Pán démonů - kapitola 2

Amaymon společně s rádci a v obležení vojáků stál se sklopenou hlavou před zlatým trůnem, na kterém seděl pán démonů, tentokrát oděn v tmavě modrém šatu prošitém stříbrem. Ten si je prohlížel a jediné, co prozrazovalo jeho překvapení, bylo zvednuté obočí.

„Pane, král Nar vyhověl vašemu požadavku a poslal vám svého nejmladšího syna Amaymona,“ postoupil kupředu jeden z rádců.

„Ano, to vidím,“ poznamenal pán démonů klidným hlasem.

„Nyní je na vás, abyste splnil svou část úmluvy a definitivně ukončil útoky vůči království Zeram,“ řekl rádce a důležitě vypnul hruď.

Pán démonů zabubnoval prsty na opěrky u trůnu a zamyšleně na rádce hleděl.

„Pravda. Inu máte mé slovo, že útoky ode mne i démonů pod mou správou tímto okamžikem končí,“ řekl po notné chvíli.

Oba rádci se po sobě úlevně podívali.

„Pak bychom měli jít,“ řekl druhý.

Pán démonů souhlasně přikývl a poté sledoval, jak rádci i vojáci odcházejí až v sále nezůstal nikdo kromě něj a Amaymona. Ten pevně semkl víčka, aby zahnal slzy a také proto, aby se nemusel dívat na pána démonů, kterému nyní patřil. Roztřásl se hrůzou. Třes se ještě zesílil, když uslyšel tiché kroky, které se k němu blížily.

Pán démonů přešel k chlapci a shlížel na něj. Po chvíli mu vložil dva prsty pod bradu a jemným tlakem ho donutil zvednout hlavu.

„Otevři oči a podívej se na mě,“ rozkázal tiše.

Amaymon poslechl a otevřel oči, ve kterých se tlačily slzy a zahleděl se na pána démonů. Ten naklonil hlavu na stranu a zamračeně Amaymona sledoval.

„Bojíš se mě?“ zeptal se tiše.

Amaymon pouze souhlasně přikývl.

„Co se mnou uděláte? Zabijete mě?“ vyhrkl zničehonic.

„Ne, nemám důvod tě zabíjet,“ odpověděl pán démonů a sundal své prsty.

„Pak vám mám dělat sluhu?“ zeptal se Amaymon a trochu se mu ulevilo.

„Ne, sluhů mám dost. Nepotřebuju dalšího,“ odpověděl pán démonů.

„Pak...chcete mě...do svého...lože?“ vysoukal ze sebe Amaymon.

„Ne, za prvé, mám rád ženy, a za druhé, i kdyby mě přitahovali muži, pak bych byl více než schopný najít si milence mezi démony, tebe bych k tomu nepotřeboval,“ odpověděl pán démonů.

„Pak co po mě chcete? Proč jsem tady?“ zeptal se Amaymon.

Pán démonů si povzdechl.

„Chci jen abys dodržoval pravidla, která ti stanovím. A přestaň se už vyptávat a pojď se mnou,“ otočil se pán démonů a rozešel se pryč.

Amaymon se zhluboka nadechl a pána démonů následoval. Ten ho vedl chodbami až došli k robustním dveřím z tmavého dřeva. Pán démonů je otevřel a vešel dovnitř, kde se zastavil. Amaymon ho následoval a rozhlédl se po místnosti, ve které se ocitli a vydechl úžasem. Místnost měla světlé zdi, dřevěnou podlahu z tmavě hnědého dřeva, dřevěný zdobený nábytek, prostornou postel s nebesy z tmavě modré lehké látky, která se třpytila, několik tmavě modrých křesel uprostřed místnosti a u krbu a v rohu stůl se zdobenými židlemi, který vypadal jako jídelní. Na pravé straně ode dveří byly další tentokrát prosklené dveře, skryté za modrými závěsy, které vedly na prostorný balkon. Na levé straně byly zase dřevěné dveře, které vedly do prostorné koupelny.

„To je krásné,“ vydechl Amaymon.

„Dobře, že to říkáš. Toto jsou totiž tvé komnaty,“ zabodl do něj pán démonů svůj pohled.

„Mé?“ Amaymonovi překvapením málem spadla čelist až na zem.

„Ano, tvé. Mí sluhové ti sem nanosí věci a můžeš se zabydlet. Ale nyní se posaď a já tě seznámím s pravidly, která budu vyžadovat,“ ukázal pán démonů na dvě křesla s malým stolkem uprostřed místnosti.

Amaymon se posadil a vyčkávavě na pána démonů hleděl. Ten se také posadil a pohodlně se opřel.

„Takže. První pravidlo zní, že nesmíš opustit mé pozemky. Máš volný pohyb po hradě, v zahradách i v lese, který je za mými zahradami, ale mimo mé pozemky nesmíš. Za druhé, každý měsíc budeš dostávat určitý obnos peněz, za které si budeš moct koupit, co budeš chtít ovšem mimo zvířat, ostatně často sem jezdí démonští obchodníci s různým zbožím. Budeš-li ovšem chtít nebo potřebovat něco, co u nich nenajdeš, pak řekneš mě popřípadě mému správci. Jen ne zvířata, protože zvířecí démoni jsou mnohem náročnější a nebezpečnější než zvířata u lidí. A za třetí pokud ti něco rozkážu, cokoliv, tak bez odmlouvání uposlechneš, ať už se ti můj rozkaz bude zdát sebedivnější. Věz, že když ti něco rozkážu, tak pro to budu mít důvod,“ vyjmenoval pán démonů pravidla.

Amaymon na něj zíral s otevřenou pusou.

„Ehm, dobře. Myslím, že nebudu mít problém tato pravidla dodržovat,“ řekl po chvíli.

„Výborně. To je prozatím vše. Nyní bude záležet jen a pouze na tobě a na tvém chování, zda zůstanou pouze tato pravidla či budu muset přidat další,“ zvedl se pán démonů.

I Amaymon se zvedl a sledoval jak se pán démonů rozešel ke dveřím, které otevřel.

„Och a abych nezapomněl. Mé jméno je Agramon. Můžeš mě jím oslovovat a tykat mi,“ otočil se ještě Agramon mezi dveřmi, načež odešel.

Amaymon jen překvapeně hleděl na zavřené dveře.

***

Agramon zavřel dveře od svých komnat a s povzdechem se o ně opřel. Zvedl ruku a začal si třít kořen nosu.

„Zatraceně!“ zaklel tiše a odpíchl se ode dveří.

Došel ke stolku v rohu místnosti a z připraveného džbánu si nalil víno do poháru. Džbán odložil, vzal do ruky pohár a mocně se napil.

„Dále,“ zvolal, když se ozvalo zaklepání na dveře.

Dovnitř vstoupil starší démon a poklonil se.

„Věci toho chlapce byly odneseny do jeho komnat, pane,“ řekl démon.

„Dobře,“ odvětil Agramon aniž by se ke svému správci otočil čelem.

„Je vám dobře, pane?“ zamračil se správce, znal Agramona od jeho narození a dokázal poznat, když se necítil dobře.

„Je mi výtečně,“ odpověděl Agramon.

„Možná byste uvítal nějaké rozptýlení,“ navrhl správce, ostatně bylo to už několik týdnů, co si Agramon přivedl ženu.

„Ano, pravděpodobně ano. Vyrazím si ven a najdu si někoho na rozptýlení,“ řekl Agramon.

Správce na to nic neřekl, jen sledoval, jak si Agramon vzal plášť a oblékl si ho.

„Postarej se o vše jako obvykle, když jsem pryč. A dej pozor na Amoymona, za jeho bezpečí mi ručíš svým životem,“ otočil se Amaymon ke svému správci čelem a změřil si ho přísným pohledem.

„Zajisté, pane,“ přikývl správce.

Agramon už nic neřekl, jen prošel kolem správce a vyšel ze svých komnat a následně i z hradu.

***

„Jsi spokojený zlato?“ podepřela si štíhlá rudovláska hlavu rukou, zatímco druhou rukou si přidržovala přikrývku u hrudi a své rudé oči upřela na muže ležícího vedle ní.

Agramon ležíc na zádech s rukama za hlavou jen spokojeně zamručel. Ano, byl spokojený. Pomalu otočil hlavu a podíval se na usmívající se démonku.

„Co kdybych ti řekl, že bych si dal ještě jedno kolo?“ zeptal se.

Démonka místo slovní odpovědi jen s úsměvem odhodila přikrývku a obkročmo si sedla na Agramonova stehna, sklonila se k němu a vášnivě ho políbila.

„Stačí ti to jako odpověď?“ zašeptala se šibalským zábleskem v očích.

„Dostatečně,“ zavrčel Agramon, popadl démonku kolem pasu a za jejího smíchu je přetočil, načež do démonky pronikl až oba zasténali.

Agramon na nic nečekal a okamžitě začal do démončina lůna prudce přirážet. Démonka pod ním slastně zasténala a svými boky začala Agramonovy vycházet vstříc. Současně ho objala a nehty mu zaťala do zad, až protrhla kůži a z Agramonových zad začaly stékat proužky krve. Agramon zavrčel a zakousl se démonce do klíční kosti. Ani jeden kvůli slasti necítil bolest.

***

Amaymon si povzdechl a opět se přetočil na posteli. Další noc kdy nemohl spát. Po chvíli to vzdal a posadil se na posteli. Možná by se mohl projít, třeba se unaví a pak usne. Vstal, oblékl si župan a vyšel z pokoje na chodbu.

„Proč nespíš?“ ozvalo se za ním sotva zatočil za roh.

Amaymon polekaně vyjekl a otočil se. Před sebou spatřil staršího démona. Vystrašeně se natiskl na stěnu za sebou.

„Mě se bát nemusíš, chlapče. Neublížím ti,“ přešel k němu démon.

„Kdo jsi?“ zeptal se Amaymon.

„Jsem správce tohoto hradu,“ odpověděl démon.

Amaymon poodešel od zdi a zvědavě se na démona zadíval.

„Správce?“ zeptal se.

„Ano, správce. Starám se o tento hrad i o pana Agramona. A nyní i o tebe. Pán Agramon mi tě svěřil,“ přikývl správce.

Amaymon překvapeně zamrkal. Naprosto nechápal, proč se o něj Agramon tolik stará.

„A teď mi řekni, proč nespíš?“ pozvedl správce obočí.

„Nemohl jsem usnout,“ sklopil Amaymon hlavu.

„Míváš problémy se spánkem?“ zamračil se správce.

„Obvykle ne,“ zakroutil Amaymon hlavou.

„Chápu. Nu běž do svých komnat, já tam za tebou později přijdu,“ vzal správce Amaymona za ramena a popostrčil ho směrem k jeho komnatám.

Amaymon neprotestoval a vrátil se do svých komnat. Schoulil se do křesla u krbu a zahleděl se do uhlíků, které ještě žhnuly. Když se ale dveře jeho komnat otevřely, jeho oči se stočily ke správci, který na malém tácku nesl pohár, ze kterého se kouřilo.

„Tady. Vypij to,“ podal mu správce pohár.

„Co je to?“ zeptal se Amaymon zvědavě a pohlédl do poháru, který převzal.

„Horké mléko s medem a několika bylinkami. Neboj, není v tom nic, co by ti ublížilo. Ale mělo by ti to pomoct usnout,“ usmál se správce a posadil se do vedlejšího křesla.

„Děkuji!“ poděkoval Amaymon a trochu upil.

Správce pouze přikývl.

„Mohu se na něco zeptat?“ podíval se na něj Amaymon.

„Jistě,“ souhlasil správce.

„Proč mě Agramon chtěl. Chci říct, vyžádal si mě jako cenu za to, že nechá království Zeram na pokoji. Ale nic po mě nechce. Tak proč mě sem bral? Proč se o mě stará?“ vysypal ze sebe Amaymon otázky, které ho nejvíce zajímaly.

„Pán Agramon k tomu proč tě sem chtěl a proč se o tebe stará má své důvody,“ odpověděl správce.

„A znáte je?“ zeptal se Amaymon.

„Ano, jako jeden z mála. Ale nenáleží mi prozradit ti je. To náleží pouze panu Agramonovi,“ zamítl správce předem další otázky.

Amaymon si povzdechl.

„Pán Agramon ti na tyto otázky jednou jistě odpoví. Měj trpělivost. Ale pamatuj, tady ti nikdo neublíží, ani pán Agramon. On není tak hrubý a zlí jako třeba tví bratři,“ přejel správce jemně po blednoucí modřině na Amaymonově čelisti.

„Vy víte, jak se ke mně mí bratři chovali?“ zeptal se překvapeně Amaymon.

„Ano a také jak se k tobě choval tvůj otec,“ přikývl správce.

Amaymon sklopil hlavu. Bylo mu stydno za to, jak se k němu jeho rodina chovala a už nespočetněkrát si přál, aby byl vyšší a silnější.

„Nemusíš se stydět. To tvá rodina by se měla stydět, za to co ti dělali. I za to, jak snadno se tě vzdali a poslali tě pryč, aniž by věděli, co s tebou bude. To by žádný démon neudělal. Naše děti a sourozenci jsou pro nás cennější než cokoliv jiného, cennější než vlastní život,“ řekl správce.

Amaymon k němu udiveně vzhlédl.

„To vyvrací, vše co jsem o démonech slyšel,“ řekl tiše.

„A co jsi slyšel?“ zeptal se správce.

„Že jsou zlí a krutí. Že libují v mučení a vraždění lidí. Že neumí milovat,“ skousl si Amaymon spodní ret.

„Lidé o nás mají své pověry. Ale jen zlomek z nich je založen na pravdě. Lidé jsou pro nás nezajímaví. Jsou nám lhostejní asi jako mouchy. A útočíme na ně jen tehdy, pokud nám k tomu lidé sami dají důvod. A rozhodně mezi sebou nevedeme války, naopak, i když umíme bojovat, dáváme přednost diplomatickému vyjednávání a domluvám. Na rozdíl od království Zeram nestavíme hrubou sílu a agresi na první místo a nevzhlížíme k tomu fyzicky nejsilnějšímu, naopak dbáme na vzdělání a kulturu,“ řekl správce.

„Myslím, že se mi démoni začínají zamlouvat více než lidé,“ řekl zamyšleně Amaymon a silně si zívl.

„To je dobře, vzhledem k tomu, že nyní budeš mezi démony žít. Ale teď už alou do postele,“ usmál se správce.

Amaymon přikývl a se zavírajícíma očima vstal. Trochu se zakymácel a správce ho jen taktak stihl podepřít, aby neupadl. Poté zívajícího chlapce odvedl do postele a uložil ho. Amaymon usnul ještě dříve než se jeho hlava dotkla polštáře. Správce se jen tiše uchechtl, jemně ze spícího chlapce stáhl župan a přikryl ho peřinou. Poté vzal použitý pohár a tiše opustil Amaymonovi komnaty.