Plachty naděje - kapitola 1

Třásl se zimou, když studený vítr profukoval dírami v jeho oblečení, které mu bylo příliš krátké a ubíral jeho štíhlému a drobnému tělu, které by se spíš hodilo k dívce než k dospívajícímu chlapci, i ty nejposlednější zbytky tepla. Zima také pronikala od země jeho rozedranými a rozpadajícími se botami. Pevně sevřel rukojeť dřevěného pouzdra potažené kůží v němž nesl svůj jediný majetek a zároveň své největší poklady. Housle a příčnou flétnu. Zatřásl hlavou, když mu silný poryv větru vmetl dlouhé plavé vlasy do jeho obličeje srdcovitého tvaru s jemnými až dívčími rysy. Průzračně modré oči klopil k zemi, aby je alespoň trochu uchránil před větrem. Jen občas je zvedl, aby se rozhlédl kolem ve snaze najít místo, kde by se mohl alespoň na okamžik ukrýt před zimou a větrem.

S překvapením zjistil, že došel až do přístavu. Nervózně polkl. Námořníci pracující na lodích nebo procházející kolem něj si ho měřili nepřátelskými pohledy. Úředníci se svými poskoky ho zase ignorovali. Šel dál a krátce zabloudil pohledem ke skladům rybářů a námořníků. Myšlenka že by se mohl schovat tam, ani nestačila nabýt jasných obrysů, když ji zavrhl. Pokud by ho námořníci či rybáři našli ve svém skladu, vzali by ho na moře a tam ho utopili. Znovu sklopil hlavu a šel dál podél přístavu.

Zadrkotal zuby, když slunce zacházelo a vládu nad zemí přebírala noc a vzduch se tak ještě více ochladil. Zastavil se u lodi, která stála stranou od ostatních a vypadala nehlídaná. Jen na okamžik zaváhal, ale zima ho přinutila odhodit veškerou opatrnost. Po můstku vyběhl na loď a po chvilce pobíhání, přičemž měl srdce až v krku, našel vchod do podpalubí. Užuž ho chtěl otevřít a schovat se tam, když se měsíční světlo odrazilo od něčeho lesklého za jeho zády. Ohlédl se a jako zhypnotizovaný se rozešel k onomu předmětu.

Překvapeně zamrkal, když zjistil, že onen lesklý předmět je leštěná klika od masivních zdobených dveří. Vzal za ni a zaradoval se, když stačilo jen lehce stlačit a dveře se otevřely. Zvědavě nakoukl, co se skrývá za nimi a překvapeně vydechl. Zde byla luxusní kajuta. Přímo naproti dveřím byla okna z olovnatého skla, zalitá v kovových rámech. Stěny kolem byly obložené tmavým dřevem a zdobené tapiseriemi. Napravo ode dveří byla u zdi prostorná postel s nebesy. Vedle dveří zase prostorná skříň a několik truhel. Nalevo ode dveří, naproti posteli, byl masivní stůl s polstrovanou židlí. O kousek dál stál další stůl s několika židlemi, na kterém byl stříbrný podnos zakrytý stříbrným poklopem. Vedle něj stříbrný příbor, číše a džbán.

Zvědavě vstoupil dovnitř. Uchvácen krásou a luxusem zapomněl, kde se nachází a že není zrovna v bezpečí. Bezděčně nadzvedl poklop a v té chvíli musel polknout, aby mu sliny nezačaly stékat po bradě. Pod poklopem se nacházel talíř s hustou polévkou, ze které se ještě kouřilo, vepřová pečínka, salát, chlebové bochánky a mísa s ovocem.

V břiše mu zakručelo a on svraštil obočí. Jak už to bylo dlouho, co měl alespoň kousek jídla? Nevěděl. Posadil se na židli, pouzdro s houslemi a flétnou položil vedle ní a natáhl ruku. Zarazil se a váhal. Ozval se strach. Co když ho načapají? Nebo obyvatel kajuty zjistí, že se dotkl jeho jídla a rozzlobí se? Další zakručení jeho břicha ale strach zahnalo. Vezme si jen trošku, to jistě nebude chybět, bylo tu toho požehnaně. Přestal myslet, když utrhl kus masa z pečínky a nacpal si ho do úst.

Zasténal nad lahodnou chutí. V té chvíli zmizely i poslední pochybnosti. Popadl jeden z chlebových bochánků a ukousl si. Ještě chvíli jedl než ho žízeň přinutila chopit se džbánu. Přičichl k obsahu a pousmál se. Víno a vonělo lákavě. Nalil si do číše a vydatně se napil. Pohodlně se opřel o opěradlo židle a spokojeně si hladil břicho. Byl plný, po dlouhé, velmi dlouhé se cítil sytý. Unaveně zívl a zašvidral po posteli na druhé straně. Možná by si mohl i na chvilku zdřímnout a pak odejde.

Ztěžka se zvedl, vzal pouzdro a přešel k posteli. Sedl si na ni a přejel po saténovém přehozu, pod kterým byla schovaná teplá peřina a bavlněné prostěradlo. Usmál se. Postel byla už nyní velmi pohodlná a to jen seděl na jejím okraji. Odhodil přehoz, pouzdro s hudebními nástroji položil na druhou stranu postele, sundal si boty a zalezl pod peřinu. Zavřel oči a během chvilky zhluboka oddechoval ze spánku tvrdého jako kámen.

***

„Na kapitána,“ vykřikl muž s bronzovou kůží a pozvedl číši.

„Na kapitána,“ opakovalo několik dalších mužů a zvedli číše, načež si přiťukli a zhluboka se napili.

Hostinský je jen nelibě pozoroval. Tito hosté sice velice dobře platili, ale přesto mu nebyli po chuti. Vyhnat se je ovšem neodvážil. Strach mu to nedovolil.

„Hej, hospodo. Další rundu,“ vykřikl jiný muž a zamával číší.

Hostinský se zamračil, ale vzal džbán s pivem a šel muži nalít.

„Měli byste se mírnit. Nezapomeňte, že zítra za svítání vyplouváme. A kocovina není důvod, abyste nepracovali. Stejně tak to není omluva, pokud pochybíte,“ vstal vysoký muž s černými vlnitými vlasy po lopatky, ve kterých se sem tam mihl zamotaný dred a podél tváří se mu houpaly dva copánky zdobené barevnými korálky s opálenou kůží a obličejem ošlehaným větrem, který seděl v čele stolu.

Ostré a tvrdé rysy v jeho obličeji mu jen podtrhovaly jeho mužnou krásu a krásně ladily k vypracovanému tělu se svaly tvrdými a pevnými jako ocel.

Ostatní ho začali okamžitě ujišťovat, že to se rozhodně nestane a že vše bude v pořádku. Černovlasý muž je přejel svýma černýma očima a dal se na odchod. Neměl náladu na opíjení se. Před hostincem se zastavil, zavřel oči a zhluboka se nadechl chladného nočního vzduchu. Otevřel oči a zahleděl se na nebe. Kdy naposledy mohl jen tak stát a obdivovat krásu hvězd, aniž by v nich hledal cestu a snažil se podle nich určit směr a polohu místa, kde se právě nacházel?

Povzdechl si a pomalým krokem se rozešel nocí. Nikam nespěchal a přesto se brzy ocitl v přístavu. Zamířil ke své lodi. Jako jediná zde nebyla hlídaná. Ušklíbl se, ovšem, on nemusel nechávat svoji loď hlídat, protože jen blázen by si troufl na ni zaútočit nebo z ní něco odcizit. Vyšel na palubu, přešel ji a opřel se o dřevěné zábradlí. Hleděl na tmavé moře, které téměř splývalo se stejně tmavou oblohou a na jehož hladině se odrážela záře hvězd a naslouchal šumění vln. Dýchal svěží vzduch prosycený slaností, jež ulpívala na rtech i na jazyku.

Sám pro sebe se usmál, miloval moře. Pomalu se otočil a zamířil ke své kajutě, měl dobrou náladu, vždyť tam na něj čekala chutná večeře. Otevřel dveře a vstoupil dovnitř. Ze stěny vedle dveří vzal zdobený svícen a za pomocí křesadla zapálil svíce na něm. Přešel ke stolu a usadil se na židli a svícen postavil na stůl vedle sebe. Podíval se na podnos s jídlem a úsměv mu zmizel ze rtů.

Jídlo bylo odkryté a poklop bez užitku ležel o kousek dál. Navíc jídlo nebylo v pořádku. Pečeně byla otrhaná, v misce byly poslední dva chlebové bochánky, salát byl snězený úplně. Dokonce i na dně číše byla troška vína a to byla čistá, když před pár hodinami odcházel. Rozzlobeně se postavil a mračil se jako bouřkový mrak.

Kdo jen mohl být tak drzý a opovážlivý, že se opovážil dotknout se jeho jídla a dokonce ho i sníst? Užuž chtěl začít klít, když mu zrak padl na postel. Přimhouřil oči. Zdálo se mu to nebo byla na jedné straně podivně vyboulená? Popadl svícen a rozešel se k posteli.

Zastavil se u ní a nevěřícně a zároveň vztekle hleděl na vetřelce, který spokojeně oddechoval pod jeho peřinou, zpoza které čouhaly jen dlouhé plavé vlasy. Zlostí se mu dmula hruď.

„CO TO MÁ ZNAMENAT?“ zařval z plných plic.

Spící mladík sebou polekaně trhl a rychle se posadil. Zrychleně dýchal a mhouřil oči. Vyděšeně vyjekl, když se jeho pohled střetl s černýma démonickýma očima, ve kterých se jasně zračil vztek. Jednal instinktivně. Otočil se a po čtyřech rychle lezl na druhou, přičemž nezapomněl popadnout pouzdro s hudebními nástroji.

„Nikam nepůjdeš!“ zavrčel muž, rychle popadl prchajícího mladíka za kotníky a stáhl ho zpátky.

Mladík jen vykřikl, když spadl na břicho a byl tažen zpátky. Muž ho stáhl z postele a poté na něj vztekle hleděl, zatímco se mladík krčil na zemi a vyděšeně na něj poulil oči. Popadl mladíka za vlasy a zvrátil mu hlavu.

„Co to má znamenat?“ zopakoval předchozí dotaz.

„Prosím, odpusťte mi, prosím! Měl jsem hrozný hlad a tak jsem nepřemýšlel. A byla mi také hrozná zima. Prosím! Smilujte se nade mnou! Prosím! Prosím!“ začal mladík žadonit.

Muž pustil jeho vlasy a z výšky na něj hleděl chladným pohledem.

„Víš ty vůbec, kdo já jsem? A co je tohle za loď?“ zeptal se po chvíli.

Mladík zmlkl a jen nesouhlasně zakroutil hlavou.

„Tak já ti to řeknu. Jmenuji se Darius Blackthorn a tato loď je Poslední přízrak. Říká ti to něco?“ ušklíbl se.

Mladík zbledl, když uslyšel jméno nejproslulejšího pirátského kapitána na celém světě. Slyšel o něm hodně hrůzostrašných příběhů, které vyslechl potají od námořníků. I o jeho lodi toho slyšel víc než dost. Poslední přízrak se jmenovala protože byla to poslední, co námořníci viděli, když se s ní setkali.

„Vidím, že ti mé jméno i jméno mé lodi přeci jen něco říká,“ ušklíbl se Darius.

„Ano, říká. Slyšel jsem různé příběhy a všechny do jednoho končili tím, že nikdo kdo se s vámi setkal, nepřežil,“ kuňkl mladík.

„Nikdo? Kdo potom ty příběhy vypráví?“ uchechtl se Darius.

Mladík se zarazil. Ano, někdo přeci musel přežít, aby ty příběhy mohl vyprávět. Ale to znamenalo, že i on má naději.

„Pak nechte přežít i mě. Prosím! Buďte milosrdný!“ začal znovu prosit.

Darius pouze pozvedl obočí.

„Drze jsi snědl moji večeři, zašpinil moji postel a nyní máš ještě tu opovážlivost prosit mě o milost?“ přidřepl si k mladíkovi.

„Nesnědl jsem toho moc. Máte tam dost jídla i pro sebe. A postel se dá vyčistit. Prosím! Moc vás prosím!“ hleděl mu mladík do očí.

„Možná bych ti mohl odpustit. Pokud ovšem uhradíš škodu, kterou jsi způsobil,“ ušklíbl se Darius.

„Ale já nic nemám,“ namítl mladík.

„Skutečně? A co je tohle?“ vytrhl mu Darius z rukou pouzdro a postavil se.

„Ne, to ne. Prosím!“ vyskočil na nohy i mladík a rozběhl se za pirátem, který mířil k masivnímu stolu.

Neuběhl ale ani tři kroky, když ho zarazila chladná špička meče, která mířila na jeho hrdlo. Darius na něj posměšně hleděl.

„Něco se ti nelíbí?“ zeptal se.

Mladík neodpověděl, jen na něj vyděšeně a zoufale hleděl. Darius se ušklíbl a pomalu oddálil meč a zasunul ho zpět do pochvy, kterou měl zavěšenou u pasu.

„Žádné hlouposti. Nebo nebudu váhat a probodnu tě,“ varoval mladíka.

Ten nic neřekl, jen stál a sledoval ho, zatímco se jeho modré oči plnily slzami. Darius na něj zkoumavě hleděl a teprve po dlouhé době se od mladíka odvrátil a pouzdro položil na svůj stůl. Otevřel ho a pozvedl obočí, když spatřil housle i se smyčcem a také látkový pytlíček, který obsahovalo příčnou flétnu, což zjistil po té, co ji vytáhl z jejího úkrytu.

„To jsou velmi kvalitní kousky. A cenné. Ty škody, které jsi napáchal, snadno zaplatí,“ otočil se Darius s úšklebkem k mladíkovi.

Ten se zoufale podíval na hudební nástroje. Hmotná cena pro něj nic neznamenala, ale citově pro něj znamenaly víc než dokázal vyjádřit. A nyní se jich měl vzdát?

Váhal. Zmítalo jím dilema. Čeho se má vzdát? Svých nástrojů, které pro něj znamenaly víc než nejcennější poklady nebo dát všanc svůj život?