Pán démonů - kapitola 15

„Jsi připraven?“ zeptal se Agramon Leviathana.

„Ano, myslím, že jsem,“ přikývl Leviathan, na Agramona se ovšem nepodíval, místo toho sledoval hrad, před kterým stáli.

Hrad který byl kdysi jeho domovem a ve kterém vyrůstal a na který nyní chtějí zaútočit. Agramon na Leviathana chvíli hleděl a pak se ohlédl. Za ním stáli v řadách vojáci a před nimi paní a pánové démonů. A kus za nimi byl obrovský stan, kde se nacházeli léčitelé včetně Verrina, připraveni poskytnout pomoc raněným. Agramon se zhluboka nadechl a otočil se čelem k hradu.

„Pak tedy...JDEME NA TO!“ zakřičel.

Vojáci i ostatní mu odpověděli souhlasným pokřikem a všichni se rozběhli proti hradu.

Z věže je navztekaně pozoroval Akvan. Nechápal jejich drzost. Jak si ti ubožáci dovolují na něj útočit? Otočil se na patě a rychle seběhl z věže na nádvoří, kde již byli připraveni jeho vojáci. Přelétl je pohledem a přimhouřil oči. Bylo jich žalostně málo. Vlastně méně než by jich mělo být a nikde neviděl svého vojevůdce.

„Kde je zbytek vojáků? A kde je vojevůdce Murmur? A kde jsou ty zatracený děcka?“ rozkřikl se na postávající vojáky.

„Nevíme pane,“ našel v sobě jeden z vojáků odvahu odpovědět.

„Jak nevíte?“ zaječel Akvan a horečně přemýšlel.

Spočítal si, že je tu pouze třetina jeho armády. Bez vojevůdce a bez dětí, které měly být vytrénovány na nové vojáky a které měly sloužit jako rozptýlení nepřítele. Vojáci se zahleděli do země a nervózn se ošívali. Akvan zaklel. Bylo mu jasné, že jeho šance na vítězství podstatně klesly.

„Zabijte každého, kdo se vám postaví do cesty. Žádné slitování,“ křikl na své vojáky, chopil se své bojové sekery a zavřel oči.

Soustředil se na svou fyzickou sílu a na její navýšení. Po chvilce oči otevřel a s úsměvem se vrhl do chumlu nepřátel. Nyní byl fyzicky nepřemožitelný. Mával kolem sebe sekerou a srážel nepřátelské vojáky k zemi.

„Jsme v pasti!“ zaslechl výkřik jednoho ze svých vojáků a v rychlosti se ohlédl.

Za sebou a za svými vojáky spatřil Murmura a zbytek vojáků a dokonce i sloužící. Ti se ovšem nepřidali k němu, jak očekával, ale útočili na vojáky bojující za něj. Tělem mu projela vlna vzteku, když pochopil, že ho jeho vojevůdce, většina vojáků a také sloužící zradili.

„Co je tohle za zradu? Máte bojovat za svého pána!“ vykřikl Akvan a zuřivě Murmura probodl pohledem.

„A přesně to děláme. Bojujeme za svého právoplatného pána démonů. Což ty nejsi, vrahu!“ odplivl si Murmur.

Akvan přimhouřil oči a rozsekl hrudník dalšímu vojákovi, který se na něj vrhl.

„Ovšemže jsem,“ odsekl Murmurovi.

„Opravdu bratranče?“ ozvalo se za Akvanovými zády.

Akvan strnul. Ten hlas. Už to bylo několik let, co ho slyšel naposledy, ale přesto ho poznal. Pomalu se otočil.

„Leviathane,“ ušklíbl se, když pohlédl na démona stojícího před ním.

Leviathan na něj nenávistně hleděl. Stál před vrahem svého otce a děda a měl jedinečnou příležitost se pomstít a vzít si zpět to, co mu právem náleželo.

„Opravdu si myslíš, že máš proti mně šanci,“ uchechtl se Akvan.

„Ano, myslím. Ostatně zůstal jsi sám. Rozhlédni se. Boj skončil. Tví vojáci se otočili proti tobě. Nemáš už nic,“ odpověděl Leviathan.

Akvan se rozhlédl a zjistil, že Leviathan měl pravdu. Těch pár vojáků, kteří ještě před chvílí stáli při něm, ho nyní probodávali nenávistnými pohledy a stáli po boku jeho nepřátel. Nikdo už neútočil, nikdo nebojoval a všichni nyní sledovali jeho a Leviathana. Zlostně se otočil zpět na Leviathana.

„Zabiju tě a opět mi budou sloužit,“ zavrčel a rozmáchl se sekerou.

Leviathan se rychle sehnul a sekera tak proletěla nad jeho hlavou. Věděl, že ho Akvan nesmí trefit a že se s ním nesmí dostat do přetlačování, protože by Akvanovu současnou sílu neustál. Akvan zuřivě zařval a začal na Leviathana útočit jako smyslů zbavený. Leviathan měl co dělat, aby Akvanovým útokům uhýbal a snažil se najít slabinu v jeho obraně.

Vykřikl, když zavadil patou o kámen a spadl. Uviděl Akvanův vítězný úsměv a věděl, že tohle je jeho konec. V zoufalém pokusu neumřít popadl svůj meč a poslepu prudce vyrazil ostřím vzhůru. Ani nedoufal, že by se mu podařilo Akvana zasáhnout. Překvapeně proto zamrkal, když na jeho tvář dopadla kapka něčeho teplého. Pohlédl na Akvana nad sebou, který na něj překvapeně poulil oči a jeho hrdlo bylo probodnuto Leviathanovým mečem. Leviathan svůj meč šokovaně pustil a posadil se, přičemž sledoval, jak se Akvan zapotácel a poté spadl na záda a snažil se zoufale nadechnout, zatímco jeho ústa i plíce se plnily krví.

Leviathan vstal a pomalu došel k Akvanovi, který na něj zoufale hleděl.

„Kéž bys nezradil. Mohl jsi teď žít,“ vydechl Leviathan.

Akvan se na něj naposledy podíval a poté jeho pohled vyhasl. Leviathan se otočil k Akvanovu tělu zády a pohlédl na své spojence. Poté s úsměvem zvedl ruku zaťatou v pěst a vítězně zařval. Jeho spojenci mu svým nadšeným křikem odpověděli.

„Dokázali jsme to,“ vydechl Leithan.

„Ne, ty jsi to dokázal. Vyhrál jsi a nyní jsi pánem démonů,“ opravil ho Agramon a ostatní páni démonů souhlasně přikyvovali.

„Ale teď bychom se měli postarat o raněné a mrtvé,“ rozhlédl se Leviathan.

Ostatní souhlasně přikývli a dali se do práce. Vojáci své raněné druhy odváděli či odnášeli k léčitelům a mrtvé vyskládali do řady, aby je mohli uložit do rakví a následně dovézt k jejich rodinám, aby své blízké mohli pohřbít.

Leviathan se mezitím sešel s ostatními pány démonů a vojevůdci.

„Děkuji vám přátelé! Bez vás, vaší pomoci a pomoci vašich vojáků bych tu dnes nestál. Jsem vám za vaši pomoc a podporu vděčný,“ usmál se Leviathan.

„Rádi jsme pomohli,“ usmál se Agramon.

Ostatní páni démonů a vojevůdci souhlasně přikývli. Leviathan se na ně usmál a otočil se čelem k trůnu. Zhluboka se nadechl a pomalu k němu přešel. Zlehka pohladil područku a úsměv se mu z tváře vytratil. Na tomto trůnu seděl jeho děd a po něm na něj měl usednout jeho otec. Ale jejich životy byly násilně ukončeny kvůli touze po moci. Leviathan zavřel oči a zpod zavřených víček mu vyklouzlo několik slz. Bylo pro něj těžké vzpomínat, protože jeho vzpomínky na otce a děda byly velmi bolestivé, stejně tak jako vzpomínky na toto místo. Otřel si slzy a otevřel oči. Věděl, že i přes bolestivé vzpomínky musí zaujmout své místo a začít vládnout a starat se o svůj lid. Pomalu se usadil na trůn a shlédl z něj dolů, kde se vedle pánů démonů a vojevůdců shromáždili také jeho vojáci a sloužící.

„Ať žije pán démonů Leviathan,“ zvolal starý sluha se slzami v očích a šťastným úsměvem.

Ostatní sluhové i vojáci následovali jeho příkladu a i oni mu začali provolávat slávu a přát dlouhý život. Leviathan se usmál. Konečně po dlouhé době byl šťastný, nejenže usedl na trůn, který mu již dávno patřil, ale pomstil své milované a zabil jejich vraha.

„Děkuji vám moji milí! Slibuji vám, že vám budu vládnout tak, abyste nikdy nelitovali. A nyní si běžte odpočinout, zítra nás čeká spousta práce,“ s tím vstal z trůnu a sledoval jak jeho vojáci a sloužící s úklonami a úsměvy odchází.

Leviathan pohlédl na ostatní pány démonů i vojevůdce a usmál se.

„Ještě jednou vám děkuji! A abyste se nemuseli vláčet domů, nabízím vám své pohostinství,“ nabídl.

Ostatní páni démonů se usmáli, ale s díky pozvání odmítli a postupně se začali vytrácet z trůnního sálu, aby se dostali domů. Nakonec v trůnním sále zůstal pouze Leviathan, Agramon a starý sluha.

„Agramone, chtěl bych tě o něco požádat,“ přistoupil Leviathan k Agramonovi dříve než odešel.

„Mluv,“ zastavil se Agramon.

„Chtěl bych poděkovat také tvému bratrovi. On mi také velmi pomohl,“ řekl Leviathan.

„Jistě, to není problém. Můžeš ho navštívit, kdy jen budeš chtít,“ přikývl Agramon.

„Pak tedy přijdu zítra, hned jak mi to povinnosti dovolí,“ usmál se na něj Leviathan.

Agramon souhlasně přikývl a s rozloučením odešel. Leviathan se za ním s úsměvem díval, dokud ho nevyrušil starý sluha.

„Jsem rád, že jste zpátky, pane!“ přistoupil k Leviathanovi.

„To jsem i já. A děkuji i tobě!“ pohlédl na něj vlídně Leviathan.

„Není za co děkovat, pane. Nic jsem neudělal,“ zakroutil starý sluha hlavou.

„Že ne? Pomohl jsi tomu chlapci a řekl jsi mu o mě. Riskoval jsi vlastní život pro jeho i mou záchranu. A věz, že tvá odvaha bude odměněna,“ položil Leviathan svou ruku na starcovo rameno.

„Nic nechci, pane. Mou největší odměnou je to, že jste se vrátil a zaujal postavení jež vám patří,“ poplácal ho starý muž po ruce a vřele na Leviathana pohlédl.

„To ještě probereme, ano? Nyní si běž prosím odpočinout, příteli,“ řekl Leviathan a sledoval jak se mu starý sluha uklonil a odešel.

Leviathan se naposledy ohlédl na trůn, jež mu nyní patřil a i on opustil trůnní sál. Zamířil do svý starých komnat, které obýval před svým útěkem. Čekal že budou špinavé a zaprášené, ale k jeho údivu byly čisté a uklizené, na stolku stál džbán s vínem i pohár a byla zde i mísa s ovocem, ve skříních bylo čisté oblečení a postel byla čerstvě povlečená. Leviathan se usmál, sluhové museli opravdu a pevně věřit v jeho návrat a vítězství, když to všechno pro něj připravili. Leviathan zívl, tak rád by padl do postele a usnul, ale nejdřív musel do koupelny, aby ze sebe smyl prach a špínu z bitevního pole.

***

Agramon si po vstupu do svých komnat povzdechl.

„Neměl bys tady být,“ poznamenal klidně.

„Měl jsem strach,“ odpověděl Amaymon, který seděl v křesle.

„Nemusel jsi, všechno dobře dopadlo,“ nalil Agramon víno a posadil se do křesla naproti Amaymonovi.

„Ale nemuselo. Mohl jsi zemřít. A i Verrinovi se mohlo něco stát. Kde vůbec je? U sebe doma?“ pohlédl Amaymon ke dveřím, jakoby očekával, že jimi Verrin každou chvíli projde.

„Ne, zůstal u Leviathanova hradu, aby se mohl věnovat raněným vojákům,“ odpověděl Agramon.

„Ale je v pořádku, že ano?“ zeptal se Amaymon.

„To víš, že je. Vše dopadlo nad očekávání dobře. Máme jen pár zraněných vojáků,“ pousmál se na něj Agramon.

„A kolik mrtvých?“ zamračil se Amaymon.

„Méně než bys čekal,“ povzdechl si Agramon.

„Jak to? Čekal bych, že při velké bitvě bude hodně mrtvých,“ nechápal Amaymon.

„Je to jednoduché. Většina Akvanovy armády byla Leviathanovým spojencem, stejně tak vojevůdce a sloužící. No a těch pár vojáků, kteří byli ochotní bojovat za Akvana se proti němu otočili ve chvíli, kdy se Leviathan odhalil. Prostě přestali bojovat a jejich druhové jim řekli, co se kdysi stalo a za jakých okolností se Akvan dostal na trůn. No a v té chvíli zůstal Akvan sám, bez armády, bez sloužících,“ pokrčil Agramon rameny.

„A Leviathan?“ skousl si Amaymon spodní ret.

„Je v pořádku. Akvana zabil a zaujal své právoplatné místo pána démonů. A zítra se staví, aby ti poděkoval za tvou pomoc,“ upil Agramon ze své číše.

„Za pomoc? Ale já nic neudělal,“ vykulil Amaymon oči.

„Jaktože ne. To ty jsi zjistil pravdu o tom, co se stalo a řekl jsi nám to. A díky tomu jsme byli ochotni bojovat i když prvotní důvod, tvůj únos, pominul,“ ušklíbl se na něj dobrácky Agramon.

„No jsem rád, že to dopadlo takto. I když je mi líto těch mrtvých vojáků,“ posmutněl Amaymon.

„To i nám. Ale jejich vrah je mrtvý, to ti může být útěchou. A jejich těla byla předána jejich rodinám, aby je mohli pohřbít, nenechali jsme je tam,“ odložil Agramon číši s vínem a zahleděl se z okna.

Amaymon hleděl do podlahy a snažil se necítit vinu a smutek.

„Nemůžeš za to. Akvan byl šílenec a byl to on, kdo je zabil. To on je vinný jejich smrtí, nikdo jiný,“ odhadl Agramon jeho myšlenky a pokusil se ho utěšit.

„To máš pravdu. A teď mě omluv, půjdu si lehnout,“ pousmál se Amaymon.

Agramon přikývl a sledoval, jak Amaymon odchází z jeho komnat.

„Taky bych si měl jít lehnout,“ zabručel si pro sebe a naráz vypil zbytek vína.

Amaymon došel do svých komnat a jen co za sebou zavřel dveře, se o ně s výdechem opřel. Tohle podle něj prostě nebylo správně, kdyby bylo vše podle něj, tak by žádné války, bitvy a boje nebyly. Přešel ke své posteli, kde ležel Orobas a zvědavě ho sledoval.

„Kéž bychom byli takoví jako tvůj druh. Vy nikoho nezabíjíte jen kvůli moci nebo pro zábavu,“ pohladil Orobase.

Orobas se jeho ruce vybídl a spokojeně přivřel oči.

„Půjdeme si lehnout, ano?“ usmál se Amaymon a přešel do koupelny, aby se umyl.

***

Amaymon se zavrtěl a otevřel oči. Nevěděl co ho vzbudilo, ale měl špatný pocit. Rozhlédl se po po svém pokoji ponořeném do tmy. Nikde nic.

„Už blázním,“ zakroutil nad sebou hlavou a znovu se uložil ke spánku.

„Agramon lhal. Ty můžeš za moji smrt,“ ozval se do ticha tichý hlas.

Amaymon se prudce posadil a vyděšeně se rozhlédl.

„Tady jsem,“ ozvalo se posměšně z rohu naproti posteli.

Amaymon se tam podíval a nyní skutečně spatřil siluetu muže.

„Kdo jsi? A jak ses sem dostal?“ zeptal se Amaymon a snažil se neznít vystrašeně.

„Nepoznáváš mě?“ uchechtl se muž a o kousek vystoupil ze stínů.

V té chvíli se Amaymon vyděšeně rozkřičel. Nebyl to nikdo jiný než Akvan. Ten se na Amaymona zašklebil, jednou nohou poklekl na postel a naklonil se těsně k Amaymonovi. Ten už přestal křičet a místo toho s hrůzou sledoval, co se bude dít. Když se k němu Akvan naklonil naklonil ještě víc, lehl si na záda, aby byl od něj co nejdál. Akvan toho využil a zapřel se rukama vedle Amaymonovy hlavy.

„To ty jsi vinen mojí smrtí. Kdyby ses mi nebránil a nechal mě tě ošukat, tak vše mohlo být jiné, ale ty ne. Ty jsi musel utéct a přivést obrovskou armádu a mého drahého bratránka. Vidíš, tohle se mi stalo kvůli tobě,“ ke konci svého proslovu ukázal Akvan na své hrdlo.

Amaymon se na to místo zahleděl a znovu vyděšeně zakřičel, v Akvanově hrdle byla odporná rána.

„Tam mě Leviathan probodl. Chceš vědět, co následovalo? Krvácel jsem do úst a do plic. Nemohl jsem dýchat, i když jsem tak moc chtěl žít,“ šklebil se na něj dál Akvan.

„Pomoc! Pomozte mi!“ začal Amaymon zoufale volat o pomoc, když na chodbě zaslechl rychlé kroky.

„Přede mnou tě už nikdo a nic neochrání. Nyní půjdu, ale vrátím se. Pro svou pomstu!“ zašeptal mu Akvan do ucha se zlověstným smíchem.

„Ne, jdi pryč. Zmiz! Agramone pomoc!“ začal Amaymon znovu křičet a přetáhl si peřinu přes hlavu v dětinské snaze vytvořit si alespoň nějakou obranu.

„Amaymone? Co se děje?“ vtrhl do Amaymonoy ložnice Agramon a vrhl se k posteli, kde ze vzlykajícího Amaymona stáhl peřinu.

„Agramone?“ otevřel Amaymon slzama zaplněné oči.

„Jsem tady. Co se stalo?“ pohladil ho Agramon po vlasech.

Místo odpovědi se mu Amaymon vrhl kolem krku a rozvzlykal se. Agramon překvapeně zamrkal, ale svého roztřeseného bratra objal a hladil ho po zádech.

„Co se stalo?“ zopakoval svoji otázku.

„Akvan...byl tady....vy-vyhrožoval mi...a pop-popisoval s-svoji smrt...,“ dostal ze sebe Amaymon mezi vzlyky.

„To je nesmysl. Akvan je mrtvý, nemůže ti ublížit, už ne. Nejspíš to byl jen zlý sen,“ uklidňoval ho Agramon.

„Myslíš?“ vzhlédl k němu Amaymon.

„Určitě. Akvan tě unesl, chtěl ti ublížit a dnes jsme s ním svedli bitvu, ve které zemřel. A tvé vědomí tyto události a vědomosti sesumírovalo a promítlo do zlého snu,“ tišil ho Agramon.

„Můžu dnes spát s tebou? Mám strach,“ vzlykl Amaymon.

„To víš, že můžeš. A víš co, teď hned zavolám Meruhesae, aby se na tvé sny podívala. Jistě ti pomůže, má tě ráda, co říkáš?“ navrhl Agramon.

Amaymon souhlasně přikývl.

„Výborně. Tak jdi ke mně, já jí zavolám a přijdu, ano?“ usmál se Agramon.

„Dobře,“ souhlasil Amaymon, odhodil peřinu a zvedl se z postele.

Orobas se na něj zvědavě zahleděl, ale také vstal a následoval svého páníčka. Amaymon došel do Agramonovi ložnice a rozsvítil všechny svíce, které se tam nacházely a lehl si do postele. Nechtěl být sám ve tmě.

„Orobasi,“ zavolal na něj potichu a když k němu Orobas přišel, přitáhl si ho do náruče a zabořil svůj obličej do jeho hladké srsti. Orobas netušil, co se děje, ale cítil ze svéhéo milovaného páníčka strach a tak se k němu přitulil a jedno své křídlo přehodil přes jeho paži, aby mu dal najevo, že ho bude chránit.

„Ach ale to je sladké,“ vstoupila do Agramonovy ložnice Meruhesae a začala se rozplývat nad obrázkem, který se jí naskytl.

Amaymon k ní vzhlédl a Meruhesae se zarazila. Teď už chápala Agramonovu naléhavou žádost o pomoc, tolik strachu a zoufalství ještě v očích nikoho neviděla. Ohlédla se na Agramona.

„Říkal jsem ti to,“ pokrčil Agramon rameny.

Meruhesae si přisedla k Amaymonovi na postel a vážně se na něj zahleděla.

„Co se stalo?“ zeptala se tiše, aby chlapce ještě víc nevyděsila.

„Zdálo se mi o Akvanovi. Bylo to děsivé. Pomůžeš mi? Nechci, aby se mi o něm ještě někdy zdálo. Prosím!“ rozeštkal se znovu Amaymon.

Uvědomoval si, že se chová hloupě a dětinsky, ale nemohl si pomoct, byl až příliš vyděšený, Akvan byl tak skutečný.

„To víš, že ano, ale nejdřív musíš usnout. Jinak se do tvých snů nedostanu,“ prohrábla mu Meruhesae něžně vlasy.

„Nemůžu, co když se vrátí, co když...“ začal Amaymon panikařit.

„Pak tě ochráním,“ položila mu Meruhesae ruku na rameno, aby ho uklidnila.

Amaymon roztřeseně dýchal a nadějně a zároveň i zoufale na Meruhesae hleděl. Meruhesae se zamračila. Tohle se jí nezdálo, nikdy se s podobnou reakcí na sen nesetkala.

„Pomůžu ti, ano? Jen mě musíš poslouchat,“ začala Amaymona hladit po vlasech.

Ten přikývl.

„Dobře. Tak zavři oči,“ přikázala mu potichu.

Amaymon na ni zoufale pohlédl, ale po chvilce ji poslechl a oči zavřel.

„Klidně a zhluboka dýchej. Vnímej teplo, které tě obklopuje a poddej se mu. Spi. Nejsi sám. Já i tvůj bratr tě ochráníme. Spi,“ Amaymonovi se zdálo, že se hlas Meruhesae vzdaluje, pokusil se otevřít oči a ujistit se, že neodešla, ale nešlo to, usínal.

Agramon přistoupil ke své posteli a vážně se na Meruhesae zahleděl.

„Co jsi udělala?“ zeptal se tiše, aby spícího Amaymona neprobudil.

„Jen jsem využila trochu své magie, abych mu pomohla usnout. Jinak bych se do jeho snů nedostala,“ odpověděla mu Meruhesae a natáhla se k Amaymonovu spánku, když se dotýkala této části těla, tak pro ni bylo lehčí proniknout do spáčova snu i když to zvládala i bez doteku a na dálku.

„Počkej! Vezmi mě s sebou,“ zarazil ji Agramon.

„Sny jsou velmi nebezpečné. Proč bys chtěl jít se mnou?“ pohlédla na něj Meruhesae.

„Protože je to můj bratr. Mám o něj strach a chci mu pomoct,“ opětoval jí Agramon pohled.

„No dobrá. Chyť se mě za ruku,“ natáhla se k němu Meruhesae.

Agramon se jí chytil a sledoval, jak Meruhesae dlaň druhé ruky přiložila na Amaymonův spánek. Najednou měl pocit, jako by podlaha pod ním zmizela, stejně tak jeho ložnice a on se propadal černou tmou do neznáma. Byl to nepříjemný pocit a on raději zavřel oči, aby unikl té tmě. Pojednou pocit pádu zmizel a Agramon pod svými zády ucítil něco tvrdého. Zaslechl smích.

„Otevři oči,“ řekl mu rozesmátý hlas.

Agramon poslechl a překvapeně zamrkal, když nad sebou spatřil blankytně modrou oblohu bez jediného mráčku.

„Je to krásné, že?“ objevila se nad ním usměvavá tvář Meruhesae.

Agramon na ni pohlédl a poté se rozhlédl.

„My jsme...v loďce?“ zeptal se udiveně.

„Vypadá to tak,“ pokrčila Meruhesae rameny.

Agramon se posadil a rozhlédl se. Skutečně se nacházeli v loďce, uprostřed velkého jezera s tak čistou a průsvitnou vodou, že v ní byly vidět pestrobarevné ryby. Kus od nich se nacházelo pobřeží, kde se za úzkým páskem bílého písku rozprostírala nádherná rozkvetlá louka a na ní byla různá zvířata, která se klidně pásla nebo odpočívala.

„No tedy,“ vydechl Agramon a nemohl se vynadívat na tu krásu.

„Krásné, že?“ zasmála se Meruhesae, která se posadila vedle něj.

„Ano,“ vydechl Agramon.

„Ale kvůli tomu tu nejsme,“ zvážněla Meruhesae a ohlédla se.

Agramon ji napodobil a na druhé straně loďky spatřil Amaymona, který se s úsměvem nakláněl přes okraj loďky a prsty jemně čeřil klidnou hladinu.

„Amaymone,“ oslovil ho.

„Hm? Ach ahoj,“ Amaymonův překvapený výraz se rychle změnil ve šťastný.

„Agramone, tohle není skutečný Amaymon. Jen jeho podvědomí,“ zašeptala mu Meruhesae do ucha.

Agramon se na ni překvapeně podíval. Tohle všechno mu přišlo tak neskutečné.

„Ahoj Amaymone! Tohle je opravdu krásné místo,“ řekla Meruhesae nadšeně a na tváři se jí znovu objevil úsměv.

„Ano, je. Ale co je to za místo?“ zamračil se Amaymon.

„To musíš vědět ty. Je to tvůj sen,“ pokrčila Meruhesae rameny.

Amaymon se na ni podíval a posadil se do loďky vzpřímeně.

„Já sním?“ zeptal se.

„Ano, sníš. A tohle je tvůj sen,“ odpověděla mu Meruhesae.

„Aha,“ bylo jediné, co ze sebe Amaymon dostal.

„Amaymone, zkus proniknout do svých vzpomínek. Byl jsi někdy na podobném místě i v reálném světě?“ zeptala se Meruhesae.

Amaymon se na ni zamyšleně hleděl a v hlavě si procházel jednotlivé vzpomínky.

„Ne, nebyl,“ odpověděl po chvíli.

„Pak je to tedy snové místo, které sis vysnil. A je nejen krásné ale i velmi pozitivní,“ usmála se Meruhesae.

„Jak to myslíš?“ zeptal se Agramon.

„Ach je to jednoduché, když znáš významy snů. Plujeme na tichém jezeru v loďce, to znamená bohatství a šťastné manželství. Pokud vím, Verrin chce z Amaymona učinit svého druha a Amaymon podvědomě ví, že spolu budou šťastní. Dále je tu rozkvetlá louka a pasoucí se zvěř. Rozkvetlá louka znamená štěstí a pasoucí se zvěř znamená, že si je jistý, že má věrné a poctivé přátele. Průhledná a čistá voda v jezeře taktéž znamená štěstí, ale také potěšení a rozmnožení majetku. To že je voda klidná zase znamená mír. Také vodní hladina toho řekne hodně, zde je klidná, což znamená, že přijdou bezstarostné dny. A ryby pod hladinou jsou velké což je znamení zisku,“ vyložila Meruhesae Agramonovi význam jednotlivých částí snu.

„Už chápu, proč jsi říkala, že tento sen je velmi pozitivní. Jen nechápu to rozmnožení majetku a zisk,“ zamračil se Agramon.

„No, až se stane Verrinovým druhem, tak ho určitě nenecháš odejít s prázdnou, že? Jistě mu dáš štědré věno,“ zauvažovala Meruhesae.

„Samozřejmě, že dám,“ odsekl rozhořčeně Agramon.

„No a tady máš množení majetku. Amaymon rozmnoží Verrinův majetek o své věno. A zisk zase nemusí být vždy o penězích. Po rituálu Amaymon získá nejen druha, ale také lásku a nový domov a nové zkušenosti,“ zaculila se Meruhesae.

Agramon se na ni zamračil a něco si pro sebe zabrblal.

„Ale no tak. Přeci si nemyslíš, že Amaymon zůstane nevinným panicem navždy,“ zasmála se Meruhesae.

„Samozřejmě, že nemyslím. Vím, že jednou o panictví přijde, ale představa že ne, je krásná,“ odpověděl jí Agramon.

Meruhesae se zachichotala, ale pak zvážněla a podívala se na Amaymona, který jejich rozhovor tiše sledoval.

„Amaymone, tenhle sen je velmi pěkný a pozitivní, ale potřebuju, abys nás vzal do svého Sálu vědomí a ukázal mi ostatní sny,“ řekla.

„Sál vědomí? Co je to?“ zeptal se Amaymon a i Agramon se na Meruhesae tázavě zadíval.

„Sál vědomí je místo v mysli, a mimochodem má ho každý démon i člověk a to už od narození, kde se dá se říct ukládají všechny vzpomínky a pocity. Také tam vznikají sny, představy a dokonce i lži. A když člověk nebo démon upadne do bezvědomí, tak jeho podvědomí je Sále vědomí uvězněno. Teprve když dojde k probuzení, najde jeho podvědomí cestu ven a dotyčný si po probuzení nic nepamatuje. Je to hodně komplikované a složité a je těžké to vysvětlit, ale já potřebuju, abys nás tam vzal,“ vzala Meruhesae Amaymona za ruku a naléhavě se na něj podívala.

„Ale já nevím, kde to je,“ vyhrkl Amaymon.

„Ale víš. Ty nejsi Amaymon, jsi jeho podvědomí a určitě už jsi tam byl, jen jsi nevěděl, co to je. Zavři oči a soustřeď se,“ stiskla mu Meruhesae ruku.

Amaymon zavřel oči a soustředil se. V mysli si neustále přehrával název Sál vědomí a přál si se do něj dostat.

„Podařilo se,“ probral ho radostný výkřik a tak oči otevřel.

Překvapeně se rozhlížel, stejně jako Agramon. Stáli v obrovské ale přesto útulné okrouhlé místnoti, ve které poletovaly nejrůznější obrazy.

„Tady už jsem byl,“ zašeptal Amaymon.

„Samozřejmě. Tohle je tvůj Sál vědomí, jen jsi to nevěděl,“ usmála se na něj Meruhesae a rozhlížela se.

„Co hledáš?“ zeptal se Agramon.

„Sny. Každý má Sál vědomí uspořádán jinak. Amaymone, kde máš snovou sekci?“ otočila se Meruhesae na Amaymona.

„Tam,“ ukázal Amaymon na nenápadné dřevěné dveře.

Meruhesae přikývla a vydala se k nim.

„Moment, já myslel, že všechno je tady,“ ozval se Agramon.

„Vše v jedné místnosti? Fantazie, představy, sny, vzpomínky a to vše v jedné místnosti? Jsi blázen? Tohle je sice hlavní místnost, ale tady dochází pouze ke třídění. Pak jsou různé sekce, jiné místnosti, které jsou rozděleny podle toho, co se v nich nachází. V jedné jsou pouze vzpomínky, v další představy a fantazie, v další sny. Je toho mnohem víc, ale tohle je takový základ. Kdyby bylo vše pouze na jednom místě, pak dotyčný v reálném světě nevěděl, co je pravda a lež, co skutečnost a co představa, či sen. Z toho by jeden zešílel,“ vysvětlila Meruhesae, otevřela dveře a spolu s Amaymonem vstoupila do místnosti se sny.

Zkoprnělý Agramon vešel za nimi. Věděl, že mysl je složitá věc, ale netušil, že je až tak komplikovaná.

„Když je to tak, nemůžeš prostě proniknout do jakkékoliv sekce a dělat si tam, co chceš?“ zeptal se Agramon.

„Ne, v tomto mě omezuje má magie. Ta je zaměřená pouze na sny, do jiných sekcí bych se nedostala, ať bych se snažila, jak chtěla. A ty jsi se sem také dostal, jen díky tomu, že do tvého reálného těla vysílám impulzy své magie. Jinak bys tady nebyl. Do všech sekcí jsou schopni dostat se pouze telepati a samozřejmě majitel Sálu vědomí, či spíše jeho podvědomí,“ vysvětlila Meruhesae.

„Tak to je hodně zajímavé. A co tu vlastně budeme dělat?“ zeptal se Agramon, zatímco Meruhesae a Amaymona následoval osvětlenou cestou, zatímco zbytek okolí tonul ve tmě a kolem se míhaly různé obrazy.

„Najdeme sen, který tvého bratra tak vyděsil a zasuneme ho tak hluboko, že už se znovu neobjeví. Stejně tak i veškeré další sny týkající se Akvana, ať už jsou staré, nové či teprve vznikají,“ odpověděla Meruhesae a zvědavě koukala na obraz, který se před ní zastavil a kde se přehrávala scéna zpívajícího Agramona na vrcholu hory.

„Tohle se nikdy nestalo,“ vyštěkl Agramon.

„Je to jen sen. Ale musíš uznat, že velmi zajímavý,“ zasmála se Meruhesae a pohybem ruky poslala obraz pryč.

„A kam je chceš zasunout? Kromě této cesty a tmy tu nic není,“ rozhodl se Agramon Meruhesae i onen výjev ignorovat.

Meruhesae se ovšem jen tajemně usmála a pokračovala v cestě. Po chvíli cesta skončila a na jejím konci se nacházelo kulaté podium ohraničené zábradlím. Meruhesae přešla k zábradlí a zadívala se do nicoty pod ním. Amaymon se posadil do tureckého sedu kousek od ní a zvědavě ji pozoroval. Agramon se postavil vedle ní a stejně jako ona se zadíval do nicoty. Ucukl sebou, když se z nicoty vynořilo obrovské slizké chapadlo, chvíli se vlnilo ve vzduchu a pak opět zmizelo v nicotě.

„Co to bylo?“ zeptal se polekaně.

„Tam se nacházejí zlé sny. Nyní mě nesmíte rušit, musím přivolat všechny sny, které se týkají Akvana a silou své magie, je zastrčit tak hluboko do nicoty, že už nebudou schopny se nikdy vynořit,“ odpověděla tiše Meruhesae a soustředěně zavřela oči.

Agramon naprázdno polkl, potichu přešel k Amaymonovi a posadil se vedle něj. Zařekl se, že k tomu zábradlí se nepřiblíží ani za cenu svého života. Oba bratři tak seděli na zemi a tiše sledovali Meruhesae, která svolávala sny týkající se Akvana. Naštěstí jich nebylo mnoho.

„Amaymone, všechny tyto sny zasunu hluboko do nicoty, ale mohl bys mi prosím prozradit, který tě tak moc vyděsil?“ otočila se Meruhesae, když si byla jistá, že přivolala všechny sny, ve kterých se nacházel Akvan.

Amaymon vstal a přešel k ní, aby si sny prohlédl. Zamračil se. Ani jeden z těchto snů nebyl pěkný, ale ten který ho tak moc vyděsil tu nebyl.

„Není tu,“ oznámil.

„Co? Musí tu být,“ vstal Agramon, ale k zábradlí se nepřiblížil.

„Možná jsem nepřivolala všechny. Zkus to ty. Ale mysli na to, že chceš přivolat pouze sny a nic jiného,“ pobídla Meruhesae Amaymona, ačkoliv si byla jistá, že je přivolala všechny.

Amaymon zavřel oči pro lepší soustředění a myslel na to, že chce přivolat všechny sny s Akvanem. Po chvíli otevřel oči.

„Tohle jsou všechny,“ oznámil.

Meruhesae se zamračila. Pokud tu sen, který Amaymona tak vyděsil, není, pak to znamená, že to nebyl sen. Jistě mohlo se jednat pouze o přelud či halucinaci vyvolanou vypětím, ale to se jí nezdálo. Čím dál víc v ní sílil pocit, že šlo o skutečnost a pokud to tak bylo, pak Amaymon čelil něčemu opravdu děsivému. Meruhesae se zachvěla strachem a poprvé v životě zadoufala, že se ve svých úvahách mýlí.