Vrah - kapitola 8 - konec

Hades pomalu otevřel oči. Cítil se dobře, bylo mu teplo a ležel na něčem měkkém.

„Jsi vzhůru a při smyslech?“ objevil se nad ním obličej Trish.

„Proč bych neměl být při smyslech?“ zachraptěl Hades a pokusil se posadit

Trish mu pomohla a narovnala za něj polštáře, aby se mohl pohodlně opřít a hned nato mu podala sklenici s vodou. Hades si ji vděčně převzal a napil se. Blaženě při tom přivřel oči, jak mu voda zvlhčila suchý krk. Přitom mu padl zrak na dlahu na jeho levé ruce

„Byl jsi vzhůru už dvakrát. Ale ani jednou jsi nebyl při smyslech. Poprvé jsi byl vyděšený a agresivní. Útočil jsi na lékaře i sestry a jednu jsi udeřil držákem na infuze. Musela tě zpacifikovat nemocniční ochranka a lékaři ti museli dát hodně silná sedativa, aby ses uklidnil. Podruhé jsi byl hysterický. Křičel jsi a plakal. I tehdy ti museli dát sedativa,“ prozradila mu Trish a přitom zmáčkla tlačítko nad postelí, aby přivolala sestru.

„To si vůbec nepamatuju,“ vykulil na ni Hades oči.

„To se nedivím. Byl tady psycholog a ten říkal, že to byly reakce na traumatickou situaci, kterou jsi prožil. Prý se to stává často. Jedná se prý o nějaký obranný mechanismus mysli,“ pokrčila Trish rameny.

„Bože, je mi tak trapně. A ta sestra, co jsem ji udeřil, jak je na tom? Je v pořádku?“ zeptal se Hades.

„Jo, schytala to sice do hlavy, ale žádné závažné zranění jsi jí nezpůsobil. Jen se jí tam utvořila modřina. A to vím jistě, protože ji lékaři ihned vyšetřili,“ ušklíbla se Trish.

„Ještěže tak. Musím se jí později omluvit,“ pousmál se Hades.

Trish mu pousmátí vrátila.

„Jsi tu jenom ty?“ rozhlédl se Hades.

Kde byla jeho rodina? A ostatní přátelé? A Noah?

„Ne, jsme tu všichni. Celá parta, celá tvoje rodina a i Noah. Odešli chvíli před tím, než ses probudil. Šli si jen pro něco k jídlu,“ vysvětlila Trish.

Hades přikývl.

„Co se děje?“ přišla do pokoje sestra.

„Je vzhůru. Mohla byste zavolat ošetřujícího lékaře? Žádal nás, abychom mu dali vědět, až se Hades probudí,“ pohlédla na ni Trish.

„Jistě, zavolám ho,“ souhlasila sestra a odešla

„Vím, že to pro tebe asi nebude příjemné, ale pamatuješ si, co se stalo?“ zahleděla se na něj Trish vážným pohledem.

„Bohužel jo. Pamatuju si sklep, souboj i to jak se tam objevil Noah s policajty. Jak mě vlastně našel?“ mračil se Hades, jak se rovzpomínal na předešlé události.

„To nevím. Na to se budeš muset zeptat jeho,“ pokrčila Trish rameny.

„A jak je na tom ten...ten...ani neznám jeho jméno...“ zamračil se Hades.

„Žije. Lékařům se podařilo ho zachránit, ale bylo to jen taktak. Bohužel mu zůstanou do konce života následky. Fyzické i psychické,“ povzdychla si Trish.

„Bude bez oka,“ zašeptal Hades, když si vybavil znetvořeného mladíka.

„Ne, to oko mu lékaři kupodivu zachránili. Co jsem zjistila, tak měl štěstí v tom, že zrakový nerv zůstal nepoškozen, stejně jako většina cév. Takže mu ho očistili a vrátili do důlku. Dokonce je i vysoká šance, že na něj uvidí,“ řekla Trish.

„Opravdu? To je skvělé,“ zaradoval se Hades.

„To ano. Ostatně slyšela jsem rozhovor několika doktorů a podle nich je na tom nejhůř jeho psychika. Bude hodně obtížné dát ho psychicky do pořádku a je dokonce možné, že se nikdy zcela nezotaví,“ zamračila se Trish.

Hades si jen povzdechl, bylo mu mladíka líto a jen doufal, že se časem zotaví a zapomene na hrůzy, které prožil.

„Dobrý den! Jsem doktor Starmen. Jak se cítíte?“ vešel do pokoje starší lékař.

„Dobrý den! Vcelku dobře,“ odpověděl Hades.

„To rád slyším. Podle vyšetření které jsme vám udělali, nemáte žádná fyzická zranění, kromě vykloubeného palce. I tak bych si vás tady nechal přes noc na pozorování, abychom nic nepřehlédli a když bude vše v pořádku, tak bychom vás zítra pustili domů. Nyní vám dám pár otázek, souhlasíte?“ prolistoval lékař Starmen Hadovu složku, kterou měl v kastlíku pověšenén v nohách postele.

„Jistě,“ souhlasil Hades.

Lékař mu dal několik otázek, aby zjistil, zda je Hades orientován v čase a prostoru, prozkoušel dlouhodobou i krátkodobou paměť a nakonec vyzkoušel Hadovy zrakové reflexy, načež spokojeně zkonstatoval, že vše je v pořádku a s rozloučením odešel. Hades zhluboka vydechl a ušklíbl se na Trish, která mu úšklebek vrátíla.

„Jsi vzhůru,“ v té chvíli byl zaplavenou záplavou tyrkysových vlasů a vtažen do drtivého objetí.

„Ahoj Kleo,“ usmál se Hades a opětoval své sestře objetí.

„Jsem ráda, že jsi vzhůru. Jak se cítíš?“ odtáhla se Kleopatra a se slzama v očích ale i s úsměvem si Hada prohlížela.

„Celkem dobře,“ usmál se na ni Hades.

Chvíli po Kleopatře přišli i všichni ostatní a s úsměvem i se slzami Hada radostně objímali. Jako poslední se k němu dostal Noah.

„Jsem rád, že jsi v pořádku. A odpusť mi, že jsem nepřišel dřív!“ objal ho.

„Jak jsi mě vlastně našel?“ zeptal se Hades.

„Mě by to také zajímalo,“ ozval se Sirius a ostatní se k němu přidali.

Noah se zatvářil provinile a kajícně se na Hada podíval.

„Jak to jen říct? Pamatuješ si ten náramek, co jsem ti věnoval?“ zeptal se.

„Jo, musel jsem ho rozbít, abych se dostal z pout. Omlouvám se!“ skousl si Hades dolní ret.

„Na tom nezáleží. Ale abych pokračoval. Měl jsem o tebe strach a bál jsem se, že kdyby tě ten magor unesl, tak že bych tě nenašel. A tak jsem přemýšlel, jak mít přehled o tvém pohybu a díky tomu mít možnost zasáhnout, kdyby náhodou. A pak mě to trklo, díky svému spolubydlícímu znám pár vědců a tak jsem je požádal, aby do toho náramku naistalovali sledovací čip. Díky tomu jsem věděl, kde a kdy se nacházíš a mohl jsem ti tak přijít na pomoc, kdybys ji potřeboval,“ přiznal se Noah.

„Sledovací čip? Je to vůbec legální?“ zeptala se Mary.

Noah se podrbal ve vlasech a omluvně na Hada pohlédl.

„Jak se to vezme. Když o tom sledovaný ví a souhlasí s tím, tak ano. Jinak ne,“ přiznal.

„Dal jsi mi ho, protože ses o mě bál. A vlastně jsi mě díky němu zachránil, takže se nezlobím,“ podíval se na něj Hades a usmál se.

Noah se na něj usmál zpátky, ale po chvilce zvážněl.

„Měl jsem ještě jeden důvod,“ sklopil zrak.

„Jaký?“ zeptal se tiše Hades.

„Myslel jsem, že za těmi útoky stojí moje rodina,“ prozradil Noah.

„Tvá rodina? Ale proč?“ Hades i ostatní byli překvapení.

„Jde o to, že má rodina jsou ortodoxní muslimové. Mí prarodiče sem kdysi přijeli z Arábie, ale oba mí rodiče stejně jako moje tety, strýcové, bratranci, sestřenice, bratři i sestry a já, se narodili v Americe. Bohužel fanatická víra jim zůstala a vedli nás k ní. Vše bylo dá se říct v pořádku, dokud jsem žil podle nich. Ale v pubertě jsem si uvědomil, že takto žít nechci a začal jsem se vzpouzet. Chtěl jsem žít jiný život než oni, nechtěl jsem každou vteřinu zasvětit víře a už to byl problém. Když pak zjistili, že jsem gay, tak je to málem zabilo. Tvrdili mi, že to není normální, přirozené. Zašli za imámem, aby zjistili, zda mě lze nějak vyléčit. A že ten to zkusil. Zavřel mě u sebe doma a pomocí modliteb, bití a omamných výparů z různých bylin, kadidel a já nevím čeho všeho ještě, se mě snažil vyléčit z mé nenormálnosti. Nakonec mé rodině poradil, aby mě oženili, že manželství a žena, ke které budu mít jako manžel i muž povinnosti mě vyléčí,“ Noah se roztřásl při vzpomínce, co všechno mu jeho rodina a imám prováděli.

„A oni tě oženili?“ zeptal se Hades a děsil se odpovědi.

„Ne, podařilo se mi utéct dřív než ke sňatku došlo. Ale chtěli mě oženit. Dokonce začali chystat svatbu a za mou nevěstu mi vybrali jednu z mých sestřenic. Bylo to šílené. Poté co jsem utekl, mě ovšem i nadále kontaktovali a vyhrožovali mi, že jestli se nevrátím, takže zabijí každého bezbožníka, který páchá stejné ohavnosti jako já. Nezbylo mi než si změnit jméno, telefonní číslo a odjet ze Sacramentu. Ale když tady gayové začali mizet, vzpomněl jsem si na jejich výhružky a lekl se, že mě našli a že je začali plnit. Snažil jsem se zjistit, zda sem někdo z mé rodiny přicestoval nebo zda zůstávají v Sacramentu, ale byl jsem neúspěšný,“ doznal se Noah.

„Jaké je tvé původní jméno?“ zeptala se tiše Elizabeth.

„Ahmed Chalidi,“ odpověděl Noah.

„Na tom nezáleží. Pro mě jsi stále můj Noah,“ natáhl se k němu Hades a objal ho.

„Jsem Noah. Své rodiny jsem se zřekl a distancoval se od ní. Stejně jako jsem se zřekl i islámu,“ podíval se na něj Noah vážně.

„Ehm, co kdybychom toto téma opustili? Pokračuj jak to bylo s tím čipem a záchranou?“ ozval se James.

„Ano, řekni mi to, prosím,“ podíval se Hades na Noaha.

„Jak to bylo. Když jsi ode mě odcházel, tak jsem se po pár minutách podíval, kde jsi a zjistil jsem, že jsi nejel domů. Zkoušel jsem ti zavolat, abych zjistil, jestli třeba nejdeš ještě ven s přáteli nebo zda nejdeš na nákup nebo něco podobného. Jenže jsem se ti nedovolal. Když tvůj pohyb ustal, tak jsem si zjistil adresu místa, kde ses zastavil a zjistil jsem, že je to domov tvého učitele. Pojal jsem podezření a vyrazil jsem na stanici, abych zorganizoval tvoji záchranu. A tady byl největší problém. Šéf mi nechtěl uvěřit a měl pochybnosti. Navíc jsem mu musel přiznat svoji fintu s čipem. A tady se ti znovu omlouvám, protože jsem mu řekl, že o něm víš a nosíš ho vědomě. No ale nakonec se mi ho podařilo přesvědčit, dal dokupy tým ozbrojenců a vyrazili jsme. A zbytek už víš,“ dopověděl Noah.

„A přijeli jste právě včas,“ usmál se Hades a natáhl ruku, aby mohl s Noahem proplést prsty.

„Ne dost včas,“ poznamenal Noah a podíval se na Hadovu levačku s dlahou.

„Musel jsem se dostat z pout a tohle byla jediná možnost,“ pokrčil Hades rameny.

„Jak ses vlastně naučil, jak se dostat z pout?“ zeptal se Troy.

„Noah mi to ukázal na videu. Na videu určeném pouze policii. Nebudeš z toho mít problém?“ otočil se Hades na Noaha.

„Vyloženě zakázané to není, takže kromě pokárání by se mi nemělo nic stát,“ zamyslel se Noah.

„Měli by ti udělit medaily. Přeci jen jsi zachránil dva životy,“ ozval se Charles a tím si vysloužil hlasitý projev souhlasu od všech přítomných.

Noah se usmál a pohlédl na Hada, který ho sledoval s láskou v očích.

***

Druhý den ráno

Hades se zhluboka nadechl a zaklepal na skleněné dveře, které vedly do privátního pokoje, kde jak zjistil, pobýval zachráněný mladík, o kterém zjistil, že se jmenuje Yukio Takahashi.

„Ano?“ vystrčil ze dveří hlavu hnědovlasý mladík a modrýma očima v oválném obličeji na Hada zíral.

„Dobrý den! Chtěl bych navštívit Yukia Takahashiho. Je to možné?“ podíval se na něj Hades prosebně.

Hnědovlásek přimhouřil oči, které se ale po chvíli rozevřely poznáním.

„Ty seš ten kluk, co ho zachránil, že jo?“ vyhrkl.

„No, spíš to byl můj přítel,“ přešlápl Hades rozpačitě.

„Jo, ale nebýt tebe, tak by ho nenašli. Pojď dál. Jo a mimochodem jmenuju se Mickey a jsem jeho spolubydlící a taky nejlepší kámoš,“ otevřel hnědovlásek dveře dokořán a ustoupil, aby mohl Hades vejít.

„Hades. Jak je na tom?“ zeptal se Hades, když uviděl Yukia sedět na posteli, celého v obvazech a s pravou nohou v sádře.

„Dost zle. Do konce života si ponese následky. Měl dost vnitřních zranění, která mu museli operovat. Přitom mu museli vzít slezinu a část žaludku i jater, protože je měl příliš poškozené. Do toho měl několikrát zlomenou pravou nohu, kterou mu museli sešroubovat, ale bohužel i tak bude už navždy kulhat a je možné, že bude mít i chronické bolesti. Navíc měl příliš zraněné ruce a to takovým způsobem, že bude mít omezenou hybnost a dík poškozeným nervům i sníženou citlivost. A to nemluvím o vyražených zubech a četných jizvách, které mu nejspíš zůstanou,“ posmutněl Mickey.

Hades se zhluboka nadechl, když slyšel výčet zranění a následků a přes to měl dojem, že mu Mickey neřekl úplně vše.

„Hele, mohl bys tu s ním chvíli zůstat? Došel bych koupit něco k jídlu,“ zeptal se Mickey.

„Jo, jasně,“ souhlasil Hades.

„Dík. Jo a zkus na něj mluvit. Třeba na tebe zareaguje,“ otočil se k němu Mickey ode dveří.

„Nereaguje?“ vytřeštil na něj Hades oči.

„Ne, podle psychologů je dokonce možné, že jeho mysl a psychika byly tak moc zničené, že přestal úplně vnímat své okolí, co se kolem něj děje, jiné lidi a dokonce i sám sebe. Jako by to už nebyl člověk ale jen nějaké zvíře. A i to zvíře by na tom pravděpodobně bylo lépe,“ vhrkly Mickeymu do očí slzy.

„Je mi to líto,“ řekl tiše Hades.

Mickey jen přikývl a vyšel ze dveří. Hades si povzdechl a posadil se na postel naproti Yukiovi.

„Mrzí mě, čím sis prošel. Nedokážu si ani představit, jaké hrůzy jsi musel zažít. Nebudu ti tvrdit, že teď už to bude jen dobré nebo že se z toho dostaneš, protože se bojím, že bych ti lhal. Na něco takového není snadné zapomenout. Obzvlášť když ti na těle zůstanou rány, které ti to budou neustále připomínat. Ale nevzdávej se, hm? Už kvůli Mickeymu, který se o tebe bál a který nahlásil tvé zmizení. A taky kvůli sobě,“ Hades si skousl spodní ret, věděl, že plácá páté přes deváté, ale ticho v pokoji a Yukiova nehybnost ho iritovali.

Vstal a přešel k oknu, ze kterého vyhlédl ven. Počasí venku bylo krásné. Modrá obloha byla bez mraků, slunce žhnulo a vzduch byl horký a prosycený vůní oceánu.

„Dnes by bylo ideální počasí na surf. Rád surfuji. Miluji to. Je to náročné, ale když stojím na prkně a sjíždím vlnu, mám tak úžasný pocit svobody a jako bych dokázal všechno na světě. Zajímalo by mě, co rád děláš ty? Ale ty mi to neřekneš, nemůžeš, protože ten cvok zničil tvoji mysl. Mickey by mi to možná prozradil, ale kdoví jestli to ví,“ povzdechl si Hades.

„Č-čtu,“ ozvalo se slabounce.

Hades se překvapeně otočil a pohlédl na Yukia, který se vůbec nepohnul. Opravdu mu odpověděl? Nezdálo se mu to? Opatrně se přiblížil.

„Rád čteš?“ zeptal se tiše.

„K-knihy...m-m-má-m rád...“ vysoukal ze sebe Yukio.

Hadovi vrhkly do očí slzy. Možná Yukiova mysl a psychika nejsou tak moc zničeny. Možná je tu cesta k nápravě, alespoň částečné. Pohlédl ke dveřím, ve kterých stál Mickey s jednou rukou před pusou, zatímco ve druhé držel zabalené sendviče a minerálku a z očí se mu valily slzy.

„Je tu Mickey. Chceš aby tady byl s tebou?“ položil Hades další tichou otázku.

„M-Mickey....kamarád....on....tady....“ Yukiovo vyjadřování nebylo nic moc, ale Hades přesto věděl, že je to pokrok.

Mickey už na nic nečekal a vešel do pokoje.

„Yukio,“ vydechl šťastně a jemně ho vzal za ruku, byl neuvěřitelně šťastný, že Yukio začal reagovat dokonce i komunikovat.

„Půjdu. Po cestě sem pošlu nějakého doktora,“ usmál se Hades a přešel ke dveřím.

„Děkuju ti! Moc ti děkuju!“ poděkoval mu Mickey.

Hades se na něj usmál a vyšel z pokoje. Zastavil prvního doktora, co šel kolem a oznámil mu, co se stalo.

Poté se vrátil do svého pokoje, kde na něj čekali jeho rodina, přátelé i jeho milovaný.

„Můžeme jít?“ vzal ho Noah jemně kolem pasu.

„Můžeme,“ přikývl šťastně Hades.

Noah ho vzal za ruku a všichni vyšli z pokoje. Hades byl šťastný, že se vrací domů. Přesto věděl, že vše ani zdaleka neskončilo. Ještě je čekal soud a jeho psychika byla narušena a k jejímu úplnému uzdravení povede dlouhá cesta. Ale měl svou rodinu, přátelé a milujícího přítele a věděl, že oni ho podrží a že spolu zvládnou vše, co jim osud nastrčí do cesty.