Pán démonů - kapitola 1

„To už překračuje všechno. Jak si to ti bídáci můžou dovolit,“ uhodil vysoký mohutný muž svou pěstí do stolu, div že se stůl pod ránou nerozpůlil.

Podél stolu ovšem seděli další muži různého věku se stejně mohutnou postavou a obrovskými svaly stejně jako jejich král.

„Veličenstvo, musíme něco udělat,“ řekl jeden z nich.

„Ale co? Poslal jsem tam své vojsko a jak to dopadlo? Vrátilo se pár vojáků a to ještě ve zbídačeném stavu,“ mračil se král.

„A co poslat někoho vyjednat mír místo hrubé síly?“ ozval se muž se šedivými vlasy, který byl ze všech nejstarší.

„To není špatný nápad otče. Já tam klidně pojedu,“ ozval se mladík, sedící nejblíže ke králi.

„To v žádném případě. Nebudu riskovat život svého prvorozeného syna,“ zamítl král synův návrh a pyšným pohledem přejel jeho i čtyři další mladíky, své syny, poté mu ovšem zrak padl na dalšího mladíka, který se na obrovské židli a za mohutným stolem téměř ztrácel a tiše zíral na desku stolu a chřípí se mu zachvělo zlostí, jeho nejmladší syn, kterého měl se svojí druhou ženou, ostuda celého rodu, na rozdíl od svých bratrů nebyl vysoký ani mohutný a ani světlovlasý s modrýma očima, ale byl štíhlý, malý, drobný s černými vlasy i černýma očima.

Mladík jako by cítil pohled svého otce, vzhlédl a pohlédl na svého otce. Pod jeho zamračeným pohledem ale zrak zase rychle sklopil a ještě více se na židli přikrčil.

„Pojedete vy dva,“ odtrhl král zrak od svého nejmladšího syna a ukázal na dva nejstarší rádce.

Ti si jen povzdechli. Chápali proč král Nar tak rozhodl, byli zde nejstarší a tudíž nebudou takovou ztrátou, pro případ, že by se jejich mise nesetkala s úspěchem. Nenadšeně vstali a poklonili se, když král prohlásil poradu za ukončenou a i s princi opustil místnost.

„Myslíš, že to vyjde, otče?“ zeptal se nejstarší princ, když došli do rodinných komnat, kam nikdo kromě královské rodiny neměl přístup, tedy kromě sluhů, kteří měli na starosti úklid.

„Doufám. Jinak naše království brzy zanikne,“ povzdechl si král Nar.

Princové se nad odpovědi svého otce zamračili. Na tohle nebyli zvyklí. Byli zvyklí řešit problémy pěstmi či zbraní, jak bylo v jejich království zvykem a ne řečmi.

„Co tam tak stojíš? Nalej mi víno,“ vyštěkl Nar na černovlasého mladíka.

Nejmladší princ stojící celou dobu tiše u dveří, sebou trhl.

„Ano, otče,“ špitl, přešel ke menšímu stolku, kde na stříbrném podnose stál džbán a několik pohárů.

Vzal džbán a do jednoho z pohárů nalil víno. Poté pohár podal svému otci.

„Hej, Amaymone, a my nic?“ ozval se Ran, druhý nejstarší princ.

Amaymon se na svého staršího bratra podíval, načež přikývl a vrátil se ke stolku, aby nalil víno i jemu. Jenže to se začali ozývat i jeho ostatní bratři a dožadovali se vína. Ani jednomu z nich nepřišlo divné, že svého nejmladšího bratra degradovali na pozici sluhy.

Amoymon si jen povzdechl a rozdal svým bratrům poháry s vínem. Na takovéto zacházení od svých bratrů byl zvyklý, chovali se tak k němu, co si jen pamatoval. Jen mimoděk si konečky prstů přejel po nepěkné modřině pod okem, která byla dílem Rora, třetího bratra.

„Mohu se vzdálit?“ zeptal se potichu.

„Běž. Stejně tě tu nepotřebujeme,“ zabručel Nar, aniž se na svého syna podíval.

Amaymon po těch slovech jen sklopil hlavu a tiše odešel do svého pokoje. I když podobné řeči slýchal prakticky od narození, stále ho z nich bolelo srdce. Ve svém pokoji se usadil do křesla, před kterým byl stolek, na kterém bylo narovnáno několik knih. Povzdechl si. Kéž by byl jako jeho otec a bratři. Vysoký a mohutný, se zájmem o souboje jakéhokoliv druhu, pak by ho otec miloval a bratři ho brali mezi sebe a neubližovali mu. Jenže on byl spíše po své mamince, měl její barvy i štíhlou postavu a byla to právě jeho maminka, kdo v něm probudil lásku ke knihám a umění.

***

O několik dní později

Dva rádci stáli v obrovském sále z mramoru, jehož zdi a strop byly zdobeny zlatem a křišťálem a třásli se hrůzou. Tu hrůzu v nich vzbuzoval černovlasý muž oděn v rudo-černém oděvu prošívaným zlatem, který seděl na zlatém trůnu k němuž vedlo několik stupínků. Ten muž nebyl nikdo jiný než zdejší pán démonů a jeho moc byla cítit po celém sále a toho se oba rádci hrozili, až nyní si totiž uvědomovali, že tento muž by nemusel hnout ani brvou a přesto by z nich dokázal udělat hromádky kouřícího popela, kdyby se mu zachtělo.

„Tak copak mi král Nar chce?“ zeptal se muž sametově tenorovým hlasem.

„Náš král vás žádá, abyste zastavil útoky démonů proti království Zeram,“ posbíral odvahu jeden z rádců a s hrdě vypnutou hrudí se zahleděl na pána démonů, kterému se na hladce oholené tváři usadil výsměšný úšklebek.

„Tak král žádá. A pročpak bych mu měl vyhovět, hm? Co udělá, když útoky nezastavím? Opět proti mně vyšle vojsko?“ zeptal se pán démonů posměšně.

„Náš král to samozřejmě nechce zadarmo. Dá vám zlato a drahé kameny a látky. Jen si řekněte,“ řekl druhý rádce.

„Zlato a drahé kameny nepotřebuji, sám jich mám více než dost. A o lidské látky nestojím. Co dalšího mi váš král nabízí?“ podložil si král démonů znuděně hlavu rukou, div že si nezívl.

„T-tak otroky. Muže i ženy, na těžkou i lehkou práci nebo ke zkrácení dlouhých nocí,“ odpověděl první rádce, v jejich království sice bylo otroctví zrušeno již před několika staletími, ale výměnou za mír nebylo problém obětovat pár vesničanů nebo zchudlých měšťanů.

„Mám své vlastní sluhy, kteří se o veškerou potřebnou práci postarají. A na dlouhé noci jsem schopen najít si někoho mezi démony, k tomu nepotřebuji něco tak podřadného jako člověk,“ odfrkl si pán démonů.

Rádci si vyměnili pohled. Zdálo se, že pán démonů je odhodlán v útocích pokračovat a nic z toho, co mu nabídnou pro něj není dostatečné.

„Tak si sám řekněte cenu,“ vybuchl nakonec druhý rádce, vzápětí vyděšeně zaječel, když se ocitl ve vzduchu hlavou dolů.

„Opovážil ses na mě zvýšit hlas? Zapomněl jsi snad, kdo jsem, ty bezcenný tvore?“ zavrčel pán démonů a vztekle levitujícího rádce sledoval, aniž by se hnul z trůnu.

První rádce jen vyděšeně sledoval svého společníka a v hlavě měl prázdno.

„P-pane prosím. On...on to tak nemyslel,“ vykoktal po chvíli a roztřásl se, když pán démonů upřel pohled svých černých očí na něj.

„Tak nemyslel?“ zavrčel pán démonů.

„N-ne. Jen vám chtěl navrhnout, abyste si sám určil cenu, která pro vás bude dostatečná, abyste ukončil útoky,“ snažil se první rádce zachránit situaci.

„No, dobrá. Pro tuto chvíli mu odpouštím, ale ještě jednou se mnou bude takto mluvit tak odsud živý neodejde,“ pronesl pán démonů a nechal druhého rádce spadnout na zem.

Ten se za pomoci svého společníka roztřeseně postavil a ze všech sil potlačoval nutkání utéct odsud co nejdál.

„Nu, pokud si mám svou cenu určit sám, pak tedy budiž. S útoky přestanu jen tehdy, dá-li mi váš král svého nejmladšího syna. Dávám mu měsíc, pokud se tak nestane, útoky znovu začnou. Teď můžete jít,“ mávl pán démonů rukou a oba rádci byli vyhozeni za obrovské dvoukřídlé dveře ze zlata.

Oba rádci se na chodbě postavili na nohy a nevěřícně hleděli na dveře, které byly opět neprodyšně zavřeny.

***

„Tak on chce Amaymona?“ zeptal se král nevěřícně na poradě, kterou uspořádal, jen co se jeho dva rádci vrátili od pána démonů.

„Tak to říkal, veličenstvo. Prý vám dává měsíc a poté útoky zase započnou, pokud mu princ nebude dán,“ řekl jeden rádce a druhý přikývl.

„Ale proč zrovna jeho? Kdyby si řekl o jednoho z nás nebo nějakou pořádnou ženskou, tak to pochopím, ale Amaymon?“ zamračil se Ran a podíval se na svého nejmladšího bratra, který celou debatu sledoval vytřeštěnýma očima.

I Amaymon si kladl otázku, proč chce pán démonů zrovna jeho a nemohl na to přijít. Nasucho polkl. Slyšel, že někteří démoni lidi pojídají, chce ho snad pán démonů sníst? Nebo mu má dělat sluhu?

„Možná si z něj chce udělat otroka lásky. Jemná tvářička, slabý jako pírko a dírku bude mít jistě taky těsnou,“ nadhodil Ror a všichni bratři se rozesmáli.

I na tváři rádců se objevili pobavené úšklebky a dokonce i Nar se uchechtl. Jen Amaymon zrudl a zabodl pohled do stolu. Může mít jeho bratr pravdu a pán démonů ho mohl chtít kvůli tomuhle? Otřásl se hrůzou a odporem. Zhluboka se nadechl a zoufale pohlédl na svého otce.

„Otče prosím, nedávejte mu mě. Určitě vymyslíme něco jiného, čím útoky zastavíme nebo odvrátíme,“ řekl tiše.

Nar se opřel o židli a hleděl na svého nejmladšího syna. Byl ostudou jeho rodu a on ho neměl nijak zvlášť rád. Vlastně už několikrát uvažoval o tom, že by se ho zbavil a teď se k tomu nachází dobrá příležitost, navíc taková, kdy jeho syn bude poprvé v jeho životě užitečný. A nejspíš i naposledy.

„Mám kvůli tobě obětovat celé království?“ zeptal se.

„Jsem tvůj syn. Prosím otče, já k tomu démonovi nechci, kdoví co by se mnou provedl. Prosím otče, nikdy jsem tě o nic nežádal, ale teď tě prosím,“ Amaymon začal panikařit, protože vycítil, že otec má v úmyslu ho obětovat.

Nar se postavil a probodl Amaymona zlobným pohledem.

„Jsi můj syn? Ano, to jsi a já se za to hluboce stydím. Podívej se na sebe. Nejsi nic jiného než chabá napodobenina opravdového chlapa. Teď máš alespoň možnost být jednou ve svém životě užitečný. A že toho využiješ. My všichni toho využijeme. Ještě dnes se sbalíš a zítra tě rádci a několik vojáků odveze k tomu démonovi,“ po těch slovech se Nar vztekle otočil na podpatku a opustil poradní místnost.

Jeho rádci se také rozešli, aniž by se na nejmladšího prince, který seděl u stolu jako opařený, podívali.

„Neboj bratříčku, nebude to nic hrozného. Jen si párkrát lehneš na záda a roztáhneš nohy, to přece zvládneš,“ zasmál se Ran a i ostatní bratři se rozesmáli.

Pak vstali a jeden po druhém poradní místnost opouštěli, přičemž si žádný z nich neodpustil utrousit k Amaymonovi nějakou posměšnou poznámku.

Amaymon zůstal zrazeně sedět na místě a poté co v poradní místnosti osaměl schoval obličej do dlaní a rozvzlykal se. Věděl, že ho bratři a otec nemají rádi, ale přesto ho nikdy nenapadlo, že by byli s to ho s takovým klidem obětovat a ještě si z toho dělat legraci.

Trvalo dlouho než se alespoň trochu uklidnil a byl schopen se postavit. Pomalým krokem se vydal do svého pokoje, kde ale zaraženě zůstal stát mezi dveřmi a sledoval, kterak několik sluhů a služek balí jeho věci do cestovních vaků a truhel.

„Co se to děje?“ zeptal se.

Nejbližší sluha zvedl hlavu a podíval se na svého prince. Měl co dělat, aby udržel neutrální obličej a neušklíbl se. Stejně jako ostatní považoval tohoto prince za nepodařený omyl přírody a opovrhoval jím.

„Král rozkázal, že vám máme sbalit věci, že zítra odjíždíte,“ odpověděl a vrátil se k balení, nehodlal s Amaymonem mluvit víc než bylo potřeba.

Amoymon polkl, aby se zbavil knedlíku v krku, který se mu tam vytvořil. Tohle pro něj byla další rána, která zničila i poslední naděje, že si to otec rozmyslí. Posadil se na svou postel a bezmocně sluhy sledoval. Trvalo téměř celé odpoledne než bylo všechno sbaleno a sluhové z Amaymonova pokoje odešli. Krátce na to se k Amaymonovým dveřím postavili dva vojáci, což Amaymon zjistil, když se šel podívat co je to za jeho dveřmi za šramot. Hned nato se vrátil do pokoje. Věděl moc dobře, že ti vojáci tam jsou proto, aby ohlídali, že neuteče. Amaymon si zničeně lehl do postele a křečovitě sevřel víčka. Z části proto, aby zahnal další slzy, z části proto, že doufal, že tak rychleji usne a po probuzení zjistí, že tohle všechno byl jen ošklivý sen.

Naneštěstí pro něj se mu usnout nepodařilo a tak byl vzhůru, když do jeho pokoje vešli dva staří rádci, kteří ho měli doprovodit k pánovi démonů.

„Vstávejte princi, nasnídáte se a poté se vydáme na cestu,“ řekl jeden rádce a pokynul sluhovi, který stál za nimi s tácem plným jídla, džbánem a pohárem.

Sluha tác položil na stůl a s úklonou se vzdálil. Amaymon mezitím vstal z postele a navlékl na sebe župan. Přešel ke stolku a podíval se na tác se snídaní. Žaludek se mu sevřel děsem z toho, co ho čeká a jen při pohledu na připravené jídlo se mu udělalo zle.

„Nemám hlad,“ řekl nakřáplým hlasem a odvrátil se.

„Pak se převlékněte a vyrazíme na cestu,“ ani jednoho z rádců princův stav nezajímal.

Amaymon se na ně nepodíval a začal se převlékat.

„Jak dlouho trvá cesta?“ zeptal se, když se už převlečený postavil k umyvadlu, aby se opláchl.

„Tři čtyři dny. Podle toho jak rychle pojedeme a jaké bude počasí,“ odpověděl jeden z rádců.

Amaymon po těch slovech útrpně zavřel oči a zhluboka se nadechl. Tři nebo čtyři dny, kdy se bude moci radovat z každého úderu srdce a každého nádechu, protože počítal s tím, že ho pán démonů zabije a sní. Pokud tedy nemají pravdu jeho bratři a pán démonů nemá v plánu z něj udělat svoji děvku.

„Tak můžeme jít?“ zeptal se netrpělivě jeden z rádců, když už mu přišlo, že Amaymon hygienu už dlouho protahuje.

Amaymon se na něj zničeně podíval, ale poté sklopil hlavu a šoural se ke dveřím. Otevřel je, vyšel ven a vyjekl překvapením, když se jeho paže ocitly v železném sevření dvou vojáků, kteří ho začali odvádět na nádvoří, kde už na Amaymona čekal kočár, který byl naložen jeho věcmi a doprovod v podobě tuctu vojáků na koních. Amaymonovi bylo jasné, že ti vojáci jsou tam od toho, aby ho hlídali, aby po cestě neutekl. Pravděpodobně mu ze stejného důvodu nebyl dán kůň, ač jízdu na něm zvládal. Když se přiblížili, lokaj otevřel dveře od kočáru. Amaymon se ještě naposledy ohlédl a jeho srdce kleslo, když se naposledy rozhlédl po jediném místě, které mohl nazývat domovem a když zjistil, že ho nikdo nepřišel vyprovodit. Žádné zástupy dvořanů nebo poddaných. Dokonce ani jeho otec a bratři. Copak jim nestál ani za to, aby mu přišli dát sbohem?

Nešťastně se odvrátil a nastoupil do kočáru, který ho měl odvézt vstříc jeho nešťastnému osudu.