl ruce jakoby se vzdával a pak se znovu pustil do svého jídla.

„Máš pravdu. Je dneska nějaký divný. Nestalo se něco ve škole?“ otočil se David na své nevlastní syny.

„Já vím jen to, že se dostal do dvou kroužků. Jinak nic,“ odpověděl Brian.

David se podíval na Ryana.

„Nic nevím,“ pokrčil Ryan rameny a ukousl si velký kus pizzy.

David si povzdechl. Ať dělal co dělal, bylo mu jasné, že Julien tu není šťastný. No a pokud se něco děje ve škole, pak on zjistí co a svému synovi pomůže. Od toho je přeci otec!