Pán démonů - kapitola 7

Amaymon radostně zavýskl, když se list papíru zachvěl a následně se vznesl do vzduchu. Sice po chvilce zase spadl dolů, ale přesto měl Amaymon radost. Konečně, po dlouhých devíti dnech konečně ten papír donutil vzlétnout.

„No vidíš. A teď to zkus znovu a snaž se ho ve vzduchu udržet trochu déle,“ pobídl ho Agramon, který seděl v křesle.

Amaymon přikývl a znovu se zahleděl na papír. Ten se tentokrát vznesl skoro okamžitě a Amaymon se snažil udržet ho ve vzduchu alespoň chvíli. Po pár vteřinách ale papír stejně spadl. Amaymon si povzdechl a smutně se podíval po Agramonovi.

„Výborně. Jsi šikovný,“ pochválil ho Agramon.

Amaymon se rozzářil. Pochvala ho potěšila.

„No ale dneska už končíme. Ostatně venku jsou obchodníci, určitě si chceš něco koupit,“ vstal Agramon.

Amaymon přikývl a společně vyšli ze salonku.

„Co si koupíš ty?“ zeptal se Amaymon zvědavě.

„Já asi nic. Ale musím koupit něco Verrinovi,“ odpověděl Agramon.

„Verrinovi?“ zarazil se Amaymon.

„Ano. Bude mít narozeniny, tak mu musím koupit nějaký dárek,“ přikývl Agramon.

„Možná bych mu mohl taky něco dát. Tedy spíš něco koupit a ty bys mu to potom předal,“ navrhl Amaymon.

„A co kdybys mu svůj dárek předal sám? Verrin bude mít oslavu, tak tam můžeš jít se mnou,“ podíval se na něj Agramon.

„Opravdu bych mohl? Nebude to nevhodné?“ otázal se Amaymon.

„Nebude. Verrin nás tam pozval oba,“ odvětil Agramon.

„A kdy ta oslava je?“ zeptal se Amaymon.

„Příští týden v úterý,“ odpověděl Agramon a Amaymon si oddechl.

Má dost času něco vymyslet. Sám pro sebe se usmál. Už v tichosti oba vyšli na nádvoří, kde už bylo plno stánků s obchodníky i zákazníky. Agramon i Amaymon se rozdělili a oba začali obcházet stánky. Amaymon si prohlížel zboží a čím dál víc se mračil. Nic mu nepřišlo jako dobrý dárek pro léčitele a o Verrinových zájmech neměl tušení. Povzdechl si.

„Už jsi něco našel?“ zjevil se u něj Agramon, zrovna když Amaymon odložil dýku, jejíž rukojeť byla ze zlata a zdobená rubíny.

„Ne, nevím co mu koupit,“ přiznal Amaymon.

Agramon pozvedl obočí.

„Možná bys mohl sehnat něco, co by jeho ruce udrželo v teple, když je zima. Ohřívací kouzla jsou energeticky náročná a ledové ruce jsou pro léčitele nepraktické. Nejen že pro jejich pacienty je to nepříjemné, ale jejich magie skrze zmrzlé ruce prochází mnohem hůře,“ zamyslel se Agramon.

„No tak to by mohly pomoct rukavice,“ rozzářily se Amaymonovi oči.

„Rukavice?“ povytáhl Agramon obočí.

„Ano, je to teplý kus oblečení. Mezi lidmi je běžný. Copak vy rukavice nepoužíváte?“ podivil se Amaymon.

„My používáme ohřívací kouzla, takže nás nenapadlo pořizovat si něco takového. Ani nevím, že něco takového existuje,“ zamyslel se Agramon.

Amaymon se zamyslel a poté přešel ke stánku, kde se prodávaly různé kůže, kožešiny a vlny z různých zvířat.

„Tak co to bude chlapče?“ usmál se na něj obchodník.

„Chtěl bych trochu támhleté vlny a tuto kůži,“ ukázal Amaymon na šedobílou vlnu, která vypadá jako ovčí a bílou kůži, která se mu zalíbila.

Prodavač přikývl a požadované zboží zabalil. Amaymon zaplatil a přešel k dalším stánkům, kde byly látky a také potřeby pro šití a pletení. Koupil věci, které podle svého mínění potřeboval a šel zpět do hradu. Agramon, který ho celou dobu tiše sledoval, ho následoval. Amaymon se vrátil do svého pokoje, kde na stole rozložil svůj nákup a zamyšleně na něj hleděl.

„Co máš v plánu?“ neubránil se Agramon zvědavosti.

„Vyrobím Verrinovi rukavice. Když je neznáte, tak je nemohu koupit a navíc matka vždycky říkala, že ručně dělané dárky potěší více než koupené,“ odpověděl Amaymon.

„To je pravda. To říkávala,“ souhlasil Agramon a posadil se do křesla.

Amaymon se konečně rozhodl, co a jak udělá, a pustil se do díla. Ostatně nebyly to první rukavice, které vyráběl. Vystřihl si z látky, kůže i vlny tvary, které bude potřebovat. Vlnu sešil tak, aby dostal základ rukavic. Poté venkovní strany obšil látkou, aby zabránil ošoupání kůže i vlny. Nakonec přišil kůži. Podíval se na výsledek a usmál se. Rukavice měl téměř hotové. Vzal stříbrnou nit a ozdobil jí lem rukavic. Naposledy je zkontroloval, jestli někde nenajde nějaké chyby. Spokojeně se usmál.

„Máš hotovo?“ zeptal se Agramon.

„Ano,“ usmál se Amaymon a ukázal rukavice Agramonovi.

Ten je vzal do rukou a prohlédl si je.

„Verrin z nich bude mít radost. Jsou krásné a praktické,“ vrátil je Amaymonovi.

„Díky!“ poděkoval Amaymon a protáhl se, byl ztuhlý jako kdyby pracoval několik hodin.

Podíval se z okna a překvapeně zamrkal, když zjistil, že se venku pomalu stmívá.

„Jak dlouho jsem na těch rukavicích pracoval?“ zeptal se udiveně.

„Skoro tři hodiny,“ odpověděl Agramon.

Amaymon na Agramona vykulil oči. Tak se zabral do práce, že vůbec nevnímal čas.

„Je čas na večeři,“ řekl Agramon a vstal z postele, odkud celou dobu Amaymona sledoval a přitom hladil a drbal Orobase, který měl mazlivou náladu a neustále se k němu tulil.

„Dobře,“ Amaymon se znovu protáhl a poté se společně s Agramonem a Orobasem vydal do jídelny na večeři.

***

„Tak tady Verrin bydlí?“ zíral Amaymon na hrad, před nejž se s Agramonem právě přemístili.

Jak mu Agramon vysvětlil, jednalo-li se o krátkodobou cestu, tak používali magii k tomu, aby se z jednoho místa přemístili na druhé. V praxi to znamenalo, že z jednoho místa zmizeli a během pár vteřin se objevili na jiném. Amaymon tohle ještě neuměl a tak ho musel přemístit Agramon.

„Ano, tady Verrin bydlí. I jeho rodina,“ odpověděl mu Agramon a poté Amaymonovi pokynul, aby ho následoval a přešli k mohutným dveřím, u kterých stáli nejen stráže, ale i sluha, který měl za úkol kontrolovat, zda přicházející byli pozvaní.

„Dobrý den, pánové! Mohu vidět vaši pozvánku?“ natáhl k nim sluha ruku.

Amaymon přikývl a podal sluhovi zdobenou pozvánku, která se vztahovala na něj i na Amaymona. Sluha si pozvánku převzal a zkontroloval.

„V pořádku. Užijte si oslavu!“ ustoupil jim sluha a Agramon i Amaymon prošli dovnitř.

Agramon tu byl už několikrát a tak věděl, kam jít. Společně s Amaymonem vešli do obrovského sálu, plného mužů i žen. Na menším podiu stáli muzikanti a hráli. Muži i ženy kroužili po parketu, někteří v tanci, jiní stáli na okraji v různých skupinkách a bavili se a jiní stáli u stolů podél stěn, kde si nabídli z bohatého množství i výběru pití a jídla.

„Agramone, vítej! Jsem rád, že jsi přišel, příteli!“ přišel k nim usmívající se Verrin.

„Děkuji Verrine!“ řekl Agramon a oba přátelé se krátce objali.

„Amaymone, vítej! Rád tě zase vidím,“ všiml Verrin i Amaymona a natáhl k němu ruku, měl pocit, že by Amaymona objetím vyděsil.

„I já tebe,“ špitl nesměle Amaymon a lehce se usmál.

„No běžte a dobře se bavte,“ poplácal je Verrin po zádech a obrátil se k dalším příchozím hostům.

„Pojď,“ pobídl Agramon Amaymona tiše.

Amaymon na něj pohlédl a nechal se odvést k jednomu ze stolů.

„Co si dáš?“ zeptal se Agramon, když si vzal pohár a naplnil ho vínem.

„Já nevím. Je tu něco bez alkoholu?“ rozhlédl se Amaymon po stole.

Agramon otevřel pusu, aby odpověděl, ale někdo ho předběhl.

„Tady jsou ovocné šťávy,“ ozval se hlas mladé dívky.

Amaymon se otočil a uviděl vedle sebe mladou dívku se světlou pletí, tmavě modrými vlasy a fialovýma očima, která se na něj jemně usmívala.

„Eir, rád tě vidím,“ ozval se Agramon.

„I já tebe Agramone,“ usmála se na něj démonka a podívala se na Amaymona.

Ten si ji zvědavě prohlížel a přemýšlel, jestli je nějak příbuzná s Verrinem.

„A ty musíš být Amaymon, že? Agramonův bratr, o kterém všichni mluví,“ promluvila na něj démonka.

„Ano. Promiň mi tu otázku, ale jsi příbuzná s Verrinem? Jste si podobní,“ podíval se na ni Amaymon.

„Ano, Verrin je můj starší bratr. A jmenuji se Eir,“ odpověděla Eir.

„Rád tě poznávám,“ usmál se na ni Amaymon.

„To i já tebe,“ odpověděla mu Eir.

„Promiň, ale neříkala jsi něco o ovocných šťávách?“ zeptal se Amaymon.

„Och ano. Jsou tady,“ ukázala Eir na nádoby s ovocnými šťávami.

Amaymon poděkoval, vzal si čistý pohár a nalil si pití.

„Dáš si taky?“ otočil se k Eir.

„Moc ráda. Děkuji!“ přikývla Eir.

Amaymon vzal další pohár, naplnil ho a podal Eir.

„Připijeme si na zdraví?“ zeptal se jí.

„Klidně můžeme. Tak na zdraví,“ zasmála se Eir.

„Na zdraví,“ zasmál se i Amaymon a ťukli si.

Poté se Amaymon rozhlédl a s překvapením zjistil, že Agramon byl pryč.

„Odešel před chvilkou. Je támhle,“ pokynula Eir hlavou k parketu, kde Agramon tančil s jednou rudovláskou.

„No tedy, ani jsem si nevšiml, že odešel,“ zakroutil nad sebou Amaymon hlavou.

„Mohu ti dělat společnost, jestli chceš,“ nabídla mu Eir.

„To bych byl rád. Mohu se na něco zeptat?“ znejistěl Amaymon.

„Jistě,“ přikývla Eir.

„Kolik je ti let? Vím, že je to neslušná otázka, ale přijdeš mi dost mladá oproti démonům, které jsem už potkal,“ řekl Amaymon.

„Je mi osmnáct. Z naší rodiny jsem nejmladší. A i z této společnosti,“ povzdechla si Eir.

„No vlastně nejsi. Mě je šestnáct,“ zasmál se Amaymon.

„Skutečně. No tedy. Konečně jsem potkala někoho, kdo je mladší než já,“ zaradovala se Eir a oba se rozesmáli.

Amaymon a Eir se spolu vydrželi bavit až do půlnoci, kdy byla oslava přerušena Verrinem, který se postavil na podium k muzikantům, poděkoval všem za účast a vyhlásil, že je čas na dárky. Pro Amaymona to bylo velice zvláštní, ale Eir mu prozradila, že takto se to u démonů dělá. Poté odběhla, aby se připojila ke svým rodičům a dvěma sestrám, aby postupně předali své dárky oslavenci.

Amaymon vyhledal Agramona a postavil se vedle něj.

„Kde vlastně ty dárky měli?“ zeptal se, když viděl, že jedna démonka dala Verrinovi obrovské zrcadlo ve zlaceném rámu.

„Nejspíš v salonku vedle, kde je hlídali sluhové a nyní je donesli. Ale to se týká pouze velkých dárků. Pokud je dárek menší, pak je měli celou dobu u sebe. Jako my dva,“ vysvětlil mu tiše Agramon.

Amaymon přikývl na srozuměnou a dál sledoval předávání dárků. Zamračil se, s každým dárkem, který Verrin převzal se cítil čím dál hůř. Všichni démoni mu dali cenné a hodnotné dary s nimiž se jeho rukavice nemohly měřit.

„Pojď,“ sykl na něj Agramon a vydal se k podiu s oslavencem.

Amaymon se zhluboka nadechl a prkenně za ním vykročil.

„Všechno nejlepší k narozeninám!“ popřál Agramon Verrinovy a podal mu zdobenou kazetu z tmavého dřeva.

„Děkuji Agramone!“ poděkoval mu Verrin a kazetu otevřel.

Uvnitř se nacházeli různé léčitelské nástroje obrovské hodnoty. Amaymonovo srdce kleslo, dokonce i Agramonův dar byl lepší než ten jeho. Vzhlédl a zjistil, že Agramon i Verrin na něj hledí.

„Všechno nejlepší!“ popřál Verrinovi tiše a s těžkým srdcem mu podal zabalené rukavice.

Verrin si dar převzal a rozbalil ho. Zůstal překvapeně hledět na jemu neznámé věci a po chvíli jednu rukavici zvedl, aby si ji lépe prohlédl.

„Jsou to rukavice. Navlékají se na ruce a mají je udržet v teple. Pro léčitele je důležité nemít zmrzlé ruce, aby přes ně lépe procházela jejich magie a také kvůli pohodlí jejich pacientů. A ohřívací kouzla jsou energeticky náročná,“ osvětlil Amaymon účel svého dárku a cítil se trapně, když za sebou zaslechl mumlání ostatních démonů a dokonce zaslechl i smích.

Rozhlédl se a pocit trapnosti ještě více vzrostl, když si všiml posměšných pohledů ostatních a toho, jak si mezi sebou šeptali. Amaymon to nevydržel, otočil se na podpatku a utekl. Proběhl hradem a zastavil se až v zahradě.

„Já jsem takový hlupák,“ vynadal si a vztekle kopnul do kamínku, který tak spadl do nedalekého jezírka.

Amaymon k jezírku přešel a smutně se zahleděl na jeho hladinu.

„Jsem hlupák,“ povzdechl si.

„Tak tady jsi,“ ozvalo se za ním.

Amaymon se otočil a spatřil Verrina. Zrudl a urychleně se otočil zpátky k jezírku.

„Líbí se ti jezírko?“ postavil se Verrin vedle něj.

„Verrine, omlouvám se! Měl jsem ti dát něco hodnotnějšího než rukavice. Mrzí mě to!“ vyhrkl ze sebe Amaymon.

„Proč se omlouváš? Tvůj dárek se mi líbil. A navíc je pro mě užitečný. Udrží mé ruce v teple a já ušetřím energii, kterou mohu dát do léčení pacienta. Vlastně tvůj dárek patří mezi nejužitečnější a nejlepší ze všech. Nemluvě o tom, že sis s ním dal práci. Musel jsi ho vymyslet a pak vyrobit. A to dokazuje, že jsem ti stál za to, aby sis na to udělal čas čas a vyvinul jistou námahu,“ řekl Verrin.

Amaymon k němu vzhlédl.

„Opravdu se ti líbí? Ale ostatní démoni ti dali tak cenné a drahé dárky,“ namítl Amaymon.

„Jen neužitečné cetky. Řekni, k čemu mi je zrcadlo ve zlatém chrámu, když u sebe v komnatě už zrcadlo mám? Nebo sada kartáčů na vlasy s rukojetí zdobenou drahými kameny, díky kterým se nedají ani pořádně uchopit, takže jsou nepoužitelné? Většina těch dárků je jen proto, aby se dárci vytáhli před ostatními. Aby ukázali jak jsou mocní a bohatí a aby trumfli jeden druhého. Nešlo jim o to potěšit mě nebo mi dát něco, co doopravdy využiji. Ale ty ano, přemýšlel jsi nad tím, co využiju a co je pro mě užitečné. A nejen že jsi nad zapřemýšlel, také jsi musel vynaložit námahu a sám mi dárek vyrobit. A o to cennější pro mě je,“ usmál se na něj Verrin.

„Stejně mám pocit, že jsem ti toho mohl dát víc,“ povzdechl si Amaymon.

„Stále můžeš. Je tu něco, co mi můžeš ještě dát,“ ztišil hlas Verrin.

„A co?“ podíval se na něj nechápavě Amaymon.

Verrin se místo odpovědi usmál, položil své ruce na Amaymonovi boky, naklonil se k němu a jemně ho políbil. Téměř ihned se ale odtáhl.

„Tohle,“ zašeptal.

Amaymon na něj zůstal vytřeštěně zírat a nevěděl, co má dělat. Bylo to poprvé, co ho někdo políbil.

„Vadilo ti to?“ zeptal se Verrin znepokojeně, když Amaymon jen stál a třeštil na něj oči.

„Ne. Uděláš to znovu?“ našel Amaymon hlas a i odvahu.

„Rád,“ odvětil Verrin a znovu Amaymona políbil.

Ten zavřel oči a vychutnával si tlak Verrinových rtů proti jeho a i jejich pohyb. Roztřásl se, ale ne zimou nebo strachem, nýbrž rozčarováním, očekáváním a možná i dychtivostí a vzrušením. Ještě chvíli si polibek vychutnával, ale pak položil své ruce na Verrinovy paže a zkusil napodobit pohyb jeho rtů. Verrin se v duchu zaradoval, že se Amaymon zapojil a víc se do polibku vnořil.

Ponořeni do polibku si bohužel ani jeden z nich nevšiml Agramona, který se stejně jako Verrin vydal Amaymona hledat a nyní stál kousek od nich a nevěřícně je sledoval. V jeho nitru se odehrávala zuřivá bouře a jeho mysl ovládl vztek. Jak si Verrin mohl dovolit sáhnout na jeho bratříčka?