Pán démonů - kapitola 13

Amaymon se zachvěl a víc se zachumlal do deky, do které byl zabalen a zahleděl se do hořícího krbu.

„Tady, ať se zahřeješ,“ Amaymon vzhlédl k démonce, která mu podávala šálek s kouřící tekutinou.

„Děkuji, Meruhesae!“ usmál se na svou hostitelku a převzal si šálek.

Meruhesae, démonka ke které ho vzali vodní démoni a která ho nyní hostila ve svém sídle. Meruhesae pohodila svými stříbřitými vlasy a posadila se vedle něj.

„Meruhesae, mohu se na něco zeptat?“ pohlédl na ni Amaymon.

„Právě jsi to udělal,“ zasmála se Meruhesae.

Amaymon se také zasmál, ale stále na ni vyčkávavě hleděl.

„Ptej se na cokoliv chceš,“ pobídla ho po chvíli Meruhesae.

„Nejsem si jistý, jestli neblázním, ale mám dojem, jako by se tvé sídlo neustále měnilo. Například ten obraz na krbu. Když jsem se sem usadil, byl jsem si jistý, že na něm jsou vyzobrazeny květiny ve váze a nyní je tam obraz krajiny. Nebo ta kožešina před krbem. Před chvíli byla tmavě hnědá a nyní je šedá. Je něco takového možné?“ upřel na ni pohled.

„Ach tohle. Ano, je to možné. Je to tím, že mojí doménou nebo-li dědičnou schopností jsou sny. Mohu do nich vstupovat, měnit je či vykládat jejich význam. A má schopnost se promítá i do mého sídla, které se tak mění stejně jako sny,“ Meruhesae upila ze svého šálku a pohlédla na Amaymona.

Ten na ni zíral s otevřenými ústy. Netušil, že je něco takového možné.

„A to se mění jen obrazy a barvy?“ zeptal se nejistě.

Meruhesae se pobaveně zasmála.

„Ale ovšem že ne. Mění se i nábytek, samotné místností, jejich počet a dokonce i umístění,“ odpověděla pobaveně.

„Ale jak se tu potom vyznáš?“ nechápal Amaymon.

„Ach, má schopnost se u nás dědí již několit tisíciletí a já v tomto sídle žiji celý svůj život. Za tu dobu jsem si zvykla. Navíc málokdo ví, že i sny mají svá pravidla a zákonitosti a stejná pravidla a zákonitosti panují i v mém sídle. Jakmile je pochopíš a začneš se jimi řídit, pak se tu vyznáš velice snadno,“ vysvětlila Meruhesae.

„A teď, co kdybys mi řekl, jak ses dostal k vodním démonům a proč jsi měl na sobě tohle?“ povytáhla Meruhesae obočí a z kapsy vytáhla Poutače magie, které mladíkovi sama sundala, když si ho převzala od vodních démonů.

„Nevěříš, že jsem zločinec?“ zeptal se Amaymon.

„Kdybys byl, tak by ti vodní démoni nepomohli. Buď by tě nechali v podmořské jeskyni vyhladovět k smrti nebo by tě utopili,“ pokrčila Meruhesae rameny.

Amaymon sklopil oči a napil se ze svého šálku, překvapila ho jemná bylinková chuť smíchaná s chutí medu. Vzápětí nato oči zavřel a spokojeně vydechl, když ucítil, jak se jeho tělem rozlévá příjemné horko. Po chvilce oči otevřel a dal se do vyprávění. Popsal Meruhesae svůj únos, co s ním Akvan měl v plánu, jak mu starý sluha pomohl, svůj útěk a pomoc vodních démonů i to co se od nich dozvěděl.

„Tak tohle se tedy stalo. Divila jsem se, proč mi Verrin posílal naléhavou žádost o pomoc,“ řekla si pro sebe Meruhesae.

„Cože? Verrin tě žádal o pomoc?“ napřímil se Amaymon.

„Ano, prý on a Agramon oslovili několik pánů démonů se žádostí o vojenskou pomoc, protože chtěli napadnout Akvana. Nechápala jsem, co je k tomu vede. Nyní už to vím,“ přikývla Meruhesae.

„Pak tam musíme jít,“ vyhrkl Amaymon.

„Nejdřív si odpočiň a naber síly. Už jsem svou účast potvrdila. Vlastně jsem tam měla namířeno, když jste se tady objevili,“ řekla Meruhesae.

Amaymon se na Meruhesae zadíval. On nechtěl čekat, chtěl vyrazit hned. Pak mu ale něco došlo a zamračil se.

„Nebyla jsi překvapená,“ poznamenal.

„Hm?“ pohlédla na něj Meruhease tázavě.

„Když jsem ti řekl, co mi prozradili vodní démoni, nevypadala jsi překvapeně. Ty jsi o tom věděla,“ vyhrkl Amaymon.

Meruhesae na něj upřela pohled svých břidlicově šedých očí a beze slova na něj hleděla. Amaymon ovšem pohledem neuhnul. Meruhesae si povzdechla.

„Ano, věděla. Celou dobu vím, že Akvan a jeho otec zavraždili pravého pána démonů i jeho právoplatného následníka. I to že syn tohoto následníka, skutečný pán démonů, musel prchnout, aby si zachránil holý život,“ přiznala Meruhesae.

„A nikomu jsi to neřekla? Proč?“ nechápal Amaymon.

„Protože by mi nikdo nevěřil. Akvan měl známosti a přátele. A všichni si mysleli, že jeho sídlo napadla neznámá nemoc a že Akvan byl jediný, kdo ji přežil. Bylo by to slovo proti slovu. A já neměla důkazy,“ pokrčila Meruhesae rameny.

„Ale vodní démoni znají pravdu. Jistě by tě podpořili,“ namítl Amaymon.

„To možná ano. Ale slovo vodních démonů pro většinu ostatních nic neznamená. Myslí si, že když žijí ve vodě, že nemají ponětí o tom jak to chodí na souši a co se kde děje,“ řekla Meruhesae.

„Ale to není pravda,“ vykřikl Amaymon.

„To víš ty, vím to já a ví to i Leviathan. Ale jinak téměř nikdo,“ nenechala se Meruhesae vyvést z míry.

„Kdo je Leviathan?“ zarazil se Amaymon.

„Akvanův bratranec a právoplatný pán démonů,“ osvětlila mu Meruhesae.

„Ty víš kde je?“ vykulil Amaymon oči.

„Možná,“ odvětila Meruhesae vyhýbavě.

„Musíme za Agramonem a Verrinem. Hned,“ vyskočil Amaymon na nohy.

„Ach mládí je tak ukvapené a netrpělivé,“ zakroutila Meruhesae hlavou.

Amaymon zatnul pěsti, copak Meruhesae nechápala, že jde o čas a o velice závažnou situaci?

„Ale ať je po tvém. Jdeme,“ vstala Meruhesae, vzala si vak, kterého si Amaymon před tím nevšiml a vyšla z místnosti. Amaymon si honem pospíšil za ní, aby se tu ještě neztratil.

***

„Ne, ne, ne. Můj nápad je daleko lepší!“ křičela rudovlasá démonka a bila pěstí do stolu s mapou.

„Není. Tvůj nápad by akorát ohrozil život mého bratra. Musíme tam vniknout nenápadně,“ křičel na ni zpátky Agramon.

Rudovlasá démonka si jen pohrdavě odfrkla. Podle ní z toho Agramon dělal zbytečně velkou vědu a také mu to řekla, čímž Agramona jen více popudila. Ostatní démoni a démonky stojící kolem stolu jen tiše přihlíželi jejich hádce.

„Já souhlasím s Agramonem. Musíme počítat s tím, že pokud se Akvan o našem útoku dozví příliš brzy, pak by toho nebohého chlapce mohl použít jako rukojmí nebo mu vážně ublížit. A to přeci nechceme. Naším cílem je toho chlapce zachránit,“ vstoupil do hádky po chvíli bělovlasý démon.

„Děkuju!“ poděkoval mu Agramon a blýskl po démonce vítězným pohledem.

Ta zbrunátněla vzteky. Užuž otevírala pusu, aby tomu namyšlenci něco odsekla, když v tom ji přerušil zvuk otevíraných dveří. Všichni se k nim otočili.

„Meruhesae vítej!“ přivítal Agramon vysokou démonku se stříbřitými vlasy a bílou kůží, která vstoupila do místnosti.

„Děkuji Agramone! Omlouvám se, že jsem nepřišla dříve, ale měla jsem velmi nečekanou návštěvu,“ usmála se Meruhesae a odstoupila stranou, díky čemuž si všichni všimli postavy, která stála za ní.

„Amaymone!!!“ jako první ho poznal Verrin, přeběhl místnost a popadl Amaymona do náruče. Se slzami v očích hleděl na tu milovanou tvář a pak ho prudce políbil, v tom polibku bylo cítit veškeré zoufalství a strach, které ho doprovázely od chvíle, kdy byl Amaymon unesen.

Agramon strnul a připadal si jako ve snu. Nevěřícně se otočil k Meruhesae.

„Je to tak? Není to sen?“ zeptal se přiškrceně.

„Není. Opravdu je to tvůj bratr,“ usmála se na něj Meruhesae.

Jakmile dozněla její slova, dal se Agramon do pohybu a přeběhl ke svému bratrovi, kterého Verrin tiskl k sobě. Nedbal na to, odstrčil Verrina a vtáhnul si Amaymona do náruče.

„Jsi tady, jsi tady, jsi tady...“ opakoval jako mantru, neschopen tomu uvěřit.

„Ano, jsem. A jsem v pořádku. Ale mám pro vás důležité informace,“ vymanil se Amaymon z jeho náruče po chvíli a pohlédl na ostatní démony v místnosti.

„Pak pojď k nám a řekni nám je,“ pokynul mu bělovlasý démon.

Amaymon přikývl a rozešel se k nim, zatímco ho Agramon vzal kolem ramen a Verrin obtočil paži kolem jeho pasu. Ani jeden z nich nemohl uvěřit, že je Amaymon zde, živý a zdravý a potřebovali se ho dotýkat. Amaymon jejich počínání chápal a tak se tomu nijak nebránil.

„Tak co máš za informace?“ zeptal se bělovlasý démon, aniž by Agramonovo a Verrinovo počínání jakoliv komentoval.

„Začnu od začátku,“ Amaymon se zhluboka nadechl a popsal jim co se dělo a co zjistil od chvíle, kdy byl unesen až po chvíli kdy utekl a dostal se k Meruhesae, ta jeho slova potvrdila a na důkaz předložila i Poutače magie, které Akvan Amaymonovi nasadil a ona sundala.

„Tak tohle jsem nečekal,“ zakroutil hlavou bělovlasý démon a rozhlédl se po ostatních v jejichž tvářích se zračil šok, který on sám pociťoval.

„Tohle Akvanovi nesmí projít!“ vykřikla rudovlasá démonka.

Ostatní souhlasně přizvukovali. Teď měli nový cíl. Najít Leviathana, právoplatného pána démonů a svrhnout zločince.

***

Sekera se svistotem dopadla a rozťala poleno na dvě části. Vysoký a statný démon s bronzovou kůží a dlouhými černými vlasy zaťal sekeru do špalku a protáhl se. Poté se jantarovýma očima zahleděl na oblohu, po které pluly černé mraky.

„Bude pršet,“ zamumlal si pro sebe, sehnul se a sesbíral posekaná polena, která záhy odnesl do úkrytu u svého domu, aby nenavlhla deštěm.

Poté zašel do domu a zkontroloval zásoby dříví, které měl u krbu. Zamračil se, když zjistil, že ho moc nemá. Popadl koš a vyšel z domu, aby si nabral další dřív než začne pršet. Jistě ovládal oheň, ale nerad svoji moc používal. Nechtěl aby ho díky ní našli. Nanosil si dříví do domu a naskládal několik polínek do krbu. Poté vzal křesadlo a zapálil oheň.

„Právě včas,“ zamumlal, když ve chvíli, kdy se oheň rozhořel zároveň zabubnovaly na okno první dešťové kapky.

Vstal od krbu a přešel k části místnosti, která mu sloužila jako kuchyň. Vyndal talíř a dal na něj kus sušeného masa a sýra, ke kterým přikrájel chléb a trochu omyté zeleniny, kterou si vypěstoval na své malé zahrádce.

„Dnes se poměju,“ usmál se, když se svou večeří usedl ke krbu.

Byl rád. Takovouto hostinu nemíval každý den. Naopak bývaly dny, kdy hlad zaháněl vodou, protože neměl co do úst. Povzdechl si a přitom před několika lety to bylo jinak. V dobách kdy žil jeho otec a děd. Tehdy nevěděl, co je to hlad nebo zima. Měl na co si vzpomněl a kolem sebe měl sloužící, kteří plnili každý jeho rozmar. Bydlel v prostorných komnatách a nosil oblečení z vybraných látek. A pak jeho strýc a bratranec zradili. Zabili jeho děda i otce a bývali by zabili i jeho, kdyby ho starý sluha nevaroval, neřekl mu co se děje a nepomohl mu uprchnout. Za svůj život vděčil jemu a vodním démonům. Od té doby přežíval jak se jen dalo.

Nejhorší bylo, že nesměl mezi ostatní démony, aby ho nikdo nepoznal a nenahlásil ho Akvanovi. Akvan, jak jen to jméno nenáviděl. A jeho nositele ještě víc. Ale on se pomstí. Pomstí smrt svého otce i děda a vezme si, co mu právem náleží. Vodní démoni jsou na jeho straně, dodávají mu informace a slíbili, že utopí každého, kdo půjde proti němu a půjde přes vodu. A podařilo se mu sehnat i několik spojenců mezi Akvanovými sluhy, vojáky a vojevůdci. Usmál se. Bude v tom pokračovat. Nabere další spojence a pak Akvana zničí.

S novou chutí se pustil do jídla.

***

Meruhesae stála u okna a hleděla na déšť, který se snášel z oblohy. Usmívala se. Všichni páni démonů a jejich vojevůdci nyní pátrali po Leviathanovi. Chtěli sesadit Akvana a potrestat ho za jeho činy. Zavřela oči. Jak dlouho jen na tento okamžik čekala a nejen ona ale i Leviathan. Její úsměv se rozšířil, když uslyšela zaklepání na dveře komnaty, kterou jí Agramon přidělil. Až do noci on a ostatní páni démonů spřádali plány na nalezení Leviathana a svržení Akvana. Teprve po Verrinově upozornění, že by si měli odpočinout, jim Agramon nabídl komnaty ve svém sídle, aby se nemuseli trmácet do svých a aby mohli ráno pokračovat.

„Dále,“ pronesla melodicky po chvíli ale neotočila se od okna.

„Chtěl jsem ti ještě jednou poděkovat!“ ozval se Verrinův tichý a klidný hlas.

Meruhesae se otočila čelem k němu a pohlédla na něj.

„Já nic neudělala. Tvé díky patří vodním démonům a tomu tajemnému hlasu, který tvého milého zachránil,“ odvětila.

„Ale ano udělala. Pohostila jsi ho u sebe a dovedla zpět domů. Za to ti patří dík,“ nesouhlasil s ní Verrin.

Meruhesae naklonila hlavu na stranu a zvědavě se na Verrina zadívala.

„Na co se chceš zeptat?“ položila tichou otázku.

„Na ten hlas. Mate mě. Myslel jsem, že jsi to byla ty, kdo Amaymonovi pomáhal,“ nadhodil Verrin.

„Ne, můj hlas to nebyl,“ zamítla Meruhesae.

„A nemáš alespoň ponětí, kdo by to mohl být?“ zeptal se Verrin.

„Naneštěstí nemám. I když by mne to také zajímalo. No, možná se to nikdy nedozvíme,“ zasmála se ke konci Meruhesae.

Verrin přikývl.

„Ještě jednou ti děkuji! A přeji dobrou noc!“ otočil se ke dveřím.

„Dobrou noc, léčiteli! Snad jednou zvíš pravdu. Ale dej pozor, pravda a sny často splývají a je těžké je od sebe odlišit,“ poznamenala Meruhesae.

Verrin se na okamžik zarazil, ale pak prudce otevřel dveře a odešel. Nechtěl aby ho Meruhesae mátla ještě víc. Její zvláštnost a podivínství byly důvody, proč se jí ostatní démoni po většinu času vyhýbali. A někteří se jí i bály, ačkoliv nebyla zlá. Zatřásl hlavou a došel k Amaymonově pokoji a vklouzl dovnitř. Při pohledu na postel se ale překvapeně zarazil. Na jedné straně spal Agramon a i ve spánku k sobě pevně tiskl Amaymona, který se na něj pobaveně šklebil.

„Vypadá to, že o mě měl větší strach než přiznal,“ zašeptal Amaymon.

„Měl o tebe obrovský strach. My oba,“ odpověděl mu stejně tiše Verrin.

„Takže vás v nejbližších dnech budu mít neustále za zadkem, co? Budu rád, když mě pustíte alespoň na toaletu, že?“ zasmál se Amaymon.

„Nejspíš ano. Amaymone, ty si nedovedeš představit jak vyděšení jsme byli. Já strachem o tebe málem zešílel,“ přisedl si Verrin na postel.

Amaymon k němu otočil hlavu a zvážněl.

„Máš pravdu. Nedovedu si to představit. Ale vím, že bych nejspíš šílel stejně, kdyby se něco podobného stalo jednomu z vás,“ řekl Amaymon.

Verrin na to nic neřekl. Jen se převlékl do spacího oblečení a přilehl k Amaymonovi z druhé strany a také ho objal. Pár vteřin na to usnul. Strach, stres a obavy si vybíraly svou daň a protože se již strachovat nemusel usnul konečně klidným a hlubokým spánkem.

Amaymon se jen něžně usmál. Pod peřinou vzal Verrina za ruku, pohodlněji se uvelebil v objetí svých nejmilovanějších a následoval je do říše snů. Do říše, která patřila Meruhesae, která se o několik pokojů dál usmívala a zasněně hleděla na déšť.