Peruji.cz

„Ach jo, to je nuda,“ zabručel si Amaymon pod vousy a padl zády na postel. Od předchozího večera byl zavřený ve své komnatě a nevystrčil z ní ani nos. Nyní bylo krátce po obědě a on se nudil. Zvykl si na procházky s Orobasem a na čas trávený venku a nyní nemohl dělat nic jiného než si číst, koukat z okna, malovat si nebo si hrát s Orobasem. „Taky se nudíš?“ natočil hlavu k Orobasovi, který se vyšplhal na postel a teď na něj zvědavě zíral. Orobas naklonil hlavu a jeho pohled se stal tázavým. Ve své zvířecí hlavičce nechápal, proč s ním Amaymon nešel ven a místo toho ho venčili sluhové, zatímco Amaymon zůstával tady. Amaymon si povzdechl, přetočil se na bok a pohladil Orobase po hrudi. „Budeme si hrát?“ zeptal se Orobase. Ten v odpověď seskočil z postele a přeběhl ke dveřím, na které začal škrábat. „Nemůžeme jít ven,“ posadil se Amaymon a smutně se na svého mazlíčka zahleděl. Orobas se na něj zahleděl a zakňučel. „Opravdu to nejde. Ale neboj, za chvilku někdo přijde a vyvenčí tě,...

Amaymon s úsměvem vkročil do svých komnat a položil drase na zem. Ten se na něj podíval, pak se zvědavě rozhlédl a začal šmejdit po místnosti. Amaymon odložil svůj nákup a s úsměvem ho sledoval. „Jak ti jen budu říkat?“ poklepal si zamyšleně na bradu. Dras se zastavil a s hlavou nahnutou do strany se na Amaymona zadíval. „Co třeba Orobas?“ nadhodil Amaymon. Dras naklonil hlavu na druhou stranu a vydal zvláštní zvuk. „Líbí se ti? No dobře, od teď je to tvé jméno,“ zasmál se Amaymon. Poté se sehnu a vyndal z svůj nákup z pelíšku, kam si ho dal, aby všechno pobral. Jediné, co nechal v pelíšku byly hračky. Poté pelíšek dal vedle své postele a Orobas si do něj hned zalezl. Amaymon se tomu zasmál a začal svůj nákup uklízet. Jako poslední přišla na řadu Vodní látka, kterou rozbalil a opatrně ji vzal do rukou. Skousl si ret, ta látka byla opravdu zvláštní. „Už jsi přemýšlel, co si z ní necháš zhotovit?“ ozval se ode dveří hlas. Amaymon se otočil a spatřil, Agramona jak se se založenýma...

Amaymon otevřel oči a zamžoural do slunečních paprsků pronikajících skrze mezeru v závěsech u postele. Se zívnutím se posadil a natáhl si župan, který ležel složený v nohách postele. Poté odhrnul závěsy a vstal. „Dobré poledne!“ ozvalo se a Amaymon polekaně vzhlédl. „Dobré!“ odpověděl Agramonovi, který seděl u stolu v rohu a četl si knihu. „Správce mi říkal, že prý jsi měl v noci problémy se spánkem. Míváš je často?“ odložil Agramon knihu a zadíval se na Amaymona. „Ne, obvykle ne,“ zakroutil Amaymon hlavou. „No dobrá. Tak se pojď najíst,“ řekl Agramon a kývl hlavou k bohatě prostřenému stolu. „Ehm, není na snídani už trochu pozdě?“ zeptal se Amaymon. „Tohle také není snídaně, ale oběd. Snídani jsi zaspal,“ pousmál se Agramon. Amaymon se také pousmál a usadil se ke stolu. Rozhlédl se po stole a jako předrkm si vybral lehký salát, poté si nalil trochu krémové polévky, po polévce přišla na řadu vepřová pečeně s opečenými bramborami a fazolovými lusky a jako dezert si vzal tvarohov...

Amaymon společně s rádci a v obležení vojáků stál se sklopenou hlavou před zlatým trůnem, na kterém seděl pán démonů, tentokrát oděn v tmavě modrém šatu prošitém stříbrem. Ten si je prohlížel a jediné, co prozrazovalo jeho překvapení, bylo zvednuté obočí. „Pane, král Nar vyhověl vašemu požadavku a poslal vám svého nejmladšího syna Amaymona,“ postoupil kupředu jeden z rádců. „Ano, to vidím,“ poznamenal pán démonů klidným hlasem. „Nyní je na vás, abyste splnil svou část úmluvy a definitivně ukončil útoky vůči království Zeram,“ řekl rádce a důležitě vypnul hruď. Pán démonů zabubnoval prsty na opěrky u trůnu a zamyšleně na rádce hleděl. „Pravda. Inu máte mé slovo, že útoky ode mne i démonů pod mou správou tímto okamžikem končí,“ řekl po notné chvíli. Oba rádci se po sobě úlevně podívali. „Pak bychom měli jít,“ řekl druhý. Pán démonů souhlasně přikývl a poté sledoval, jak rádci i vojáci odcházejí až v sále nezůstal nikdo kromě něj a Amaymona. Ten pevně semkl víčka, aby zahnal slzy ...

„To už překračuje všechno. Jak si to ti bídáci můžou dovolit,“ uhodil vysoký mohutný muž svou pěstí do stolu, div že se stůl pod ránou nerozpůlil. Podél stolu ovšem seděli další muži různého věku se stejně mohutnou postavou a obrovskými svaly stejně jako jejich král. „Veličenstvo, musíme něco udělat,“ řekl jeden z nich. „Ale co? Poslal jsem tam své vojsko a jak to dopadlo? Vrátilo se pár vojáků a to ještě ve zbídačeném stavu,“ mračil se král. „A co poslat někoho vyjednat mír místo hrubé síly?“ ozval se muž se šedivými vlasy, který byl ze všech nejstarší. „To není špatný nápad otče. Já tam klidně pojedu,“ ozval se mladík, sedící nejblíže ke králi. „To v žádném případě. Nebudu riskovat život svého prvorozeného syna,“ zamítl král synův návrh a pyšným pohledem přejel jeho i čtyři další mladíky, své syny, poté mu ovšem zrak padl na dalšího mladíka, který se na obrovské židli a za mohutným stolem téměř ztrácel a tiše zíral na desku stolu a chřípí se mu zachvělo zlostí, jeho nejmladší ...

 Království Zeram je starodávné království, které vždy prospívalo a to i přes to, že fyzická síla a svaly se zde cenily více než moudrost, chytrost a vědomosti. Muži i ženy jsou zde agresivní a jejich nejoblíbenější kratochvílí jsou souboje. V poslední době ale toto království strádá, protože je napadáno démony, kteří útočí na jeho obyvatele, ničí úrodu a kradou či zabíjí dobytek. Král Zeramu proto vyšle své rádce ke zdejšímu pánovi démonů, aby vyjednali mír. Pán démonů souhlasí s ukončením tyranie lidí, ale pod jednou podmínkou. Král Zeramu mu musí dát nejmladšího syna. 

O 2 roky později Julien položil další krabici na zem a protáhl se. Poté se s úsměvem rozhlédl a jeho hruď se naplnila radostí. Konečně byl doma. „Jsi si jistý, že chceš žít tady?“ ozvalo se za ním. Julien se otočil a spatřil Alexeie, který zrovna položil krabici a otřel si čelo. „Ano, jsem,“ přikývl. „Víš, že bychom mohli mít o hodně větší byt v lukrativnější čtvrti?“ povytáhl Alexei obočí. „Vím, ale tady jsem žil s mámou. Prožil jsem tady celé dětství a většinu puberty, než mě táta odtáhl pryč,“ přešel Julien k Alexeiovi a opřel se mu o hruď. Alexei si povzdechl a objal Juliena kolem pasu. Svým způsobem Juliena chápal i když by pro ně dva radši pořídil lepší byt nebo rovnou dům, ale pokud chtěl Julien žít tady, tak budou žít tady, jemu to ostatně bylo celkem jedno, hlavně že mohli být spolu. „Jak si přeješ,“ usmál se. „Bezva. Tak víš co, já teď objednám pizzu a pak se pustíme do vybalování, co říkáš?“ mrknul na Alexeie. „To zní báječně,“ usmál se Alexei a krátce Juliena líbn...

Oba vešli do obýváku a zarazili se. I když oba z jiného důvodu. Charlesův otec totiž v obýváku nebyl sám. „Charlesi, tohle je můj nadřízený pan Sobolev a jeho dva synové Alexei a Boris,“ představil Charlesův otec ostatní přítomné. Charles slušně pozdravil, ale přesto se mračil. Nechápal proč otcův nadřízený vlastně přijel a proč kvůli tomu musel přerušit své milostné hrátky. Pan Sobolov mezitím s úsměvem přešel k Julienovi. „Ahoj, Juliene! Rád tě zase vidím,“ lehce chlapce objal. „Já vás taky. Ale co tu děláte?“ zeptal se Julien a podíval se na svého kamaráda. „No, už jsem nevydržel jen tak sedět a nechat tě trápit se. Tak jsem se svěřil Alexeiovi a ten mi slíbil, že něco vymyslí. No a včera nás táta posadil na letadlo....no a teď jsme tady,“ rozhodil Boris rukama. Julien se na něj jemně usmál a poté pohlédl na Alexeie, který z něj od příchodu nespustil oči. Julien polkl a sklopil oči, od jisté doby se Alexeiovi vyhýbal a nyní nemohl vystát jeho pohled. „No, pojďme se posadit,“ ...