Pán démonů - kapitola 5

„Ach jo, to je nuda,“ zabručel si Amaymon pod vousy a padl zády na postel.

Od předchozího večera byl zavřený ve své komnatě a nevystrčil z ní ani nos. Nyní bylo krátce po obědě a on se nudil. Zvykl si na procházky s Orobasem a na čas trávený venku a nyní nemohl dělat nic jiného než si číst, koukat z okna, malovat si nebo si hrát s Orobasem.

„Taky se nudíš?“ natočil hlavu k Orobasovi, který se vyšplhal na postel a teď na něj zvědavě zíral.

Orobas naklonil hlavu a jeho pohled se stal tázavým. Ve své zvířecí hlavičce nechápal, proč s ním Amaymon nešel ven a místo toho ho venčili sluhové, zatímco Amaymon zůstával tady. Amaymon si povzdechl, přetočil se na bok a pohladil Orobase po hrudi.

„Budeme si hrát?“ zeptal se Orobase.

Ten v odpověď seskočil z postele a přeběhl ke dveřím, na které začal škrábat.

„Nemůžeme jít ven,“ posadil se Amaymon a smutně se na svého mazlíčka zahleděl.

Orobas se na něj zahleděl a zakňučel.

„Opravdu to nejde. Ale neboj, za chvilku někdo přijde a vyvenčí tě,“ povzdechl si Amaymon.

Orobas si smutně lehl na zem a stočil se do klubíčka. Amaymon si povzdechl, vstal z postele a přešel k Orobasovi. Dřepl si k němu a pohladil ho.

„Taky bych chtěl ven, ale nejde to,“ řekl tiše a vzal Orobase do náruče.

Orobas mu položil hlavu na rameno a nechal se chovat a hladit. Amaymon přešel ke křeslu a posadil se.

„Pane, přišla jsem vám vyměnit ložní prádlo,“ vstoupila se zaklepáním mladá služka.

„Orobasi ne,“ vykřikl Amaymon, když Orobas který vycítil příležitost, vyskočil z jeho náruče a proběhl dveřmi, které služka nechala neopatrně otevřené.

Ta jen vyděšeně sledovala, jak zvíře proběhlo kolem ní a zmizelo v útrobách hradu.

„Orobasi,“ vyběhl z komnaty i Amaymon, ale svého mazlíčka už neviděl.

„Pane, měl byste se vrátit,“ špitla za ním služka vystrašeně.

„Musím najít Orobase. Nemůže se tady toulat,“ odpověděl Amaymon.

Dále na nic nečekal a opatrně se plížil chodbou.

„Orobasi!“ zvolal potichu a nakoukl za roh.

Bohužel ani tady Orobase neviděl.

„Orobasi!“ zvolal znovu a vydal se další chodbou.

Prošel další tři chodby než Orobase našel, jak si to spokojeně rázoval směrem ke vchodu do zahrad.

„No počkej!“ sykl zlostně a zrychlil krok, aby svého mazlíčka chytil a mohl se rychle vrátit do své komnaty.

Náhle ovšem vykřikl, když ho kdosi přirazil na zeď a oči se mu rozšířily, když se zahleděl do rudých očí ve kterých se zračila zvědavost a cosi temného, z čeho mu běhal mráz po zádech.

„Copak to tu máme?“ zeptal se vysoký démon s bronzovou kůží a mahagonově hnědými vlasy po lopatky.

„Já...já...“ zakoktal se Amaymon a roztřásl se strachy.

„Tak Agramon tu má takovou pěknou hračku a my o tom nic nevíme. To od něj není pěkné,“ mlaskl démon nespokojeně a sklonil se k Amaymonovi a nasál jeho pach.

„Pusťte mě!“ snažil se Amaymon vykroutit z jeho sevření.

Démon se jen zachechtal, ale pak se zamračil, když uslyšel vrčení a něco ho tahalo za nohavici kalhot. Shlédl dolů a zlostně se zamračil na drase, který se ho ze všech sil snažil odtáhnout a v jeho pohledu byla znát zlost.

„Hloupé zvíře,“ zavrčel démon a nebohé zvířátko necitlivě odkopl.

Orobas zakvičel bolestí a roztřeseně se stočil do klubíčka ve snaze ulevit bolesti, které se mu dostalo. Vždyť on jen chtěl ochránit svého páníčka!

„Orobasi!“ vykřikl Amaymon a jeho snaha vykroutit se z démonova sevření se zintenzivnila, musel se dostat k Orobasovi, který byl jistě zraněn a postarat se o něj.

„Od kdy lidé chovají drasy?“ povytáhl démon obočí, vzápětí se ale zašklebil.

Amaymonovi vhrkly slzy do očí, nemohl svůj pohled odpoutat od Orobase, který stále ležel v klubíčku a tiše kňučel.

„Tak co s tebou udělám? Jak si s tebou pohraju?“ přemýšlel nahlas démon a bavil se strachem v Amaymonových očích, když ten na něj znovu upřel zrak.

„Okamžitě ho pusť!“ rozlehl se chodbou další hlas.

Démon se otráveně ohlédl, zato Amaymon si oddechl. Agramon přišel! On ho zachrání!

„Agramone!“ zakňučel.

„Proč bych měl?“ zeptal se démon Agramona, který stál po jeho pravé straně s dalším démonem a zlobně si ho měřil.

„Protože jsem to řekl. Nezapomínej, že tady jsi na mém území a pod mojí střechou!“ zavrčel Agramon a udělal další krok.

„Ale já ho pustit nechci. Co kdybys mi toho klučíka na noc půjčil. Rád bych ozkoušel to jeho mladé tělíčko. Jako správný hostitel a kamarád by ses měl podělit o své hračky,“ ušklíbl se na něj démon.

„Nenuť mě, abych tě k tomu donutil Akvane! Ten chlapec je můj host, nikoliv hračka a já ti přikazuji, abys ho pustil!“ zaťal Agramon ruce v pěsti a celé jeho tělo vibrovalo napětím, jak byl připraven každou chvíli na svého kamaráda zaútočit.

„Měl bys Agramona uposlechnout, jak už podotkl, jsi na jeho území a on je tady pánem, ne ty,“ ozval se druhý démon, který byl na rozdíl od Agramona stoicky klidný.

Akvan jen něco nespokojeně zavrčel, ale konečně Amaymona pustil. Amaymon jakmile byl volný, se okamžitě rozběhl ke svému mazlíčkovi.

„Orobasi,“ zašeptal a pohladil ho.

Orobas zvedl hlavu a upřel na Amaymona pohled plný bolesti.

„Postarám se o tebe, ano?“ dál ho Amaymon hladil a ohlédl se.

Zjistil, že všichni tři démoni na něj zírají, až neznámý démon, který přišel s Agramonem vykročil k němu a poklekl vedle něj. Amaymon si ho prohlédl. Tento démon měl velmi světlou kůži, tmavě modré vlasy a fialové oči.

„Mohu se na něj podívat? Vyznám se v léčivé magii a jistě mu dokážu pomoci,“ řekl démon tiše.

Amaymon na něj nejistě pohlédl a poté se ohlédl na Agramona, který souhlasně přikývl.

„Tak dobrá,“ otočil se Amaymon zpět na démona.

Ten přesunul svůj zrak na zraněné zvířátko a lehce na něj položil ruce. Zavřel oči a vyvolal svou magii. Před jeho zrakem se zobrazil vnitřek zvířátkova tělíčka, jeho cévy, svaly, kosti i orgány. Pozorně si vše prohlédl až narazil na zranění. Nebohý dras pod jeho rukama měl nejen pohmožděné svaly, ale měl i protrženou bránici a nalomená některá žebra. Kopanec jež utržil, musel být velmi silný, když tohle dokázal. Modrovlasý démon si povzdechl a nasměroval svou magii na zraněná místa a přikázal ji tato zranění vyléčit. Před jeho zrakem žebra srostla, stejně tak i bránice, krev se vrátila do cév a dokonce i pohmožděné svaly se zregenerovaly. Když už nebylo nic k léčení, stáhl svou magii a otevřel oči.

Orobas na démona, jež ho vyléčil, zvědavě a zároveň vděčně hleděl. Instinkt mu řekl, že tento démon ho uzdravil a zbavil ho bolesti. Démon ho pohladil a poté se podíval na Amaymona, který ho sledoval.

„Je v pořádku,“ řekl.

„Děkuji vám!“ poděkoval Amaymon a vzal Orobase do náruče.

Ten se ke svému páníčkovi přitulil. Amaymon se postavil a provinile se podíval na Agramona.

„Vrať se do svých komnat. Později si promluvíme!“ zlost v Agramonově hlase se nedala přeslechnout.

„Proč ho nedáš do mých komnat. Pohlídám ho,“ olízl si mlsně rty Akvan a chtivě se na Amaymona zadíval.

„Už jsem ti řekl, že je to můj host,“ osopil se na něj Agramon.

„Tomu tak budu věřit. Spíš se nechceš dělit,“ odfrkl si Akvan.

„Víš co? Odejdi z mého hradu. Již tu nejsi vítán,“ rozkřikl se Agramon a síla jeho moci se přelila přes celou chodbu.

„Vyháníš mě? Kvůli bezcennému člověku?“ zavrčel nevěřícně Akvan.

„Ne, kvůli tvému chování. Až si připomeneš slušné mravy a budeš se podle nich chovat, pak tu budeš opět vítán. Do té doby ti zakazuji vstup na mé území a do mého domova,“ v Agramonových očích se míhaly blesky.

„Jak si přeješ Agramone, odejdu. Ale tohle není konec,“ z Akvana byl cítit vztek a uraženost, když se otočil na podpatku a odcházel.

„Dohlédnu na jeho odchod. Ty ho doprovoď do jeho komnaty,“ přešel Agramon k Amaymonovi a svému druhému příteli, kterému pohlédl do očí.

„Zajisté,“ přikývl modrovlasý démon.

Agramon mu kývl a vyrazil za Akvanem, aby se ujistil, že opravdu opustil jeho území.

„Tohle jsem zpackal,“ povzdechl si Amaymon.

„Zpackal to i Agramon. Kdyby tě nezapíral, tak k tomuhle nemuselo dojít. Nejenže se Akvan teď bude chtít pomstít, ale Agramonova reakce a chování v něm probudilo lovecké vášně a ty jsi kořist. To že m bylo zabráněno, aby tě dostal, způsobilo, že tě teď bude chtít o to víc,“ povzdechl si modrovlasý démon.

„To není dobré,“ hlesl Amaymon.

„Ne to není. Ale Agramon si jistě poradí, nemusíš se bát. A kdo vůbec jsi?“ zahleděl se na něj modrovlasý démon zvědavě.

„Jmenuji se Amaymon. Jsem nejmladší princ z království Zeram,“ představil se Amaymon.

„Já jsem Verrin. Jsi syn krále Nara a královny Perperuny?“ zamračil se zamyšleně Verrin.

„Ano, jsem,“ přikývl Amaymon.

„To mnohé vysvětluje,“ zamumlal Verrin.

„Co to vysvětluje?“ nechápal Amaymon.

„To by ti měl vysvětlit Agramon. Je to jeho zodpovědnost. Já do toho zasahovat nemohu,“ zakroutil hlavou Verrin.

„To mi říká každý. Ale Agramon mi nechce nic říct ani vysvětlil,“ řekl rozzlobeně Amaymon.

„Teď bude muset. Zvlášť když tě bude muset začít učit, abys pro Akvana nebyl tak snadnou kořistí, pokud by se k tobě dostal,“ řekl Verrin.

Amaymon si povzdechl. On nevěřil, že by mu Agramon něco řekl.

„Měl bych se vrátit k sobě,“ zamumlal Amaymon a vykročil chodbou.

Verrin ho chvilku zamyšleně sledoval, pak ho došel a bok po boku došli do Amaymonovy komnaty.

***

O půl hodiny později

Amaymon který seděl na své posteli a hladil Orobase, který mu ležel v klíně vzhlédl, když se otevřely dveře a dovnitř vešel Agramon. I Verrin, sedíc v křesle, vzhlédl od knihy, kterou četl.

„Verrine, můžeš nás nechat o samotě?“ zeptal se Agramon klidně.

„Mohu. Ale dám ti radu příteli, řekni tomu chlapci pravdu. Nemůžeš ji tajit dlouho a navíc ho nyní budeš muset začít učit. Jistě nechceš, aby se opakovala dnešní situace,“ s tím vstal Verrin z křesla a odešel.

Agramon zamyšleně hleděl na dveře, které se za Verrinem zavřely a v duchu si přehrával jeho slova. Zřejmě bude muset odhalit pravdu a s ní i svou bolest, kterou se už po léta snažil skrýt ve svém nitru.

„Omlouvám se!“ tichá slova probudila Agramona ze zamyšlení a on se otočil k Amaymonovi.

„Za co se omlouváš? Že jsi neuposlechl můj rozkaz a ohrozil tak svůj život? Nebo za to, že kvůli tobě bylo zničeno jedno z mých nejstarších přátelství?“ pozvedl Agramon obočí.

„Za obojí,“ špitl Amaymon se sklopenou hlavou.

„A myslíš, že omluva všechno spraví?“ zeptal se Agramon.

„Ne,“ zakroutil Amaymon hlavou, vědom si toho, že jeho omluva je nedostatečná.

„Proč jsi mě neposlechl a nezůstal ve své komnatě?“ zeptal se Agramon.

„Služka mi přišla vyměnit ložní prádlo a nechala otevřené dveře a Orobas utekl. Chtěl jsem ho jenom chytit,“ odpověděl Amaymon.

Agramon ho jen tiše sledoval.

„Pojď se mnou,“ povzdychl si po chvíli, otočil se na obrtlíku a vyšel z místnosti.

Amaymon na něj překvapeně pohlédl a pak ho urychleně následoval s Orobasem v patách.

Agramon je vedl po chodbách až došel do galerie, kde byly na obrazech vyobrazeni jeho předkové. Přešel k jednomu obrazu, který byl zakryt tmavou látkou. Ohlédl se na Amaymona, který ho zmateně sledoval a pak látku strhl. Amaymon šokovaně zalapal po dechu.

„Ale to je....to je....moje...matka,“ vydechl nevěřícně, když spatřil portrét své štíhlé bledé ženy s dlouhými černými vlasy do pasu, která jako jediná ho v životě milovala.

„Řeknu ti jeden příběh. Ještě před několika desetími se démoni nebrali z lásky, jako dnes, ale jejich sňatky byly domluvené. Některé rodiny svým potomkům domlouvají sňatky i dnes, ale to už pomalu ustupuje. Ale zpátky k příběhu. Před asi pěti sty lety byl domluven sňatek mezi dvěma démony. Měli štěstí, přesto že se nemilovali, se stali přáteli, ale i přes přátelství od nich bylo očekáváno zplození a narození potomka, což se jim krátce po svatbě podařil a narodil se jim syn. Nejspíš by byli spokojení a v klidu by spolu dožili, kdyby ovšem démonka jednoho dne nevyrazila na projížďku do lesa a neopustila území, kterému ona a její muž vládli. V lese, který patřil království Zeram narazila na lovce, kteří pořádali hon. Ona byla skryta a tak si jí nevšimli a ona je ze zvědavosti sledovala. Jeden z mužů ji zaujal, byl vysoký a svalnatý oblečen ve skvostném oblečení a naprosto uchvátil její srdce. Zamilovala se a zaslepená láskou opustila svého manžela i syna a následovala své srdce. Provdala se za toho lidského muže a i s ním měla syna. Napůl člověka napůl démona. Žila mezi lidmi několik několik let, ale poté onemocněla a po čase zemřela. Ovšem než na posledy vydechla, tak si k sobě povolala svého prvorozeného syna a na smrtelném loži ho prosila, aby svého polovičního bratra chránil. Hlavně před jeho otcem a lidskými bratry, kteří mu ubližovali, protože byl po svých démonských předcích a nevyhovoval tak jejich představám,“ vypověděl Agramon.

Amaymon na něj šokovaně zíral a nevěděl co říct.

„Ale....to znamená....že....že jsme....“ promluvil po hodně dlouhé době, která se zdála jako věčnost.

„Bratři,“ dokončil Agramon.